laepus komentáře u knih

Laťka, kterou si u mě svými předchozími knihami pan Padevět nastavil, je hodně vysoko. Opravdu hodně vysoko. Přeskočila tato kniha? Přeskočila. A s obrovskou rezervou. Přečteno snad jen za půlhodiny, přesto si dovolím tvrdit, že to byl za dlouhou dobu jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků, který byl ještě umocněn nádherným závěrem. Nic tomu nechybělo, nic nepřebývalo, husí kůže a strach z toho, v co se popisovaný klid a vesnický idylka může rázem změnit... nepopsatelné.

8 07.11.2019

Tak tohle byla bez debat jedna z nejzbytečnějších knih, jaké jsem kdy četl. Čekal jsem nějakého prokletého básníka, nějakou pořádnou provokaci a skandál a dostal jsem... suchopárný popis nějakých drog - hašiše, opia a vína - a jejich vliv na člověka. Navíc prostřední část knihy jen autor překládá anglickou předlohu a mluví o nějakém týpkovi, co žil asi 30 let před ním. Ta jediná hvězda ze slušnosti je za poslední krátkou oslavu vína a také za to, že přece jen autor uváděl i záporné vlastnosti výše zmíněných drog. Co říci závěrem - opravdu jsem se několikrát nutil to číst, protože ze zásady nerad nechávám knihy nedočtené s neutuchající nadějí, že by se přece jen mohly i ty špatné ve svém samotném závěru zlepšit...

3 07.11.2019

Maigreta si dávám maximálně tak jednou za rok, takže pro letošek mám splněno (k těmto příběhům mě navíc motivovala Čtenářská výzva - oxymoron - jak se proboha může Maigret mýlit?!). Mám raději Poirota, je tam víc nadhledu a zápletky jsou mnohem propracovanější. Tady je zas naopak více atmosféry a takové té skryté psychologie. Navíc je zajímavé číst dialogy bez uvozovacích vět, jak je píše Simenon. Takže se to tady nehemží obraty Maigret odpověděl, posluhovačka se zeptala, komisař odvětil, inspektor řekl atd. A konkrétně k těmto příbehům - Noc na křižovatce jsem si krásně představoval, jak to asi vypadá ty baráky tam u cesty, v noci... úplně jsem viděl i některé motivy z jiných filmů. Rozluštění už pak trochu kulhalo, ale atmoška OK. A Maigret se mýlí byla konverzačka komisaře s pěti ženami okolo jednoho doktora s vrcholem (rozhovor se samotným tajemným doktorem) v samotném závěru. Samozřejmě nebudu spoilerovat, ale ta druhá mě přece jen chytla trochu víc - dialogy odsýpaly rychle a vrah se nakonec překvapivě vždy přiznal.
Asi by bylo někde mezi třemi a čtyřmi, ale když v tom druhém příběhu se pořád objevoval ten pařížský místopis - tak to já se úplně zasnil a vzpomínal na své návštěvy Paříže. Zřejmě už je načase se tam zase vrátit...

4 30.10.2019

(SPOILER) Je jasné, že to je zatím jen první díl trilogie (nebo spíš jen začátek klasického dlouhého románu), ale čtení je to klasicky pratchettovsky příjemné a milé, vtipné a chytré, napínavé a nápadité. Není to taková řachanda jako Zeměplocha (proto přece jen ta jedna dolů), ale přečteno za jedno odpoledne - i to svědčí o něčem. Jakoby si tady sir Terry zkoušel něco z Úžasného Maurice (názvy a jména) a Nac Mac Fíglů (malí odvážní tvorečci). Vrcholem knihy je pochopitelně závěrečný útěk v náklaďáku a poetický otevřený závěr jako spojník pro druhý díl, na který se už těším.

