Pohlavní styky
Ondřej Horák
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473134/bmid_pohlavni-styky-sBK-473134.jpg
2
15
7
Román Pohlavní styky má sice světové parametry, přesto se rozhodl ctít trend používání lokálních surovin. Díky typicky českým ingrediencím – žvanivost, závist, křiváctví, slavomam, nenažranost, zbabělost, mindrák či lakota – totiž vznikl hustý boršč plný řídkých nýmandů. Srdcervoucí konkurs na největšího Čecháčka může začít. Zvítězí některý z ministrů kultury?... celý text
Přidat komentář
Knížka se čte dobře. Je ovšem extra dlouhá, někdy málo uvěřitelná a překombinovaná. Pohlavních styků je tam až moc, ale všechny ty kopulace to vlastně drží pohromadě. Dochází k nim bohužel příliš snadno a jsou děsivě schématické, až v jistých odstínech šedi. Pokud se autor rozhodne udělat z toho 250stránkový kus bez hlušiny a s větší invencí, rád si ho přečtu znovu.
Spíš než k románu bych Horákův opus přirovnal k nekončenému sledu tiktokových skečů: ty nikam nevedou, opakují se na nich stále stejně otravné osoby, každé slovo v nich křičí vtipem, který nepřichází. Taky jsou krátké a tak se člověk chtě nechtě nějak proscrolluje dál – v čemž se tedy od Pohlavních styků odlišují, neboť ty jsem zaklapl po 550 stranách.
V této cihle se neděje téměř nic, co by se zdálo být alespoň trochu v pořádku. Veškeré vztahy jsou povrchní a těkavé, charakterové vady se vyvrbí při sebemenším úkonu, v mediální a literární branži se dějí kdejaké pletichy. Už dávno tu nejde o podstatu věcí, literatura a všechno kolem ní tvoří pouze povlak, pod nímž se skrývají mnohem jednodušší motivace – povětšinou snaha získat moc a pozornost, moc se nenadřít, najíst se, ušetřit a provést titulní úkon. Knihou prolítne nespočet různých panoptických postav, celou dobu však sledujeme pouze tři z nich, kteří tak nějak ze setrvačnosti drží spolu, ale nejsou schopní vykonat ani základní pečující interakce. Kamil Kousek, literární kritik, pak možná představuje samotné alterego autora, neboť na konci knihy se chystá k psaní "poctivýho kusu literatury". Uvědomuje si zvrácenost celého dění – ale sám z ní čerpá, tak proč by něco měnil.
Jasně, být kritický k současným nešvarům může být nosné, ale v případě Horákovy knihy je asi nabíledni se ptát, k jaké realitě referuje. Všechno je to zvláštně a podbízivě přehnané, jako by byl autor zapouzdřen ve svých představách o společnosti a potřeboval o tom čtenáře přesvědčit. To se ale míjí účinkem, celou dobu jsem si naopak říkal – žije někdo takhle vůbec? Už jen to, že literární provoz se zde jeví být výdělečným byznysem, dokládá pokroucenost Horákova vnímání reality. Občas, ale doopravdy asi tak jednou za sto stran, může čtenář v těch hyperbolizovaných scénách zahlédnout sám sebe. Tomu však nepomáhá autorova potřeba všechno zarovnávat do škatulek a obklopovat slovy typu "trapný" a "odporný". Vůbec je styl knihy poněkud nepříjemný – v promluvách postav to lze samozřejmě kvitovat, ale odstavce samotného vypravěče mnohdy ty nesnesitelné formulace nechtěně přebírají. Bezkonkurenčně otravné jsou pak rádoby vtipné variace různých názvů děl/pořadů/událostí.
Ve výsledku Pohlavní styky příliš otázek nekladou, možná tak tu, proč bylo potřeba tohle prostřít do 750 stran. Pár vydolovaných pozitiv: široká slovní zásoba, počáteční pasáže s matkou. A možná je to nějaká metafikce a ve skutečnosti je tahle kniha prostě produkt toho všeho nesmyslnýho hemžení ve knize! Ale stále, proč tolik stran a proč takhle.
A když už potom žila sama a Kamil byl v Praze, tak mu jednou vyprávěla, že si půjčila tenisovou raketu, dala ji do košíku na kole a jezdila takhle podél Malše, že byla na tenise... A byla velmi spokojená, když jí jedna známá následovně řekla, ji viděla, jak jela z tenisu...
(s. 275)
Čtení vzdáno. Máme s autorem úplně jiný druh humoru, takže úžasňoučce satirickou zpěvačku Vilmu Prázdnou pomazávám hummusem a za stálého vrtění ocasu fenky Filomény, který by se uživil jako stěrač tiráku, leju tento román se světovými parametry do hajzlu.
To se fakt nedá, kdyby to bylo vtipnější, tak by šlo vydržet o pár set stran víc. Takhle jsem to vršení pro pejskaře asi i roztomilých historek zvládala přesně do strany 216. A nechtějte vědět, kolik jich to má :)
Po pár stech (!) stránkách vás ten břitký humor omrzí. Vlastně i dřív. V kuse se to snad ani číst nedá (příběh kniha nemá), takže až jednou v dlouhé chvíli budu mít chuť na souložící pražské ‘celebrity’, dám si dalších pár kapitol. (Opravdu?)
