Ithaka
komentáře u knih
Hastrman
Miloš Urban
Udělala jsem chybu. Udělala jsem obrovskou chybu, že jsem se nejprve podívala na film a teprve poté otevřela knihu. Připravila jsem se tak o vlastního Hastrmana, protože v mé hlavě se při čtení promítal ten filmový. Hanba mi! A přesto jsem filmu vděčná za jednu vzácnou sekvenci a to když Karel Dobrý promlouvá o vodě a jejích cestách ze starověkého Egypta až do současnost. To byl ten impuls, kdy jsem si řekla, že si musím přečíst knihu. O to víc jsem si při čtení užívala pasáže, které film opomněl. Četla jsem pomalu, ač jindy hltám, protože mi bylo jasné, že přidáno už nedostanu. Opájela jsem se jazykem a snovými obrazy. Krajinou, která je mému srdci blízká. A vědomím, že jediný, kdo nás všechny přežije, je Odradek. A snad i voda, doufám.
Jezero
Bianca Bellová
Poprvé jsem jej poslouchala jako četbu na Českém rozhlase Vltava a nedoposlouchala. Podruhé jsem se začetla a nedočetla. Po třetí jsem si řekla, že přeci nebudu takový srab, aby mě stále dokola děsila expresivnost některých scén a konečně jsem ji přečetla celou. Krutost a téměř absolutní absence lásky mi nedaly spát, stejně jako úmorná depresivní bezvýchodnost a nutnost drbat se po těle pokaždé při čtení stejně, jako když vám někdo sdělí, že měl vši a vy si automaticky zaboříte prsty do vlasů a začnete se škrábat. A vybaví-li se mi podobná nesnesitelnost imaginací při čtení a až fyzický odpor k nim, pak podobné obrazy ve mě vyvolaly Nížiny Herty Müllerové. Nejsem čtenářkou dystopií, ale tahle výrazná kniha mě nakonec převezla. Nejen přes to pomyslné vysychající jezero.
Teorie podivnosti
Pavla Horáková
Červená knihovna pro holky s diplomem a je zcela jedno, máte-li jej z kvantové fyziky nebo sjezdového lyžování. Příběh o tom, že hledáte-li někoho jiného, můžete nakonec najít sami sebe. Kromě alchymistického paradoxu a akademického inbreedingu tu najdete snad úplně všechno, od zajímavě pojatých pražských reálií, přes magické zprávy z trojúhelníku Bruntál - Šumperk - Jeseník (kam se hrabe ten bermudský), až po snové prožitky využívané v soudobých inovacích. Sarkasmus v každé druhé větě a vhled do současného vědeckého prostředí mi byl více než blízký. A ještě jednu věc jsem si při četbě uvědomila, jak české překladatelky skvěle vládnou slovem. Těším se na další!
Ženy, které čtou, jsou nebezpečné
Stefan Bollmann
Okouzlila mě, když jsem ji před lety viděla za výkladem knihkupectví. Chodila jsem kolem ní mlsně jako kocour, protože jsem věděla, že si v ní mohu vždy jen chvíli listovat, ale koupit si ji nemohu. Když jsem ji po letech uviděla v nabídce antikvariátu, už jsem neodolala. Moci po letech vstoupit do odříkaného imaginárního muzea a sledovat galerii obrazů čtenářek mě naplnilo potěšením a tichou melancholií. Bylo to jako vstoupit do starého zámku v opuštěné zahradě a tiše procházet jednotlivými komnatami, kdy se za jejich právě otevřenými dveřmi nacházejí další a další lákající ke vstupu. Potěšil mě vhled do korespondence Bettiny von Arnim nebo myšlenkové pochody Hanse Magnuse Enzensbergera, stejně jako odkaz na tvorbu Sidonie-Gabrielle Colette. Díky předmluvě Terezy Brdečkové jsem se po letech vrátila k tvorbě Virginie Woolfové. A i když jsem ne vždy souhlasila se všemi Bollmannovými závěry ohledně interpretace jednotlivých děl, považuji jeho výběr za velmi inspirativní. Líbilo by se mi také, kdyby se někdo se stejným zápalem věnoval tématu čtoucích mužů. Děl od autorů zvučných jmen se jen u nás nabízí spousta (Josef Čapek, František Muzika, Ludvík Kuba, Zdeněk Krybus, Karel Purkyně).
