logopedka komentáře u knih

Kateřina Tučková vzala kotlík, do kterého vložila trochu čarodějnictví, přisypala pár bylin, okořenila láskou, zalila zlobou, přidala několik listů ze spisů StB, spojila kapkou nenávisti. Pod kotlíkem řádně zatopila. Vytvořila něco, co svými nesourodými přísadami připomíná postup pejska a kočičky při přípravě dortu. Paní Kateřině se však podařilo z uvedených ingrediencí připravit velmi silný lektvar. Jeho intenzivní chuť je dána hlavně tím, že vznikl na Moravě a jeho přísady jsou vesměs skutečné. Kniha mi nabídla čtivě zpracované děsivé téma.

13 11.07.2019

Oceňuji nápad - přiblížit dětem život vrstevníka s ADHD. Rychlý, zbrklý, zapomnětlivý spolužák, nemusí být jen nevychovaný zpovykanec, který je sobecký a chce ostatním jen škodit.
Líbí se mi zmínka o tom, že dítěti s ADHD může jeho vlastní chování vadit; sám má však velmi malou šanci své projevy ovlivnit. Potřebuje pomoc a pochopení okolí.
Velkou měrou vstupuje u ADHD do hry dědičnost. Znáte hyperaktivní dítě s poruchou pozornosti? Jak jsou na tom jeho rodiče - jak se projevují? :-)

8 04.08.2019

Milý romantický příběh obklopený situacemi, které mohou potkat každého z nás. Následky soužití s psychopatem, omyl justice způsobený nezájmem a neověřováním si faktů, vážně nemocné dítě, umírající starý člověk, stereotyp...

Přečetla jsem jedním dechem. Rozhodně jsem se nenudila.

6 30.08.2019

Říká se, že nenávist a láska jsou dvě strany jedné mince. Nedokážu však pochopit, jak se z milující matky může během krátké doby stát krvežíznivá bestie, která se zaměří na vlastní dítě. Jsem daleka toho, abych odsuzovala okolí malého Davida, že si ničeho nevšimlo, že nezasáhlo. Takový zásah není zdaleka tak jednoduchý, jak se pro nezúčastněného pozorovatele může zdát. Jak David líčí v další knize, to, že ho odebrali matce, nebylo šťastným koncem jeho strastiplné pouti.

5 03.08.2019

Přestože nejsem jazykovědec, je pro mě čtení této knihy velkým požitkem. Hluboce se klaním panu "překladateli".

Věřím, že pan Kaplan je noční můrou každého učitele cizího jazyka. :-)

Abych si přihřála logopedickou polívčičku. Napadlo vás někdy, že existují lidé, kteří mají obdobné obtíže jako pan Kaplan i při komunikaci v mateřském jazyce? Jsou to např. děti s vývojovou dysfázií, nebo dospěláci s afázií. Jedná se o inteligentní lidi...

5 20.07.2019

Tato kniha mi vytanula na mysl ve chvíli, kdy jsem psala zmínku o romštině. Četla jsem ji před několika lety. I přes tu dlouhou dobu zanechala v mé řádně děravé paměti hluboký zářez. Jedno je zcela jasné, je to kniha s neskutečně silným emocionálním nábojem. Vybavuji si, že jsem kolikrát nebyla schopná přes slzy a odpor číst.

Neztotožňujete se s tím, jak žijí vaši nejbližší. Neberete jim způsob jejich života, ale chcete žít jinak, chcete žít podle svých představ. Zkoušíte, hledáte, a narážíte. Nedokážete se vymanit z vleku tradic, které jsou s vámi jako koule na noze. Setkáváte se s odsuzováním širokého okolí, s nulovou snahou o pochopení. Jste cikán, jste špína, zloděj, odpad. Z jedné strany políček, z druhé facka, ze třetí pohlavek, ze čtvrté darda, z páté rána, ze šesté ťafka, ze sedmé šupa, z osmé... Že to není možné? Ale je!

Taky tvrdíte, že slovo NEJDE neexistuje? Že toto sloveso znamená buď NECHCI, nebo NEMŮŽU? Přečtěte si knihu od Martina Šmause a zjistíte, že existuje.

Bezmoc, šílená bezmoc.

