lubtich komentáře u knih

Jsem z toho u vytržení jak u zubu vytržení. Velmi šarmantně používaná ironie, variace témat a motivů, které vždy jako by vypustily kousek sebe i do dalšího textu. Hranice fabulace a reality je občas dosti tenká.
Osobně mě nejvíce nadchnuly texty z první části (i samotného prvního textu, kde jsem zpoznal hned tři úryvky z Herbáře a bylo mi jasné, že čtu Borkovce) Historie srnčí nohy, jež jsou povětšinou spjaty s rodnou obcí, Louňovicemi. Dovídáme se tedy dost i o samotném Borkovcovi a jeho dětství, zaujala mě tato část, Šídla a motýlice (s. 42-43):

Babička stála na břehu. V jednu chvíli ukázala na hejno motýlic a prohlásila: „Plácají se životem jako my.” Příliš dobře jsem tomu nerozuměl. Vzpomínám si, že mě zarazilo to „my“, že se mě to tak jednoznačně týká. A taky že jsme na tom s babičkou úplně stejně...

Zmeškání autobusu kvůli roháčovi, srnčí kinžál, zevrubný popis znečišťování oblíbené knihy, HOLENÍ NEBYLO DOKONČENO!, ,,Tom Waits dobře intonuje, i když zvrací.”
Je toho zkrátka habaděj.

Druhá část (byť část, to je troufalé označení – spíše mi přišlo, že text je jeden a velmi pečlivě kouskován)
je z literárních sfér. Zde mě dost zaskočil Bohumil Hrabal a jeho averze, ale nejen to – opět luzné popisy básnických začátků (Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle), autorského čtení, rezidence či hodiny psaní (studenti s učitelem číhající v rákosí slepého ramene s oštěpy, jimiž zabíjejí metafory) .

Třetí (ach, zas ta část) část, je dosti různorodá. Zde jsem byl ale nejvíce ztržen činnostmi autora. Obávám se, že příště budu rovněž v lesích kouňat a vyhledávat paroží. Až budu v hotelu, půjdu na snídani 20 minut po otevření (pouze v případě absence známosti hotelových hostů). Česnekové lichvářky. Dech mi braly stodoliště, rozhovor s B. a jeho ženou o všímání si grimas stodol.

Čtvrtá část, nejkratší. Při entomologické burze jsem čekal, až na povrch vytane fabule a pokud se jedná o nejmilejší text, rozhodně zachraňování zvířat s Prokopem. Rorýsy, špačci, lišky, hřivňáči.

Virtuózní sbírka. Nemám slov, jsem nadšen a hltat budu ještě mockrát. Spíš nespočetněkrát.

4 07.03.2020

Ale jo, adekvátní četba. Svět se mi vcelku líbil, postavy kloudné (především uštěpačné poznámky té Ferius a Reichise byli famózní, hlavní postava taktéž dobrák vod kosti), trochu mi chyběl barvitější popis prostředí, takhlenc jsem vobčas netušil, v jaké sféře se děj nacházel. Jináč se kniha velmi pohodlně čte, byť kniha vypadá jako dvoumetráková bichle, tak stylistika knihy plynulosti četby dost napomáhala. Jsem četbou nasycen a spokojen. Jo a ještě jen, mám výtku ohledně variability těch jmen, ale to nebudu kafrat, to je dosti relativní lamentace :Dd

4 22.02.2020

Bezesporu vydatné knižstvo! Líbí se mi nastínění doby, opulentní množství přechodníků (já JSA z nich velmi rozradostněn). Děj byl vcelku pozvolný, až na konci autor vychrlil šupleto informaci, že jsem v tom měl chvílemi galimatyáš, ale v pořádku. Nad smýšlení Nancy občas zůstával rozum stát, ale budiž, až na pár propadnutí v pasivní agresi mi to nikterak nevadilo :Dd BÁ-JEČNÉ a jedna z nejpřijatelnější knížek z povinné četby¡

4 09.02.2020

V řadě první klóbrc dolů před překladatelem, muselo být CHOROŠNĚ náročné, argot zanechat původnímu významu a zároveň udržet jeho kouzlo. Na něj si časem člověk zvyknul a spoustu anglicismů významově odtušil. Co se týče tématu, už u aktuálnosti pokulhává. Na mě toho násilí bylo vážně nadmíru a ani mě nějak nefascinovalo. Antihrdina Alex je zkažen jak jablka na kompostu, ale je vcelku paradoxní, že jsem mu během jeho křivolaké cesty životem i vcelku fandil :D
Celkově pěkné dílo (narozdíl od filmu pana Kubricka), ale čekal jsem možná decentně více.

4 30.01.2020

Taková patriarchální idylka, ale myslel to určitě hezky. Obraz květin v skleničce od hořčice je bezkonkurenčně nejlepší pasáž.

