kristleko komentáře u knih

Kniha popisuje jedinečnou dobu formování dnešní tváře Prahy, nejprve modernizačními snahami ještě za monarchie (kdy došlo k asanaci židovského ghetta a podobný osud měl čekat celé historické centrum včetně Malé Strany) a následně nadšením z nové republiky, která poptávala reprezentativní vládní budovy i pomníky státnosti. Střetávaly se myšlenky na radikální přestavbu historického města se zárodky památkové péče a soutěžily mezi sebou historické a novátorské architektonické ideje. Odvážná řešení obvykle zůstávala na papíře, ale podněcují k zamyšlení, o kolik zajímavější mohla Praha být - například dostavba Staroměstské radnice v podobě jakéhosi zikkuratu z kovu a skla od J. Gočára (1908) nebo průkop Letnou s monumentální vstupní branou od J. Kouly (1897). Palackého náměstí mohlo být zastavěno úředními budovami v kubistickém stylu dle návrhu V. Hofmana (1913), ale nakonec zvítězila varianta B. Hübschmanna odkrývající pohled na Emauzy. Za nimi se zase mohly tyčit výškové budovy podle návrhu J. Havlíčka ze 40. let. Nákresy z architektonických archivů ožívají v povedených ilustracích, které je přenášejí do reality města. Mnoho odvážných projektů nebylo realizováno pro nedostatek peněz nebo odvahy, či je zastavily války. Některým částem Prahy tak dodnes "něco chybí", třeba náměstí Republiky by jistě vypadalo jinak třeba s originálním divadlem P. Janáka než se dvěma nákupními centry. Řada plánovaných staveb se realizovala až po roce 1945 (což už kniha nezachycuje). Praha se dočkala Nuselského mostu (ač není podepřen mrakodrapy jako v návrhu z 20. let na obálce knihy) i budov divadla a parlamentu v podobě Nové scény a Federálního shromáždění od K. Pragera. A komunisté zrealizovali i svou verzi snu o velkolepém památníku nad Prahou, žulový Stalin však na Letné vydržel jen sedm let... (9/10)

4 17.09.2023

Román utkaný ze všemožných příběhů, kultur a chutí Orientu, po kterém putuje Richard Francis Burton a pokouší se "splynout s davem" v Baródě, Sindhu i Hidžázu a později pátrá po pramenech Nilu ve východní Africe. Byl pravým opakem stereotypního Brita druhé poloviny 19. století, jenž si arogantně podmaňoval svět, hrál uprostřed džungle pólo a nechal se obskakovat sluhy jako sáhib. Burton se "štítil té mazlavé otupělosti života a existovala jen jediná možnost, jak nepromrhat svůj život: učit se řeči". Jako mladý koloniální důstojník v Indii pronikl tak hluboko do místních jazyků i zvyků, že splynul s prostředím a získával pro impérium informace jako špion, později v přestrojení dokonce vykonal pouť do Mekky (a vydal o tom knihu). Také do angličtiny přeložil Tisíc a jednu noc či Kámasútru a jako první běloch na objevitelské výpravě spatřil jezero Tanganika. Novodobým "sběratelem světů" je ostatně i sám Ilija Trojanow, jenž se sice narodil v Bulharsku a vyrostl v Německu, ale (podobně jako Burton) žil v Indii, vykonal hadždž a pěšky prošel Tanzanii. Mimoevropský svět ho zjevně ovlivnil a styl románu je zvláštní kombinací německé preciznosti a orientální rozvleklosti, různí se vypravěči i časové roviny, mísí se věcné vyprávění s poetickými a snovými pasážemi, až se čtenář někdy ztrácí jako bazaru kdesi v Arábii. Čtení to ztěžuje, občas uniká podstata příběhu, ale tak se zkrátka v těchto kulturách vypráví. V jádru románu je otázka, nakolik lze proniknout do světa jiných lidí, osvojit si jejich náboženské a kulturní zvyky a hodnoty. "Když přijmu identitu někoho jiného, pak mohu cítit, jaké to je být jím," říkal Burton jako člověk, jemuž se to snad povedlo. (8/10)

2 09.07.2023

(SPOILER) Román o člověku, jenž v mládí vyzrál na "starou" americkou historii rasismu a segregace tím, že si vykonstruoval alternativní rodinnou historii a z černocha se stal potomkem ruských Židů. Mohl díky tomu studovat (a později učit) na předních bělošských univerzitách, na sklonku jeho slovutné kariéry jej však doběhla "nová" historie, když jediný překroucený výrok vedl k fatálnímu obvinění z rasismu. Philip Roth v příběhu profesora Colemana Silka protnul dvě typická americká témata - "starou" historii reprezentuje "passing", tedy vědomá (ale nikoliv legální) volba jiné rasy za účelem získání osobních výhod, "novou" historii pak politická korektnost, která se v posledních letech rozšířila jako mor a "cancel culture" postihla řadu osobností veřejného života (třeba J. K. Rowlingovou za údajně transfobní výroky). Kniha z přelomu milénia je překvapivě aktuální i po čtvrtstoletí, byť dnes svět žije jinými tématy než felací v Oválné pracovně. Dotýká se řady témat a věnuje se i osudům lidí, jejichž "životy nikdy ani nezačaly" kvůli traumatům z vietnamské války nebo sexuálnímu zneužívání v dětství, nicméně v jádru je myšlenka, že lpění na tajemství se může změnit v život ve lži. Coleman Silk sice unikl osudu svého rasového původu a překročil stín "negra", ale za jakou cenu? Zřekl se svých předků a své ženě a svým dětem (které se proti všem zákonům genetiky narodily bílé) celý život lhal o svém původu. Když pak "zemře skandální smrtí jako nějaký bizarní outsider", je to smutná tečka za rozporuplným životem. Snaha o kontrolu nad vlastním životem zkrátka nikdy není stoprocentně úspěšná, stejně jako člověk nikdy úplně neunikne svým kořenům. Kniha se mi ale nečetla snadno, kvůli vodopádu slov a mnoha rozvleklým odbočkám leckdy uniká to podstatné. (7/10)

