JulianaH. komentáře u knih

Hésiodova Theogoniá bezpochyby patří k nejdůležitějším textům našeho civilizačního okruhu, kde má místo vedle homérských eposů. Ale četla se mně dost ztuha. Zčásti kvůli nezvykle archaizujícímu (na 50. léta) překladu Julie Novákové, ale hlavně proto, že v ní výčet suverénně převažuje nad vyprávěním. Většinu básně tvoří božská genealogie, zlomek pak připadá na záživnější části: tedy na mýty (títánomachie, Prométheus a Pandora), hymny (na múzy + možná trochu na Hekatu) a popis Tartaru. Hésiodos mi připomíná moji středoškolskou profesorku literatury tím, že uvádí stovky jmen, ale často už nic k nim. Když se poté, co vyjmenoval všech padesát Néreoven, rozhodne nevypisovat zvlášť bůžka každé řeky v Řecku, člověk se skoro až diví.

Z Theogonie dýchá propastné stáří, něco nesmírně archaického a prvotního. Mezopotámské vlivy určitě nezapře; připomíná "Enúma eliš" s jeho válkami mezi generacemi bohů, bujnou a často incestní fertilitou, z níž se rodí stvůry, či absolutními bizarnostmi (Zeus spolkne bohyni moudrosti Métidu, aby mu z jeho útrob radila). Poměrně pozoruhodná je tím, že několik veršů věnuje zrození žen (gynaikogonii), ačkoli vznik člověka obecně Řeky příliš nezajímal. Podle Hésioda vzešlo něžné pohlaví, "to škodlivé plémě", z Pandory, a je tedy součástí trestu uvaleného na lidi (= muže) Diem. Nepředpokládám, že by si autor tenhle mytém sám vymyslel, ale hezky koresponduje s jeho nářky na manželky v Práci a dnech a zdá se odrážet ne právě příjemné poměry v domě otráveného bručouna Hésioda.

Dokonce jsem v pokušení vidět ozvuk jeho osobního života i v tom, že jedinou obsáhlou charakteristiku božstva věnoval Hekatě, dárkyni bohatství a vítězství v soudních sporech. (U našeho básníka je ještě vlídnou bohyní mládeže, v podsvětního daimona a patronku oblud se mění až později.) Poslední věc, která mě zaujala, je náběh k jakési alternativní mytologii, když autor podotýká, že vládcem bohů i lidí se mohl stát obludný obr Týfón, kdyby Zeus včas nezpozoroval nebezpečí.
Souhrnem netvrdím, že tenhle veršovaný rodokmen není zajímavý. Hodně příbuzenských vztahů mezi bohy, héróy, obludami a dalšími bytostmi mě překvapilo a je fajn mít to přečtené (rozhodně nejen proto, že to potřebuji ke zkoušce; číst něco starého 2 700 let má svoje kouzlo). Ale Hésiodos je děsně protivný škarohlíd.

13 06.03.2023

„Téměř všechny popisované krutosti se během posledních dnů války v Praze skutečně odehrály a jsou i zdokumentovány.“
— Dušan Hübl, literární historik

Oběšení invalidů v zahradě sanatoria. Ukřižování německé sestry Červeného kříže. Vyhazování dětí z oken. Trávení vězňů jedem na krysy. Zákaz poskytnout Němcům vodu, jídlo a lékařskou pomoc. Věšení „německých“ koček, uřezávání nohou „německým“ psům. Pomalé upalování lidí na lampách. Přibíjení kojenců na vrata. Zazdění dětských pacientů do bunkru zaživa...

Beletrizované vzpomínky Olgy Barényiové jsou kronikou „květnového povstání“ a, jak autorka říká, papírovým pomníkem jeho obětem: 100 000 zavražděných Němců, ale i Čechů, Židů a zvířat. Román, z kterého mi bylo od první kapitoly do poslední špatně, i když už jsem o pogromu na pražské Němce slyšela lecados. Historiografie nedokáže zprostředkovat totéž co autorka píšící z autopsie. Třeba jak revoluce páchne.

Jednotlivé události zasahují do životů zhruba deseti hlavních postav (včetně dvou dětí, Židovky a papouška), které se stávají jejich svědky, hybateli či oběťmi ve snaze zachránit si život v revoluční Praze. Nechápu, kde pohoršení čtenáři vzali, že je to dílo jednostranné nebo dokonce nenávistné. Olga Barényiová ukazuje postoje a činy Čechů v jejich rozmanitosti, značná část kladných postav jsou právě oni. Za májová zvěrstva obžalovává především propagandu v rozhlasu. Mučení a vyhlazování umožnila kolektivní hysterie podnícená dezinformacemi v médiích, tedy nic specificky českého. Orgie Pražanů navíc spisovatelka v předmluvě přirovnává k Francouzské či Říjnové revoluci; jenže u těch osobně nebyla, pročež píše o roce 1945. A chválabohu za její pomník, žádný jiný těch sto tisíc umučených Němců nemá.

„Pražský tanec“ vypovídá cosi podstatného o lidské povaze. Čtení pro mě má smysl kvůli knihám, které mi mění pohled na svět, a to tahle je. Nedám ji pryč za nic na světě, i když jsem u ní emocionálně krvácela a nevím, jestli ji budu schopná ještě někdy přečíst. Od první kapitoly přemýšlím při každém kontaktu s českými spoluobčany, jak by se tehdy chovali konkrétně oni. Jestli by někdo z nich hodil granát mezi ženy a děti svržené do Vltavy. Jestli by se také účastnili rozřezání sedmnáctiletého chlapce na kousky a vypichování očí koním (!) Wehrmachtu. Nebo jiných válečných zločinů, na jejichž počest si pak Češi pojmenovali zastávku metra. Až „Tanec“ mi dokázal, že povahou davů je takřka hobbesovské zlo — a že nemůžeme být důvěřivě klidní ani uprostřed svých bližních. Dobře to vystihl výrok jedné ze zahraničních čtenářek krátce poté, co kniha vyšla v Mnichově: „Po dočtení se stydím, že jsem člověk.“

13 12.01.2023

(Povinná četba ke státnicím) Nevím, jestli podtitul zvolil autor, nebo nakladatelství, každopádně je zavádějící. Životu Jana Husa se věnuje jediná kapitolka o pěti stranách, smrti pak několik odstavců. Autorův přístup by se spíš než životopisným asi dal nazvat strukturálním: dívá se na upáleného mistra například jako na reformistu, kazatele, obžalovaného, vernakulárního spisovatele nebo na tvůrce „mediální“ kampaně propagující husitství, a to vždy v kontextu podobných aktivit jeho současníků.