3 22.06.2023

Spíš než k románu bych Horákův opus přirovnal k nekončenému sledu tiktokových skečů: ty nikam nevedou, opakují se na nich stále stejně otravné osoby, každé slovo v nich křičí vtipem, který nepřichází. Taky jsou krátké a tak se člověk chtě nechtě nějak proscrolluje dál – v čemž se tedy od Pohlavních styků odlišují, neboť ty jsem zaklapl po 550 stranách.
V této cihle se neděje téměř nic, co by se zdálo být alespoň trochu v pořádku. Veškeré vztahy jsou povrchní a těkavé, charakterové vady se vyvrbí při sebemenším úkonu, v mediální a literární branži se dějí kdejaké pletichy. Už dávno tu nejde o podstatu věcí, literatura a všechno kolem ní tvoří pouze povlak, pod nímž se skrývají mnohem jednodušší motivace – povětšinou snaha získat moc a pozornost, moc se nenadřít, najíst se, ušetřit a provést titulní úkon. Knihou prolítne nespočet různých panoptických postav, celou dobu však sledujeme pouze tři z nich, kteří tak nějak ze setrvačnosti drží spolu, ale nejsou schopní vykonat ani základní pečující interakce. Kamil Kousek, literární kritik, pak možná představuje samotné alterego autora, neboť na konci knihy se chystá k psaní "poctivýho kusu literatury". Uvědomuje si zvrácenost celého dění – ale sám z ní čerpá, tak proč by něco měnil.
Jasně, být kritický k současným nešvarům může být nosné, ale v případě Horákovy knihy je asi nabíledni se ptát, k jaké realitě referuje. Všechno je to zvláštně a podbízivě přehnané, jako by byl autor zapouzdřen ve svých představách o společnosti a potřeboval o tom čtenáře přesvědčit. To se ale míjí účinkem, celou dobu jsem si naopak říkal – žije někdo takhle vůbec? Už jen to, že literární provoz se zde jeví být výdělečným byznysem, dokládá pokroucenost Horákova vnímání reality. Občas, ale doopravdy asi tak jednou za sto stran, může čtenář v těch hyperbolizovaných scénách zahlédnout sám sebe. Tomu však nepomáhá autorova potřeba všechno zarovnávat do škatulek a obklopovat slovy typu "trapný" a "odporný". Vůbec je styl knihy poněkud nepříjemný – v promluvách postav to lze samozřejmě kvitovat, ale odstavce samotného vypravěče mnohdy ty nesnesitelné formulace nechtěně přebírají. Bezkonkurenčně otravné jsou pak rádoby vtipné variace různých názvů děl/pořadů/událostí.
Ve výsledku Pohlavní styky příliš otázek nekladou, možná tak tu, proč bylo potřeba tohle prostřít do 750 stran. Pár vydolovaných pozitiv: široká slovní zásoba, počáteční pasáže s matkou. A možná je to nějaká metafikce a ve skutečnosti je tahle kniha prostě produkt toho všeho nesmyslnýho hemžení ve knize! Ale stále, proč tolik stran a proč takhle.

A když už potom žila sama a Kamil byl v Praze, tak mu jednou vyprávěla, že si půjčila tenisovou raketu, dala ji do košíku na kole a jezdila takhle podél Malše, že byla na tenise... A byla velmi spokojená, když jí jedna známá následovně řekla, ji viděla, jak jela z tenisu...
(s. 275)

3 04.02.2023

Tahle edice je unikátní skvost – už z ní vzešlo sedm knih svérázných tvůrců, kteří by bez ní zůstali zapomenuti, nebo (a to je případ Hynka) zakonzervováni v masivních sebraných dílech. A takto – i v grandiózní grafické podobě – jsou v čtenářsky velmi přátelském formátu alespoň částečně vzkříšeni. Hynkova tvorba je formálně rozmanitá – jsou tu drobné i dlouhatánské básně, promyšlené cykly i specifické miniromány.
Poznávací znamení: humor, parodie, ironie, cynismus, groteska, erotika, tělesnost, nuda. Ale hlavně – šíleně bohatá obraznost. Z vcelku všedních kulis jsou stavěny takové situace a prostory, které děsí i fascinují ("Výstava divadelních opon / Ve velké zahradě / Oplocené uschlými nápovědkami"). Bizarní je v básníkově podání i láska; ta je velmi tělesná, groteskně perverzní a impulzivní, zároveň je tu a tam brutálním cynismem shazována, jindy zase ústí do vyčerpání a nudy. Každopádně příběh Dominika a Eugenie z "románku" Inu, mládí je mládí by si zasloužil zfilmování více než kdejaká jiná love story, protože obrazy vypleněných zahradnictví, rozhleden z pražců a kolejnic či nebezpečných růží zkrátka stojí za to.
Úvodní babičkovský cyklus nechápu jako povýšený výsměch kanonizovaného díla, spíš jako posunutí pravidel idealizovaného mikrokosmu. Parodické texty se jeví vlastně mnohem krutěji (a realističtěji) než předloha, když ve Starém Bělidle děti na dvorku týrají ochočenou srnu a kradou babičce mlsky z kapsáře. Střílí si podle mě více z jazyka, když využívá tropy na hranici kýče (což se projevuje v celém výboru: "Černá noc je černá jako černá noc.") a dětem dává do úst vulgarismy.
Na stránkách se to hemží nápaditými asociacemi, tu a tam dokonce i svéhlavými rýmy ("Veliká žlutá slepice snáší listí kokodák / amatérům visí přes rameno Kodak"). V minicyklu "Interpunkce" se ukazuje Hynkova citlivost pro množství významů, které přikládá znakům. Jindy si čtenář ani nemůže být jist, jak dané obraty básník myslí, protože střídá brutální cynismus s vroucnou něžností. Každopádně je to velká sranda, hra i mnoho znepokojivě vyplaveného na povrch.