Kuřátko a obilí
František Hrubín
Vrátila jsem se k ní po letech s narozením dcery. Jedna z mála básní, kterou jsme se naučila nazpaměť, protože děti jí chtěli vyprávět vždy před spaním stále dokola. Nepřipadala jim strašidelná, vždycky se těšili na konec, až malý žlutý opeřenec konečně najde kvočnu. Líbilo se jim představovat si cestu obilnými poli z pohledu kuřete, protože byli ve věku, kdy je bavilo schovávat se v kukuřici, kapradí nebo v lopuší. Nádherné Hrubínovy verše, krásné Milerovy ilustrace. Právem patří do zlatého fondu dětské literatury.
Jsem ženská
Anna Świrszczyńska
Přistane-li ve vám schránce nečekaná pozvánka ke katetrizaci ve stejný den, kdy se jak na potvoru rozhodnete pokračovat ve svém letitém nešvaru čtení básnických sbírek odzadu, může se vám stát, že to bude vaše četba poslední. Pokoušela se o mě zástava srdce ve chvíli, kdy jsem si přečetla báseň Zítra mě budou kuchat a následně doslov. A pak už nejen bolest, smutek, ale i pochopení a vzdor. To nejsou básně k líbení, to je chvění zvonu, které slyšíte ještě dlouho potom, co jeho srdce přestalo bít.
ODVAHA
Nebudu otrokyní žádné lásky
Nikomu
neodevzdám cíl svého života,
svoje právo na neustálý růst
do posledního dechu.
Spoutaná temným instinktem mateřství,
žíznící po něze jak astmatik po vzduchu,
s jakou námahou buduji v sobě
svůj krásný člověčí egoismus,
vyhrazený po staletí
muži.
Proti mě
stojí všecky civilizace světa,
všechny posvátné knihy lidstva,
napsané mystickými anděly
výmluvným perem z blesku.
Deset Mohamedů,
v deseti elegantně omšelých jazycích
hrozí mi zavržením
na zemi i ve věčném nebi.
Proti mě
stojí mé vlastní srdce.
Cvičené po tisíciletí
v nemilosrdné ctnosti obětování.
Dopisy matce
Antoine de Saint-Exupéry
Přijdete-li v životě o někoho blízkého, může být jedním ze způsobů, jak se vyrovnat s jeho odchodem uspořádání jeho pozůstalosti. Pro Marii de Saint Exupéry muselo být sdělení, že její syn zahynul při leteckém neštěstí naprosto zdrcující. Dokáži pochopit, proč se v následujících letech zaobírala jejich společnou korespondencí, jejíž výběr se následně rozhodla předložit veřejnosti. Touha být s milovanou bytostí ve spojení prostřednictvím řádek určených pouze jí, ale zároveň objasnit čtenářům spisovatelův vnitřní svět i prostředí, ze kterého vzešel.
"Pročpak hledat bůhvíjaká umělecká vzrušení v muzeích? Já s mírnou umíněností posuzuji věci po stránce tepelné. - Osmnácté století, růžovoučké a buclaté, mi nahání hrůzu... Říkám si: "Jaké jim je asi horko." Trochu mě vzrušují jen litografie Ledového moře - a tažení do Ruska."
Herbář jinak Bylinář velmi užitečný
Petr Ondřej Matthioli (p)
Tento skvost se mi dlouho nedařilo sehnat, až jsem jej zahlédla v antikvariátu cestou z pražské konzultace a byla ráda, že mi zbylo na jízdenku domů. Představa, že bych jej tam nechala mi byla nepříjemnější než zjištění, že bych musela jet stopem. Reprezentativní dílo knižní kultury 16. století se Odeonu podařilo převést dokonale, včetně nádherných celostránkových dřevořezů. Kniha má několik poloh, buď jí můžete číst jako renesanční "hortus sanitatis", tedy knihu lékařskou, listovat jí jako bylinářem nebo si popisy a schopnosti rostlin užívat co milou beletrii. Nezměrná je zásluha velkorysého činu Jiřího Melantricha z Aventinu a překladatelského umu Tadeáše Hájka z Hájku, díky kterým se dílo stalo nedílnou součástí patrimonia národní literatury a české knižní kultury.
