Inutihar
komentáře u knih
Dějiny všesvazové komunistické strany (bolševiků)
kolektiv autorů
Dávám tomu plný počet, ale jen proto, že krystaličtější příklad dobové komunistické (stalinistické) propagandy a přepisování dějiny zřejmě neexistuje. A ten dobový jazyk, kterým se účtuje s nepřáteli Strany a Stalina, ten je samozřejmě nedostižný.
Pročítal jsem to v návaznosti na četbu Rybakových Dětí z Arbatu a Třicátého pátého, které se odehrávají za velkých čistek, ale které zároveň popisují, jak se přepisovaly dějiny ruské a sovětské revoluce od úplných začátků, aby byl zdůrazněn význam soudruha Stalina a vymazáni soudruzi, kteří se mu vzepřeli. A výsledkem jsou právě Dějiny VKS(b) v "kanonické" verzi z roku 1938, kdy už jsou všichni obojetníci a opozičníci jako trockisté, bucharinovci, zinovjevovci a jim podobní Stalinem spolehlivě zlikvidováni.
Neuvěřitelné, že se toto vyučovalo na VŠ a dělaly se z toho zkoušky.
Třicátý pátý a další roky
Anatolij Naumovič Rybakov
Oproti Dětem Arbatu mnohem více soustředěné na Stalina a lidi okolo něj a organizaci velkých stranických čistek. Hrdinové a hrdinky první knihy se zde objevují méně až okrajově, což mi trochu vadilo, protože pohled na běžné životy v děsivě době a různé mechanismy vyrovnávání se s tím, co se okolo děje, mě zajímaly. Ale i těch pár kapitol stálo za to a číst si, jak systém efektivně pohlcuje divadelního kritika Vadima ukazovalo na zrůdnost doby opravdu dobře. Na druhé straně i pohled do Stalinova myšlení a do zákulisí příprav politických procesů, výslechů, manipulace a vydírání, byť beletrický, ale založený na skutečnosti, je naprosto fascinující a obstál by i sám za sebe. Faktické dodatky, doplňující kontext ohledně čistek a poprav politiků a straníků a vykonavatelů Stalinovy vůle a členů jejich rodin, už čtenáře jen utvrzuje v tom, že ta země a doba byla naprosto vyšinutá.
Bohužel se v posledních letech zdá, že současné Rusko směřuje k nějaké její nové verzi :-(
Další díly česky nevyšly, ale snad je seženu v nějaké z řečí, kterými vládnu.
PS: pro ten správný dobový kontext doporučuji projít si Dějiny VKS(b), zejména pasáže, jak Strana zatočila s bucharinovskými obojetníky a trockistickými škůdci a vrahy. To je naprosto mrazivá četba.
Děti Arbatu
Anatolij Naumovič Rybakov
Mechanismy moci, které umí semlít každého, bez ohledu na to, jestli je k systému konformní, nebo se jakýmkoliv způsobem vymyká. Nesvoboda, manipulace, paranoia, udávání. Systém a společnost z našeho dnešního pohledu naprosto vyšinuté, ale zároveň v tom lidé žijí své běžné životy a řeší obyčejné lidské starosti. Uniknout se tomu nedá. Někdo toho využívá, někdo to ignoruje, někdo to schystá naplno. Jen sem tam nějaký náznak, vzpomínka či osoba připomenou, že existoval a může existovat i jiný svět.
Paralelní linie se Stalinem a jeho spolupracovníky, která mě za začátku připadala trochu navíc, je nakonec výborná a čím více reálné postavy sovětských vůdců a historii vznikajícího SSSR znáte, tím je zajímavější. Mimochodem, slavný výrok připisovaný Stalinovi „Smrt řeší všechny problémy. Kde není člověk, není ani problém“ se poprvé doložitelně objevuje až v této knize.