Pondělky malého lorda

Starý motorový člun v rákosovém zálivu
Taftový olej kape z děravé nádržky
Mastí kadeře rozpustilého moře
Dává poslední pomazání mrtvým rybám
V kajutě je rezavá kotva řinčivý naviják a podprsenka utonulé dívky
Vyženu raky brouky vodní ptáky zastřu okno námořnickým tričkem
Budu psát lodní deník a čekat na Margleidu
Přepadne mne s dýkou jako milenka pirátů
Připlave s vypětím posledních sil v noční košili k okénku kajuty
Tolik možností pro kapitána
Přemůže pirátku zachrání trosečnici nebo ji prodá obchodníkům s děvčaty
Ale Margleida se objevila u okna jako vodní žínka
Rozpuštěné vlasy zakrývaly ňadra z nichž kapala voda do mého deníku
Vtáhl jsem ji dovnitř a učil lidské řeči a víře v boha všemohoucího
Spínala krásně ruce a chtěla sníst obsah mých náramkových hodinek
Ukázala mi jedno místo v moři
Ponořil jsem se
A vyplaval druhý den ve vlasech plno bílého slizu vraků
(s. 35-36)

3 21.08.2022

"Každý okamžik je hodný básně."
Reinerův počin ukazuje, že nic nelze redukovat na encyklopedická hesla. Jistě, Blatný by se dal popsat nějakými adjektivy: nepraktický, pasivní, podezřívavý, citlivý, úzkostný, nesamostatný... I jeho životní mezníky by šlo vytyčit: smrt rodičů – předemigrační sbírky – hospitalizace – poemigrační sbírky. Možná je ale sugestivnější sepsat šestisetstránkovou knihu a udělat z jména v učebnici člověka. Dlouho jsem nebyl u prózy tak čtenářky strhnut a dlouho jsem z prózy necítil takové nadšení a zapálení pro psaní, však autorův styl občas jako by připomínal Blatného psaní ("Pokoje se zaplňují, kadróba v předsíni nestačí polykat další a další kabáty, klobouky jí obrůstají jako kolonie chorošů...").
Vyprávění je sice (s drobnými přeskoky) lineární, ale různé události zasluhují rozdílné formy. Většinou sice převažuje vyprávění dokumentárního rázu, ale někde Reiner využívá archivní materiály (úryvky z deníků, korespondenci, hlášení, dochované rozhovory) a třeba s nálety na Brno se nelze popasovat jinak než formou povídky. Díky tomuto pozměňování náhledů na Blatného život nepřestává dílo působit sugestivně.
Jsem rád (spíš bych se možná hrozil, kdyby to u knihy s názvem "Básník" bylo jinak), že na Blatného poezii se nezapomíná, byť bych ocenil ještě více "textů o textech" – například prvotina Paní Jitřenka je v knize zmíněna jen letmo, Blatného kniha pro děti z roku 1946 je zmíněna až v kapitolách o exilovém období. Každá kapitola je uváděna příznačnými verši (někdy i velmi juvenilními), verše hrají velkou roli jako důkazy o Blatného konání v životě; to může být trochu ošemetné, přece jenom se v básních nelze vyhnout stylizaci, ale myslím, že v daných případech je Reiner používá citlivě.
Vůbec je z toho znát mnoholetá práce s archivními materiály a kdejakými texty, Reiner se na okraj zabývá nejen Blatným, ale i lidmi, kteří se okolo něj ochomýtali – Koláře, Nezvala, Ortena (Blatného věnec na pohřbu tohoto básníka je jeden z nejemotivnějších momentů), Chalupecký, Kainar, Matysová, Lederer a samozřejmě Frances Meachan, žena, která má na "Ivánkově" znovunalezení značný vliv. Ten kulturně-historický kontext je nesmírně cenný a dokáže Blatného počínání objasnit.
Mé čtenářské nadšení převažuje nad nedostatky, které jsou navíc diskutabilní, protože plynou z nejasného žánrového vymezení: od románu bych očekával méně široký kontext, od non-fiction zase absenci fabulace a méně expresivních hodnocení (například není nutné rýpat do surrealismu 21. století, když chce autor zdůraznit surrealistické podlaží Blatného básní). Ale možná tato kniha nechce být ani jedním a možná je to tak dobře: takto vystavěné dílo oživuje zájem o básnické dílo a zároveň si ponechává pečlivou a sofistikovanou formu.
Pro mě nejkrásnější kapitoly a části o "Ivánkovi" či "Mlokovi": surrealistické počátky, přátelství s Ortenem, ambivalentní spojení s Chalupeckým, "antiBlatný" kampaň po emigraci, napadení kvůli neposkytnutí cigaret a obsese písankami, čokoládami a cigaretami. A existence Ortenovy zapomenuté knihy Podivná smrt Filipa Frieda.
V knize zmíněné fotografie a audiozáznamy lze nalézt na této autorově stránce:
http://www.martinreiner.cz/7-ivan-blatny

Ivan ještě v noci zapíše v pokoji pár veršů, ale když pak usne, najde si ho "pavor nocturnus" a sáhne po něm děsivým dlouhým spárem –
Ve snu vidí plameny šlehající z vnitřků dávno ohořelých domů, ze kterých trčí vzhůru jen pobořené zdi. Je to oheň, který se nedá uhasit. Ulice zůstaly prázdné a on tu stojí úplně sám. Vzduch je plný vzdáleného temného dunění a někdo, koho není vidět, křičí: "Vrata! Vrata!" Ivan se vrhne ke dveřím, potom k dalším a dalším, ale všechny jsou zamčené. U posledních vrat, na samém konci ulice, leží zhroucená stařenka. Má zohavený obličej, na který zřejmě spadl veliký těžký předmět. A Ivan náhle zcela jasně ví, že musí bezvládnou ženu pohřbít. Vleče ji proto kamsi do pole, jež se od konce ulice táhne dozadu k nízkému obzoru. Stařenka je strašně těžká. Ivan cítí takovou slabost, že by neuzvedl ani lžíci s polévkou. Ale ví, že musí.
(s. 184)