4 28.10.2019

Výborná knížka plná spousty hlubokých myšlenek, ale dávám jen za tři. Proč? Dostanu se k tomu. Bylo rozhodně fajn si jednou za čas zase přečíst opravdu "hodnotnou a vážnou a náročnou" knihu. Člověk musí dávat pozor, musí přemýšlet, moudrost se skrývá takřka v každé větě. Zkrátka zajímavý kontrast oproti všem detektivkám, thrillerům a komediím. Na druhou stranu ale je tam občas cítit zbytečná exhibice autora, který chce za každou cenu ukázat svou intelektuální vyspělost nad čtenářem. To pořád ještě stačí na plné hodnocení. Důvod, proč dávám ty dvě dolů jsou poslední dvě stránky, kde autorova touha (nebudu spoilerovat) předvést něco extra překonala všechny meze. Možná jsem to jen já nepochopil, ale i to je problém autora, který svého čtenáře do téhle pozice dostane. A to nemám rád.

4 27.10.2019

Pan Padevět opět nezklamal. Trochu jsem se bál jestli po Poznámkách k dějinám a Ostnech a oprátkách ještě najde dostatek historických událostí, aby se na ně podíval trochu z jiného pohledu... Našel. Dvacáté století je zde zastoupeno opravdu reprezentativně. Pro mě osobně nejsilnější jsou příběhy z příchodu druhé světové války, pak období holocaustu, odsunu a normalizace, ale to je jen můj subjektivní výběr. Některé vás překvapí a rozklíčujtete už na začátku, jiné mají "krásnou" pointu na závěr, jiné jsem musel dogooglit, abych opravdu došel k plnému pochopení a opravdu jen pár některých mě nechalo zcela chladným.
Jazyk autorův je bohatost sama - krásná kombinace metafor, všedních vzpomínek a nadhledu. Dovolím si snad jen pár ukázeček:
Foukl na lžíci a vzpomněl si, jak měl jako malý rád ten důlek ve lžíci polévky, který dokázal svým fouknutím do tekutiny vmáčknout...
Z hrnce vystupovalo něco, co za pár minut prolezlo celou chalupu a nenechalo na pokoji ani dřevěného koníka...
Mezi masem něco trochu skřípalo, možná rez, možná prach z cihel. Ale chuť byla v pořádku. Na vrabce nic nezbude. Žaludek se chvíli radoval, ale když zjistil, že to je všechno, zakručel tak hlasitě, až to zvedlo kanálovou mříž o dvě ulice dál...
Ulicí projela osvětlená tramvaju a vysypala na dláždění stíny cestujících...
Když se zbytek zimy zkusil protáhnout škvírou mezi okny, vzal si z opěradla židle svetr a natáhl si ho přes hlavu. Rolák okamžitě zaútočil na krk...
Pak muž, kterému ta ruka patří, zjistí, že to logisticky překombinoval, zase rohlík pustí zpátky do košíčku a začně oběma rukama vysvobozovat hliníkový příbor, spoutaný papírovým ubrouskem. Personál si dal záležet...
Žena s podivně zašedlou krajkou ve vlasech nandala na talíř plátek sekané a dvacet deka salátu kempink, ve kterém se majonéza snažila utopit kusy gothaje a pálivé papriky...
A co dodat závěrem - ten předposlední mikropříběh (nebudu říkat o kom a z jaké doby) je absolutním vrcholem celé knihy :D

6 21.10.2019

Tuhle knihu jsem si dal jen kvůli čtenářské výzvě - kniha od současné české autorky. Těch je... to je můj hlavní problém se současnými českými autorkami. Když už tedy musím nějakou knihu zvolit, zvolím tu nejlepší podle hodnocení - Hanu. A... A? A nelituji. Vůbec nelituji. Po formální stránce dokonalý rámec příběhu vyprávěného v několika časových navzájem se prolínajících rovinách a také z pohledu několika postav. Hlavní (brutální) síla knihy přichází správně až na závěr jako opodstatněný vrchol příběhu. Postavy se po celou dobu krásně odhalují. A i toho “ženského” patosu, zbytečných emocí či lehce předvídatelných okamžiků je tady jen pomálu. Za mě tedy úžasný čtenářský zážitek, který bez obav budu kdekoli kdykoli a komukoli doporučovat.