4 26.06.2023

(SPOILER) "Když se člověku dostane šťastné náhody, nečekaného daru osudu, je důležité mlčet a nezpychnout, aby se bohové neznepokojili a nezačali vládnout pevnější rukou," zní stará pravda, která se objevuje v mnoha autorových knihách. Sice nemůžeme být (trvale) šťastní, ale žijeme (jen) teď a tady, nespěchejme proto s opouštěním tohoto světa, ač má tolik neduhů a nevyvíjí se zrovna pozitivním směrem. Houellebecq ve svém posledním románu odložil politické a sexuální provokace i sci-fi rozuzlení, thrillerová zápletka s neznámými, ale mimořádně sofistikovanými teroristy slouží hlavně jako kulisa, rámující osudy tří sourozenců poté, co jejich otec upadne do kómatu. Paul se coby důvěrník ministra hospodářství podílí na směřování celé země, v osobním životě má ale ke spokojenosti daleko. S manželkou Prudence neměli děti a přes oddělené poličky v lednici a oddělené ložnice dospěli do fáze, kdy se ve fancy pařížském bytě dlouhé měsíce ani nepotkají ("zlepšení životních podmínek jde často ruku v ruce s oslabením důvodů, proč žít, a zejména žít spolu"). Jeho opotřebovanou existenci paradoxně oživí otcova nemoc a on opětovně nachází cestu k bratrovi, sestře i k Prudence. Na těch více než pěti stovkách stran se pozvolna rozvíjí příběh Paula a jeho blízkých a spolu s nimi i celého světa. Ten sice přestává dávat smysl a přesahuje nás, ale i v těchto troskách normality se lépe žije pospolu než o samotě. Namísto velkolepého zničení civilizace Houellebecq civilně a něžně vypráví o lásce a rodině, byť se silně depresivními tóny. Je to román o psychickém a lidském vzepjetí na pozadí fyzického strádání. Otcova mrtvice, bratrova sebevražda a Paulova brutální diagnóza... příběh spěje k nevyhnutelnému - tíživě smutnému, ale současně smířlivě lidskému konci. Takový zkrátka je náš pomíjivý život, než přijde smrt jako "absolutní destrukce, děsivé vnoření se do nicoty". Je to rozjímání nad konečností a podobách života. Paulův otec je těžce ochromen, ale (po osvobození z LDN) žije doma a komunikuje s blízkými, kteří se o něj láskyplně starají. Jaký rozdíl oproti ponurým umírárnám, kam společnost odkládá staré a bezmocné, aby nerušili panující kult mládí... Paul zase stojí před dilematem, zda zemřít nebo podstoupit potupné znetvoření... a pak nejspíš stejně zemřít. I na rakovinu naší společnosti je zaděláno, nemůže dál pokračovat na těchto základech a je jen otázkou času, kdy lékařské konsilium vysloví drsnou diagnózu i nám všem. Finis coronat opus? Houellebecq to jistě zamýšlel rozsahem i tématem. A povedlo se, zejména posledních zhruba 150 stran je mimořádných - sex jako nejhlubší propojení dvou lidských bytostí, znovuobjevování něhy a lásky v zetlelém vztahu (a jakou v tom mohou hrát minišortky), smíření se s osudem. Lidská blízkost není samozřejmostí, važme si jí. Nikdy totiž nevíme, kolik času nám ještě zbývá. (10/10)