3 20.07.2022

Experiment, ale řekl bych, že velmi přístupný, a přesto zahýbající do mnoha uliček. Weiner se s obsesivní cykličností pokouší rekonstruovat svoji povídku, z níž byl stanoven pouze název. Jenže za ním je toho mnoho, i když – vlastně jen banální příhoda o návštěvě. Zdánlivá banalita, nutno podotknout. Ukazuje se, že právě tyto neuchopitelné momenty v běžném životě se stávají zásadním hybatelem lidské psychiky. O tom svědčí pocity viny (neodůvodnitelné, nicméně pevně stanovené, protože kdo jiný?), úzkosti a neschopnosti uniknout hrůze. Postupně dochází k pečlivému vyvrácení všech racionálních možností, proč se návštěva nedostavila, na jehož konci mám dojem, zdali nebude jádro pudla tkvít v psychické vyšinutosti vypravěče. Weiner nás na minimálním rozsahů zve do mnoha světů, do vlastních zážitků i nakupených fikcí, kdo ví. Lidé se dvojí, tajemnost a nevysvětlitelnost se nejen tematizuje, ale také se děje.
Cloumá to, přestože se zdánlivě nic neděje. A miniesej o úděsu moc dobrá.

3 04.04.2022

Pro Blatného sebeprostší věc není přehlédnutelná. Jasně, válka a smrt. Jenže transformátory v poli a houpací křesla tomu také nejsou vzdálená. Za každou cenu formují člověka.
Už jen to prostředí – temné prádelny, horkem rozežrané zdi, skladištní kanceláře, vetešnictví, dvory, zpuchřelé věnce pavlačů a balkony. Ještě k tomu většinou opuštěné, zaniklé, zavřené či rozbořené – nehostinná periferie, na níž by se člověk nevyskytl rád ani v klidnějších časech, možná tak ze zvídavosti. Blatný však periferii nepopisuje z nějakého fetišistické záliby. Je to pohled zdola, který dává hlas lidem – řeči ulice, dopisům, zprávám a nákupním seznamům. Ještě s tou datací u každé básně to lze číst i jako deník z ohrožené oblasti, o jejíž syrovosti si je lepší možná jen číst. Blatného dokumentární přístup dovoluje vidět "nejeden příběh běhající podél zdi". Zásadní se zdají býti zvuky, však hned v první (fragmentární) básni se vyskytuje verš "naslouchejte tramvajům".
Vrství se přes sebe spoustu malých dějů, přes spadlé kolíky z prádla k odnášeným košům. S všedností a každodenností úkonů koresponduje i repetitivní opakování veršů. Občas jako by si však Blatný uvědomoval pochybnosti svojí tvorby; vystihuje neopakovatelné okamžiky vůbec tak, jak jsou? A bude tento záznam "prostých věcí" za pár desítek vůbec zachovaný, hodnotný, když čas bude jinde?
Smrt se objevuje poměrně často (nečekaně, ve válečné době), ale nikdy z básně vyloženě nekřičí, ať už se jedná o náznak ("naposledy zvířený prach", "deštivý živote s průvodem listonošů nesoucích předvolání"), nebo o postavení na stejnou rovinu se zdánlivě menšími ději ("Je mrtev Kouří Dává znamení"). To kladení banálních a vážných věcí vedle sebe nese snad nejsmutnější význam celé knihy – jak smrt už neznamená víc než ostatní, je banalizována, běžná. Mýty už jsou jiné. Pasáž v básni, v níž se na pohřbu mísí husy vyplašené tramvají, ušpiněné cukroví a kravince s pohřebními věnci a průvodem považuji za vůbec nejsmutnější, byť velmi dobrou. "Pohřební hosté smísení s výletníky".
A je toho samozřejmě mnohem víc – odkazy na různé malíře (zejména na Kamila Lhotáka, jehož práce byly možná pro Blatného částečně inspirací), krátké nenápadné cykly (básně v cizím bytě, variace, tu a tam ze vůbec kompozice rozvolňuje, jindy nastupují rýmy), vliv černošské poezie a hudby, i to osvobození není popsáno nijak pateticky, ale spíš z perspektivy obyčejného člověka, jako když po vyhození čepky padají dolů – bez nákladu bomb. Do toho různá roční období, deště, noci, vlaky! Nechci gesta, nechci tisíc obecných slov, stačí mi mnohem méně, "mé nástroje: kytice, křeslo, v kterém sedávali".
"Báseň pod širým nebem naslouchající hlasům činžáků" – to je vůbec verš shrnující celou sbírku. To naslouchání je nesmírně citlivé. Naslouchání místům i lidem, co jsou jako moucha za oknem.

Událost

Všecky se právě někam chystaly.
Ptal jsem se Hedvičky, kam jedou.
Na pohřeb.
Prý hrozně nerada. V těch vyšlapaných botkách.

Nových by bylo škoda v tomto počasí.
Na viaduktu láteřily vlaky.
Nakonec všichni.
Hrozně neradi.