Četl jsem to jedním dechem a pořád se mi nechtělo věřit, že to česky vyšlo ještě před revolucí (i když tedy český doslov se to ještě snaží ideově správně vysvětlit). Škoda, že některé postavy nebo dějové line vyznívají trochu do ztracena a i ten relativně náhlý konec působí, jako by v knize něco chybělo, byť jsem si vědom, že to Rybakov plánoval a psal jako vícedílnou ságu.
Pro chápání novodobého Ruska naprosto zásadní kniha.
Tatér z Osvětimi
Heather Morris
Profesionálně vytvořený produkt. Nic víc. Nezaujalo mě to, působilo to sterilně a vyprázdněně.
Přečtěte si raději něco od Borowského. Nebo od Lustiga.
Rozloučení s Marií
Tadeusz Borowski
"Vrátil jsem se s míčem na hřiště a kopl ho do rohu. Mezi autem a rohem bylo za mými zády nahnáno do plynu tři tisíce lidí."
Peklo. Málokterá novodobá kniha o holokaustu se dokáže rovnat Borowského povídkám sepsaným a vydaným těsně po válce. Mnohokrát jsem to musel odložit, abych vydýchal, co jsem zrovna četl, ale zároveň jsem se nebyl schopen odtrhnout, protože Borowski píše skutečně výborně. Nijak se přitom nesoustředí na ty hrozivé scény, který má s holokaustem čtenář (či divák) spojeny a násilnou a tragickou skutečnost zdánlivě vnímáme jen někde na pozadí. Jenže do relativně banálního popisu běžného dne, kde Borowski píše třeba jak se hrdina, autorovo alter ego, někde snaží šmelit se stavebním materiálem, nebo se poflakuje s krumpáčem, aby ho dozorce neviděl, pak vloží jednu syrovou scénku nebo třeba i jedinou větu, která vás prostě uzemní a připomene, že zde není normální nic, že holokaust a koncentrační tábory a okupace Polska byly čisté zlo a nelze před nimi uniknout.
Trochu pozitivnějšího pohledu na svět čtenář dočká snad až v poslední části knihy, ve sbírce (mikro)povídek či črt Kamenný svět, kde je schováno několik kousků, odehrávajících se po válce, u kterých se čtenář i zasměje.
Mimochodem, jednu z událostí popisovaných v povídkové sbírce Kamenný svět zná český čtenář ze zpracování Aloise Lustiga jako Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou.
Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka
Světlana Alexandrovna Alexijevič
Buďme jen rádi, že porevoluční léta a rozpad Československa přes všechna možná negativa neproběhl ani vzdáleně v tak děsivé podobně, jako rozklad SSSR a začátek ruského kapitalismu. I komunistické zločiny v Československu jsou jen matným odrazem toho, co všechno se dělo v zemi, kde podle některých zítra znamenalo včera.
Je to těžká četba, ale téměř jsem nebyl schopen se odtrhnout o té fascinující mozaiky hlasů, příběhů i jen výkřiků, které skládají znepokojující obraz postsovětského Ruska a jeho obyvatel. Ta země je nemocná a její léčba, je-li vůbec možná, bude náročná a dlouhá.
Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav
Josef Linda
Každé začátky jsou těžké a novodobá česká literatura v tom není výjimkou. Záře, první "moderní" český historický román, zůstává příkladem slepých cest vývoje a dnes, mimo bohemistů, ji budou číst zřejmě jen čtenáři s vážným zájmem o historii české literatury a milovníci literárních kuriozit.
Je třeba respektovat, že Linda je skutečně první, kdo píše vážně míněnou historizující prózu v českém jazyce, byť ji píše více v duchu teoretických prací o jazyce než živým jazykem samotným. Ovšem je to čitelné jen s velkými obtížemi a to nejen kvůli tomu svéráznému jazyku, za který Linda schytal dost kritiky od ostatních obrozenců hned po vydání.
Na mě kniha působila, jako by se autor nemohl rozhodnout, zda píše prózu, divadelní hru, nebo snad epopej, jazyk je hodně básnický, připomínající klasické antické eposy, jak přízvučností, tak nadužívaním epitet typu "Jaroslav spanilotvářný" a novotvarů, občas ve stylu jazykového brusičství.