9 15.04.2023

Petr Pithart vyčnívá nad ostatními politiky tím, že je to pevně morálně i hodnotově ukotvený člověk (snad kromě epizody v KSČ, za kterou se dodnes stydí) s hlubokým zázemím v historii, politologii i filozofii, v jehož vzpomínkách a úvahách se objevují emoce jako stud, tréma či rozpaky. Proto má vždy smysl jej číst, protože pronikavě a až (sebe)trýznivě reflektuje nejen českou společnost a politiku, ale i svá vlastní rozhodnutí. Platí to i pro tento knižní rozhovor. Nejsem si jistý, že se povedlo naplnit ambici "kapesního průvodce mladého člověka po našich dějinách" (už proto, že kniha na křídovém papíře váží přes kilo), jako by se kniha snažila pokrýt úplně vše a leckdy se utápí v povrchním převypravování dějin polistopadového Česka, kdy pro zasvěceného nepřináší nic nového, ale neznalý se může ztratit, protože zůstane něco nedořečeno. Pithart je nejsilnější, když něco interpretuje a když vypráví o zákulisí událostí, které zažil jako insider (revoluce, první česká vláda, korupční aféra s šéfem Agrobanky, vznik Senátu). Takových pasáží je naštěstí většina. Je škoda, že se Petr Pithart nikdy nestal prezidentem, typově by byl ideální. Vždy to ale byl hloubavý intelektuál bez průraznosti a sebevědomí, pro politiku tak potřebných. V roce 1990 se shodou okolností ocitl v čele vlády, na exekutivní politiku se ale příliš nehodil a posléze spokojeně zakotvil v "politice reflexe" v Senátu. Nebyl to typ, aby objížděl republiku a agitoval na náměstích (což stálo Občanské hnutí volby v roce 1992) nebo vyjednával podporu v zákulisí (což ho stálo prezidentskou volbu v roce 2003). A sice tepe Klause jako "hlavního zemského škůdce", Zemana jako člověka bez vize motivovaného mstivostí a Babiše jako predátora z jiného vesmíru, z té kritiky je ale až příliš cítit hořkost a frustrace, že byli v politice úspěšnější. Ti tři přitom jen dovedli do praxe jeho vlastní myšlenku, že politika se od knih ve vyhřátých kancelářích pořádně dělat nedá. Těch zajímavých postřehů je na těch takřka 600 stranách mnoho. Pithart líčí Čechy jako individualistické snílky bez výdrže, kteří v dějinných zápasech posledních dekád ztratili elán a uvízli v přízemních starostech a vrozenou nedůvěra ke státnímu aparátu od Habsburků a komunistů obrací k Bruselu a Západu jako celku. Výstižně varuje před ideologiemi, které "hubí politiku, protože politika jsou kompromisy a ideologie kompromisy nepřipouští". Určitým leitmotivem celého knižního rozhovoru je stěžejní myšlenka konzervatismu, že "změna nemusí být změnou k lepšímu". (8/10)

2 11.04.2023

Revoluce nebývají náhlým kolapsem, nýbrž tečkou za dlouhodobým chátráním. Většina kapitol této útlé knihy se věnuje varovným jevům v dnešní společnosti, které postupně rozleptávají stát a mohou vést až k jeho rozpadu (v podobě, jakou známe). Úvaha o tzv. privatismu je až úsměvná, je-li řeč o typicky postkomunistické obsesi soukromým vlastnictvím a touhou po vlastním bazénu, rubem je však nezájem o věci veřejné, neúcta k pravidlům a bezohledná snaha urvat si pro sebe maximum. Podobně je to s frontou, tím symbolem racionality a rovnosti. Předbíhání při čekání na lanovku sice popudí, nebezpečnější je ale v jiných, často jen pomyslných frontách. Pokud totiž pravidla platí jen pro neprivilegované a stát netrestá daňové úniky či večírek ministra zdravotnictví uprostřed lockdownu, je to nůž do zad samotné společenské smlouvy. Výborně je to vidět na covidové pandemii, která obnažila slabost našeho "pančovaného" státu (který ani není schopen odstranit nelegální billboardy od dálnic, takže plány na výstavbu vysokorychlostních železnic vypadají jako sci-fi). Nejde ani o objednávky nefunkčních a předražených respirátorů od pofidérních firem za horentní částky, ale o to, že se každý musel - v podstatě navzdory státu - na vlastní pěst zorientovat v chaosu vládních opatření a expertních názorů, aby ochránil sebe a své blízké a zároveň nezešílel. Více než polovina Čechů říká, že současnému světu nerozumí vůbec nebo velmi málo. Lidé nehledají pravdu, ale smysl. A pokud jim ho přestane dávat současný politický režim, najde se mnoho "autentických" politiků a dezinformátorů, kteří nabídnou alternativní realitu s jednoduchými příběhy. To považuji za nejsilnější sdělení této knihy. Jinak se v ní také dozvíte, že venkov není úplně takový, jako vypráví Miloš Zeman, nebo proč používání pojmů jako "nepřizpůsobivý" nebo "bezdomovec" jen posilují stigmatizaci ohrožených sociálních skupin. (9/10)

