Zakřivený čas v Kremži

Soubor pěti krátkých povídek většinou s minimálním dějem, avšak s velmi svébytnou (a pozoruhodnou) atmosférou, které jsou navíc napsány s ohromujícím mistrovstvím. Hlavními tématy jsou čas, stáří a vzpomínky. Ale není to takové to uslintané "jó, když jsem byl mladý, to byl svět ještě v pořádku", na to je Claudio Magris příliš výsostný intelektuál a příliš kvalitní autor. Jeho hrdinové si uvědomují stárnutí a běh času jako přirozený proces, se kterým se nelze než smířit. Životní zkušenosti nebo vzpomínky představují nevyčerpatelný zdroj, ze kterého je možné nejen získat sílu k překonávání dalších životních překážek, ale i inspiraci k porozumění modernímu světu. Titulní povídka, která si pohrává s relativitou času (a otázkou vracejících se časových smyček), je tak zamotaná, že jsem ji prakticky vůbec nepochopil. Asi je to moje chyba, ale proto jsem z hodnocení ubral jednu hvězdičku.

Magris je pán spisovateľ...

Pětice rozjímavých povídek, v nichž se načrtnuté okamžiky v životech starých mužů (není náhoda, že kniha vyšla k autorovým osmdesátinám) prolínají s jejich zamlženými vzpomínkami na doby dávno minulé. Na gymnaziální lásky, ale i na válečné zákopy, pronásledování Židů a další absurdity, které se nakupily ve 20. století. Dýchla na mě specifická atmosféra Terstu, kdysi slavného přístavu habsburské monarchie a dnes nejméně italského města na samé hranici Itálie s Balkánem. Stáří má různé podoby – zatímco bohatý podnikatel si vychutnává anonymní roli vrátného ve vlastní budově, starý spisovatel si při pomalém stoupání do schodů o verších mladšího kolegy jen pomyslí: "Ano, budou to nějaké nové literární trendy. Ale i ty pominou."

Silné čtyři hvězdy. Tyhle povídky jakoby doplňují esejistickou knihu Terst, která vyšla nedávno před touto knihou. Všechny povídky bilancují Magrisovo věčné téma stesku po Rakousku-Uhersku, co je to být občanem Terstu a také proustovskou pomíjivost a nezachytitelnost ztraceného času a mládí. Zvláště ústřední povídka Zakřivený čas tematizuje šálivou hru paměti. A závěrečná povídka jako by přímo tematizovala minulost v kontrastu s kašírovanou filmovou představou o minulosti, které ale nelze upřít jistou svůdnost. Jediná slabina je pro mě možná až přílišné mudřectví v některých povídkách, nejvíce pak asi v notně zmatečné střední části Zakřiveného času. Je pěkné, že se Magris zajímá o fyziku a že se snaží propojit ty svůdné teorie s tím naším žitím tady a teď, jen jako by se v těch dosti klopotných úvahách ztrácí ono magrisovské secesní kouzlo. Je to takové moc upjaté a rádoby mudrlantské, někdy je holt méně více. Doporučuji.

Poklidné povídky o stáří, filozofickém i věcném vnímání času, paměti, drobných radostech a mohutnosti oceánu. Terst, skály, literární poklesky, majitel domu a vrátný v jedné osobě, různé podoby dávných lásek a smíření. Objev díky čtenářské výzvě, na řadě je Dunaj.