Chrám i tvrz
Pavel Eisner
Poprvé lituji, že hvězdiček je tu "jen" pět. Eisnerova kniha by jich zasloužila deset. A k ní ještě jeden malý bonbónek, stejnojmenná audiokniha načtená Miroslavem Horníčkem - to byla láska na první poslech. Kniha, s níž jsem se dopustila a stále se dopouštím čtenářského obžerství, neb není možné nasytiti se krás českého jazyka.
Naše rostliny v lékařství
Jaroslav Korbelář
Stará a dobrá klasika. Děda mě podle ní učil před více jak třiceti lety nejdříve poznávat a posléze i sbírat léčivé rostliny. Vždycky když si jí beru z knihovny, vzpomenu si na naše cesty na Zebín a do Šárovcovy Lhoty za řepíkem, na mateřídoušku v Hrachovci a pupavy bezlodyžné pod hořickými Chlumy. Od devadesátých let vyšlo hodně knih zaměřených na bylinkaření, tahle je pro mne však naprostá stálice. Přehledná, praktická a s krásnými ilustracemi. Zapátrejte v antikvariátech, stojí za to!
O prospěšnosti alkoholismu
Michail Bulgakov
Seminář nakladatelské praxe na FF UK v Praze, stejně jako příbramské nakladatelství Pistorius a Olšanská, mi tímto drobným dílkem udělali nesmírnou radost. Sedmnáct prozaických textů ve skvělých překladech třinácti studentů vás rozesměje až k pláči. Všudypřítomná absurdita tragických situací, ve kterých jednotlivé postavy vytvářejí komické pnutí zcela bezděčně, samy netušíc, jak směšně působí. Znepokojivý druh humoru, který tíží; stejně jako autora samotného naprosto fatální situace v porevolučním Rusku. A pokud budete při baladickém čtení o Kyjevě cítit jak vám smutek pomalu, ale jistě stahuje hrdlo, tak si buďte jistí, že při čtení Dopisu vládě SSSR vám tenhle tichý šedý stín nenápadně obtočí smyčku kolem krku a zatáhne.
Děda kamnář a toulavý Pecivál
Klára Smolíková
Milá jednohubka pro dospělého k odpolednímu čaji, nebo dvanáct příjemných večerů s dětmi po jednotlivých kapitolách. Knížka jednoduchou formou přibližuje různé formy vytápění interiéru a seznamuje děti se starým kamnářským řemeslem. Nejlepší ke čtení nejen u kachlových kamen, ale klidně i u radiátoru v panelovém domě. Přikusování křížal a popíjení bylinkového čaje doporučeno, stejně jako předení kocoura v klíně. Moje první setkání s knihou od Kláry Smolíkové i s fantastickými ilustrace Ilony Komárkové. Čirá radost!
Slabikář návštěvníků památek
Jaroslav Herout
Táta měl tuhle skvělou knížku ve své příruční knihovně a když jsme ještě společně jezdili na výpravy za dobrodružstvím (protože to se dá přeci zažít i uprostřed cizího města), brával jí s sebou. Psala se 80. léta minulého století, okolní svět se tvářil šedivě, ale s Heroutem v batohu byl hned o něco barevnější. A tak jsme fotili smírčí kříže a barokní plastiky světců, luštili latinské opisy, počítali stará vročení, dělali frotáže rozpadajících se náhrobků. Inspirativní i v současnosti!