Četl jsem vydání z roku 1924.
Dobrodružství Huckleberryho Finna
Mark Twain (p)
První dvě třetiny knihy považuji za naprosto výborné, naopak ty pasáže o přípravě útěku z vězení, byť vtipné tím, jak variují motivy klasické literatury, mě poněkud nudily. Ale jako dítě jsem tyto narážky úplně nedocenil, stejně tak jsem jinak vnímal ty zmínky o otroctví či jižanská "specifika" typu krevní msty a lynčování. Až mě překvapilo, jak drsný ten příběh ve skutečnosti je a kolik je tam mrtvých (nebo se o nich alespoň mluví) a asi by mě zajímalo, jak se stalo, že to je obecně považováno za knížku vhodnou pro děti.
Zajímavé je srovnání s anglickou verzí a práce s různými dialekty angličtiny, což český překlad (četl jsem klasický Gelův) skoro nezohledňuje, i když chápu, že v čeština to půjde napodobovat jen velmi těžko.
Nokturna
Léopold Sédar Senghor
Básně hutné jako horko nad savanou.
Četba je to náročná, jazyk básní je hodně specifický, velmi symbolický, odkazuje na africkou skutečnost i historii, reálné i mýtické postavy a místa a využívá množství nepřekládaných slov z různých afrických jazyků. Na konci sbírky sice připojil Senghor stručný slovníček, ale možná by se hodila i mapa.
I jako (myslím si, že) zkušený čtenář básníků pocházejících z neevropských kultur jsem měl ze začátku problém do těch básní proniknout. Až tak moc, že jsem to odložil a našel si francouzský originál i překlady do jiných jazyků, abych se podíval, zda je to autorem nebo čtenářem. A byl jsem překvapen, že se to čte lépe. Problém českého vydání je typografické zpracování sbírky. Senghorovy volné verše jsou zde do jednotlivých řádků děleny (dle mého názoru) na ne úplně vhodných místech Tyto přeryvy narušují rytmus četby. Až když jsem začal číst verše jako věty jedním dechem, bez ohledu na jejich uspořádání, teprve pak vystoupila jejich síla v plné kráse.
Lvíče
Josef Škvorecký
Víc jsem si užíval ty scény z redakce a politické narážky, než trochu natahovanou milostnou zápletku, ale detektivní pointa byla nakonec výborná.
Hodnotím v kontextu dalších Škvoreckého knih, pořád je to vysoce nad průměrem české/československé literatury.
Zlaté dno
Vladimir Ivanovič Němcov
Dobrodružná sci-fi o podmořské těžbě ropy? Byl jsem poněkud skeptický, zvláště u úvodních kapitol opěvujících krásy Baku a genialitu sovětských inženýrů a inženýrek. Ale pak se to rozjelo v naivní akční dobrodružství, které chvílemi působilo až jako nějaká verneovka. Nechybí tajná podmořská zařízení, mořské bouře, ztracení potápěči, hořící laboratoře i záchrany na poslední chvíli.
Nezbytné dobově podmíněné odkazy na druhou světovou válku, sabotážní akce amerických diverzantů i odsuzování kapitalistů a válečných štváčů obecně jsou samozřejmě zahrnuty také. Kniha je evidentně určena pro mladší čtenáře, ale dnes bude čitelná maximálně pamětníky někam po husákovy děti.
Krev, slzy a sperma: Čítanka filmového braku
Antonín Tesař
Jako milovník filmů (a obskurních zákoutí světové kinematografie zvláště) jsem si tuto knihu zakoupil prakticky ihned jak vyšla. Jenže shodou různých okolností jsem se k jejímu dočtení dostal až po několika letech. A zklamán nejsem. Jako úvod do pojmů, žánrů a témat spojených s „brakovými“, „béčkovými“ a dalšími filmy stojícími mimo běžný filmový mainstream, slouží kniha naprosto dostatečně nejen nezkušeným divákům, ale i divákům poučeným, kteří uváděné filmy znají z vlastní divácké zkušenosti. Platí, že čím víc toho znáte, tím víc si to užijete a třeba s autory i vnitřně zapolemizujete, proč zrovna nějakého vašeho oblíbeného tvůrce či tvůrkyni nebo dílko zmínili jen letmo nebo vůbec.