24 18.10.2019

Trošku váhám mezi čtyřmi a pěti, ale nakonec přece jen dám plnou - dejme tomu tak 90% ;) To jediné, co mi na knize vadí, je až příliš jednoperspektivní pohled na veškeré popisované události. Ano, někde v té knize Kolbe uvádí, že jestli o něm někdy bude něco napsané, chtěl by, aby to vše bylo z jeho pohledu, když už je to o něm. Ale občas by to přece jen chtělo i soustředění na další postavy a jejich pohled na věc. Každopádně ale to je to jediné, co bych vytkl. Kniha je úžasná, napínavá, forma vypravování (kdy hrdina na vše vzpomíná před novináři) zajímavá. Je až neuvěřitelné, co vše takový svět špionáže musel obnášet, jaká přetvářka to musela být, o nervech ani nemluvě. Každopádně ale nejsilněji na mě zapůsobily všechny pasáže a úvahy o tom, co se vlastně s takovým špionem (zrádcem?) stane po válce. Představa, že z něj bude hrdina, je hodně naivní. Smutné však je, že spoustě lidí, spoustě běžných Němců, musel takový Kolbe (a případně jemu podobní) ležet strašeně v žaludku, protože právě na jejich příkladu je strašně jednoduché ukázat, že ne každý musel jen sklopit hlavu, držet hubu a krok a po válce tvrdit, že o ničem nevěděl, že jen plnil rozkazy, že nebyl nacista, že jen chránil svou rodinu a bla bla bla kecy prdy beďary. On byl nekompromisní zrcadlo jejich malosti. Šlo to. Šlo být odvážný. Šlo se postavit zlu. A právě tohle je nakonec ten rozhodující jazýček, proč dávám plné hodnocení - to poselství Kolbeho příběhu.

3 17.10.2019

(SPOILER) Jako u každého Poirota - baví mě číst si knihy poté, když dokonale nazpaměť znám filmovou verzi - nejinak tomu bylo i tady a opět to byla nádherná zábava. I když pochopitelně v tomto případu přichází Jan závěr i nutný smutek a melancholie. Myslím, že neprozradím nic supertajného, když uvedu, že na konci Poirot umírá... Vraha si však pochopitelně nechám pro sebe. Je to drsný souboj s dokonalým (ne)zločincem, který musí nemocný a starý Hercule zvládnout. Krásné byly narážky na dřívější notoricky známé případy či místa, o kterých někdy byla zmínka. Pokud si někdy budu chtít přečíst poněkolikáté nějakou poirotovku, tak kromě Vraždy v Orient Expresu to určitě bude právě Opona.

2 10.10.2019

Úžasná záležitost aneb jak kreativní může přístup k dějinám být. A stává se pak z toho (pro alespoň trochu poučeného čtenáře) zajímavá zábava. Některé z minipróz působí hodně věrohodně, jiné mají úžasnou hloubku a vážnost a jiné... jiné jsou opravdu skvěle vypointované vtípky - vraždící Palacký, trestající Tolstoj, vyluštěný Jack Rozparovač, brutální Bezruč, mrznoucí Paulus či legiím oddaný generál Medek. Ale nechci ani v nejmenším naznačovat další či snad prozradit víc. Mé několikáté literární setkání s panem Padevětem a opět velké nadšení. Děkuji.

3 07.10.2019

Podobně jako u šestého dílu - trochu slabší rozjezd, ale pak je to čím dál lepší a vrcholí to opět o Vánocích a na Silvestra... Mama zrudla jak stranicka knižka; kružil sem jak rogalista ve vichřycy; mama se na mě podivala tajak bysem vysal urnu s babku; motala se kvartyrem zelena jak turysťak z Hipernovy; přypadal sem se jak Zeman v mlečnym baru; ten je něpřyjemny jak jebak v nose; roztala jak Maryjanskohorska po posypu...

