Inutihar
přečtené 474
Zdivočelá země / Aukce
2006,
Jiří Stránský
(zatím přečtena jen první část) Příliš mnoho postav navíc. To je asi první, co mě napadne, kdybych to měl charakterizovat. Příběh sám o sobě zajímavý a napínavý, zachycující velmi komplikovanou dobu i místo, ale utápí se v tom, že je strašlivě přelidněný postavami "kovbojů", které si pár dní po dočtení vlastně ani nepamatuji. A už během čtení mi neustále vyskakovalo na mysl Sklepácké srovnání Bible a Sekory ;-) Taky úplně neocením Maděrův až fetišistický vztah ke koním a dost mě mátlo, jak moc se relativně elitní voják a jeho kamarád policista (v utajení?) chovali v mnoha situacích naivně. Asi jsem rád, že jsem to přečetl, ale nejsem spokojen s tím, jaké to je napsáno.... celý text
Dějiny všesvazové komunistické strany (bolševiků)
1953,
kolektiv autorů
Dávám tomu plný počet, ale jen proto, že krystaličtější příklad dobové komunistické (stalinistické) propagandy a přepisování dějiny zřejmě neexistuje. A ten dobový jazyk, kterým se účtuje s nepřáteli Strany a Stalina, ten je samozřejmě nedostižný. Pročítal jsem to v návaznosti na četbu Rybakových Dětí z Arbatu a Třicátého pátého, které se odehrávají za velkých čistek, ale které zároveň popisují, jak se přepisovaly dějiny ruské a sovětské revoluce od úplných začátků, aby byl zdůrazněn význam soudruha Stalina a vymazáni soudruzi, kteří se mu vzepřeli. A výsledkem jsou právě Dějiny VKS(b) v "kanonické" verzi z roku 1938, kdy už jsou všichni obojetníci a opozičníci jako trockisté, bucharinovci, zinovjevovci a jim podobní Stalinem spolehlivě zlikvidováni. Neuvěřitelné, že se toto vyučovalo na VŠ a dělaly se z toho zkoušky.... celý text
Děti Arbatu
1989,
Anatolij Naumovič Rybakov
Mechanismy moci, které umí semlít každého, bez ohledu na to, jestli je k systému konformní, nebo se jakýmkoliv způsobem vymyká. Nesvoboda, manipulace, paranoia, udávání. Systém a společnost z našeho dnešního pohledu naprosto vyšinuté, ale zároveň v tom lidé žijí své běžné životy a řeší obyčejné lidské starosti. Uniknout se tomu nedá. Někdo toho využívá, někdo to ignoruje, někdo to schystá naplno. Jen sem tam nějaký náznak, vzpomínka či osoba připomenou, že existoval a může existovat i jiný svět. Paralelní linie se Stalinem a jeho spolupracovníky, která mě za začátku připadala trochu navíc, je nakonec výborná a čím více reálné postavy sovětských vůdců a historii vznikajícího SSSR znáte, tím je zajímavější. Mimochodem, slavný výrok připisovaný Stalinovi „Smrt řeší všechny problémy. Kde není člověk, není ani problém“ se poprvé doložitelně objevuje až v této knize. Četl jsem to jedním dechem a pořád se mi nechtělo věřit, že to česky vyšlo ještě před revolucí (i když tedy český doslov se to ještě snaží ideově správně vysvětlit). Škoda, že některé postavy nebo dějové line vyznívají trochu do ztracena a i ten relativně náhlý konec působí, jako by v knize něco chybělo, byť jsem si vědom, že to Rybakov plánoval a psal jako vícedílnou ságu. Pro chápání novodobého Ruska naprosto zásadní kniha.... celý text
Třicátý pátý a další roky
1991,
Anatolij Naumovič Rybakov
Oproti Dětem Arbatu mnohem více soustředěné na Stalina a lidi okolo něj a organizaci velkých stranických čistek. Hrdinové a hrdinky první knihy se zde objevují méně až okrajově, což mi trochu vadilo, protože pohled na běžné životy v děsivě době a různé mechanismy vyrovnávání se s tím, co se okolo děje, mě zajímaly. Ale i těch pár kapitol stálo za to a číst si, jak systém efektivně pohlcuje divadelního kritika Vadima ukazovalo na zrůdnost doby opravdu dobře. Na druhé straně i pohled do Stalinova myšlení a do zákulisí příprav politických procesů, výslechů, manipulace a vydírání, byť beletrický, ale založený na skutečnosti, je naprosto fascinující a obstál by i sám za sebe. Faktické dodatky, doplňující kontext ohledně čistek a poprav politiků a straníků a vykonavatelů Stalinovy vůle a členů jejich rodin, už čtenáře jen utvrzuje v tom, že ta země a doba byla naprosto vyšinutá. Bohužel se v posledních letech zdá, že současné Rusko směřuje k nějaké její nové verzi :-( Další díly česky nevyšly, ale snad je seženu v nějaké z řečí, kterými vládnu. PS: pro ten správný dobový kontext doporučuji projít si Dějiny VKS(b), zejména pasáže, jak Strana zatočila s bucharinovskými obojetníky a trockistickými škůdci a vrahy. To je naprosto mrazivá četba.... celý text
Tatér z Osvětimi
2019,
Heather Morris
Profesionálně vytvořený produkt. Nic víc. Nezaujalo mě to, působilo to sterilně a vyprázdněně. Přečtěte si raději něco od Borowského. Nebo od Lustiga.
Rozloučení s Marií
1987,
Tadeusz Borowski
"Vrátil jsem se s míčem na hřiště a kopl ho do rohu. Mezi autem a rohem bylo za mými zády nahnáno do plynu tři tisíce lidí." Peklo. Málokterá novodobá kniha o holokaustu se dokáže rovnat Borowského povídkám sepsaným a vydaným těsně po válce. Mnohokrát jsem to musel odložit, abych vydýchal, co jsem zrovna četl, ale zároveň jsem se nebyl schopen odtrhnout, protože Borowski píše skutečně výborně. Nijak se přitom nesoustředí na ty hrozivé scény, který má s holokaustem čtenář (či divák) spojeny a násilnou a tragickou skutečnost zdánlivě vnímáme jen někde na pozadí. Jenže do relativně banálního popisu běžného dne, kde Borowski píše třeba jak se hrdina, autorovo alter ego, někde snaží šmelit se stavebním materiálem, nebo se poflakuje s krumpáčem, aby ho dozorce neviděl, pak vloží jednu syrovou scénku nebo třeba i jedinou větu, která vás prostě uzemní a připomene, že zde není normální nic, že holokaust a koncentrační tábory a okupace Polska byly čisté zlo a nelze před nimi uniknout. Trochu pozitivnějšího pohledu na svět čtenář dočká snad až v poslední části knihy, ve sbírce (mikro)povídek či črt Kamenný svět, kde je schováno několik kousků, odehrávajících se po válce, u kterých se čtenář i zasměje. Mimochodem, jednu z událostí popisovaných v povídkové sbírce Kamenný svět zná český čtenář ze zpracování Aloise Lustiga jako Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou.... celý text