Abeceda
Pavel Kopta
Našla jsem jí po dlouhém hledání v hradeckém antikvariátě za cenu mírnou a lidovou, bratru čtyřiceti korun českých. Radost z ní však mám od té doby nesmírnou. Když jsem byla malá poslouchal se u nás doma folk, rock, beat, jazz, country a šanson. Učaroval mi nejenom hlas, ale hlavně přednes Hany Hegerové a už jsem byla lapena do sítí nejenom Koptových textů. Knížka jich obsahuje přes stovku, ráda se k nim vracím, nejenom když venku začne šelestit listí, člověka hřeje v dlaních šálek čaje a uši mu napíná praskot gramofonové desky. Písně jsou řazeny abecedně, s milými ilustracemi Jiřího Suchého, v závěru potěší doslov Hynka Žalčíka i soupis elpíček, na kterých se v šedesátých až osmdesátých letech objevily Koptovy texty. Pokojem zní mi Schön wie die Lavonne a mě jímá tichá nostalgie.
Jak byl Fiškus malý a ztratil se
Sven Nordqvist
Když ji před lety děda přinesl klukům, byli jsme z ní všichni paf, protože děda Pettson jakoby tomu našemu z oka vypadl. Jakmile kluci odrostli, uložila jsem jí do příšeří krabice s dětskými knihami, kde by asi byla až do skonání světa, kdyby jí naše malá nevynesla na světlo boží. Ještěže pravidelně obměňujeme její knihovničku! Tahle knížka se prostě neomrzí. Jednoduchý příběh a fantastické ilustrace, u kterých se bavíte ať jsou vám čtyři nebo sto. Švédský venkov se od toho českého příliš neliší a nabízí stejně (ne)uvěřitelná dobrodružství. Díky komentáři, který uvedla Metla, jsem ku své radosti zjistila, že existuje i animovaný seriál a vyšly další knihy s novými příběhy. Už se na ně moc těším!
Klíč je ve výčepu
Patrik Ouředník
Zaujala mě na podzimním veletrhu Svět knihy a zakoupena byla jako dárek pro kolegu, který dokáže ocenit epigrafiku nejen historickou. Pravda, při předání mi sice něžně vyčetl, že kniha mírně ztrácí na hodnotě tím, že autor neuvedl jednotlivé lokace svého sběru a nelze tedy v terénu ověřit jejich autenticitu, nicméně některé lokality ze Žižkova považuje za více než průkazné. Milá, vtipná surovost, kterou pro přílišnou explicitnost není možné ponechat na domácí toaletě z důvodu jejích návštěv též dětmi a prarodiči. Nicméně uložena na bezpečné místo z dosahu nepovolaných může nejenom v případě odloženého silvestrovského večírku způsobit zájem o epigrafiku i u těch, kteří jí doposud nevěnovali valné pozornosti.
"Chceš-li býti správných ČECHEM, vytírej si zadek MECHEM!"
"Jsou to pěkný nápisy. Jenom si nejsem jistej, jestli tu někdo umí číst."
Vaříme s bylinkami
Jekka McVicar
V časech zrajících jahod, kvetoucích bezů a brutnáků, bujaré máty a omamné mateřídoušky naprostá nezbytnost. Upoutala mě před deseti lety za výkladem knihkupectví při cestě ze Šumavy - nádherným přebalem, výraznou slevou a doporučením od Jamie Olivera. Od té doby se k ní stále vracím. Padesátka statečných rostlin představených bylinkářskou královnou Británie. S milými úvodními příběhy, krásným věnováním, netradičními recepty a nádhernými ilustracemi její dcery Hannah. Za každou kapitolou skvělé doporučení Jak naložit s přebytky. Narazíte-li v textu na "self-raising flour" (Levandulové sušenky str. 158 apod.), vězte, že překladatelka byla patrně zaskočena anglickým vynálezem "samokypřící mouky", kterou si nechal patentovat bristolský pekař Henry Jones v 19. století, neb chtěl pouze vylepšit příděly námořnictva a nakonec dodával sušenky až na dvůr královny Viktorie. Rajskou bez rozmarýny už si ani neumím představit, bazalkové noky s rajčatovou omáčkou pohladí váš jazyk a levandulové sušenky provoní váš byt. Léto, bylinky a Jekka McVicar budiž pochváleny!
