kralika komentáře u knih

Mám rád knihy, které nevodí čtenáře za ručičku a mají druhý plán. I když, tady je možná i třetí... Je to Dick, takže je to psáno neuroticky, překotně, nejasně a na konci si budete klást neodbytnou otázku, jestli se vám to jen nezdálo. Netvrdím, že jsem rozlousknul tajemství této knihy, ať už je jedno nebo hned několik, ale vím, že si ji v budoucnu přečtu a budu ji vnímat zcela jinak.
Zkrátka. Tato kniha nutí čtenáře myslet, a to není málo.

7 15.05.2018

Vyzdvihuji především autentický jazyk, který z tohoto příběhu dělá bezmála skutečnost. Není totiž příliš odlišný od podobných vzpomínek vojáků z jiných dob.

7 31.07.2017

Teď skoro nechápu, proč jsem tak dlouho odolával a přes všechna doporučení se Zaklínačovi vyhýbal... Povídky mám rád obecně, ale tyto mě bavily opravdu hodně. A co na tom, že se občas vyskytl jakýsi pokus o vtip - někdy se ten vtip totiž naopak náramně vydařil a některé povídky měly i jistý přesah, který z nich dělá malé klenoty jež vyčnívají nad ostatní (Menší zlo, Konec světa a Poslední přání).

7 05.04.2017

Skvělý zástupce daného žánru:
nejde o to, že čtenář o mnohém už slyšel,
nejde o to, že jde vlastně jen o kompilát z jiných kompilátů,
jde o pohled na známé události z netradičního úhlu.
A pokud k tomu přičtete poutavé podání, krásnou grafickou úpravu a nespornou erudici autora, je to kniha, která nikomu se zájmem o geopolitiku nemůže chybět v knihovně.

6 21.05.2023

"Může hrát Bůh se svým vlastním výtvorem hru, který by za to stála? Může hrát se svým vlastním výtvorem hru, která by za to stála, jakýkoli tvůrce, i s omezenými schopnostmi?"

Neskutečný, Hyperion mě opravdu oslovil - formou i obsahem, ale teprve Pád Hyperionu mě dostal do kolen. No - zkrátka - kde najdete umělou inteligenci, která komunikuje v kóanech?

"Sanšo kdysi řekl//
Když někdo přijde
vyjdu abych se s ním setkal
ale ne kvůli němu\\//
Koke řekl//
Když někdo přijde
nevyjdu\\
Když vyjdu
vycházím kvůli němu"

6 26.07.2021

Já jsem spokojen, změny tempa jsem skoro nevnímal. Užívám si prostě detaily ze světa, který mají autoři opravdu promyšlený – změny gravitace (lze vařit v nulovém gé?), politika (jak zapůsobit na vnitřní planety?), vesmírný boj (lze utéct vystřelené raketě v prostředí bez odporu vzduchu?). A navzdory velmi realistickému prostředí mi paradoxně nevadí to, že si protomolekula v podstatě dělá, co chce – vlastně čtenáři, kteří dočetli Expanzi až sem, si tak trochu mohli zvyknout, že? :-)

„K násilí se lidé uchylují, když jim dojdou dobré nápady. Je přitažlivé, protože je prosté, přímé a vždy dostupné. Když nevíte, jak vyvrátit protivníkovy argumenty, vždycky ho můžete udeřit do tváře.“

6 15.01.2021

„Koruny stromů naproti přes ulici se rozšuměly ve větru a pole se zatřpytila ložisky světla, jež se rozplynula v hluboké temnotě jako hřebeny vln na moři zalitém září měsíce. Nad Lancasterem se vzpínala nesmírná a mrazivá hvězdná noc a on si představoval, jak bytosti ukryté v jejích hlubinách hladově zírají na světla velkoměsta, na teplo jeho obyvatel.“

Přesně tuhle polohu kosmického hororu mám rád. Třeba i trochu ukecanější, Lovecraftovější. Barron to sází poměrně nekompromisně, proto také nejvíc oceňuji ty povídky, které jsou laděné tak jako Blackwoodův synek, Jizva nebo Muži z Porlocku - daleko spíše než ty noirové. Přirovnávání autora k Londonovi je vskutku na místě, jeho popisy krajiny státu Washington, kde se odehrává drtivá většina dějů, a kde si autor buduje vlastní „mythos“ jsou jednoduše dechberoucí…

„Miller se křenil a poklepával nohou, ale ta část jeho mozku, která v ničem nenacházela potěšení, si říkala, jak daleko do temného lesa asi pronikne jejich světlo a hudba, jak daleko ve stržích a roklinách se ozývají ozvěnou jejich výkřiky a halekání. A úsměv mu pohasl na rtech.“

6 20.10.2020

"Ale v každém pluku, brigádě a divizi každé armády se najdou podobní samozvaní stratégové, kteří jsou přesvědčeni, že vrchní velitel je v tomto ohledu a ve srovnání s nimi naprostý blbec."

