LenJen
komentáře u knih
Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
Werther mi byl navzdory tomu, že se právem pokládám za citlivku, nesmírně protivný. Mám ráda vývoj postav, a zde se milý Werther jen válí na břiše a u nosu má sople, protože vdaná dívenka si z jeho intelektu a prudkosti vášní nesedla na zadek.
Hlava XXII
Joseph Heller
Válečné tématiky už jsem měla plné zuby, a proto jsem si vybrala Hlavu XXII. Cha. Hellerův humor mi sedl, a přes všechnu nadsázku ve mně dílo zanechalo hluboký dojem. Hlavně poslední třetina, kdy se přitemní a jde se (někdy doslova) až na dřeň. Díky doslovu v mém vydání jsem si uvědomila, že autor sice nedává přímo najevo proud vědomí, ale skutečně jsem se dívala očima Yossariana a za spirálovitě se vracejícím/opakujícím se dějem stálo právě jeho (s)vědomí, které se s válkou, s tupostí, zkažeností a chamtivostí snažilo vyrovnat.
Probudím se na Šibuji
Anna Cima
I přesto, že nespisovnost nemám zrovna v lásce, jsem si rychle zvykla a rychle i četla. Kniha dává dostatečnou představu o japonské kultuře, o hlubší znalosti tu nejde. Příběh samotný je zajímavý, nevšední, hlavní postava většinou sympatická. Jen bych potřebovala buď větší náboj v ději nebo myšlenkový rozměr, abych dala 5*. Každopádně doporučuji.
Stepní vlk
Hermann Hesse
Jak autor v dovětku vysvětluje, kniha není příliš vhodná pro mladé čtenáře, a přesto je pro mě úchvatná a těším se, až se k ní v průběhu života budu vracet. Je pravda, že posledních 40 stran pro mě bylo hůře stavitelných vzhledem k fantaskním scénám, ale na konci koneckonců nezáleží.
Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
Bolestivě nedospělý teenager bloumá New Yorkem poté, co ho vyhodí ze školy, utrácí, pije, toulá se bez sebemenšího ponětí, co se svým životem dělat dál, a co je horší, bez ponětí, že by s ním něco dělat měl. Téměř všichni lidé jsou v očích Holdena falešní, nudní, omezení, pod jeho úroveň. První třetina knihy vypadala stravitelně, dokonce jsem měla podezření, že se mi přese všechen slang a dětská moudra bude zčásti líbit, ale jakmile si mě autor hezky zatáhnul do příběhu jako do pavučinky, pustil Holdena ze řetězu. Obvyklé výroky jsou tedy: "a dostal jsem z toho depresi", "nemohl jsem snést, jak jsou falešní", "odejdu", "poručil jsem si whisky se sodou, ale číšník mi přinesl colu".
To jediné a jediný, koho má Holden rád, je jeho mladší sestra. Jinak je to nesnesitelně pesimistická postava, a to jsem zvyklá na leccos. 2 hvězdičky za to, že je to alespoň vcelku krátké a že mám alespoň představu o tom, jak může mysl spratka fungovat.
Všechny řitě světa i ta má
Charles Bukowski
Začátek vypadal dosti děsivě, jen jako bezduchý kult k*ndy, ale právě sonda do tohoto pudového smýšlení, propitých jater a nejnižších vrstev společnosti byla zajímavá natolik, abych se dostala do cca dvou třetin knihy, kdy mě některé povídky opravdu bavily, nabraly i víc než jeden smysl. Je třeba Bukowskeho nesoudit, jen pozorovat.
Goya čili Trpká cesta poznání
Lion Feuchtwanger
Poctivý spisovatelský um. Byla to pro mě výzva, ačkoli se o výtvarné umění dost zajímám, a to vzhledem k politicky laděným pasážím. Postupně jsem si na ně zvykla, dokonce je vítala, protože poskytovaly podhoubí, do něhož jsem si mohla Goyův život zasadit, a zároveň mi daly i něco zajímavého do dějepisu. Odpočinková četba to není a já jsem za to vděčná. Dlouho jsem váhala, zda nedat 5*, ale ta drobná špetka navíc mi chyběla. Vřele doporučuji komukoli, kdo se zajímá o kulturu všech podob.
Umění milovat
Publius Ovidius Naso
Jako muzejní literární procházka je to vcelku zajímavé.
Petrolejové lampy
Jaroslav Havlíček
Čekala jsem, že mě to venkovské prostředí a dramata v něm neosloví, ale vše překlenula Havlíčkova dokonalá psychologie. Dalo mi to vlídnější vztah k mé místní historii a přispěla i trochou vlastenectví, doteď jsem četla knihy spíše cizokrajného původu a českým se bůhvíproč vyhýbala.
Štěpka je postava, vůči které jsem se nebránila soucitu a jejíž osud mě skutečně zajímal, proto jsem knihu přečetla vcukuletu.
Ty a nikdo jiný
Rupert Thomson
Pomalejší tempo mě často dokáže unudit, ale zde bylo využito vesměs k dobru.
Úvod dá najevo, že hlavní postavy spolu budou žít pravděpodobně až do samého konce, čili romance a její výdrž není hlavním tématem, kdy bych se stále měla na pozoru, jestli autor nevhodí nějaké nesmyslné hádky a rozchody, jen aby si čtenář po opětovném sjednocení mohl sladce povzdychnout.