4 06.10.2019

Je tady prosím někde možnost dát deset hvězdiček? Něco jako mají v tom talentu nějaké to zlaté tlačítko, které úplně vyhrává nebo tak... :) Občas by se tahle možnost hodila - a Kolem Jakuba je přesně ta chvíle. Nejsem velkým zastáncem povídek a čtu je výjimečně - mám rád delší celek a bližší seznámení s postavami. Ale mé nadšení z Vrbovy minulé knihy (Prak) bylo takové, že nešlo odolat. A dobře jsem udělal. Pro mě zatím absolutně jasně kniha roku (z těch zatím jen 30, co jsem letos přečetl). A ty plusy jsou stejné jako u Praku - úžasná schopnost udržet napětí po celou dobu. Tam není oddechovější místo, kde bych si mohl trochu odpočinout a bát se o hlavní hrdiny trochu míň. Ale nebyl by to Vrba, aby třeba v povídce z roku 1956 nebyl hlavním hrdinou pěkný hajzl z maďarské tajné policie... Opět jsem se musel zuby nehty držet, abych neotáčel stránky jen tak dopředu, abych aspoň tušil, jak to dopadne. Lojza Kostroun je borec největší. Andula Burešová je prototyp hrdinky. A poslední "řadovková" povídka je už svou formou bonbonek na závěr.
Je jasné, že už Michal Vrba dozrál i pro větší útvary, jeho styl je přesně můj šálek čaje a moc se těším na cokoli dalšího.

14 03.10.2019

Upřímně; dal bych normálně maximálně za tři, ale tím, že je to z Rakouska, dokonce z Rakouska-Uherska, je tam Vídeň (nejlepší město na světě) a Franz Josef, tak zcela neregulérně přidávám ještě čtvrtou hvězdu. Ale výš fakt ne. Kniha totiž svou délkou ztrácí na síle - začátek a seznamování s hrdinou od Solferina, jeho synem Františkem a vnukem Karlem Josefem je výborné. Jenže pak se to na víc než sto stránek zastaví v nějaké díře u ruských hranic a nic se neděje - jen Rakousko pomalu upadá (jako zájem čtenářův). Naštěstí na konci se to zase trochu posune, postavy konečně ožijí a závěr je jediný možný, jaký si kniha zaslouží. Takový, aby ve mně opravdu zůstala napořád - nic konkrétního si z ní asi nezapamatuju, ale ty pocity tam vždy budou, úplně všechny pocity s převahou melancholie a beznaděje, přitom podáno tak krásným jazykem a lidsky... Když si to tak teď po sobě čtu, tak si to ty čtyři hvězdy rozhodně zaslouží - je to krásná pocta světu, který byl mrtev už v době svého vzniku.

5 02.10.2019

Krátká, jasná, srozumitelná. Všechny totalitní a autoritářské režimy jsou tady jasně rozpoznatelné. Neustále se opakující slavnosti, které mají zakrýt pravý stav věcí. Většina lidí ví, že to není, jak si přejí, ale drží hubu a doufají, že se nějak proderou nahoru. Hlavní hrdina odolává, jak se dá. Trochu mě rozčaroval závěr (snad teď nebudu spoilerovat), čekal jsem trochu jasnější postoj autora k hlavnímu hrdinovi, i když je zřejmé, jak se asi zachová v rozhodujícím momentu svého života. Za mě příjemné počtení, které je čas od času nutné, abychom si uvědomili tu největší hodnotu, jakou v životě můžeme mít - svobodu.