Osobně si myslím, že taková rozmáchlost pojetí nutně vede k povrchnosti a nežádoucí stručnosti. Ale možná můj pohled zkresluje okolnost, že nám knihu předepsali v magistru — poté, co jsme v bakaláři četli obsáhlejšího, důkladnějšího a prostě neopakovatelného „Jana Husa“ od Františka Šmahela a k tomu tunu pramenů včetně Mladoňovice. To je čirá hloupost naší university, nikoli autorova vina. Kromě toho jsem stále ztrácela pozornost a za celou dobu jsem se nezačetla, což ovšem může být problém subjektivní, ne důsledek stylistiky nebo obsahu. Pavel Soukup jistě monografii věnoval hodně péče a nepochybuji o tom, že pro ty správné čtenáře nebude ztrátou času.

Za její největší klad považuji spravedlivost, která přiznává mistru Janovi osobní ctnosti, ale neupírá dobré úmysly ani koncilním otcům nebo českým katolíkům. Jaká úleva, překonat hysterické stranictví XIX. století! Autor si klade zajímavé otázky, jež také na základě samostatné práce s prameny zodpovídá. Jeho ústřední otázka zní, co vlastně dovedlo Jana Husa na hranici, ale zabývá se například i tím, jakou pozici by kazatel zaujal v konfliktu mezi pražany a tábority.

A pár zajímavých jednotlivostí se tu rozhodně najde. Třebas obrat mistra Štěpána Pálče „argumentovat jako ponocný“ hodlám zužitkovat. :D Nejdojemnější jsou pak asi citované doklady Janova smyslu pro humor; stále vtipného, trochu jadrného a svědčícího o tom, že jsme v něm ztratili člověka, který si, lidsky vzato, naprosto nezasloužil zemřít. (Mimochodem Šmahelova knížka je v závěru krutě smutná, kdežto u téhle se — kvůli jistému odosobnění perspektivy — i ten nejjemnocitnější člověk obejde bez kapesníků.)

13 01.11.2022

Prof. Stanislav Komárek onehdy na přednášce prohlásil, že knížka Heleny Valerové by neměla chybět „v knihovničce žádného mladého přírodovědce“. Ač podle studijního průkazu přírodovědec nejsem, znělo to lákavě. A kdoví, možná k panu profesorovi zběhnu v postgraduálu – takže jsem si ji opatřila.

Nu, řekněme to takhle: je to zajímavé, velmi zajímavé – a nezábavné, velmi nezábavné. Nic z toho, co průměrný evropský čtenář, třeba jen podvědomě, žádá, nedostane: napětí (Helena sděluje předem, zda dotyčný na konci historky zemře), pointu, možnost vžít se do osob (záhy umírají nebo mizí v bezdějinnosti džungle, tak jako Xoxotami; navíc autorka v souladu s yanomamskou tradicí často nepoužívá jména), katarzi u tragických událostí (jejich prožívání se nám zdá citově mělké až netečné). A systém; o téže věci se dozvídáme na několika vzdálených místech knihy. K tomu přistupují indiánské specifičnosti, jako je časté užívání citoslovcí („tak“, drnčí šípy) a přímé řeči, kde se mluvčí stále dokola opakují. Četba pro potěšení to prostě není.

Jednou stranou kulturní vzdálenosti je úmorná forma, druhou stranou poutavý obsah. Autorka ukazuje svět ustavičných válek, krevní msty, infanticidy, endokanibalismu a mnohoženství. Svět, kde muži s plným vědomím vstupují mezi ty, kdo se je chystají zabít, aby nebyli nařčeni ze zbabělosti. Svět, kde se čerstvě dospělé dívky musejí ze všech sil bránit před znásilněním. Kde únosy žen patří k životnímu rytmu. Kde některé kmeny zabíjejí syny zajatkyň tak, že jim – před očima matek – rozrazí lebku o skálu či strom. Kde vyvolené muže provázejí duchové zvířat, přízraky mrtvých lze zastřelit šípem a léčba probíhá pomocí halucinací. Svět, kde psi bývají milovanými součástmi rodiny a harpyje, jež někdo navzdory tabu zastřelil, se oplakávají, kdežto postiženým dětem se láme vaz. Svět, kde životy lidí uplývají v pochodech mezi šapunem, zahradou a sídlem jiných kmenů. Atd.

Natura non facit salta. Člověk si při takovém čtení uvědomí, jak plynulý je přechod mezi námi a ostatními zvířaty: vybití potomků nově získaných družek, spojující Yanomamy s hulmany (nebo lvy), slouží jako dobrý příklad. Helena nicméně ukazuje, že i ve společnosti, kde je krevní msta normou, se vyskytující jedinci s jemnější morálkou, snažící se chránit nevinné.
Autorka je celkově pozoruhodná svojí silou a houževnatostí nejen fyzickou (holčička přeživší rok sama v pralese), ale i duševní. Ač dobře akulturovaná mezi svoje únosce, staví se k některým pověrám spíš s evropským racionalismem; s Fusiwem jedná jako partnerka, nikoli nevolnice; a celkově vystupuje tak nezávisle a průrazně, že by nejspíš vyčnívala i ve společnosti evropské.
Ten, komu nevadí ne právě „čtenářsky přívětivá“ narace, brutalita (pro mě bylo nejdrastičtější umírání anakondy) a celková pochmurnost, bude odměněn setkáním s radikální odlišností yanomamského etnika, kultury a vývojové fáze. Mimochodem je fajn si připomenout, že v letech 1939-45 se dělo i něco jiného než světová válka a že pro část lidstva tehdy byla nejzásadnější událostí sklizeň pupuní. :)

13 17.09.2022

Moderní literatura, dokonce (v některých zemích) bestseller, a k tomu ještě německá? Ale ono je to dobré. Vážně dobré. Navzdory tomu, že v USA šlo o nejprodávanější knihu roku 2006.
Zdánlivě jednoduché „paralelní životopisy“ dvou německých velikánů se na konci vpíjejí jeden do druhého. Hranice mezi cestovatelem (Humboldtem) a zapřisáhlým odpůrcem veškerého harcování (Gaussem) se ztrácí v mlze jejich smutného, lehce zmateného, dohasínajícího stáří. Kompozice (kapitolu Gauss, kapitolu Humboldt) tedy může vypadat primitivně, ale vlastně není.