Takto - pro něj zcela typicky - zakončuje autor jednu ze svých úvah na téma co by kdyby. A pochopitelně se zastává nejen lorda Wellingtona ale i své jednotky, divize, či jiných jednotek, "které si to zaslouží." Pokud chcete epické čtení plné hrdinských skutků, budete zklamáni. Bitvy byly pouhým mrknutím oka v prakticky nepřetržitých bojích lehkých jednotek, které byly vždy buď výrazně vepředu, nebo vzadu, podle toho, zda se postupovalo, nebo ustupovalo. Autor sám tuhle okolnost vystižně komentuje: „Dodejme jen, že četné boje zde popsané, které se jen zřídkakdy dostanou na stránky ‚Gazette‘, snad jen pod titulkem ‚Z našich posádek’, nejsou ve své podstatě tak triviální, jak by si mohli myslet někteří lidé, kteří se o těchto záležitostech dozvěděli jen z doslechu.“
Stále tedy čtete o malých přestřelkách a epizodkách, prokládané dlouhými pasážemi pochodů a autorova odpočinku ve stylu vášnivého nimroda (ve španělských a portugalských lesích střílel prakticky po všem, co se hnulo).
Je také dobré si uvědomit, že si autor zaznamenal to, co mu přišlo vzhledem k situaci zajímavé – proto zde najdete možná více barvitých popisů krajin než detailního popisu jeho práce, tedy boje. Proto tyto paměti považuji za minimálně stejně hodnotné jako níže zmíněné paměti Marbotovy, protože na rozdíl od něj, který je zpracovával spíše jako spisovatel, Leach poctivě předkládá vlastně jen editovaný vlastní deník, který tak působí trochu suše. Za sebe ještě pokládám za výbornou závěrečnou kapitolu, která obsahuje rady pro velitele lehké pěchoty.

6 05.05.2020

Brutálně přímočaný, trochu předvídatelný děj bez jakýchkoli kudrlinek, prost popisu a plný řečí. To vše s westernovým nádechem, plný (anti)hrdinů, od kterých tak nějak víte co čekat.
Je to ale po čertech zábavné!

6 14.01.2020

"Do mrtvé tváře pod kápí jsem zřel,
ztrativ naději - neb jsem se upomněl."

Lovecraft básník? Proč ne? Limitován rozsahem zde musel opustit své tradiční rozkošatělé vyjadřování a jít přímo na dřeň. A že to funguje, na to můžete vzít jed. Osobně mě potěšila i forma českého vydání, kde si člověk může přečíst i originál a plně tak ocenit roli překladatele.

6 27.10.2019

Jsem rád, že jsem si tuto klasiku přečetl a mohl si tak udělat pomyslnou fajfku, ale emočně mě to minulo - a to o dost. Co na tom, že se jedná o koncert zvukomalby, když jsem se do toho nedokázal ponořit.

6 04.06.2019

Umná mixáž osvědčeného, kde každá dějová linka má své osobité kouzlo. Algor? To je military sci-fi jako když vyšije. Na Menabaranu vládne kyberpunk. Viridianská linie je silně špionážní a příběh Darrena a jeho posádky není nepodobný dobrodružnému sci-fi typu Firefly (na Newellu obzvlášť). Dohromady to funguje výborně a jak to tak u podobně obsažných knih často bývá, čtenáři na konci jen hořekují, že dostali málo...

6 02.02.2019

Nejsem tolik nadšen, jak jsem očekával, přičemž na vině je jednoznačně má znalost filmu, který mi většinu nápadů z této knihy už prozrazdil. A co si budeme... už stylem je to kniha psaná na efekt při prvním čtení a proto mnoho věcí nevyznělo. To ovšem neznamená, že se jedná o povrchní zábavu, to rozhodně ne.

"Čas je iluze. A poledne teprv."

6 06.01.2019

Kniha u které jsem se většinu času nemohl zbavit dojmu, že jsem to už četl. Ať už se jednalo o reminiscence na Zamjatina (deníková forma vyprávění), Bradburyho (zničené knihy a vlastně celá kultura) nebo Orwella (omezená slovní zásoba). A mám pocit, že i s tou zdrogovanou společností přišel před Tevisem Stanislaw Lem (Futurologický kongres). Ale celé to bylo namíchané tak, že mě to přesto bavilo, vtáhlo a přimělo přemýšlet nad stavem společnosti dnešní, protože je to v prvé řadě její kritika, která autora vedla k tomu napsat tuto knihu. Tento prvek byl pro mě přes to všechno nový, neokoukaný a přes depresivní děj v něm byla cítit naděje, která celý příběh krásně uzavřela.

6 14.10.2017

Na rozdíl od Pána prstenů, kterého miluju, je Hobit opravdová srdcovka...