Tak se tam mějte dobře.
Všecky se usmály.
Švagrová čistila boty.
Pršelo. Na shledanou.
(s. 17)

3 27.03.2022

No, on je to prostě archetypální pohádkový příběh, s ním si člověk moc interpretačně nevyhraje. Čtenářsky velmi příjemný, byť toho za těmi vznešenými slovíčky zas tolik není. Ale zajímavý prvky lze najít určitě, líbily se mi náznaky symboliky (bílá srna), opakující motiv vztahu k zemi, když už nezbývá nikdo jiný – a přestože je v díle patrný národovecký charakter, zde bych si rád myslel, že se jedná spíše o sepjetí s přírodou, s níž si i při vylíčení místa dává Zeyer záležet a která je od člověka neoddělitelná. Pak taky motiv snění, do kterého Radúz upadá, chápu jako únik od tíživé skutečnosti do světa fantazie. Z romantické tradice čerpá hra vůbec hojně, jen nevím, jestli se to povedlo dát do nějak objevného kontextu. Přijde mi spíš, že je to příběh všemocné lásky, což je pěkný, ale pouze pěkný.

3 06.02.2022

Není divu, že se tahle sbírka drží na maturitních seznamech kdejaké střední, protože z poezie 19. století je to asi nejpřístupnější a nejbližší (i když dnes už to bude tím, že se kdekdo rád stylizuje do role bohéma a bojovníka proti konvencím, jenže je v tom spíš jen póza). Každopádně jo – je to psáno věcně, jednoduše, žádné zakroucené ornamenty, zpěvnost, až to občas hraničí s ledabylostí. Nezaměnitelný je způsobem, jak na skutečnosti Gellner pohlíží: s cynismem, sarkasmem, bědováním, výsměchem a ironií k čemukoliv přesahujícímu, k čemukoliv vyššímu. Jenže to by bylo moc jednoduché. Vypravěč svým výsměchem čemukoliv sám zakrývá zoufalý smutek a touhu po citu, kdejaký nadřazený posměšek vyrovnává sebeironií. I subjekt je nedokonalý a ubohý, však jen lozí po hospodách a veřejných domech. Touha po prožitku a vášni a žití okamžikem je zde protkáno deziluzí, osamělostí a nenaplněností.
V kontextu doby asi nevídaná provokace, dnes (i přes nenafoukanou sebeironii) asi nic zvláštního. Navíc to je i přes svou útlost celkem monotónní sbírka – postoje a názory subjektu odhadnete po pár básních, některé motivy (sexuální láska) jsou navíc variovány až do vyprázdnění (to stejné se ostatně děje s tou láskou). Navíc si nejsem úplně jist, jestli se Gellner nějak trápil s kompozicí. Zatímco první básně jsou hloubavější a rozjímavější, postupně dochází spíš k degradaci a ledabylosti, až k aforistické jednoduchosti. Ostatně i to může korespondovat s postupnou rezignací a deziluzí, ale nevím.
Stejně si dokážu představit, že to je pěkně pružný odrazový můstek k poezii. A na nic si to nehraje!

Perspektiva

Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veseli
na naší bílé posteli!

Zejtra, zejtra co? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.
(s. 37)

3 23.01.2022

Zásadní hnutí, které ukázalo, že není třeba svazujících prvků. Že se stačí kouknout kolem sebe, vnímat okolní svět, zaměřit se na vizualitu a přesně kladené obrazy. A přestože bylo hnutí celkem centralizované (výborný doslov i medailonky Josefa Jařaba), napříč výborem se ukazuje, že téměř každý imagista má osobitou poetiku – někdo se inspiruje řeckou mytologií, jiný kombinuje orientální motivy, někdo překládá francouzské symbolisty a vpouští do angloamerického prostředí svěží vlivy. I forma, třebaže se u většiny básní blíží rytmu mluveného slova, je různá; například Hulme melodičnost umocňuje občasnými rýmy, naopak Pound přinejmenším experimentuje s řádkováním a zlomy.
Vůbec největší radost mi dělají básně, které nezůstávají pouze u milostných a přírodních témat, ale tematizují i pozorování a vnímání, případně selhání lidského zraku a následnou iluzi. Ale některé kondenzované obrazy mi stačí samy o sobě – třeba ikonické dvojverší od Pounda inspirované japonskou tradiční formou ("NA STANICI METRA / Zjevení těch tváří v davu; / Lístky na vlhké černé větvi."), Hulmeho báseň výstižně pojmenovaná "Obrazy" (" Staré domy kdysi žily lešením / a hvizdem dělníků"), ale i verše pozapomenutých, nicméně neméně pozoruhodných básníků, kteří lakonickými a přesnými obrazy nešetří ("Ticho v pokoji / snáší trpělivě / kroky na ulici." od Flinta; "Tříštivý praskot bruslí, které narážejí na led, / je jako šustění konečků tenkých stříbrných křídel." od Fletchera).
A přitom stačí tak "málo". Vyjít ven, koukat se, zobrazit. Někdy stačí i radost z toho být součástí vnějšího světa, nesobecky si všímat okolí, které chtě nechtě vypoví i o nás. Obrazy obstojí samy o sobě.

STÍN
Hebké jako lůžko v zemi,
kde leží kámen –
tak jemné a tak chladné
mne jaro svírá
ve svých pažích, ve svých rukách.

Bohatá jak vůně
nová země na kameni,
který leží a dýchá
vlhko svými póry –
jaro mne svírá,
svými kvetoucími vlasy
přináší do mých očí tmu.
(s. 49, William Carlos Williams)

3 20.01.2022

Vášnivost sama. Pomstychtivost, lítost, zloba, nenávist i láska čišící z lidského nitra. Všechno se koná pouze před jedním domem s relativně malým počtem postav, ale i to bohatě stačí. Výborně funguje sbor, který chápu jako soubor lehce přikloněný k Médeie, zároveň však schopen racionálního uvažování, neboť jeho členky nepropadají na rozdíl od Médeii v zoufalství. A přestože vidíme její zlověstné konání a rozhodování o tragických činech přímo před očima, i tak nějakým způsobem nacházíme sympatie. Touha po vykonání co největší bolesti kvůli vykonání obrovské bolesti. Vzepření se osudu nejméně vhodným způsobem, ale žádný jiný by to zoufalství neukojil. Živé drama.