Chlapec za klíčovou dírkou
Stephen Giles
V knihovně mě nalákala fantaskně provedená obálka a melancholické ilustrace. Asi půjde o něco dobrodružného pro děti, říkala jsem si, mohla bych to zkusit. No, to jsem byla vedle jak ta jedle. Horor pro nesourodý trojhlas - opuštěný chlapec Samuel, přísná hospodyně Ruth a matka zmizelá neznámo kam. Opus pro viktoriánský dům se zahradou, zjitřenou fantazii malého dítěte a jeho stále děsivější představy. Atmosféra hustá tak, že by se dala krájet. Stihla mne čtenářská schizofrenie - čtete jedním dechem a pak raději odkládáte, abyste to vydýchali, ale ne na moc dlouho, protože se to prostě nedá vydržet. Zválcováno za večer. V hlavě strašilo ještě dlouho potom.
Slovo o slovu / Quelques mots sur la parole
Václav Havel
O existenci této útlé bilingvní knížečky jsem neměla ani tušení, dokud mi nezavolal táta a nepoprosil mě, zda bych mu ji nesehnala. Ležel po operaci v nemocnici, hlavou mu běžela spousta myšlenek a jedna z nich patřila i tomuto textu, ale hlavně naději, že až ho z té nemocnice pustí, vyhotoví knize vlastní přebal. Ještěže existuje silně návyková stránka pro všechny virtuálně pátrající v antikvariátech. Díky ní jsem knihu měla za pár dní doma a než jsem ji mohla předat tátovi, tak jsem se začetla. Líbila se mi ta krátká esej s odkazy na historické události a vědomí, že táta z ní bude mít radost. Protože pro něj vždycky bylo důležité držet slovo.
Život v zahradě
Penelope Lively
Před třemi lety jsem si na ní vystála frontu na knižním veletrhu (knižní veletrh a fronta! Něco, o čem si v současné době coronavirové mohu nechat tak akorát zdát) a od té doby se k ní pravidelně vracím. Nejprve mě zaujala recenze Markéty Pilátové a hned potom obálka knihy. Byla jsem zvědavá na obsah a došlo ke střetu dvou světů. Překonala jsem mírné rozčarování a pochopila, že budu muset být hodně trpělivá, budu-li se chtít prokousat už jen úvodem. Nemohla jsem se zlobit na autorku, že čerpá ze vzpomínek na místa, která neznám a odkazuje na knihy, které jsem nikdy nečetla. Vzala jsem to jako osobní výzvu nikoliv k průniku do stylu britského zahradničení, ale spíše kulturních odkazů, které mi doposud zůstaly utajeny. Potěšilo mě sdělení věnované Čapkovu Zahradníkovu roku a pochopila jsem, že rozmrzelost většiny čtenářů pramení z toho, že by raději něco z českých reálií, což ovšem nelze čekat od autorky vyrůstající v Africe a žijící v Británii. Přitom kniha má spoustu inspirativních a vtipných míst, jen je důležité nebát se je najít. Na první čtení to ovšem není kniha do vlaku nebo do zahradního lehátka, neboť budete puzeni k neustálému vyhledávání citovaného a pro vás neznámého. Ale když vytrváte, bude to už jen lepší. Pokud byste si však chtěli číst o zahradě jako místě mystickém, zajděte si raději pro knihy Daniely Hodrové. Pokud toužíte po zahradě dětství, vraťte se k té Trnkově. Mrzí-li vás, že se jste nikdy nedrželi v ruce The Garden Visitors Handbook (v knize zmiňovaný jako Yellow Book) počkejte si, až zase nastanou lepší dnové a v Čechách i na Moravě se bude pořádat Den otevřených zahrad. Zmiňuje-li autorka soutěživost britských zahradníků a zahrádkářů, nelze nevzpomenout na veselé historky z litoměřické Zahrady Čech. Jen jedno mě mrzí, že se více nevěnovala zahradnickým střetům manželským a generačním. Ty by totiž třeba v naší rodině vydaly na celou knihu.