5 27.09.2019

Prostě musím naplno. Jedinou vadou na kráse je ne příliš (vlastně totálně okopírovaná) originální zasazení děje - do školy čar a kouzel... Že by už to tady někde bylo? Matně si vzpomínám na nějakých sedm bichlí o téhle škole... Ale tím výtky víceméně končí - autor je jazykově vyzrálý, dokáže vyšperkovat každou větu a rozlišit i jazykově spoustu charakterů. Největším plusem ale zůstává pochopitelně ta znalost reálného prostředí školství, vyhlášek, nařízení, zákonů, doporučení, vyšetření, pokynů, řádů bla bla bla. Souboje papírů jsou úžasné a já pohybuje se ve škol se u nich náležitě bavil.

7 22.09.2019

Po dlouhé době jsem se vrátil k Ostravakovi. Vybral jsem si poslední díl, abych věděl, jak to vlastně tehdy ukončil. První půlka knihy je slabá, jako by už šlo poznat, že po dvou letech popisování běžných situací už autorovi trochu dochází dech, je to takové trochu tlačené na sílu a chybí tomu větší lehkost. To se ale mění ve druhé půlce, když léto je vystřídáno podzimem a hlavně zimou (Mikuláš, Vánoce). Tam je to ten starý dobrý Ostravak, jehož přirovnání vás shodí ze židle: děcka sebu mlely jak epileptyk u zdrbane zařyvki; kolem paly bile chmiřy, tajajk by zachrapal ve skelne vatě; hleděli na mě jak Spajdermen na bijolit; maval kolem sebe řetazem jak Džeki Čen nunčakami; děcka se mačkaly na mamy jak pysk na erbeg; Daneček byl vyklepany jak tepich před svatkami; barabčicy vřyskali až v Interšparu rachotily vuzki; smrdělo to jak fusakle vyprane ve stare vodě z kvitka... atd. atd. Takže nakonec zasloužené čtyři.

5 14.09.2019

Jak píše Mistr Kantůrek hned v úvodu - povídka není útvar, který by Siru Terrymu dvakrát seděl (nerozvine se zápletka, nepropracují postavy...). Některé z tohoto souboru jsou příliš krátké a příliš ulítlé a tak jako nejsilnější vycházejí ty povídky, které se týkají “reálných” zeměplošských postav - čarodějek, Barbara Cohena, Smrťe nebo městské hlídky. Zasmál jsem se dost, jazyk a styl je prostě Pratchett a jen obdivuju, že už ve 13 letech byl schopen napsat takový skvost jako Kšeft v Hádesu. Smekám a jen lituji, že už nám Sir Terry nic nového nenapíše.

4 13.09.2019

Vynikající soubor 17 krátkých prací (esejí, úvah, rozhovorů) nad současností Česka. Všechny jsou výborné, ale přece jen s mým světonázorem nejvíce souznily práce Honzáka, Fendrycha, Slonkové, Kundry, Šafra, Dobrovského a Cílka.
Honzák: „S prudce narostlými preferencemi se náhle objevil slovenský estébák a podnikatel, jenž ke svému jmění přišel poněkud podivuhodným, až zázračným způsobem. A jeho heslo „Prostě to zařídím“ vyvolalo nadšení prosťáčků. A jejich nadšení trvá, přestože toho moc zařízeno není.“
Fendrych: „Vykolejili jsme, na křižovatce jsme nešli ani doleva, ani doprava, začali jsme couvat. Nevadí bývalí komunisté, nevadí bývalí agenti StB, nevadí trestně stíhaní, nevadí prezident sprosťák, hotový Zorro mstitel, který roky úsilí věnoval zničení své bývalé strany.“
Slonková: „Andrej Babiš a Miloš Zeman mají naštěstí společné jedno: ač to tak navenek možná nevypadá, oba jsou zbabělí. Oba se bojí „ulice“, bojí se přímého střetu. Proto se třeba Babiš plížil položit 17. listopadu květiny ještě za tmy. Proto Zeman nepořádá žádná veřejná vystoupení v Praze. Nedávají rozhovory těm novinářům, u nichž hrozí nepříjemné otázky.“
Kundra: „Řada příkladů z ruské historie dokazuje, že momentální rozpínavost Kremlu na Ukrajině je hluboce zakořeněna v mysli ruských vládců. Když carevna Kateřina II. Veliká obhajovala svoji expanzivní politiku, prohlásila: Nemám jinou možnost, jak bránit hranice své říše, než je rozšiřovat.“
Šafr: „K jedinému myslitelnému a věcnému zlepšení poměrů v oblasti zneužívání moci může dojít teprve tehdy, když vybudujeme silnou demokracii. Naším řešením není silné státní zastupitelství či silná policie, ale silné demokratické politické strany. Protože nechceme policejní či prokurátorský stát, k němuž logicky antikorupční revoluce vede.“
Dobrovský: „Vždycky je trochu legrace, když někdo připomíná, jací jsme Slovani. Tak já bych jen rád zdůraznil, že tady je Slovan málokdo. Máme slovanský jazyk, umělý, který nám napsali Němci. A můžeme být rádi, že to udělali, protože je bezvadný a pomohlo nám to se trošku emancipovat.“
Cílek: „Davy neuvažují, ale přijímají, nebo odmítají ideje. Nežízní po pravdě, ale odvracejí se od skutečností, které se jim nelíbí. Radši zbožňují klam, když je někdo oslňuje. Kdo v nich umí vzbudit iluze, ovládne je snadno. Kdo se je snaží iluzí zbavit, stává se jejich obětí. Dav lze ovlivnit jen krajními city, jde ho strhnout jen silnými výrazy.“