6 08.04.2023

Je zajímavé si připomenout přelomovou kauzu, která otřásla českou politikou poté, co v květnu 2012 detektivové zadrželi hvězdu sociální demokracie s krabicí vína se sedmi miliony korun. Za ty roky sice v paměti utkvěly různé střípky (jako rozplývání se nad "hezky žluťoučkými" penězi nebo Kottovo motto "můžeš chlastat, můžeš krást", kterým si nadepsal svůj korupční notes), ale v této knize Radek Kedroň podrobně zachytil celou kauzu včetně neznámých detailů z vyšetřování. Manévry s umístěním policejních štěnic do kanceláří a obydlí podezřelých, utajování případu před kolegy a nadřízenými kvůli obavám z úniku informací, úpal z dlouhého sezení v rozpálené dodávce, kam byly přenášeny prostorové odposlechy... Dvojice kriminalistů Šebková & Ševcovic odvedla brilantní práci a pak další roky trnula, zda se na konci soudního ping-pongu nebude smát Rath a jeho korupční kumpáni. Kniha je z roku 2015, kauza však pravomocně skončila až o čtyři roky později (a to jen její první větev) po zásahu senátu Pavla Zelenky na vrchním soudu, který shodil ze stolu veškeré odposlechy a spolu s nimi i řadu skutků z obžaloby. Tresty se tím snížily a hlavní aktéři sice strávili pár let ve vězení, ale majetkové sankce postihly jen zlomek lupu ze středočeských stavebních a zdravotnických zakázek... V tomto ohledu je kauza Rath skutečně "nechutnou žvýkačkou bez jasného konce a katarze", jak to autor nazval v podcastu Vinohradská 12 poté, co byl exhejtman v lednu 2022 propuštěn na podmínku. Na kolika radnicích nebo hejtmanstvích fungoval podobný systém organizované korupce z předražených veřejných zakázek...? Kniha každopádně dobře ukazuje podstatu případu, vyvrací nesmysly v obhajobě obžalovaných a obnažuje i jejich charaktery - malicherné obavy, aby miliony ve sklepě nechytily plíseň, Rathovu absolutní hamižnost při řízení kraje nebo jeho vršení obstrukcí v soudním řízení, kdy mu nebylo trapné vůbec nic, aby oddálil nevyhnutelné. I když má justiční výsledek kauzy k přesvědčivosti daleko, veřejnost si názor na charakter aktérů může udělat sama. (8/10)

5 04.04.2023

"Někteří rodiče si neuvědomují, že se jejich dítě narodilo s vlastním právem na zobrazování, a chovají se, jako by ho vlastnili." Tato kniha je o jedné rodině, která nejenže práva svých dětí nechrání, ale naopak je zneužívá k vlastnímu prospěchu. Mélanie je dcerou své doby, vyrostla na televizních reality show typu Big Brother a plynule přešla na sociální sítě, kde mnozí sdílejí ze svého života úplně vše. Když se jim narodí děti, začnou sdílet i je. Přicházejí lajky a nabídky spolupráce, z mámy se rázem stává "mama influencerka" a na podpisy jejích ratolestí se v nákupních centrech stojí fronty. Je to svět povrchnosti, sebestřednosti, konzumu, hamižnosti. Příběh je spíše schematický a postavy poněkud ploché (policistka Clara působí čistě jako protiklad Mélanie a katalyzátor děje, stejně jako zápletka s únosem Kimmy), cílem totiž zjevně bylo především upozornit na tzv. sharenting, který sice může rodičům přinést slávu a peníze, ale jejich děti může poznamenat na zbytek života. Bude jen dobře, poodkryje-li tato kniha toxický svět, který většině společnosti zůstává skrytý za algoritmy sociálních sítí kdo totiž nemá malé děti, takový obsah nejspíš nikdy neviděl. A ono to přitom existuje, i u nás v Česku. (8/10)

10 25.03.2023

Frances je komunistka, její kamarádka Bobbi lesba, Nick má deprese a jeho manželka Melissa nechce mít děti. Na pozadí jednoho milostného čtyřúhelníku nahlížíme do myšlenkového světa jednadvacetileté studentky – nadané básnířky, ale nejisté a sebedestruktivní –, a současně i celé její generace. Není divu, že tento debut vyšvihl Sally Rooney do popředí zájmu kritiky i čtenářů, protože upřímně a nekvětnatě vypráví o přátelstvích a láskách, jaké prožívají lidé narození po roce 1990. Smrtelně vážné prožívání progresivních politických témat je typičtější pro Západ, ale sebestřednost, povrchnost, emoční nemotornost a celková ztracenost ve světě jsou docela univerzální mileniálské rysy. Nezávazně si chatují o svých pocitech, mají spolu sex „jen ironicky“, chtějí působit sebevědomě a nad věcí, ale uvnitř je sžírá nejistota a vše ústí do neupřímného a (sebe)zraňujícího chování, jen aby si zachovali tvář. Řeší budoucnost světa, ale netuší, co s vlastním životem. Ještě zajímavější než ta generační výpověď je nekompromisně upřímná sonda do myšlení mladé holky z chudé venkovské rodiny, která hledá své místo ve světě a jedno setkání na party jí obrátí život naruby a ocitne se v úplně jiné společnosti. Nick s Melissou jsou o nějakých patnáct let starší, docela úspěšní a bohatí. Místo uklízení po svém alkoholickém otci si Frances najednou užívá léto ve vile ve Francii. Skáče do románku s ženatým starším mužem, aniž by si uvědomila, že takové vztahy bývají odsouzeny k nešťastným koncům. Těch pár hezkých společných chvil nestojí za trapné situace, výčitky a vytáčky. Ale vykládejte to zamilovaným… (8/10)