Jednou, a dost! Nemám pocit, že bych chtěla tuto knihu číst podruhé.

4 11.07.2019

Barvy, to je to, o co v této knize jde. Výstižný název. Barvy, hodně barev. Děti je míchají, kombinují, rozpleskávají, opatlávají, stírají, zesvětlují, ztmavují... A vůůůbec při tom neumažou sebe (tento fakt ocení zejména dospěláci, kteří se starají o čistotu oblečení) ani okolí (ocení všichni dospělí).

Děti mají pocit, že ovlivňují, co se v knize odehraje. Zároveň si nenásilnou formou osvojují znalosti barev a rozvíjejí rozumění.

Opět velmi ráda používám Barvy v práci. Rozumění je pro řeč ohromně důležité.

4 11.07.2019

Mám určitou, možná naprosto mylnou, představu, že informace, které jsou chráněny heslem "heslo", nebudou až tak chytré. Oproti tomu knížka, kterou mám teď před sebou a která nese název Knížka, je jednoduše geniální.

Kdo by to byl řekl. Štíhlá knížka, ve které najdete nemnoho textu, pět základních barev, několik puntíků. Na první pohled bych řekla: "Nuda!" To by však byla chyba. Vééélká chyba.

Děti milují situace, ve kterých můžou něco ovládat, něco ovlivnit. A Knížka jim to umožňuje. Zároveň se však při ovládání puntíků učí barvy, počty, pravolevou orientaci, procvičují si rozumění.

Jak prosté, milý Watsone!

Knížku používám v práci (jsem logoped). A moc ráda. :-) Díky, pane Hervé Tullete!

4 11.07.2019

Kniha, která se čte sama. Zábavná, vzpomínková, ze života.

3 08.09.2019

Je obecně známo, že dítě, které je týráno/vidí týrání jiného (nejčastěji matky otcem), bude v dospělosti samo týrat. I autor tuto "zákonitost" ve své autobiografii zmiňuje. Je si jí velmi dobře vědom a snaží se udělat cokoli pro to, aby to v jeho případě neplatilo. A daří se mu to, myslím, skvěle. Vážím si ho za to, z jakého srabu se dokázal vyhrabat.

Další otázkou, na kterou trilogie poměrně dobře odpovídá, je to, proč oběť setrvává pod vlivem tyrana. Proč se nevzepře, neodejde? Pokud vám někdo bude měsíce, roky... tvrdit, že si za vše můžete sám, že jste neschopný, hrozný, slabý, nic nedokážete, nevíte, neumíte, že vy jste ten špatný... začnete tomu postupně věřit.

Je otřesné, když toto provádí matka vlastnímu dítěti. Kdo jiný by mě měl milovat, brát se za mě, podporovat mě, věřit mi, být na mě pyšný... než rodič?

Jsem ráda, že pan Pelzer svůj smutný život vložil do knih, které jsem si mohla přečíst. A jsem ještě radši, že trilogie má šťastný konec.

3 27.08.2019

David se stále musí vyrovnávat s přítomností matky, z jejíhož vlivu se nedokáže vymanit, přestože jí byl soudem odebrán a umístěn do pěstounské rodiny. David postupně projde několika pěstounskými rodinami, ve kterých pomalu dospívá.

Touží po obdivu, respektu, uznání. Hledá u jiných to, co mu vlastní rodina upírala. Je děsivé, jak dokáže několik pekelných let ovlivnit člověka na dlouhou dobu, ne-li na celý život. Jsem zvědavá na poslední díl této trilogie.

3 03.08.2019

Četla jsem dlouho - každý den několik fejetonů. Byly vtipné, nápadité, ze života, čekaných i nečekaných závěrů. Pobavila jsem se.

2 08.09.2019

Milé, čtivé. Líbilo se - dětem i mně.

1 31.08.2019

Paní knihovnice mě upozornila, že si půjčuji třetí díl. Zavedly jsme debatu na téma, jak důležité je přečtení prvních dvou dílů pro pochopení obsahu třetího dílu. Shodly jsme se na tom, že bych s pochopením neměla mít až takový problém. A měly jsme pravdu. :-)

Knihu jsem si půjčovala jako jakési vyvážení ke třetímu dílu autobiografie Davida Pelzera. Chtěla jsem nějaké odlehčení. A podařilo se. Některým hlodům zkroceného hrdiny jsem se ze srdce zasmála.