Prvních sto stran jsem se velice dobře bavila.
Do strany tři sta jsem si říkala, že by se na to dala napsat dobrá zrcadlová recenze: fungovala by jako blahé paměti speciály Čtyřlístku, který v tlustým sešitě obsahovaly jen dva příběhy vzhůru nohama a proti sobě, který se setkaly uprostřed. Jeden text by byl nadšený a kladně by hodnotil nadsázku a sebeironii a vtípky a nápady a vhled do český literární a literárněkritický scény. Chválil by povedený vtípky a pozorovací talent a navzdory celý řadě otravných stereotypů taky celkovou čtivost textu. Proti němu by stál text, který by ony otravný stereotypy a naprostá absence vyprávěcího oblouku otrávily natolik, že by je knize vytýkal - stejně jako urputnou snahu o nadhled a nadsázku, který ale nakonec vyznívají stejně jako ty kyselý hrozny, kdy je sice hlavní hrdina tlustý a lakomý a líný jako veš, ale zároveň v podstatě geniální, brilantní inteleguán ze všech nejinteleguánštější, kterýho všechny od základních škol po domovy důchodců chtějí - teď hned, tady a na všechny způsoby - a on se jim teda všem blahosklonně postará o pár minut/hodin rozkoše. No tak určitě.
Jenže po straně tři sta začala ta otrávená, negativní strana bobtnat, spolu s tím z knihy mizely všechny vedlejší postavy (tak jako mimoděk - škrt maminku, škrt další rodiče, škrt partnera) a začalo být nad slunce jasnější, že příběhu se nedočkáme. Že to bude jen kapitola za kapitolou obalující pointu nebo nějaký ten fórek. Noc je mladá a autorovi se ještě nechce končit - snad byste nám tu neusnuli?
Ústřední trojice se bez většího vysvětlování podivně proplétá, stejně jako podivně plyne čas. V první třetině knihy tak nějak konvenčně, dle očekávání, pak se najednou roztáhne spolu s tím, jak by autor rád ještě chvilku psal, snad že jeho hrdina ještě nepomluvil všechny autory a nakladatele a neobtáhl celou Prahu a přilehlé okresy, takže je potřeba čtenáře dál zahlcovat zadkama a bokama a prsiskama a taky jazykovými fórky, který po patnáctým opakování už fakt nejsou vtipný (možná v tom gargantuovským rozsahu sám autor zapomněl, kolikrát ten stejný fór už použil). A hlavní hrdina se dál pinoží, furt stejně, furt je stejně zpocenej a otravnej, ale vlastně totálně boží, protože nakonec ho stejně všude chválej a všude ho chtěj a všechny ho chtěj a zadky a prsa a tak furt dokola.
Všichni chlapi jsou v zásadě jen totální - prachatý, nebo chudý - ubožáci, který buď mají vliv a přijdou o něj, nebo ho chtějí mít a nikdy ho mít nebudou. Většina je navíc totálně vypatlaná. Ženský jsou vypatlaný všechny, nejhorší poddruh je uvadající feministka - což je ekvivalent naprostý blbani, jejíž jediný problém je ten, že jí nikdo dlouho nesáhl, slovy klasika, ve sprše na švába, a proto teď nenávidí všechny chlapy. A samostatný kruh pekla představují maminy s harantama. Tak jo no.
Jistě, pohoršovat se nad tím, že v knize nazvané Pohlavní styky šuká kámen cihlu, může jenom jedna z podobných frustrovaných maminoidních vyzobaných slunečnic od knížek. A o čem, že to celé je? Jo, milánci, to vám nepovím, pánšto to nevím. Ale já mám slepičí mozek, takže žádná surpréza.
A možná je to celý účel, možná to celé má být papírová telenovela z prostředí českýho mediálně-literárně-showbyznysovýho světa a možná hraje podle všech telenovelských pravidel a s hubou rozjetou od ucha k uchu a s vystrčenou prdelí se jim pošklebuje. Možný to určitě je. Když mě tenhle typ pořadů bavil naposledy v době Manuely (bez E!) a víckrát ne.
Štítky knihy
společnost a politika kritika české romány
Autorovy další knížky
| 2014 |  Tvrdohlavý muž |
| 2013 |  Dvořiště |
| 2021 |  Pohlavní styky |
| 2017 | Nebožtík |
| 2018 | Mrtvá schránka |
Kniha Pohlavní styky je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 13x |
| Knihotéce | 4x |
| Chystám se číst | 5x |
| Chci si koupit | 1x |
Ondřej Horák světovostí šermuje ve svých pseudorecenzích rád, její nedostatek vyčítá současné české literatuře, a tak se rozhodl konat a vnést světovost konečně i do našeho literárního rybníčku, aby nám ukázal, jak se to dělá, správně pořádně chlapsky frajersky. (Mimochodem, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby si anotaci napsal sám.) V jednom mu však musím dát za pravdu, ta kniha je skutečně světová - světová sračka.