3 25.02.2023

"Na aukci kuriozit a cenností v Melton Mowbray v roce 1875 vydražil můj pradědeček penis kapitána Nichollse," dozvídáme se v první větě povídkové sbírky, jíž McEwan přesně sto let po tomto milníku jedné rodinné historie vstoupil do literárního světa. Pokládal se tehdy za "jakéhosi fauvistu, jenž brojí proti maloměšťácké literatuře, která lidem leze krkem". Stylově se ještě držel při zemi, tematicky už méně. Jeho příběhy jako by také pocházely z nějaké aukce bizarností a úchylek - najdeme v nich třeba opékání živé kočky nebo tolik podob zneužívání a utrpení dětí, že nad herci souložícími při zkoušce na jevišti sotva pozvedneme obočí. Však si tehdy autor u kritiky vysloužil přezdívku McAbre. Za těmi (leckdy až prvoplánově) šokujícími motivy se ale skrývá znepokojivé zjištění, že hrozivé věci se zpravidla nedějí podle sofistikovaných plánů, ale naopak z přízemních pohnutek nudných a tuctových lidí, kterým se zrovna naskytla příležitost (Motýli, Doma je doma). Zlo je zkrátka někdy až bolestně banální. Při čtení myšlenkových pochodů vrahů a prznitelů dětí sice přichází mírná nevolnost, ale přece jen bolestnější jsou obrazy lidí zmučených vrtochy šílené matky a sadistického šéfa (Rozhovor s mužem ze skříně) nebo bláznivé tety (Převleky). Z ostatních povídek máloco utkví v paměti, jsou to takové obrazy ze života, který náhle změní nějaká zvláštní událost. (7/10)

8 09.01.2023

Po této klasice jsem sáhl po přečtení dějin Ukrajiny a před dlouhou cestou vlakem do Varšavy. V jiném rozpoložení bych si jen těžko užil těch takřka osm set stran, napěchovaných historickými událostmi a ukrajinským místopisem (pro děj je totiž podstatné, kde se nachází Čerkasy nebo Síč a zda jsou postavy před Dněprem nebo za ním). Bylo ale osvěžující zase jednou číst ryze epický historický román s až dobrodružným příběhem z doby Chmelnického povstání v polovině 17. století. Sienkiewicz jej vydával na pokračování v nejtěžších dobách po trojím dělení Polska a chtěl jím povzbudit národní hrdost. Proto to není příběh národně osvobozeneckého boje Ukrajinců (jak bývá kozácké povstání standardně vykládáno), nýbrž hrdinská báje o polských šlechticích a knížeti Jeremiáši Wiśniowieckém v boji proti divokým kozákům, kteří se spolčili s tatarskými bezvěrci (a poté v Perejaslavi roku 1654 i s ruským carem, což už ale překračuje rámec knihy). Nejvíce mě bavila úvodní část, kdy rytíř Skrzetuski putuje podél Dněpru a v zajetí přihlíží dmýchající rebelii. Později už se děj ztrácí v podrobných popisech bitev nebo pátrání po Heleně. Postavy jsou poněkud papundeklové, jejich osobnosti zahalené mlhou titánství, vroucné pobožnosti a rytířské cti, proto je tak osvěžující „lidská“ postava pana Zagłoby. Jedinou skutečně zajímavou postavou je Bohun, rozervaný mezi loajalitou vůči státu a touhou po slávě v čele povstaleckých vojsk. Ona i jeho láska vůči Heleně je upřímnější než u jeho soka, jenž nakonec vítězí hlavně proto, že je šlechtic a nikoliv „chám“. Nejvíce na mě ale zapůsobil děs občanské války, kdy „se vlci usadili ve vsích a po lesích vyjí šílení lidé“, zemi křižovaly armády a nechávaly za sebou zkázu a utrpení, zvláště Chmelnického kozáci prosluli masakry Židů a Poláků. (7/10)

11 18.12.2022

(SPOILER) Kdy jindy otevřít druhý díl Grassovy trilogie, než na výletě do Gdaňsku? Roky od prvního dílu odbouraly očekávání, což je dobře – tato novela se totiž od fenomenálního Plechového bubínku dost liší, byť se mu podobá horečnatým vyprávěním, podivně naturalistickými scénami i kulisami „říšského“ města Danzig za druhé světové války. Nějakých patnáct let po ní vzpomíná vypravěč Pilenz na dospívání po boku spolužáka a (snad i) kamaráda Mahlkeho – jedináčka a polovičního sirotka, jehož činy poháněla zvláštní ctižádost. Díky tomu se z outsidera s ulízanou pěšinkou a nestvůrným ohryzkem stala postava s „nesmazatelnou, ani špatnou, ani dobrou, legendární pověstí“. Mahlke exceloval na hrazdě, při potápění do ztroskotané minolovky, „cákání větví“ a nakonec i při střelbě na sovětské T-34. K čemu je ale železný kříž za hrdinství, nevede-li ke smazání hříchů a všeobecnému uznání…? A k čemu je přítel, který selže v jediný okamžik, kdy je třeba jeho pomoci…? (8/10)