1 22.08.2019

Když jsem knihu četla v pubertě, zaujala mě víc. Maupassant je můj oblíbený autor, proto dávám čtyři hvězdičky.

Juch. Milá...vtipná...svižná...krátká...čtivá... útlá knížečka. Odlišnost nerovná se špatnost. Pravdivé poselství pro malé děti. Kniha zaujme i ilustracemi.

1 04.08.2019

Tappi je viking. Vikingové bývají zobrazováni jako v kůži odění, dlouhovousí, dlouhovlasí bojovníci s rohatými přilbami. Představuji si je jako piráty severu. Tappi je jiný – dobrosrdečný, přátelský, věčně hladový, zavalitější sympaťák, rozhodně žádný grobián.

Příhody Tappiho a jeho přátel jsou vhodné pro předspánkové čtení. Někdy jsou napínavé, ale vždy se vše vysvětlí, nebo v dobré obrátí. Vše skončí šťastně, škody na životech nejsou žádné. Kniha je čtivá. Příběhy jsou zajímavé i pro předčítače. Tím nechci tvrdit, že bych po ní sáhla i bez dětí. Nesáhla. Na druhou stranu ocením, když kniha, kterou předčítám, zaujme na tu chvíli i mě.

Knížky, ve kterých vystupuje Tappi a jeho kamarádi, se Marcinu Mortkovi vyvedly. Líbí se mým dětem i mně. Šestiletý František se u nich často směje.

Na knize je uvedeno, že je vhodná pro věkovou kategorii 4+, s tímto začleněním můžu jen souhlasit.

Doporučuji.

1 11.07.2019

Dílo je to neotřelé, ulítlé, bláznivé a netradiční. Ta netradičnost mi u něj velmi sedí. Nemám ráda, když se notoricky známé pohádky někdo snaží "upgradovat, aktualizovat, vytunit, obohatit, povýšit...". Uáááá. Ježibaba není léta předávaným textem, takže mi u ní ztřeštěnost vůůůůbec nevadí. Novotvary a nespisovnost k ní prostě sedí.

Ježibaba mě zaujala. Děti též. Občas se mi trochu zamotal jazyk v puse. Uzel se mi na něm však nevytvořil, a tudíž si dám Ježibabu klidně ještě několikrát. Před spaním? Proč by ne!

1 11.07.2019

Doma máme několik knih s příběhy o kohoutkovi a slepičce z pera Michala Černíka. Jedná se o kraťoučké příběhy s lehce pochopitelným obsahem. Věty mají jasnou strukturu a jsou krátké. Dobře se čtou. Bohatost slovníku předčila má očekávání.

Hlavní postavy příběhů, kohoutek a slepička, mi připomínají jinou známou dvojici, Pata a Mata. Kohoutek je bohém, který chrlí, a vzápětí i zkouší realizovat, nápady typu "mission impossible". Má však ohromné štěstí, jelikož po jeho boku věrně kráčí slepička, která stojí pařátky na zemi podstatně pevněji než kohoutek. Kromě pár vyškubnutých peříček a naraženého zobáčku na děti v knize žádná zvěrstva a hrůzy nečekají. Čtením před spaním si na bujarou noc nezaděláte.

Příběhy o kohoutkovi a slepičce jsou dle mého názoru vhodné i pro malé děti kolem 3,5 - 4 let. Jsou krátké = děti mají větší šanci udržet pozornost po celou dobu příběhu. Tím však netvrdím, že předčítač nemůže v průběhu čtení jedné pohádky několikrát usnout. Vím, o čem mluvím. :-)

Kohoutek má rád slepičku, slepička má ráda kohoutka a malé děti mají rády jejich příběhy.

1 11.07.2019

Předpokládala jsem, vzhledem k větší velikosti písma, že kniha je určena pro "druhé", "třetí" čtení. Nemyslím si však, že text je vhodný pro takto malé děti.

Příběh bohužel nezaujal ani mě - dospěláka. Od knihy jsem očekávala víc.

30.08.2019