Objevují se zde závažnější témata jako šílenství, stárnutí, sebedestrukce, válka a samozřejmě tehdejší postavení homosexuálů, což není zbytečně přepíráno dokola a zároveň poskytuje dostatečný náhled.
R.U.R.
Karel Čapek
To nebyl můj šálek čaje.
Mluva je až příliš dramatická a ano, čekala jsem jistý stupeň teatrálnosti, je to drama, ale zde byly dialogy až protivné. Mezi samými pomlkami, odmlkami a "oh" a "ah" se až skoro ztratila samotná replika.
Postavy jsou nepropracované, nerozvedené, děj od úvodu dál je zmatený. Konec dává naději jako odměnu za to, že se tím člověk prokousá.
Dvě hvězdičky za skvělý nápad a vynalézavost. A za tu a tam světlé, moudré okamžiky.
Nicméně k Čapkovi se jen tak nevrátím...
Deník v dopisech
Vincent van Gogh
Velice zajímavá cesta do Vincentovi duše. Uchvátila mě jeho nesmírná touha tvořit, která převzala kontrolu nad celým jeho životem, jeho vytrvalost, paličatost a až nebezpečná horlivost. Nevím, jak jinak si lze utvořit komplexní představu o jeho osobnosti, než právě z deníku podobných dopisů.
Smýšlením se zcela odlišuje, často jsem se musela pozastavit, abych sofistikované úvahy zpracovala.
Smutné, dramatické tóny je třeba čekat od začátku, ale čekala jsem, že budou převládat více. Není to tak, že by z knihy skapávala deprese a člověk se musel odvalit a těžce oddechovat, má v sobě také naději, víru a odhodlání (do,ehm, určitého okamžiku).
Velký Gatsby
Francis Scott Fitzgerald
Nedokážu přesně říct, proč je pro mě Gatsby srdeční záležitost. Kniha se mi četla jedním dechem, měla přehledný děj, zajímavě vykreslené postavy a vystihla dobu.
Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
Dekadence ztělesněná barvami. Dorian, zpočátku libivý mladík s vlasy ze zlata a očima jako studánka se postupem času mění v rez a dehet. Jeho činy už nejsou lidské, protože on sám není lidský. A komu za tento přerod může vděčit? Zřejmě lordu Henrymu, který zažehl jiskru, nicméně je to Dorian, kdo za sebe zodpovídá. Ke konci jsem ho nesnášela, přesto mám za sebou dvě čtení. Doporučuji.
Malý princ
Antoine de Saint-Exupéry
Kultovka, která mě některými moudrostmi zaujala, jiné byly zřejmé.
Na cestě
Jack Kerouac
Svobodomyslnost, ale taky bezohlednost, život jen v přítomném okamžiku - jako by neexistovaly následky. Je to sice lákavá představa, která pošťouchne každou druhou kancelářskou myš, ale v mých očích si kniha těch skoro 300 stran nezasloužila. Zpočátku mě bavily obrazy poválečné společnosti padesátých let, která je zmatená a neví, co se sebou. Mladí lidé dýchají pro drogy, sex, tuláctví a jazz a všechno je to patřičně šílené. Dean je šílený přes všechny hranice.
Ale to je tak vše. Když se tu a tam povede nějaká hloubka, je upozaděna dalším citoslovcem typu "jupí jéj". A na to já nemám.
Edith Piaf: Bez lásky nejsme nic
Jean-Dominique Brierre
Kniha nevyzněla jako senzacechtivý román, který si hraje na životopis, za což jsem vděčná. Na druhou stranu bylo některých, podle mě zbytečných informací, místy příliš, a proto kniha neměla takový spád. Nicméně jsem ji dočetla a dozvěděla se i o těch nelichotivých stránkách Edithiny osobnosti. V kombinaci s filmem La vie an rose, shlédnutým po přečtení knihy, dává dobrou představu o životě i době.
Ten, kdo stojí v koutě
Stephen Chbosky
Zkoušela jsem ji číst asi ve čtrnácti, kdy jsem se vzdala, protože pro mě tehdy bylo paradoxně těžší Charlieho pochopit. Teď v osmnácti jsem přišla nazpět a vůbec toho nelituji, naopak. Tím, že mám více odžito, jsem se v knize často sama viděla a dokázala se spojit s příběhem, až se mi těžko odcházelo a přistihla jsem se, jak se v některých situacích chovám podobně jako Charlie. Trochu děsivé, nicméně to dokládá, kolik prostoru dává kniha k procítění příběhu. Vážně skvělé.
Feťák
William Seward Burroughs
Cením si Burroughsovy absolutní upřímnosti, kniha nebyla myšlena jako oslava drogy ani jako nástroj moralizace. Burroughsovi je jedno, co si o něm čtenář myslí, popisuje to, co zažil, a co měl tudíž právo popsat - se všemi žaludekpopichujícími detaily. Jeho styl není zbytečně košatý, ale přesto mě nesmírně bavily drobné charakteristiky té hordy feťáků, co bloumala všude po Státech. Takže díky, Bille, za to tvé nešílené pojetí zcela šílených drogových let... (Tvoje tělo je frajer, cos ty nespolykal, chlape!)