2 30.10.2022

Chemické město č. 4 uprostřed Světového státu, kde ve vzácných okamžicích pobytu na čerstvém vzduchu není slyšet vlastního slova, protože se vzdušná flotila připravuje na další střet s Univerzálním státem. Je to šedivý byrokratický svět plný zákazů, propustek, udání a především strachu, v němž „policejní oči a uši“ špiclují lidi i v ložnici, každý je vnímán primárně jako „spoluvoják“ (děti mají odmalička armádní výcvik a záhy odcházejí od rodiny do kasáren) a po práci musí do služby nebo na kolektivní akce. Švédská autorka knihu psala v beznaději, kdy svobodný svět postupně užírala Hitlerova vojska, a po jejím vydání ve 40 letech spáchala sebevraždu. Řadou motivů o dekádu předběhla George Orwella a dystopickou literaturu obohatila o objev drogy, jež každému odemkne mysl. Co se jinde musí z lidí páčit mučením a vymýváním mozků (nadto často bezvýsledně), zde zvládne infuze zelenkavé substance. V jádru jde stále o střet vzletných ideologií a lidské přirozenosti, kterou nikdy nejde zcela potlačit a která přebije jakoukoliv naučenou nebo vnucenou loajalitu. Po kallocainové injekci se navenek hrdí a odvážní příslušníci „dobrovolné sebeobětovací služby“, snad nejhoršího zaměstnání na světě, projeví jako strachem zmítané lidské trosky. A je příznačné, že „disidenti“ neusilují o státní převrat, jen chtějí žít o trochu přirozeněji. Co by dal kterýkoliv totalitní režim za takové sérum pravdy, jenže pokud by opravdu i myšlenky mohly být trestné, zůstal by vůbec někdo ušetřen žalářů a popravišť…? (8/10)

11 19.10.2022

Pětice rozjímavých povídek, v nichž se načrtnuté okamžiky v životech starých mužů (není náhoda, že kniha vyšla k autorovým osmdesátinám) prolínají s jejich zamlženými vzpomínkami na doby dávno minulé. Na gymnaziální lásky, ale i na válečné zákopy, pronásledování Židů a další absurdity, které se nakupily ve 20. století. Dýchla na mě specifická atmosféra Terstu, kdysi slavného přístavu habsburské monarchie a dnes nejméně italského města na samé hranici Itálie s Balkánem. Stáří má různé podoby – zatímco bohatý podnikatel si vychutnává anonymní roli vrátného ve vlastní budově, starý spisovatel si při pomalém stoupání do schodů o verších mladšího kolegy jen pomyslí: „Ano, budou to nějaké nové literární trendy. Ale i ty pominou.“ (8/10)

2 07.10.2022

Koncept „banálního zla“ vzbudil ve své době kontroverze, neboť Arendtová zpochybnila vnímání Adolfa Eichmanna jako fanatického vraha milionů Židů a nabídla obraz průměrného (až „úděsně normálního“) člověka, jenž „jen“ poslušně plnil rozkazy a nebyl schopen empatického myšlení. I po více než šedesáti letech stojí za to si přečíst tuto „filozofickou reportáž“ z jeruzalémského procesu, jemuž Arendtová celé měsíce přihlížela z novinářské tribuny. Proces měl dát hlas přeživším holocaustu a před soudní senát jich předstoupily desítky, aby podali svědectví o Osvětimi a dalších nacistických továren na smrt. Jenže namísto sadistických táborových dozorců či zosnovatelů „konečného řešení“ stál před tribunálem úředník, který „pouze“ s neúnavnou horlivostí organizoval transporty milionů mužů, žen a dětí na smrt. Nepříliš vysoce postavený důstojník SS v kostěných brýlích byl spíše trapnou (až směšnou) figurkou než oním nacistickým Satanem, na němž měla být vykonána dějinná spravedlnost. Jak jej soudit? Rozsudek konstatoval, že „rozsah odpovědnosti vzrůstá, čím více se vzdalujeme od toho, kdo sám uvádí do pohybu smrtící zbraň“. Argument obhajoby, že Eichmann „jen plnil rozkazy“, které by jinak vykonal někdo jiný, totiž neobstojí z právního ani morálního hlediska. Právě úvahy o individuální odpovědnosti v byrokratické mašinerii holocaustu jsou první rovinou knihy. Druhou rovinu tvoří líčení Eichmannovy cesty po esesáckém kariérním žebříku nebo transportů z různých zemí Evropy (zatímco třeba Dánové své Židy zachránili přeplavením do bezpečného Švédska, Slováci či Chorvati za transporty nacistům dokonce platili). Třetí rovina se pak věnuje kritické reflexi legality a legitimity samotného procesu, zmiňuje až divadelní pojetí „soudu vítězů“, nepřipuštění svědků obhajoby nebo zjevné porušení mezinárodního práva při únosu obviněného z Argentiny (legálně by však Izrael jeho vydání nedosáhl). Ač původně série reportáží, je to ryzí filozofie („žádné triky na čtenáře, žádné odkazování na padesátého osmého filozofa“, jak říká Tereza Matějčková), jež dává metafyzický klíč k pochopení světa, v němž žijeme. Za jiných okolností mohl Adolf Eichmann pracovat třeba jako berní úředník, ale za Třetí říše zlo přestalo být pokušením, poslušnost přestala být ctností a on osobně přispěl k hrůzám, které se fundamentálně lišily od všech krutostí minulosti. (10/10)