Už v první části, kde Alexander von Humboldt cestuje po Amazonii, si autor pohrává s jakousi imanentní „magickou realitou“ Jižní Ameriky. Příšera v moři, přízrak badatelovy matky v jeskyni duchů, stíny papoušků na hladině Orinoka, přičemž ve vzduchu žádní ptáci nejsou, vidiny při výstupu na Chimborazo... Halucinace, optický klam? Nebo něco ještě jiného? Čtenářova nejistota perfektně kontrastuje s postojem samotného Humboldta: dědic pozdního osvícenství, jak taky jinak, chápe svět prostřednictvím měření. (Líbí se mi i způsob, jakým Kehlmann svoje invence roubuje na Humboldtův deník.)

Od chvíle, kdy Humboldt opustil obě Ameriky a setkal se s Gaussem, jsem litovala, že v Amazonii nezůstal. Bylo deprimující (a trochu nudné, i když poučné) přihlížet jeho životu mezi formalitami Berlína... a pak katastrofální "expedici" do carského Ruska. Z té mám chmury. Opravdu. Jaký větší horor by vědce vůbec mohl potkat, než že se stane vězněm a smutným šaškem svojí slávy?
Také se přiznávám, že linka s Gaussem mi přišla jen jako (milý) přívažek k Humboldtovu příběhu. Může to být proto, že život tohoto děsivě geniálního matematika, astronoma, fyzika a málem-klasického-filologa byl totálně neepický (de facto bildungsroman). Nebo tím, že nerozumím matematice. Nebo tím, že mám odjakživa slabost pro Humboldta (i u Kehlmanna je neuvěřitelně roztomilý) a vůbec by mi nevadilo číst román jen o něm, bez kontrastního prvku.

Každopádně "Vyměřování" odteď patří mezi moje knihy oblíbené. Slučuje dobrodružství (skvělá scéna se ztroskotáním mezi krokodýly orinockými), humor (velmi jemný, ale je tam), poučení (doteď jsem neměla ani tušení o ptácích orientujících se podle echolokace - gvačarech jeskynních) a nesporné literární nadání autora.

13 28.08.2022

Při prohlídce zákristie jednoho napůl rozpadlého kostelíka mě zaujala tamní knihovnička. A jelikož mi bylo řečeno, že církev ani obec o knihy po panu faráři nestojí, vybrala jsem si mezi různými barokními žaltáři a obrozenskými romány tři tituly hodné záchrany. Mimo jiné tento hmatatelný kousek protektorátu, v němž ještě zůstala vložená účtenka s kolkem. :)

Autor hájí vizi sjednocené Evropy, potažmo protektorátní zřízení. Užívá k tomu hlavně historické argumenty. Vychází ale i ze svých zkušeností se životem v USA a SSSR, díky kterým může srovnávat nacismus (a jeho ekonomický model: korporativismus) s kapitalismem a komunismem. V jedné z přednášek také vysvětluje osobní důvody svého obrácení od bolševismu. Uvítala jsem jeho svědectví tím spíš, že konverze od komunismu k nacismu se týkala poměrně mnoha příslušníků jeho generace.
Část textů by se dala vnímat jako jakási popularizace nacionálního socialismu – jednoduchý výklad jeho základních principů („nacismus v kostce“), který dr. Vajtauera nutí hledat jádro a podstatu. Definuje ji například takto: „Evropa pyšně a vědomě klade hlavní důraz na cenu tvůrčího člověka a na cenu národní pospolitosti, na ducha, půdu a národ.“ (Evropský duch pro něj tkví ve fašismu, tak jako duch SSSR v komunismu a USA v kapitalismu/liberalismu.)

Není to myšlenkově originální kniha, spíše prostředkuje českému publiku Langbehna, Rosenberga, Nietzscheho, Mussoliniho atd. Velká část idejí také byla ve fašistickém prostředí 20.-40. letech tak nějak „ve vzduchu“; například že tvůrčím elementem není lid, nýbrž elity. Nebo že eugenika a tělovýchova jsou reakce na fyzickou degeneraci vyvolanou mechanizací společnosti. Vajtauer tyto obecné představy vysvětluje velmi srozumitelně a názorně, pomocí dobře zapamatovatelných obrazů. (Líbila se mi metafora ras jako oddělených záhonků různorodých květin namísto liberální vize lidstva coby pole s promíchanými máky několika barev.) Má-li nějaké specifikum, pak zřejmě důraz na evropskou integraci či, jak sám říká, Spojené státy evropské. Ne že by se paneuropeismus v nacismu válečných let vůbec nevyskytoval, ale byl to spíš vedlejší proud.

A teď proč se mi tahle zvláštní kniha líbila. :D
Ona to totiž není klasická propaganda. Na mě působila prostě jako sdělení autorova názoru („myslím si X, protože Y“) než jako pokus ovlivňovat ostatní. Dr. Vajtauer měl coby intelektuál pod kůží jisté zásady, například apelovat především na rozum (ne na emoce) a celkově argumentovat, místo aby zvěstoval dogmata.
S jeho pohledy je samozřejmě možné nesouhlasit. (Kupříkladu: nemá smysl vyčítat Británii, že se za Velké hospodářské krize starala víc o Commonwealth než o kontinent. Bylo to přece v jejím zájmu a, jak řekl Guicchardini, politiku nejde dělat morálně, tedy altruisticky.)
Ale důležité je, že Vajtauer nelže. A navzdory zjednodušením, kterých se jako „oficiální“ propagandista dopouštět musí (přece jen propaganda má jiné metody a krátkodobé cíle než věda), není tak tmářský a nenakládá s fakty tak drze jako třeba TGM v „Nové Evropě“. (Má-li někdo stále iluze o Masarykově pravdomluvnosti, nechť si tohle jeho dílo přečte. ;-))

13 07.08.2022

Knížečka, z které nám citoval náš řecký vyučující. Vtipná a poučná. Protkaná anekdotami, řeckými rčeními a citáty z lecčeho, od Ísokrata po moderní písně. Psaná s nadhledem, ale zároveň s nezbytnou dávkou národní hrdosti.