3 05.09.2021

Víc příběhové a více vnější než Pálenka, ne že by se teda Hořava začal zajímat o nějaké společenské problémy, ale přijde mi, jako by přesunul objektiv ze sebe na univerzálního člověka, což jsem po sebestředném (či přinejmenším hodně niterném) debutu ocenil.
Co přináší menší zklamání; opakující se schéma knihy. Hořava si zas odcestoval do pro čtenáře atraktivní exotiky, cítil se tam cize a osaměle a pomocí asociací opět vyloudil mnoho vzpomínek. Zkrátka tak na jistotu – což neznamená, že to nefunguje.
Tentokrát se setkáváme s více postavičkami, kteří ať už se společností alkoholu (stále zřejmý motiv) či nikoliv konfrontují vypravěče, který jim pozorně naslouchá. Dochází pak z jeho strany jakémusi nevyřčenému soucitu; nedivá se na lidi z vrchu, zároveň se do jejich života přespříliš nemontuje, ale díky citlivosti vytuší jejich osudy. Prostřednictvím těchto osob pak dostáváme další perspektivy nejen na Gruzii (některé postavičky jsou spjaty dokonce i s Českem), ale i na univerzálnější skutečnosti. Setkáváme se s holičem v metru, posledním senilním Duchoborem či s mužem, který si do knihovny přináší svoji vlastní lampu; a kouká na stůl...
Se spojením obou knih už docela dobře známe vykreslení vypravěče; nemusí tak docházet k častému obracení do sebe (ne že by ho bylo vysloveně málo) a přijde mi, že mnohdy Hořava povídku vypointuje tak, aby až na konci odkazovala na něj.
Za zmínku stojí určitě i tematizace jazyka, tentokrát dochází ke křížení gruzínštiny, ruštiny, češtiny; četná nedorozumění (babička donáší vypravěči dokola a dokola hrušky) i nečekané konfrontace (taxikář ukazuje svoji schoulenou polohu v autě). Přitom nemusí jít o vyloženě cizí řeč, třeba povídka hapekiki ("A on mi psal zpět; ale protože nebyls to vymyslet další dopis, opisoval písmenko po písmenku dopisy, které mu předepisovala jeho sestra. Pokud sestra neměla čas nebo se rozhádali, přepisoval dopisy, které jsem mu posílal já." s. 32) A energický a tepající jazyk, pln závorkových odboček a středníků, nezaměnitelný.
Otázkou je, jestli je Hořava schopen ještě jiného konceptu, jestli čtenář příště nedostane to samé například z Turkmenistánu. Doufám, že ne, postava třicátníka, co neví, co se sebou, nemusí mít nekonečnou účinnost.
Povídka "železné dveře" je nesmírně brilantní:

Pajdavý pes leží na mém prahu. Chvilku se škubavě pokouší nadzvednout; ale nakonec opět klesne na bok (ta věčná otázka v psím pohledu: v tom pohledu jen a jen zespod, ze dna propasti). Nebojím se psa překročit (ač jizva po kousnutí toulavé fenky stále svrbí); cosi mě přesto zadrží: jakési neurčité – v tu chvíli však neodbytné – vědomí, že bych stínem oblouku svého jediného kroku toho tak věrně a marně vyčkávajícího psa k neunesení ponížil; ba dokonce zneviditelnil... Zacouvám zpět do svého bytu. Zavřu těžké železné dveře. Opřu se dlaněmi a rozpáleným čelem o chladný kov. Z druhé strany pocítím úlevné zapření měkkého, huňatého těla; a čím dál tím klidnější tep a dech...
(s. 47)