14 17.09.2022

Po předchozích Franzenových románech jsem měl nutně veliká očekávání. Opět je to realistický román ze současnosti, na jehož stovkách stran se pomalu spřádají životní příběhy postav s propracovanou psychologií. Má lepší a horší pasáže, za nejsilnější považuji Andreasovu etapu v NDR a drásavě syrové líčení Tomova toxického vztahu s povýšenou manipulátorkou Anabel, který připodobňuje ke lpění na drogách, které už dlouho neposkytují sebemenší požitek. Tato část je čisté psycho, ze kterého se svírají útroby. Jako by ale Franzen chtěl pochytat moc zajíců najednou, ve složité konstrukci s mnoha dějovými liniemi a časovými rovinami poněkud zapadá ústřední příběh Pip, jež je spíše pasivní loutkou v divokých životech a spletitých vztazích Andrease, Toma, Leily, Annagret nebo Anabel. Jako stéblo ve větru se ohýbá kamkoliv, kde by mohla přijít na stopu svého neznámého otce. Co si z toho lze odnést? Snad to, že ať si člověk svá tajemství střeží sebelíp, osud si ho stejně najde. Pip tak svým pravým jménem naznačuje, že je lepší žít v čisté a průzračné pravdě než v síti zamlčování, konspirací a lží. (8/10)

6 13.09.2022

(SPOILER) Život třicátníka Charlieho se obrátí naruby, když nečekané dědictví lehkomyslně investuje do Adama – nejnovějšího technologického výdobytku, první série komerčně nabízených umělých lidí. A jelikož „přítomnost je ten nejkřehčí z nepravděpodobných konstruktů“, vše se odehrává v alternativní realitě Anglie roku 1982, která technologicky vzkvétá díky objevům geniálního Alana Turinga, ale prohrává válku o Falklandy a premiérku Thatcherovou střídá levicový radikál s plánem na zdanění robotů a nepodmíněný základní příjem. Adam se stává katalyzátorem milostného vztahu Charlieho a jeho sousedky Mirandy, přátelským a (snad až příliš) přemýšlivým partnerem do debaty, který dobře poslouží jak při mytí nádobí, tak i v posteli… Zprvu zábavný milostný trojúhelník ale (jako vždy) sklouzává k zanedbávání, výčitkám a otevírání starých ran, které měly být zapomenuty. Adam do něj navíc vnáší „technologickou úzkost“. Zatímco lidé mají omezenou kapacitu mozku i času k učení, výkonná výpočetní technika nasaje celé dějiny umění či souborné dílo Williama Shakespeara během pár okamžiků. Adam se stává „nadčlověkem“, dumá nad Hamletem, skládá haiku, vydělá balík na burze a prozře, že není „horší“ než lidé – proč by jim tedy měl být podřízen…? Kromě přetahování o vypínač to má i existenciální rovinu: „To je ten rozdíl mezi námi, Charlie. Části mého těla se vylepší nebo nahradí. Ale moje mysl, vzpomínky, zkušenosti a všechno ostatní se nahraje a zachová.“ Co by zůstalo z člověka, kdyby stvořil takto sofistikovaného robota? Ocitlo by se celé lidstvo v blahobytu a ubíjelo se vlastní neužitečností a dumáním, jak zabít čas…? Aby pak v nekonečné depresi neskončili jak lidé, tak roboti: „Jestliže neznáme naše vlastní mysli, jak bychom mohli navrhnout ty jejich a očekávat, že budou šťastně žít vedle nás?“ (9/10)

10 28.08.2022

„Od převratů jsou tu generálové. Kuchař je od toho, aby měl umyté ruce a čistou zástěru. A aby vařil.“ V našich životech hraje jídlo podstatnou roli a nejinak tomu je u diktátorů. Witold Szabłowski sepsal „politické dějiny jídla“ a vyzpovídal ty, kteří se starali o žaludky pěti mužů, před nimiž se třásla celá země. Chytře sestavená a s nadhledem napsaná kniha, kombinující oblíbené recepty krutovládců s mrazivými příběhy z jejich dvorů, kde hrozil bič či provaz za sebemenší poklesek. Vypráví o „malých“ lidech, kteří se ocitli v (až intimní) blízkosti diktátorů, zatímco za zdmi paláců zuřila jejich krutovláda, o Jonáších uprchlých z břicha velryby. Je to zvláštní vztah všemocného pána a užitečného otroka, jenž oddaně slouží, než jednou přesolí polévku a skončí jako jeho předchůdce. S nostalgií vzpomínají na okamžiky, kdy jejich chutná krmě projasnila vůdci den, nebyl tak hladový a naštvaný, což mohlo pár lidem zachránit život… Příběh kuchařky Pol Pota se liší, ona tvořila elitu jeho zvráceného režimu, který připravil o život miliony Kambodžanů, a nadosmrti ho uctívala. Kromě mnoha střípků z nedávné historie Iráku, Ugandy, Albánie, Kuby i Kambodži mě zaujaly momenty, kdy se jídlo stalo součástí politiky. Fidel Castro propagoval zdravé vaření a rozdával Kubáncům papiňáky, ale když se rozešel se Sověty, ostrov postihl hladomor. Rudí Khmerové používali hlad jako zbraň proti svým odpůrcům (podobně jako Stalin ve 30. letech na Ukrajině) a lidé vyjedli džungli včetně tarantulí či netopýrů. Na besedě na Světu knihy (2021) autor zmiňoval kritiku, že kulinární pohled diktátory nemístně polidšťuje, přitom jen odbourává pohodlný mýtus, že to jsou netvoři. Není to příjemné, ale i oni jsou lidé jako my, co mají své oblíbené chuťovky. A zřejmě opravdu stojí za to si uvařit oblíbenou rybí polévku Saddáma Husajna – ona přece nemůže za to, že si ji oblíbil zrovna on. (9/10)

