Ikkju komentáře u knih
Výborná atmosféra, výborný popis hlavní postavy - člověka který dokáže tak vést (a trochu i manipulovat s lidmi), že se skoro nepozastaví nad tím v jaké šlamastice jsou...
Ano, výborné! Dlouhé? To je naopak plus: tahle kniha mě naučila si čtení vychutnávat, ne se hnát k poslední stránce... Vzpomínám na bichli se stránkami z tenoučkého cigaretového papíru a výborné čtení, bylo to skoro jako relaxace s nohami pomořenými do konejšivé vody někde na rákosových březích Nilu...
Na Hrabalovi jsem na hranici plnoletosti udělal maturitu (slohovka s pochvalou), k některým věcem se vracím po letech, a pořád mě dokáží unést. Zaujala mě povídka Kain, Schizofrenické evangelium i Hrabalovo mise naučit strýce Pepina hygieně končící dvěma prasátky ležícími v posteli v botách, s hlavou v oblacích.
(SPOILER) Čtyřlístek se mi dostal do ruky po letech, měl jsem radost, že z něj pořád cítím tu zvláštní nevinnost jako ve starých příbězích, hrdinové nejedou na předraženou dovolenou do Států, ale s radostí si užijí trampský tábor. Mlaďas nakonec zvládl i jména členů Čtyřlístku, jen nechápu, proč zrovna já jsem musel v jeho světě vyfasovat roli Myšpulína :o
Koupil za korunu v rozsypu, čtu na přeskáčku. Hned jako první mě zaujala 300 m vysoká tsunami, než jsem si stačil místo dohledat, přišla zpráva, že se jev může brzy díky odtávání ledovců v bočním údolí opakovat. Na první čtení jsem se zasekl na představě tak vysoké vlny, jenže ono by to bez správně tvarované protistráně takhle nefungovalo. Slova.
Potopa, ona voda nemusí sahat nad vrcholky hor, stačí pár centimetrů, jako obyvatel údolí a pamětník dvou velkých povodní bych mohl vyprávět. I když české povodně nesmetly celá města, na pár lokalitách se podepsaly hodně výrazně.
Druhé slovo sousloví je "světa", dokážu si představit, že v dřívější době měl svět značně rozdílný význam. Smetení pár měst ve správném údolí mohlo znamenat přesně tohle.
Altantidu, Lemurii a další legendární potopená místa neřeším, v téhle otázce si neumím představit, že bych se dozvěděl něco zajímavého. Ale o pár desetiletí po napsání knihy je samozřejmostí třeba existence Doggerlandu.
Hodně zajímavé čtení s trochou nadsázky a velkou porcí autentickým příběhů, prostředí a míst.
Nicméně do podzemní Prahy se nechystám, ono je to zbytečné, když i naše město (stejně jako každé starší město/místo) má svoje podzemí a s ním spojené příběhy. Když se nad tím zamyslím, je zvláštní, jak se linka podzemí proplétá i mým životem, od dětství, kdy jsme kolektory a starými odlehčovacími stokami dokázali dojít doslova kilometry pod městem, po dnešek, kdy volný víkend dokážu strávit v útulné jeskyni špicované při obléhání švéďáky, nebo železničním tunelem z první republiky s protékajícím potůčkem, ve kterém jde pohodlně strávit horký letní den v závěsné síti s knihou a pivem položeným na dosah v jedovatě ledové vodě.
Nicméně na autora jsem byl pyšný, příběh by se myslím mohl směle postavit po boku jiných příběhů z podzemí, trocha patosu a romantiky mu neubližuje.
Bývaly časy, kdy nám dril učení se básniček dost znepříjemňoval život. Pár desítel let na to ale zjišťuji, že mi spousta veršů v hlavě zůstala, a není vlastně až zas tak velká nadsázka, že knihu umím nazpaměť úplně celou. Dojít někdy na realitu 451 st fahrenheita, z vrozené lenosti bych si možná vybral právě tuhle knihu :o
Děcka si v dobách, ze kterých je kniha, dokázala udělat neskutečné věci, od základních elektrických měřáků po jednokanálové auto na dálkové ovládání (na zvuk či magnetické pole).
To, čemu se dnes říká elektroodpad by pro ně byl jistě poklad. Dnešní možnosti jsou v tomhle směru neskutečné, po dvouletém "studiu" jsem si například sám zbastlil a nakódil osmibitový počítač.
Svým způsobem na tom ale byly lépe než my, postavit si vlastní bimetal, motorek nebo senzor tepla znamená pochopení základních principů, vždyť třeba gama záření jde detekovat hotovým modulem, poměrně složitým obvodem se světelným čidlem a zesilovačem, a nebo, pokud člověk VÍ, stačí odstřižek pláštěnky zavěšený na špejli ve sklenici od okurek.
Obdiv k tohohle světu ale naštěstí ještě někde zůstává, viděl jsem borce, kteří si vyráběli dusičnan čůráním do plachty za barákem nebo galenit do diod ve zkumavce nad plamenem. Celkově se ale tenhle obor pohybuje ve výšinách, které už běžný smrtelník považuje za magii, a i amatéři často jen skládají jenom lego kostičky bez nutné znalosti toho, co se v nich vlastně děje.
Za mě naprostá paráda (hodnotím knihu i film jako celek), mám pocit, že se dalo dohromady všechno dobré ze Skály, Dvorského i Svěráků ve správném poměru - prťácká miniauta, svět mechu a něhy a příběh, který začíná jako pohádka a končí naprosto dospělým dějem.