A značně výstižná, třeba když autorka zmiňuje, jak čistota řeckých domácností kontrastuje s neuvěřitelným svinčíkem na veřejných prostranstvích. Nebo když podotýká, že setrvalá obsazenost kaváren, taveren a podobných podniků vyvolává otázku, jestli v téhle zemi vůbec někdo pracuje, případně kdy. (Načež dodává, že podle jisté fámy je výdělečně činných jen 5 % řecké populace. :D)
Některé informace mě i po ročním soužití s Homérovým národem hodně překvapily, kupříkladu absolutní tolerance pravoslavné společnosti k trvale nesezdaným párům, ba dokonce k potratům.
Ve dvou případech mám odlišné zkušenosti, než jaké bych podle průvodce mít měla. :) Řekové jsou určitě nebezpeční řidiči, ale bezohlední mi (na rozdíl od chodců!) vůbec nepřišli. Autorka také píše o helénské nezdvořilosti a střídmém užívání poděkování a proseb. Kdybych knížku četla před svým řeckým pobytem, asi by mě to trochu vylekalo, a přitom Řekové, jak jsem je zažila, takoví neotesanci nebyli (a děkovali o sto šest). Naopak je to tak zlatý národ, že se podepisuji pod onen výrok filologa Rexe Warnera: „Pokud nedokážete milovat Řeky, pak už nedokážete milovat nic.“

/k řecké dopravě/
»Letadlo přiletí do New Yorku a pilot se před přistáním ptá letové kontroly na čas. „Pokud jste Pan Am,“ odpoví dispečer, „je právě 14.00. Pokud jste Air France, jsou dvě odpoledne. Pokud jste Olympic Airways, je úterý.“«

13 28.07.2022

Jedna výstřední dáma z pařížské čtvrti versus kapitalismus. (Či hmotařství, konzumerismus, nepřátelství k životu, smrt Evropy – tentýž mor s mnoha jmény.) To je téma nejslavnější z Giraudouxových her.

A nebo to řekněme jinak. Na jedné straně Aurélie, údajně šílená. Po jejím boku stejně bláznivé přítelkyně se zpěváky, hadráři, číšníky… Ale také staré platany, toulaví kocouři a Paříž plná památek, vzpomínek a dalšího nevýdělečného harampádí. Na straně opoziční pak podnikatelé odhodlaní kvůli nalezišti petroleje Paříž vyvrátit. A vedle toho otrávit kocoury (jsou nehygieničtí), pokácet platany (překážejí) a zničit spontaneitu, svobodu a iracionalitu života.

Z okouzlivě bláznivé „hraběnky“ ze Chaillot ve skutečnosti nemluví šílenství, nýbrž poesie. A to velice svérázná Giraudouxova poetika, jakou nacházíme třeba i v charakteristice dívek ze „Zuzanky a Tichého oceánu“. Zahrnuje avantgardu, vitalismus, lásku k Paříži, kde „proud Seiny unáší spící labutě“, a ono zvláštní mládí Evropy dvacátých, třicátých, dokonce ještě polovice čtyřicátých let („Bláznivá“ byla uvedena až r. 1945). To všechno tvoří specifický rukopis (podle mě) největšího autora Francie – a jednoho z největších na světě. (Ačkoli jsou jeho hry, myslím, ještě překonány prózami. Zdá se mi, že literární kritika se prostě plete, když vidí jeho vrchol v dramatické tvorbě.)

Překvapilo mě, že se autorovi podařilo vyrobit hru z tak abstraktní látky. A ještě víc mě překvapilo, že vymyslel řešení onoho problému s kapitalismem. „Bláznivá“ není bolševicky krvelačné dílo, nicméně… no, není ani rozměklé.
– „Smrt má takovou cenu, jakou měl život mrtvého.“ (Mohl by to někdo vysvětlit našim zákonodárcům, prosím?)
– „Na tomto světě nejsou jen lidi. Musíme se teď trochu zabývat bytostmi, které za to stojí.“ (Amen.)

13 20.07.2022

„Měl na sobě černé kalhoty od uniformy a béžově hnědou blůzu. Bez řádů, bez prýmků. Jen košili a kravatu. Oblečení bylo až přehnaně korektní a celek působil přísným dojmem. [...]
- Heil, můj Vůdce.
- Heil, Anno, odpověděl velmi tiše a přátelsky.“

Tohle je ten druh knihy, do které člověk píše propiskou a pak si s ní podloží skříň. Žádné trvalé hodnoty neskýtá, není inteligentní nebo dobře napsaná. Nicméně obsahuje pár zajímavých informací o každodennosti na Berghofu (slavení Mikuláše a Vánoc, denní režim, jídelníček, volný čas zaměstnanců, výlety, ...).

Pro mě bylo asi nejzajímavější vysvětlení, proč se skotský teriér Evy Braunové jmenoval Negus (po habešském císaři), a také poznámka o Evině kritice Bormannovy církevní politiky. Ta totiž ukazuje, že Eva měla samostatný – a subjektivně dodávám, že rozumný – názor přinejmenším na jedno politické téma. Kromě toho se dozvíme, co bylo oblíbeným Führerovým dezertem nebo jaké měl číslo bot. („Včera jsem si ve Vůdcově ložnici zkoušela jeho trepky. Byly mi samozřejmě moc velké. Má velikost 44!“ :))

Jsou to prostě vzpomínky lehkomyslného a, zdá se mi, poněkud jednoduchého děvčete kolem dvaceti, sloužícího několik let na Obersalzbergu (kolik přesně, se nedočteme). Navíc zapsané podprůměrně inteligentním a nadprůměrně manipulativním novinářem, jemuž dělá problém bez překroucení parafrázovat myšlenku své narátorky – stačí porovnat jeho popisky k fotografiím s textem rozhovoru. Nabízelo by se srovnání s výpovědí Rocha Mische („Byl jsem osobním strážcem Adolfa Hitlera“), ale obě díla se shodují jen tématem a formou, ne kvalitou. Hrubky v českém překladu (včetně i/y) dojem také zrovna nevylepšují.

I tak jsem čekala, že knížka bude ještě o něco horší. A jelikož jsem v ní našla to, co jsem hledala — pár střípků o Evě, o které toho bohužel celkově víme tak málo —, jsem vlastně celkem spokojená. („... Byla to dáma, která si moc nezakládala na určitém odstupu. Nikdy jsem od ní neslyšela žádnou důtku nebo snad dokonce urážku. ...“)

13 14.07.2022

Mezi knížkami pro děti je tahle série rozhodně velmi svébytný počin. A přitom mi její originalita nepřipadá nucená. Konkrétně řečeno, líbí se mi ...