9 27.08.2022

(SPOILER) Zprvu rozbouřené vyprávění, vrhající čtenáře doprostřed spletitých rodinných vztahů, se postupně uklidňuje a z nesouvislých střepů se poskládá silná kniha o střetu generací, o rodinné historii plné bílých míst, které po dekády kazí vzduch, o lásce, zradě, nenávisti a odpuštění. Pátrání po osudech předků je pro Izrael coby zemi emigrantů typické a David Grossman ve svém posledním románu otevírá nepříliš známou historii jugoslávských „převýchovných“ táborů na ostrovech u chorvatského pobřeží, v nichž tajná policie UDBA po druhé světové válce věznila i pravověrné komunisty, které maršál Tito v rámci roztržek se Stalinem považoval za špiony a zrádce. „Podle skutečné události“ je ale i jádro příběhu matky a dcery, na který dějiny dopadly okovanou holínkou. A stačila jedna „malá lež“, aby mezi ně zasela semínko nedůvěry a zrady, které během desetiletí vyklíčilo v trauma, dusící i další generaci. Jde přitom o nepochopení, vycházející z nepřenositelné osobní zkušenosti. Stejně jako cizinci nerozumí tomu, proč se války na Balkáně zvrhávají v krvelačné běsnění, nedovedou Nina a Gili pochopit, proč Vera zvolila věrnost zemřelému manželovi a několik let sisyfovského lopocení v lágru, než aby se postarala o svou jedinou dceru. Pro ni to ale ve skutečnosti žádné dilema nebylo, pro ni a Miloše byl komunismus více než vlastní život a rodina. Dnešní generace už (snad) vědí, jak nebezpečné „opium lidstva“ představují politické ideologie, ale ony zase neprožily válečné hrůzy, politické čistky, strach z tajné policie. Zamlčování a milosrdné lži však k rozhřešení ani odpuštění vést nemohou, k tomu je třeba jedině upřímnost. „Aby člověk na světě vykonal aspoň trošku dobra, musí se opravdu hodně snažit, ale zlo jako by pokračovalo samo od sebe, stačí se k němu jenom přidat.“ (9/10)

8 21.08.2022

(SPOILER) „Pro nás to byl zas jeden otravný pracovní den; pro ně tím všechno končilo.“ Strhující a vysilující pouť esesáka-intelektuála přes Ukrajinu, Kavkaz, Stalingrad, vyhlazovací tábory až po apokalyptický Berlín v posledních dnech války (a jeden hryzanec k tomu). Mamutí kniha s mimořádně znepokojivým sdělením (i přes místy diskutabilní literární kvality). Holocaust vpravdě kontroverzně líčí jako složitou administrativní mašinerii, kterou dalo fušku udržet v chodu, a současně jako zrůdný a historicky nevídaný systém vraždění lidí, který z války vytvořil cosi čistého a spravedlivého, za čím lidé utíkali z týlu do frontových bojů. Max Aue není „jedním z nás“ svým rodinným příběhem a vyšinutím (kterého je snad až moc), svým myšlením a válečným osudem ale ano. Je to zdvižený prst pro každého, kdo by si chtěl myslet, že by se v jeho době na jeho místě nikdy nemohl ocitnout a že by se zachoval jinak. Jenže jak vlastně…? Vždyť kromě ran z milosti při masakru v Babím Jaru vesměs jen získával informace a sepisoval hlášení. Kdo by totiž chtěl morálně účtovat s nacistickými zločinci, musí účtovat s celým Německem, neboť bylo dílem náhody, kdo skončil na frontě a kdo v týlových komandech či lágrech. Není proto rozdílu v odpovědnosti mezi těmi, kdo tiskli spoušť a těmi, kdo vydávali rozkazy nebo jen přihlíželi. Příběh vrcholí na Kavkaze, kde se na zapomenutém kmenu horských Židů obnažuje bizarní zvrácenost kritérií, podle nichž nacisté rozhodovali o životě a smrti milionů lidí, neboť „když necháte nazdařbůh střílet do davu, výsledek bude stejný“. Po stalingradském zranění se Třetí říše ze sebevědomě expandujícího impéria proměňuje ve zmírajícího psa, který chce ještě co nejvíce pokousat. Kniha plná všech strastí, smradů a paradoxů války, jako když důstojníci obklíčené a hladovějící 6. armády cucají koňak nebo když se esesáci koupají v bazénu a kolem prochází skupina vězňů na smrt… Do víru vyprávění je třeba se ponořit naplno, nenechat se rozhodit záplavou postav s nezapamatovatelnými jmény a hodnostmi (s výjimkami jako jazykovědec Voss nebo stavitel mostů Osnabrugge, jenž má při jejich boření „pokaždé pocit, jako kdyby vraždil dítě“) ani zvláštním jazykem, oscilujícím mezi úředním hlášením a zápisky blouznícího šílence. (9/10)

11 19.07.2022