Oproti jiným knihám o filmu psaných fanoušky pro fanoušky, které jsou mnohdy velmi povrchní, je poznat, že autoři filmy a tvůrce, o kterých píší, nejen milují, ale jsou schopni také kritického zhodnocení a zasazení do širšího filmově-teoretického i dobového a společenského kontextu. To, společně se závěrečnou kapitolou s českém a československém brakovém filmu, považuji za největší hodnotu knihy.
Vadí mi asi jen jistá nevyváženost jednotlivých kapitol, ale vzhledem k tomu, že kniha je spíše souborem esejů než monografií s jednotící linkou, dá se to celkem chápat.
Bílá garda
Michail Bulgakov
Chaotické jako válka? Velmi silné v jednotlivých pasážích, ale jako celek se mi to zdálo poněkud nesourodé až rozpadající se.
Možná byl problém, že jsem to četl jako ebook, ve kterém byly podivně spojovány odstavce, takže nebylo vždy jasné, ke které dějové linii daný text náleží. Možná tomu dám ještě jednu šanci někdy v budoucnu.
Vojenská letadla (5), letadla současnosti
Václav Němeček
Můj komentář bude obdobný jako u předchozího dílu: je to hodně poznamenáno normalizační propagandou. Americká a jiná letadla ze Západu jsou jak dokladem agresivních choutek kapitalistických států a korupce, kdy imperialističtí Američané nutí západní státy používat a vyrábět americkou techniku, tak i ekonomického úpadku, kdy se na Západě utrácí peníze za zbrojení místo za sociální programy.
Na druhé straně sovětská letadla jsou vyráběna kvůli zachování míru, jsou skoro ve všech parametrech lepší než ta západní, a to, že se vyrábí i v Československu nebo jiných socialistických státech, je důkaz výhodnosti bratrské spolupráce socialistických států a dokladem, že socialistické ekonomiky jsou na tom ekonomicky mnohem lépe, když si to můžou dovolit.
Pravdou zůstává, že Němeček uměl sehnat různé podkladové materiály, takže je schopen fundovaně okomentovat i naprosto obskurní prototypy jak z Východu, tak Západu, což bohužel znamená, že ten text je místy poněkud zahlcený jejich kódovými názvy. Nepřiznané, ale patrné je to, že soudruzi utajovali výrazně více než imperialisté, takže mnohé uváděné informace je pro soudobého čtenáře lepší ověřit na internetu nebo v novější literatuře. Ovšem i tato kniha nakonec musela přiznat kvalitu tehdy nově zaváděným americkým letadlům jako F-16, kde Němeček píše, že díky potenciálu dalšího rozvoje budou zajisté používána i daleko do budoucnosti. Což lze po 40 letech od vydání knihy jen potvrdit.
Checkpoint Charlie
Iain MacGregor
Sbírka historek o tom, jak hrdinní Angličané a Američané (a možná trochu i Francouzi) v Berlíně vyhráli studenou válku.
Asi jsem od toho čekal trochu víc.
Velké dějiny se knihou dle očekávání prolínají spíše na pozadí osobních příběhů, ale i tak jsou některé z mého pohledu klíčové momenty až příliš zestručněny. Ale jako největší slabinu knihy vidím chybějící pohled z "druhé strany". Mnohé vzpomínky vojáků z Británie nebo USA nejsou zas tak extra zajímavé a raději bych si přečetl, jak v knize zmiňované krizové momenty vnímali a řešili v NDR nebo SSSR. Nebo něco víc o zkušenosti východních Berlíňanů či o protišpionských operacích Stasi.