1. ... ten prazvláštní svět, v němž koexistují drožky s ledničkami. A taky Olafův dům plný očí.
2. ... obě starší děti Baudelairovy: vynálezkyně Violet i čtenář Klaus. Konečně dětští hrdinové s přirozenými, stále však pozoruhodnými schopnostmi.
3. ... tragicky rozháraný vypravěč. Jeho láska k Beatrici, „milované, nejdražší, mrtvé“. A samozřejmě Lemonyho schopnost vysvětlovat obtížnější slova dětem.
4. ... aluze na bohatství evropské kultury (Baudelairovi, pan Poe, soudkyně Straussová, Beatrice). Je to vlastně prostý nápad, ale mám dojem, že nic podobného tu ještě nebylo (?).
5. ... celkové pojetí. Autor se nebojí předložit dětskému čtenáři témata, jako je ztráta blízkých, adopce nebo osamělost člověka, jemuž se děje neštěstí. Při tom s nimi rozebírá i obvyklé pohnutky a pocity. „Jsem si jist,“ dumá vypravěč, „že jste si občas v životě přáli, aby vás vychovávali jiní lidé než ti, kteří vás vychovávají teď, ale srdce i rozum vám říkaly, že naděje na změnu je velmi slabá.“
6. ... způsob, jakým Daniel Handler přestupuje pravidla žánru. Naivní, nasládlý a poněkud imbecilní optimismus pohádek tu zkrátka nenajdeme. A přesto není kniha o neštěstí tří sourozenců tak skličující, jak by být měla. Čím to? (Že by jejich statečností, díky které čtenář neztrácí naději?)
7. ... promyšlenost. Aliterace, které český překlad bohužel nezachovává, a symbolika čísla 13.

Kdybych měla přece jen vytknout jednu věc, kterou jsem postrádala, pak víc informací o postavách. Třeba se ale dočkám ve zbytku série, až ho časem seženu. V Řecku se k němu, žel, asi jen tak nedostanu.

13 03.01.2022

„... Vtom se ale ozval tiše vrkavý hlas čarodějnice — ze všeho nejvíc se podobal volání divokého holuba z korun vysokých jilmů ve staré zahradě o třetí hodině ospalého letního odpoledne. ...“

Řekla bych, že ze všech dosavadních dílů Narnie má „Židle“ nejrozmanitější děj a vystřídá se v ní nejvíc různých kulis. Mnohá z těch prostředí jsou fascinující, jako třeba Aslanova říše hned na začátku (jak mistrně Lewis evokuje závrať!) nebo mokřady bludiček, poseté osamělými vigvamy. Bludičkové jsou mimochodem úžasná rasa a já se přidávám ke zdejšímu spolku přátel Čvachetky.

Oceňuji ponurou atmosféru, nevlídné počasí a těsné hlubiny, líbí se mi záchvaty mrzutosti u obou dětí a obdivuji, jak se Lewis v popisu Bismu tvořivě inspiroval renesanční alchymií (salamandři v ohni, živé kovy). Zosobňuje příklad vědce, který využívá svojí učenosti k posílení, nikoli k ubití fantazie, a to je inspirativní. A navíc jsem se v „Židli“ konečně dočkala Platóna (diskuse o reálnosti světa/světů „mimo jeskyni“), na němž údajně mají být Letopisy založené. Což mi zatím přijde jako poněkud nadsazené tvrzení, ale uvidíme. Alegorie tady každopádně fungují skvěle, hlavně ta závěrečná, dojemná a, no, stejně citově vyděračská jako zbytek křesťanství. x)

Co mě na Narnii naopak setrvale a hluboce štve, je distinkce mluvící zvířata x němá zvířata, přičemž první mají status bytosti, kdežto druhá jsou bezprávné věci určené k spotřebě. Rozčiluje mě to od prvního dílu, jenže tady je kontrast mezi nimi vyhrocený až k naprosté nesmyslnosti. Sníst jelena, který nemluví lidskou řečí, není o nic morálně ošidnější čin než čištění zubů, zato sníst mluvícího jelena je rouhání a kanibalismus („jako byste snědli miminko“). Jakože proč?! Dejme tomu, že schopnost řeči v Narnii symbolizuje přítomnost duše, ale to neřeší otázku, proč by na ní měla záviset hodnota něčího života. Lewis tím vlastně shrnuje etický problém, který má křesťanství, anebo alespoň (skromněji řečeno) problém, který mám s křesťanstvím já.

13 21.07.2021

Problém téhle knihy spočívá v tom, že skoro není o zvířatech – a někdy ani o Třetí říši. Boria Sax bere „němé tváře“ jen jako záminku, aby mohl sám se sebou pobesedovat o úžasnosti Židů a judaismu. Třeba v kapitole o beráncích se tak neobjeví jediná skutečná ovce; a v kapitole o vlcích zase skoro chybí Třetí říše. Blahopřeji autorovi k jeho etnickému sebevědomí, ale snad by si je mohl rozvíjet někde mimo studie.

Navíc mají jeho šovinistické pasáže podobu bezvýhradné (sebe)obhajoby až (sebe)adorace. Sax – který je údajně „humanista“ a chce podporovat vědomí „sounáležitosti s přírodou“ – ochotně omlouvá, zkresluje a banalizuje jakoukoli ukrutnost, které se dopouštějí jeho soukmenovci, a to na zvířatech i na lidech (týrání drůbeže o Iom Kippur, genocidu Peršanů v biblické knize „Ester“, a hlavně košer způsob porážky – má-li náhodou někdo pochybnosti, jak strašně při něm zvíře trpí, stačí se podívat na jakékoli video na YouTube).

Kdyby kniha měla nějakou vědeckou hodnotu, takový přístup by ji snížil. Zdůrazňuji: kdyby. Kromě toho totiž s klidem cituje třeba podvržené „vzpomínky“ Mishy Defonsecové na život s vlky, protože se mu hodí, nebo se naopak vysmívá nehodícím se teoriím, které jsou přijímané a dobře podložené – vtiskování, fenozóna (u severního x jižního typu živočichů), manichejský původ dualismu atd.; přičemž například důvodem k zesměšňování Lorenzových teorií je pro něj skutečnost, že Lorenz byl členem NSDAP. A to ponechám stranou pasáže, kde Sax vypravuje děje ze Starého zákona včetně stvoření Adama, jako by skutečně proběhly. Takže věda to není.