8 10.09.2019

Film je klasika. Jedna z nejklasičtějších klasik a film nabitý hvězdami. No tak bylo už konečně třeba si přečíst knížku - jména postav jsou změněna, příběh a spousta detailů (např. názvy tunelů) však nikoli. Občas jsou dokumentárnější pasáže plné postav a technických detailů, nad nimiž musí člověk žasnout a obdivovat odvahu a vytrvalost vězňů. Občas zase pasáže napínavější plné zvratů, přesto si myslím, že film knihu ještě dotáhl k dokonalosti. Nejvíc mě na něm vždy dostává ta nádherná lehkost a vtip v první části, napínavost samotného útěku a pak total zlom a likvidace a hon nám uprchlíky v závěru. To bylo výborné i na knize - že nekončí samotným útěkem, ale řeší i co se stalo dál a jak pak bylo naloženo po válce s mnoha gestapáky, kteří měli spojenecké důstojníky na svědomí. Zcela zasloužené čtyři za knihu a natešení na další zhlédnutí filmu.

3 09.09.2019

Nemůžu výš než za tři. Je mi líto. Očekávání byla zřejmě veliká a zůstala nenaplněná, což pochopitelně nemusí nutně být problémem knihy, ale mým. Autor je nesporným znalcem Ruska a ví toho opravdu hodně, stejně tak i konexe má určitě značné, ale... trochu spoiler... zřejmě i na něj ale lehce zapůsobil stockholmský syndrom, protože čím jde kniha dál a dál (na začátku to ještě jde), tak z toho na mě šel neodbytný pocit, že vlastně Putin ani za nic nemůže, že to jen jeho okolí vše dělá bez jeho vědomí jen proto, aby se mu bohatýři zalíbili. S tím se zkrátka nemůžu ztotožnit, i když je jasné, že na tom bude dost pravdy. Už to ale není doplněno konstatováním, že právě to je Putinův největší “zločin” - stvoření společnosti, kde pro některé zkrátka neplatí vůbec žádná pravidla a mohou si dělat, co chtějí. V kontrastu s tím opravdu vyniká Satterova kniha Čím měně víte, tím lépe spíte, která se se současným Ruskem vůbec nepáře. A když pak Galeotti píše, že v Rusku si novináři de facto mohou psát, co chtějí, a funguje tam občanská společnost, to už jde člověk do kolen a padá nutně i ta čtvrtá hvězda. Každopádně - je to výborná kniha, jen zkrátka úplně nesouzní s mým názorem.

7 06.09.2019