3 26.06.2021

Čteno podruhé: přestože z toho nejsem nijak na větvi a popravdě mě spoustu těch impresí a dojmů nechalo chladným, nelze tomu nepřipsat jisté kvality.
Próza je situovaná do Banátu, ten však hraje až druhotnou roli - je to především sonda do vypravěčova nitra. Trochu jsem se s tím nemohl zpočátku smířit, tak nezvyklé prostředí a on se stejně obrací do sebe. Ačkoliv mi ta zahleděnost přijde furt trochu na obtíž, syrové a věcné (ale bohužel taky příliš letmé) popisy banátského prostředí bych klidně více rozvedl, tak oceňuji, že exotický prostor Hořava nefetišizuje, nedělá z něj výletní místo, zároveň není schopen se do tamějšího společenství začlenit. Nejedná se o žádnou senzachtivost, jasně, tu a tam se stane nějaká smrt, ale nevykřikuje se to z plných plic. A hlavně – k charakteru vypravěče, vykořeněného a neukotveného učitele základní školy, se to perfektně hodí. Ukazuje se, jak je snaha obnovit svoji citlivost vůči vnějšímu světu marná, když se člověk nedokáže vypořádat s vlastními traumaty a citovou vyprázdněností. Stačí sebemenší detail a vyprávění se přenáší z multikulturní oblasti Balkánu do vypravěčova dětství, dospívání i dospělosti, zkrátka do minulosti. Severní Čechy, Brno, Bavorsko. Nelze přilnout k současnému světu, když vše kolem nás připomíná dávné vzpomínky, které nás tíží.
Ten krátký formát jednotlivých kapitol mi přijde trochu na škodu, chvílemi jsem doufal, že vypravěč setrvá u některých skutečností trochu déle; naťuknuto je sportovní počínání na gymnáziu, multikulturní složení Banátu či příběh Ingeborg a Floriana. A těch výtečných pasáží je tam mnohem víc, například ty o doprovázení starých lidí, o otci a psi, kapitola s rozházenými kostmi (tam nádherně funguje to sepětí s minulostí). A jasně, pak jsou tam pasáže silně obrácené do sebe, dokonce se v té minulosti ani nemíhají lidé, a když ano, tak rozhodně ne pojmenovaní a určití, působí to spíše odosobněně. Neschopnost mít trvalejší zájem a větší citlivost vůči lidským vztahům okolo je pro Hořavova hrdinu také příznačné, což může být chvílemi iritující.
Jazyk je dobrý, o tom žádná, precizně rytmizovaný a zajímavě metaforicky vyjadřující i vypravěčův vnitřní stav; jako by ta hojnost středníků, dvojteček a výpustek nasvědčovala něco i o neuzavřenosti a nejistoty hrdinova tápání. Míň závorek bych ocenil, ty mi přišly občas zbytečně zdobné a osvětlující. Naopak je brilantní Hořavův cit pro popis krajiny, opět úzce související s hrdinovým počínáním, hledající nízká a izolovaná místa, ale i návrší, odkud lze všední realitu sledovat s nadhledem.
Mezipřistání mi přišlo lepší, byť opakovaná konstrukce, tak méně zahleděná, více všímající si lidí, ne jen okouzlená dojmy a vůněmi. Ale i s tímhle období se musel Hořava asi vypořádat.

Samomluva... Občas je to vše maskováno: jako potrhlý stařeček či indián mluvím ke kamenům, mluvím k noži, k habrovému polenu, které se už už chystám rozštípnout kalačem nebo vhodit do žáru ohně; mluvím k visacímu zámku, k petlici, klíči, koštěti... I šepot modliteb jako by se zde měnil v samomluvu... Čtu nahlas; recituju nahlas řecké a římské klasiky; říkám vtipy Sherlocku Holmesovi a sám se jim směju... Opakuji dětská slova; opakuji překrásná slova a podivné věty zdejšího nářečí; mluvím rumunsky, anglicky, německy: samomluva se ráda skrývá, ráda si půjčuje cizí hlasy, cizí řeči, ráda si vymýšlí roztodivné mluvčí a ještě roztodivnější adresáty...
(s. 32)

3 20.06.2021

Třikrát hurá hybridním světům! Perfektně využitý potenciál plochy Londýna, jejíž existence nemusí být nutně podmíněna jedním způsobem vnímání reality. Dobrý (jak kdy, jak kde a jak komu to může sedět, mně to velmi často sedlo) suchý humor, specifické persony (jazykový nadšenec Croup, chovatel ptactva Bailey, Kanálníci), místy výtečný popis (někdy ho na mě bylo zas moc – ale já jsem velký zastánce úsporného stylu, takže nemohu hodnotit příliš objektivně, v rámci žánru to asi není nic neobvyklého); například scenérie opuštěné nemocnice, již obývají Vandemar a Croup, byly s těmi všemi kusy želez, nástrojů a starých nákupních vozíků vážně autentické!
Mám fakt rád, když autor vezme nějaké všeobecně nepříliš oblíbené zvíře (zde krysu) a udělá kolem ní dokonce kult, to je takový pěkný.
Úplně si nejsem jist kvalitou překladu, či spíše důrazností jazykové redakce, sem tam mi nějaká spojení přišla kostrbatá.
Ale tyhle prosakující hybridní světy mohu, to ano. Bavil jsem se, fakt, zase něco jiného, co si třeba časem oblíbím!

Dveře se syčivě otevřely. Vagon byl plný různých lidí, kteří měli společné to, že byli neomylně a definitivně mrtví. Byly tam čerstvé mrtvoly s podříznutými hrdly a dírami ve spáncích. Také staré vysušené mrtvoly. Popruhů ve vagoně se držely kostry pokryté pavučinami, na sedadlech se rozvalovaly rozloženě hnijící zbytky lidí. Pokud mohl soudit, všichni zemřeli vlastní rukou. Byly tam mrtvoly mužů i žen. Richardovi se zdálo, že některé z těch tváří viděl přišpendlené na nějaké dlouhé stěně, ale nemohl si vzpomenout kde a kdy. Vůz páchl, jak by asi páchla márnice na konci dlouhého horkého léta, když se totálně zhroutilo chladící zařízení.
(s. 202)

3 12.05.2021

Podrobný a přitom srozumitelný průvodce Devětsilem skrz naskrz. Geniální Teige a jeho neskonalé proměny programů a statí mi konečně utvořily alespoň trochu soudržný obraz o této mimořádné skupině. Zejména kapitoly o divadle a architektuře pokládám za velmi cenné vzhledem k tomu, jak velký měly vliv a přitom si pod Devětsilem většinou představíme jen výtvarné umění a literaturu. I tak je možná trochu škoda, že kapitoly o literatuře a výtvarném umění ve knize chybí – v případě druhého jmenovaného to tolik nevadí, v rámcujících kapitolách je to o výtvarném umění dost a často jsou přítomné i přímo exponáty, v případě literatury bych ocenil i trochu více pojednání o poezii.
Krásné grafické zpracování i perfektní kvalita fotografií/obálek/maleb, jde poznat, že knihu vydává galerie.