Co to tedy je? Výlev Saxových komplexů a nenávistí (zdá se, že i ke zvířatům), sbírka konspiračních teorií a důkaz bytostného nepochopení (byť slušné formální znalosti) německé kultury. Odstavce ani věty na sebe mnohdy nenavazují. Kapitoly působí jako skladiště zajímavostí a absurdit, chybí jim vůdčí myšlenka a pokus o interprataci – kromě závěrů ve stylu „vy všichni jste zlí (skoro)nacisti/rasisti“ (včetně Darwina, Haeckela, Francise Cricka a… no prostě všichni). Poslední oddíl obhajuje zabíjení jatečních zvířat vykrvácením zaživa – s argumentem, že taková vražda má jakožto náboženský rituál „poklidnou atmosféru“.

… A pak jsem na to přišla. Tohle je totiž humoristická kniha! :) Jak jinak by autor mohl výsměšně tvrdit, že „Mauglí byl skoro nacistickým nadčlověkem“, protože v Kiplingově džungli platí řád? Nebo že práce etologa Schenkela je částečně nacistická z toho prostého důvodu, že Schenkel žil v Basileji, „což je blízko Německa“? Nebo že nacistický zákon na ochranu zvířat byl ve skutečnosti útokem na Francouze, jelikož na rozdíl od francouzského práva chránil všechna zvířata, a ne jen domácí mazlíčky?

„Hned bych čelo koupati chtěla v požárech paprsků slunečních, hned je ponořit do hlubin moře a na perutích větrů chtěla bych světem kroužit!“
(B. Němcová, povídka „Čtyry doby“ ve Fričově almanachu „Lada Nióla“, 1855)

Tahle maličká komunistická antologie mi spravila chuť po hrůzostrašné sérii ČT věnované Boženě Němcové. Skládá se z autorovy přednášky proslovené ke stému výročí „Babičky“ (1955), z úryvků ostatních autorčiných děl a z výroků Němcové samotné i předních osobností české literatury (a literární vědy) na téma „Babička“.

Pro mě osobně patřil k tomu nejzajímavějšímu Němcové článek o poměrech v továrnách. Právě se ke zkoušce musím učit o Živnostenském řádu a jeho novelách v 19. století a výrazně mi při tom pomohlo, že si teď díky Němcové umím představit konkrétněji, jak tehdy vypadala dětská nebo noční práce a úrazy v průmyslovém prostředí.

Zaujala mě také editorova zmínka o Vítězce Paulové, která měla za úkol na Němcovou donášet rakouské policii; Karel Cvejn se snaží vysvětlit, jak těžké osobní poměry k tomu dívku přivedly. Úplně nejpřínosnější pro mě byly výroky spisovatelů a literárních vědců o „Babičce“ (od K. J. Erbena po Jarmilu Glazarovou), které mi pomohly pochopit, jak ji dříve čeští čtenáři vnímali a proč pro ně tolik znamenala (hlavně vzpomínka Raisova). Četli ji opravdu jinýma očima než naše generace. Málokoho by asi dnes napadlo předčítat „Babičku“ před spaním svým dětem; málokteré děti by si dnes hrávaly na Viktorku; a málokterý student ve velkém městě by dnes nad „Babičkou“ vzpomínal na vlastní dětství prožité na venkově. (Škoda?)

13 15.01.2021

Původně jsem si představovala, že prázdniny strávím nějak jinak než četbou téhle paradigmatotvorné (hu, to je slovo) bichle. Ale stálo to zato.