Druhá věc, co mi vadí, je ten styl, jak je to napsáno. Text v některých pasážích dost drhne (třeba ta část o tiskové konferenci SED z listopadu 1989 je dost šílená) až do nečitelnosti. Ale díky bohu, že je to všechno pryč a po Berlíně se můžeme procházet bez omezení a na hrozné momenty minulosti už jen vzpomínat v muzeích a u památníků.
Edit říjen 2023: měl jsem možnost nahlédnout do anglického originálu a to, co jsem si pamatoval jako nesmysly či chyby překladu je přeloženo správně, bohužel ty chyby a nesmysly jsou již v původním textu
Astronauti
Stanisław Lem
Lemův v podstatě debut nejvíce trpí neustálým polopatickým vysvětlováním fungování různých technologií. To sice mohlo být zajímavé v době vzniku knihy, ale zubu času to neodolalo, nejen proto, že Lem opravdu neodhadl, jak se bude technika vyvíjet. Na soudobého čtenáře to může působit úsměvně či naivně, ale především to zdržuje při čtení a kdyby to v knize nebylo, tak by to na děj nemělo vůbec vliv. Ideologie mi tam překvapivě až tak nevadila, sovětská SF ze stejné doby (např. Jefremov) má popisy utopistické komunistické společnosti výrazně intenzivnější.
Příběh sám je pak poměrně akční, za předpokladu, že čtenář je ochoten skousnout Venuši jako v podstatě obyvatelnou planetu. Hlavní hrdina, pilot Smith, je docela dobře podán, ale klíčoví vědci výpravy jsou dost neživotní panáci, takoví fachidioti. S ohledem na to, jak dobré postavy psal Lem později, je to docela s podivem.
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha
Jurij Andruchovyč
Mysteriózní alkoholické eskapády skupinky umělců během jedné dlouhé noci v neidentifikovatelném městečku na pomezí Haliče a Karpat. Ještě ne svobodná Ukrajina, už ne Sovětský svaz. Místo, které je kolektivní projekcí osudových zlomů ukrajinských dějin, rájem, peklem i očistcem. Krátké, úderné i opulentně užvaněné, vtipné i melancholické a chaotické jako opilství a následná kocovina, která všechny na konci čeká.
Granátový náramek
Alexandr Ivanovič Kuprin
Pro mě malý literární objev. Kuprinovo Rusko počátku 20. století je země alkoholiků, násilníků, šovinistů a pochybných existencí bez ohledu pohlaví či společenskou vrstvu a jen v málokteré povídce je nějaká postava označitelná za jednoznačně kladnou. I Kuprinův životní příběh alkoholika a emigranta by klidně mohl být další povídkou, která by do sbírky bez problémů zapadla. Autor rozhodně neskrývá svoji skepsi ohledně národní přirozenosti Ruska a Rusů, vztahů Ruska k dalším národům impéria či Evropy i toho, co to vůbec Rusko je. Mnoho povídek má témata značně kontroverzní a dějové zvraty či pointy nečekané i přímo šokující (zde vede Mořská nemoc), v mnoha případech jsem skoro nevěřil jak tomu, co čtu, tak tomu, že kniha vyšla v době vrcholné normalizace (jasně, ukazovala to špatné, zaostalé a ošklivé carské Rusko, v SSSR se takové hrozné věci určitě neděly, že?).
SSSR v satiře a humoru
Naděžda Filaretovna Melniková-Papoušková
No, sbírka anekdot. Jsou to dost drsné politické vtipy krutě odhalující reálnou nefunkčnost sovětského systému, antisemitismus, všudypřítomnou tajnou policii, nepotismus a tak podobně. Jak uvádí autorka v předmluvě: v SSSR neexistuje svoboda tisku a pravda se tak mezi lidem musí předávat jinak. Předpokládám, že vytáhnout tuto knihu v těch nejtemnějších letech po převratu v roce 1948 musela být přímá linka do vězení.
Všechny cesty vedou k válce: Příběh Ruska a Ukrajiny očima českého reportéra, 2011–2022
Vojtěch Boháč
Možná jsem od toho čekal něco jiného, než jsem měl, ale jinak docela dobré.