6 31.01.2016

„Byli jsme bohužel nuceni Ti odoperovat ruce, nohy, záda, lebku, krk, břicho, ledviny, játra, jiné (nehodící se škrtněte). Pokud jde o stav Tvých dočasných tělesných pozůstatků, nemusíš si o ně dělat starosti, postarali jsme se o ně ve shodě s Tvým náboženstvím a podle jeho přikázání jsme je pohřbili, spálili, mumifikovali, popel rozhodili do větru, popel uložili do urny, vysvětili, vysypali do odpadků (nehodící se škrtněte).“ (Futurologický kongres)

Západní fantastika má Arthura Denta, ta východní Ijona Tichého. Lem je génius a vizionář, bohužel těch nápadů má tolik, že často zabije ducha konkrétní povídky a čtenáře téměř umoří. To ale nic nemění na tom, že se jedná o neskutečně šílenou jízdu: Hry se slovy (časovýsadkář – to je chronošutista, kdybyste nevěděli) a ohromující vědecké intelektuální pozadí Tichého eskapád až bere dech. Douglas Adams vedle toho vypadá jako chudý příbuzný. Jeho fóry většinou nejsou tak hluboké, mají druhý plán, ale u Lema je ten plán třebas celé vědecké odvětví. A nejlepší je bez debat titulní novela. Ta může za to, že tato kniha neopustí mou knihovnu děj se co děj.

„Někteří filozofové sice hlásali, že čím větší pokrok, tím více krizí, a kdyby krize nebyly, že by se musely uměle vytvořit, neboť aktivizují, sjednocují, budí tvůrčí nadšení a bojeschopnost, stmelují obyvatelstvo jak duchovně, tak materiálně, stručně řečeno povzbuzují společnost k práci – kdežto nejsou-li, šíří se stagnace, marasmus a jiné známky rozkladu. Tyto názory razila škola takzvaných optisimistů, tj. filozofů, kteří čerpali optimismus pro budoucnost z pesimistického hodnocení přítomnosti.“ (Dvacátá první cesta)

„…nikdo nepředpokládal, že číslicové počítače, které přerůstají určitou intelektuální úroveň, přestanou být spolehlivé, protože jsou nejen chytré, ale i mazané. Ale říká se tomu daleko učeněji, v učebnici se hovoří o Chapulierově pravidle (zákon nejmenšího odporu). Stroj tupý, neschopný uvažovat, udělá jen to, co se mu uloží. Bystrý stroj však nejprve zkoumá, co se mu líp vyplatí – zda vyřešit uložený úkol, anebo se nějak vymluvit. Zvolí si to, co je jednodušší. Proč by měl jednat jinak, je-li rozumný? Rozum znamená vnitřní svobodu, odtud se právě vzali všichni ti úhybníci a úchylníci, a taky ten zvláštní jev – simkreténství. Simkretén je počítač, který simuluje blbce, jen aby měl svatý pokoj.“ (Futurologický kongres)

5 04.10.2022

Konečně jsme se dočkali českého vydání jednoho ze základních pilířů "staré dobré" weird fiction, jež se jako žánr těší vzrůstající oblibě. Za mě byly nejlepší povídky atmosférické (Genius loci, Lovci ze záhrobí či Čarodějův návrat), zatímco díla řadící se k mythosu Lovecraftových stvůr mi paradoxně nic moc neřekla - jen se tak otřela bez větší odezvy. A za osvěžující bych označil příběhy z pradávné Hyperboey, které byly přes svá temná témata ryze pohádkové...
Za mě je záslužný počin samotné vydání této knihy a třeba se v budoucnu dočkáme i českého vydání F. B. Longa.

"Nebe se hemží věcmi, jejichž poznání by přineslo šílenství, a mezi Zemí, Měsícem a vzdálenými galaxiemi poletují podivné odpornosti. Přišly sem neznámé, mimozemské hrůzy, a přijdou zas. A zlo z hvězd není stejné jako zlo ze Země.“

5 21.04.2022

V St. Cloud’s čtou Dickense, v ostatních částech světa čtou kromě něho i Irvinga, což je dobře, neb se výborně doplňují.

5 10.02.2021

Roztěkané, nejednoznačné, sžíravé, znepokojivé - prostě to, co od Dicka můžete tak nějak čekat. A proč ho i čtu...

"'Když mi říkají generále, mám výčitky svědomí, že jsem nenapsal knihu, jak vtrhnout do Francie a vyhnout se při tom válce na dvou frontách.'
'Takže jste jen obyčejný pan.'
'Přesně tak.'
'A oni vám to dovolí?'"

5 01.09.2020

Göaerghüelürr! Teď mám celkem výčitky, že jsem s výjimkou Algoru českou fantastiku trestuhodně zanedbával. Je to tak, jsem chycen - asi nějaká myceliální vlákna, či co...

"Legenda stejně nikdy není důležitá sama o sobě; pokaždé záleží hlavně na tom, jakou váhu jí přikládá společnost."

5 24.01.2020