Roger Griffin ve své syntéze dokazuje, že fašismy jsou jednou z forem modernismu (čili že nejsou zpátečnické), přičemž „modernismem“ rozumí boj proti „modernitě“ (úpadku a tzv. odkouzlení současnosti). Jednoduše řečeno se tedy fašismy – stejně jako Kafka či Woolfová, ale jiným způsobem – snaží vrátit lidskému životu transcendentní, nad-individuální smysl, který nám vzala smrt náboženství a mýtu po revolucích 19. století.
Svůj koncept podkládá hlubokou sondou do jiných disciplín, zejména do antropologie. Pro Griffina je touha po překonání úpadku a po přerodu do lepšího světa primordiální konstantou lidské přirozenosti. Takové hledisko samo o sobě dodává jeho práci filosofický charakter. Je tedy hodně konceptuální a esencialistická, ale svoje teorie vždycky dokazuje i hromadou zajímavých kazuistik, takže zkrátka nepřijde ani ten, kdo touží po jednotlivých faktech o fašistické Itálii a nacistickém Německu.
V žádném případě to ale není kniha pro začátečníky. Můj vyučují ji prohlašuje za „bakalářskou učebnici fašismu“, v čemž podle mě také dost přehání. Mám dojem, že ne-akademik (nebo ne-fašista) ji bude vnímat jako divoké hadí klubko historiografických konceptů a jmen, která v životě neslyšel. Já osobně jsem si díky ní udělala pořádek v prosopografii některých fašistů a urfašistů, o kterých sice často slýchám nebo čtu, ale dosud jsem toho o nich vlastně dohromady moc nevěděla (Langbehn, Barres, Amendola, Wirth, Ley, …). A také jsem si konečně uvědomila, že mě o něco víc baví italský fašismus než německý nacionální socialismus, protože ten italský je hravější a odlehčenější. Griffin to ukazuje, když vysvětluje pluralitu nejrůznějších duševních proudů, z nichž se fašismus skládá (extrémní formy futuristického a konstruktivistického modernismu vedle antikizujícího Stile Littorio nebo Gentilovy filosofie, z nichž ani jedno není „oficiální“).
Autor měl v úmyslu způsobit změnu paradigmatu, což se mu snad povedlo (soudím podle heuristického nadšení, s nímž se na FF UK jeho teorie zvěstuje studentům). Chápu, že pro hodně čtenářů, zvláště těch úzce odborných, to bude průlomové dílo. Přichází s převratnými myšlenkami, jako že nacismus měl nejen kulturu, ale kulturu modernistickou obsahem a leckdy i formou. (Mimochodem Griffin seznamuje čtenáře s uměleckými předměty, které ze strachu a propagandistických důvodů po válce už nikdy nebyly vystaveny, čímž ukazuje, že o nacistickém umění máme neskutečně zkreslenou představu.) Nebo že fašistický čas není lineární. Mě to tedy, přiznávám, neomráčilo, protože jsem předtím četla „Podstatu fašismu“ od Giorgia Locchiho – mimochodem geniální knihu, která na 100 stránkách říká víc než Griffin na 500. Ale to neznamená, že by pro mě čtení nebylo v ničem průlomové. Antropologicko-filosofický rozbor odvěké touhy po přerodu a „novém začátku“ mě třeba nadchnul a (hlavně metodologicky) inspiroval. Grifffinovu dílu nelze upřít genialitu, výjimečně hluboký vhled a zároveň široký rozhled. A kromě toho mi odpovědělo na otázku, proč jsou fašisté (a komunisté) šťastnější než liberálové. Souvisí to s vkořeněností a pocitem životního smyslu, které liberalismus (minimálně od r. 1918) už nemůže poskytnout.
Další věc, kterou velice oceňuji, je autorův smysl pro humor (úvod a závěr mě donutily smát se nahlas) a čtivost. Jistě, není to lehká knížka na dobrou noc – proto jsem ji také četla celé prázdniny –, ale Griffin vám ji ještě nekomplikuje „diskursem“, protože chvála bohu není Francouz. Ne, on píše jako člověk. S neobyčejným půvabem hravě rozvíjí metafory, takže jeho „Modernismus a fašismus“ se dá číst také jako umělecké dílo. Na druhou stranu mi přijde, že občas pokládá svoje koncepty za komplikovanější, než ve skutečnosti jsou, a volí proto zbytečně složité výrazy (nešlo by říci „prvotní“ místo „primordiální“?).
Celou dobu jsem dumala, jestli je účelem nestvůrného poznámkového aparátu ukázat, co všechno autor přečetl, nebo provést úlitbu kolegům, kteří ho za odměnu taky budou citovat. Každopádně často odkazuje na práce, o jejichž podřadnosti moc dobře ví. Také je podle mě až příliš devótní vůči postmoderně, jakkoli ji neustále kritizuje a popichuje. Napsat padesát stránek, jen aby ospravedlnil roli syntézy ve vědě a vyvrátil nesmysl, že je „fašistická“? Pane bože, kde to jsme? Nebylo by lepší Lyotardovi ukázat prostředníček i za cenu toho, že nebudeme tolik citováni?
Překlad není špatný, naopak – kdyby byl, celou knihu by pohřbil, což se nestalo. Ale stejně mě sem tam praštil do učí zásadní lapsus. Tak třeba dr. Goebbels byl ministrem propagandy a lidové osvěty, nikoliv „národního osvícení“. Modernistický směr se jmenoval Neue Sinnlichkeit (Nová věcnost), nikoliv „Nová objektivita“. Italští fašisté sepsali Manifest rasových vědců, nikoliv „rasistických“. „Ritter“ (rytíř) není Schönererovo jméno, nýbrž jeho titul. Baucis (nikoliv Baukis!) není v řeckém bájesloví stařík, nýbrž stařenka; atd. – Jak vidno, většina chyb vyplývá u překladatelčiny neznalosti němčiny, což by při převodu díla čerpajícího z německých pramenů možná mohl být i trochu problém. :) A mohlo by mi nakladatelství Karolinum vysvětlit, proč kniha o 600 stranách vyšla v paperbacku (takže se rozpadla po prvním stu stran)?!
Pominu autorův absurdní ekologický dovětek, z nějž mám dojem, že na konci svého magnum opus zešílel, a zmíním už jenom jednu věc. Autor zná poválečný fašismus a Novou pravici – Fayeho, Evolu, Bergfletha. V tom případě ale nedokážu pochopit, proč ani jednou nezmiňuje Sávitrí Déví? Její náboženská filosofie Kalijugy a Satjajugy přímo křičí, ba huláká, aby ji Griffin interpretoval ze svého stanoviska „fašismus jako forma modernismu".
Inu, nic není dokonalé. Tohle je alespoň skvělé.

13 07.09.2020

Jako malá jsem Amálku zbožňovala. Neustále jsem někoho nutila, aby mi z ní předčítal. Tátovi se podle jeho slov líbila „ta psychotropní kytka“, takže jsem mu tím snad žádnou újmu nezpůsobila. O:)
Václav Čtvrtek vytvořil půvabné příběhy plné fantasie. Třeba motiv, kdy tančící měsíc spadne do studánky a málem by se býval utopil, kdyby žíznivý beránek všechno vodu nevypil, je až básnicky krásný. Nejvíc na knížce oceňuji něžný vztah ke zvířatům (beránek Kudrna, jelen Větrník, laňka, pěnkavy), který rozvíjí přirozenou dětskou empatii.
Zpětně mi přijde poněkud zarážející, že v každém příběhu Amálka pláče a obvykle její pláč přinese rozuzlení. Myslím, že to není právě výchovný příklad. Ale konec konců je Amálka víla, archetyp křehké dívčí bytosti, a její subtilnost a zranitelnost má svůj vlastní půvab, tak co.

13 18.04.2020

Knížka o dětství a o stáří. Jako předškolnímu dítěti mi ji čítávala prababička. Když jsem ji otevřela teď, čerstvě dospělá, vytanuly mi zasunuté a tiché polotóny; tak jako básníkovi poštovská trubka:

Však já ji zaslech při té zmínce,
pod koly vířil prach.
Ale už jenom ve vzpomínce
a tiše jako v snách.

Stárnoucí Jaroslav Seifert se zasnívá nad slabikářem ilustrovaným Mikulášem Alšem a nad světem svého dětství: světem sena, housat na návsi, planých růží, sněhuláků, maminčina šátku, bosých nohou a vyzvánění o polednách.

Ať zvučí trouby hlásné
a zpěvy andělů,
než přijde smrt a zhasne
náš dech v svém pocelu.

Je to svět napůl fiktivní, ideální: svět Boženy Němcové, Havlíčka, ladovských pasáčků a slováckých jinochů na koních. Sen o prostonárodních tradicích, zpívajícím lidu, žencích a kovářích. Obraz sněný za války:

Pak přišla válka. Kéž by ptáci
přestali zpívat v ten zlý čas!
A šli jsme těžkou okupací
a hořkost, hořkost byla v nás.