3 18.04.2021

Reportáže Mariusze Szczygieła jsou různorodého rozsahu – v knize se vyskytují texty dlouhé o padesáti stranách, jiné jsou však velmi drobné; například nejkratší text ("Reportáž") obsahuje pouze jednu větu: "Reportáž je neschopnost prožít vlastní existenční zkušenost fikce." Tato subjektivní definice se odráží i na psaní autora. Texty působí vážně osobně, Szczygieł se neostýchá do textů zakomponovat i své zkušenosti, nepopisuje pouze danou osobu/událost, ale nešetří ani okolními událostmi (takové momenty jsou mi obzvlášť milé, například setkání s básní Violy Fisherové, což vyústilo i v setkání a zjištění životního příběhu).
Samotný název "reportáž" je však v Szczygiełově případě poněkud nedostatečný, mnohdy spíše hapruje mezi literárním (navozování dramatičnosti, důrazné pointování) a publicistickým útvarem, jako by se jednalo spíš o nějaké reportážní povídky či jakési miniromány, některé kratší texty mohou působit jako fejeton či komentář. Občas zabrousí skoro až v investigativní novinařině, když vede emailovou korespondenci s osobou, která ho dávkuje informacemi o případu zásadové učitelky, která pracuje jako poradce ministerstva školství, přitom však byla v minulosti odsouzena za vraždu šestiletého syna. Tento text má i své pokračování. Hned následující stránky popisují dopad reportáže na polskou společnost, zobrazuje různé perspektivy vnímání daného případu. A i když se jedná o případ vcelku kontroverzní, nelze Szczygieła nařknout ze zlých úmyslů – text nevzniká jako pomsta, ale spíše jako upozornění.
Název knihy odkazuje k "nebytí" v různých formách, ať už to je zmizení (zde bych uvedl asi můj nejoblíbenější text o polském sochaři, který svá díla rozestavuje po městě, po krátké době jsou však zničeny/nejsou na místě), zesnutí ("Věci se prostě stávají", v nichž umírá mladší společník (ten poslouchá islandskou hudbu!) člověka, který docházel na terapii) či sebevražda (jedna z delších reportáží, v nichž autor popisuje tragický osud spisovatelek sester Woznických, které postupně propadají v jakési šílenství). Celá kniha může ve výsledku působit trochu roztříštěně; téma "pomíjení" je těžko uchopitelné a ne všechny texty k němu mohou zcela jasně přiléhat. Szczygieł však mnohdy nebazíruje na svém pohledu, však i on to knihy vkládá svoji subjektivitu (důkazem nechť je text "Výbuch bomby času", v němž popisuje své maďarský obchůdek, ve kterém si kupuje předměty po zemřelých). Možná spíš autor pomáhá si vypěstovat čtenáři vlastní citlivost.
I formálně je kniha překvapivá – reportáž o polské ženě Ewě, která si své úspěchy zaznamenává do excelové tabulky, kterou posléze nahradí vyprávění v ich-formě. Text "Řeka" v níž spousta slov doopravdy NENÍ, jsou nahrazena čárkami, jen tu a tam problesknou nějaké fragmenty. Jindy se jedná o rozhovor, kombinace vzpomínek s faktografickými údaji. I z této perspektivy je kniha sugestivní a překvapivá.
Pro chápání některých textů by bylo vhodné znát polský kontext (na rozdíl od předchozích knih od Szczygieła zde tolik textů věnovaných Čechům není, ačkoliv úvodní reportáž o Viole Fisherové i text o vile Müllerových považuji za skvělé části knihy!).
Některé texty možná nestihnou na kratší ploše zaujmout, ale vyloženě slabý text v knize NENÍ.

3 03.04.2021

Nešlo to. Prostě ne.
Zbožňuji železniční prostředí a vlaky. Ten specifický obraz je na tomto díle velmi pěkně zobrazen, což o to. Pak už je to bohužel banální příběh, v němž aby člověk přesah pohledal - a když se mu konečně dostane úderným závěrem, zdaleka to není tak bombastické, jak bych očekával.
Jistě, nesmyslnost války. Není to ale prostě už strašně přežitý? To Češi ještě v šedesátých letech nečetli Remarqua? Jistě, ten konec války tomu dodává jinou atmosféru, ale na větvi jsem z toho nebyl.
Přerod v muže. Je doopravdy mužnost definována tím, že chlapec provede pohlavní akt? Tím, že vezme zbraň a někoho sejme? Já vám nevím, jestli to tak v té době bylo, proč ne, ale přijde mi to uhozené. Například Gombrowicz zobrazuje nezralost mnohem inovativnějším způsobem.
Humor mě minul. Chvílemi mi to přišlo i zbytečně sexistické.
Umrzlí havrani, příhoda strojvedoucího malíře, jemuž psi roztrhali vycpanou lišku, motiv holubů či pád stíhačky pro mě byly příjemnými pasážemi, v nichž nacházím krásu Hrabalova vidění všedního dne. Momenty, které v knize bohužel nepřevažují.

(...) viděl jsem tisíce havranů po zemi, kolem každého stromu, jak přezrálé bosenské švestky... plný lesík mrtvých, i ti, co leželi na větvích, i ti byli mrtví, zmrzli ve spánku. Dupl jsem tenkrát podrážkou do kmenu stromu a z větviček a větví se sypal zmrzlý jinováč a mrtví ptáci, několik mi jich zavadilo o rameno, ale byli tak lehouncí, jako by na mne spadla rádiovka.
(s. 27)

3 06.03.2021