Na soutok Labe s "divokou" Vltavou (o pár metrů dál se do Labe ještě vlévá plavební kanál - fotka na obálce) se dá dobře dojít od podzimu do jara, kdy ještě rostliny nedosahují do pasu, přes léto je na špičku divokého poloostrova - Úporu přístup jen z řeky.
Jedinkrát jsme se pokusili o pozdní expedici po souši, někdy začátkem června, rozjeté babety po pár desítkách metrů začaly ztrácet dech, rozpálené motory tiše vaporizovaly směs kopřiv a trav, za šlapkami se táhly metry svízele; bez kosy to prostě dál nešlo.
Kniha o kraji mého srdce, při jejím přidávání do DK jsem navíc zjistil, že bych si docela rád přečetl i nějakou další knihu autora.
Cédéčko jsem měl uložené snad deset let, od posledního stěhování v papírové krabici ve skříni, kde čekalo, až se k němu dostanu. Doposlechl jsem ho v autě (zdálo se mi neuvěřitelné, že šlo po těch letech ještě spustit, podle vrchní strany nějaký čas zřejmě sloužilo i jako podšálek).
A knihu jsem prohlížel/četl kdysi, v krásné čajovně v křivolakých uličkách pod Pražským hradem. Oba zážitky velmi příjemné.
Boubelatá prdelka Druuny se ladně pohybuje světem na pokraji totálního úpadku, SPOILER aby se nakonec protáhla i nejužším hrdlem mezi zanikajícími čtvrtěmi světa, odsouzeného ke spojení snů (těch čistých i těch nejšílenějších) a masa, a pronikla až k základům podivné duality techniky a biologie. Kde se v tomhle spletenci narodí to, co bylo na počátku, jsem ale nepochopil, tedy snad zatím jenom tak, že nové je čisté samo o sobě...
Úžasný příběh ženy s ladnými křivkami, která dokáže ubránit tenoučkými dámskými kalhotkami svůj život, důstojnost i to nejlepší, co ještě zůstalo ve světě duševního i biologického šílenství...
Mácha měl opravdu vkus na svoje čundry, dokonce jsme párkrát spali na místech, kudy procházel, a nejspíš se i zastavoval nebo dokonce přespával. Kokořínsko v sobě nese právě tu krásu přírody smíchanou s jemnou melancholií tmavých a vlhkých pískovcových roklí, stejnou jako jeho poesie, včetně podivné ponurosti míst jako je Zkamenělý zámek nebo hrad Houska.
Nevím proč mi obal knihy připomínal spíš Masox, a stejně jsem k němu i přistupoval - intenzívní chuť po troškách. Některá témata mi přišla blízká, styl místy připomínal mojí korespondenci s kamarádem - strohý ostřejší humor ze situací, ve kterých je chlap za ztracence a slabocha, ale svým způsobem jenom to, že drží pohromadě, je síla sama o sobě. Od tohohle autora jsem ochotný zkusit i něco dalšího.
Tahle kniha mě naučila číst, přestože jsem ji měl v ruce jen jednou. Panovala totiž v rodině fáma, že jí přečetl bratránek, a tak na mě rodiče tlačili, abych se také pochlapil, což se mi podařilo nejdřív nesměle s Malin na pustém ostrově, a pak i s chutí s Lovci mamutů. O 30 let později jsem se dozvěděl, že bratránek Čuka a Geka nikdy ne(do)četl :o, já jsem ale vlastně za tuhle desinformaci docela vděčný.
Knihu jsem zachránil z likvidované knihovny našich, vzácní živočichové za to autorovi také stáli. Popis trampot mi vzdáleně připomíná Tři muže ve člunu, autor se v nich ale vrtá o poznání míň, takže zůstává jenom to vtipné, doplněné o popisy krásné okolní přírody.
Autor umí svoje téma podat ze zajímavého úhlu, nemilosrdně a s nadhledem. Je to těžké čtení, a jedinou stopu humoru kterou jsem v tom našel, byly jeho trochu naivní představy o Evropě v šestnáctém století (představoval si je podobně jako města u Mississipy v st. 19?).
Zajímavý prvek byla jeho představa života jako řetězu událostí, ze kterého se nedá vyvlíknout. Samozřejmě netuším jak to je, ale mám pocit, že není moc daleko od pravdy...
Závěr je taková jízda, že mi místy padala čelist, nevěřil jsem, že poslouchám dílo američana z 19.století.
Na yt jde najít animovaná adaptace, shlédnul jsem část ve které s dětmi tvoří a posléze ničí plastelínové minikrálovství, a přiznávám, je to jedna z nejdivnějších věcí, které jsem kdy viděl...
Přečteno i zažito. S ženou jsme se poznali jsa hozeni do jedné kánoe, na prvním jezu jsem ji neutopil, tak mi dělá háčka dodnes. Vzpoury žen a mužů jsou na vodě (i v životě) podobné jako ty v knize, obě pohlaví mají tisíce důvodů proč začít stávkovat. Jen ty řízky bych, jsa na mužské straně konfliktu občas raději oželel, kdyby to ubralo na jistě dobře míněném cepování mužů ze strany ženstva...
Kniha má všechno, co se mi v dětství líbilo: objevování proti proudu řeky, letní dobrodružství, voda, skály, jeskyně... A hláška "budiž pratetou" mi v hlavě vyvstane vždycky, když mě někdo štve, ale jenom mírně...
Zajímavá směs úžasu i nedůvěry. Některé věci pro mě byly hodně zajímavé, některé na/za hranicí uvěřitelnosti. Když k tomu přidám kontroverzní náhled na autora, musel jsem docela dlouho balancovat mezi těmito dvěma póly, než mi došlo, že člověk nemusí věřit všemu, aby si z knihy vzal to, co je pro něj zajímavé.