A šli jsme tmou a krví, morem,
však v květnu jako z dávných dob
v tom jarním háji bělokorém
byla nám sladká dvojnásob.

Díky prababičce to byla Seifertova a Hrubínova řeč, kterou jsem jako dítě prvně slýchala. Mým mateřským jazykem je poesie 20. století. Lze se za to dost naděkovat?

Vraťme se ještě k básníkovi.
Poví nám něco? Jistě poví.

A řekne to v té krásné řeči,
již děcko slyší poprvé
a kterou v době nebezpečí
bránili jsme vždy do krve.

Řeč našich matek, věčně živá,
zní v jeho písni: jenom slyš!
A když se básník rozezpívá,
pro slzy v očích nevidíš.

Duní v ní zvon a zvoní sklenka,
zní, jak když ťukneš do vázy.
Růžičku hodiv do okénka,
s úsměvem básník odchází.

13 01.12.2019

Sérii o Harrym mám upřímně ráda a 4.-6. díl hodnotím z literárního hlediska velmi vysoko. Na druhou stranu bych se neoznačila za fanouška (i když jsem právě všechny díly dočetla potřetí), a co si budeme povídat, Dostojevskij to není. A ani být neměl.
Hodnotit tuhle knihu je svým způsobem oříšek. Především proto, že ji znám příliš dobře, než abych si od ní udržela odstup. Těžko říci, jak bych ji vnímala, kdybych se mi poprvé dostala do rukou teď, v mých dvaadvaceti letech, a ne v šesti.
Vadil by mi jednoduchý jazyk prvního dílu a autorčina nevypsaná ruka? Nebo by mě okouzlil svět Bradavic, kde mají žáci i otravné povinnosti, a to mu dodává na důvěryhodnosti?

Líbí se mi, že se tohle fantasy vymyká z klasického rámce putování a po většinu školního roku se nic horečného neděje. Potrpím si totiž spíš na expozice a popisy než na akci, a tak mi to vyhovuje. Ocenila jsem také scénu v Zapovězeném lese, která mi s ohledem na cílovou skupinu přišla přiměřeně mrazivá. Nemůžu se ztotožnit s těmi, kdo Rowlingové vytýkají nepropracované charaktery. Když vezmu jako příklad Hagrida, kterého tu někdo označil za nepovedeného drsňáka, protože v několika scénách pláče: Hagrid zcela očividně nebyl vytvořen jako drsňák, nýbrž jako paradox citlivého hromotluka. Pokud šikanuje Dursleyovy, dělá to proto, že ubližují Harrymu. A třeba Brumbál či profesor Snape jsou propracovaní výborně.
Co mi naopak vadí, je plytké moralizování (přátelství a statečnost je důležitější než knížky, největší kouzlo je láska, ...). Nemám ráda knihy, které poučují prvoplánově a explicitně. Když srovnám „Kámen mudrců“ třeba se „Lvem, čarodějnicí a skříní“, chybí mu Lewisova poetičnost (co scéna, to obraz) a úmyslná prostota. Přijde mi, že v prvních dvou dílech píše Rowlingová jednoduše jen proto, že to jinak neumí, než se konečně naučí řemeslu (ale dál už to stojí zato).
Pokud mám upozornit na nějaký nesmysl: do lahvičky s lektvarem, který dostane čaroděje přes černý oheň, se podle knížky vejde jen jediný doušek, totiž ten pro Harryho - jak se v tom případě dostal na druhou stranu Quirrell? Možná, že kdybych dnes četla první díl poprvé, po těch dalších bych ani nesáhla, a to by byla škoda.

A závěrečná bilance? Už Kámen mudrců obsahuje kouzlo čarodějnického světa, toho svérázného světa poštovních sov, kentaurů-hvězdopravců, domácích úkolů o použití dračí krve, školních duchů, pohyblivých obrazů a Ministerstva kouzel. Vím, že bez něj bych byla o hodně chudší, a proto za něj Rowlingové děkuji. I přes všechny její pozdější excesy, jako je Brumbálova homosexualita nebo černošská Hermiona. Původní hodnoty zůstávají.

13 05.11.2019

Strašně jsem si knížku přála k třináctým narozeninám, a také jsem ji dostala. Vydržela jsem nad ní sedět hodiny a báječně se bavit. Dokonce jsem si z ní opakovala před olympiádou z češtiny a pamatuji si skepticky znechucený pohled, který na ni vrhla organizátorka krajského kola, když ji viděla ležet na mojí lavici. Výraz se jí snad změnil, když jsem nepochybně i díky Poradně vyhrála. :D

Knížka mi vlastně nahradila výuku pravopisu na základní škole, která měla příliš mezer a vad na to, aby se na ni člověk spoléhal. Dodnes si uvědomuji, že řadu jazykových jevů ovládám díky téhle příručce – žije ve mně.

13 27.04.2019

Můj nejoblíbenější díl. Asi je to ironické, ale nejvíc se mi líbí, když se v knize nic dramatického neděje a jen uplývá všednodennost kouzelného světa. Právě v tom nejvíc vyniká autorčino kouzlo, které spočívá ve spojení realismu a fantastična. Překvapuje mě, že si J. K. Rowlingová troufla líčit jednotlivé dny do takových detailů, až to připomíná širokoproudé a tlusté romány realismu 19. století. A za to má u mě hvězdu.
Druhou dávám za přesný popis toho, jak fungují mainstreamová média a veřejné mínění. Třetí za propracované, vrstevnaté a životné osobnosti postav hlavních i vedlejších. Čtvrtou za to, že je kniha i napočtvrté tak zábavná, že při ní předu blahem. A pátou za perfektně zvládnuté literární řemeslo (konečně).

13 20.04.2019

Já si nemůžu pomoct, ale mně se líbí. Fascinuje mě, že Rowlingová dovede vyprávět děj po jednotlivých dnech a do takových detailů jako ruští realisté, aniž by nudila, takže ve výsledku má čtenář dojem, že v jejím světě žije také. Jazykově mi knihy přijdou bohaté, kultivované a vynalézavé (a český překlad je prostě brilantní). Nejpůsobivější je kontrast mezi realismem v detailu a fantaskností v pojetí. Samozřejmě nesrovnávám literární kvalitu třeba s Shakespearem, ale mám zato, že Rowlingová spadá do jiné kategorie než Shakespeare a v jejím rámci si zaslouží nejvyšší hodnocení.

13 30.01.2019