hrdlickova_61 komentáře u knih

Jsem ráda, že jsem našla tady na DK i tuhle nenápadnou knížku. Zdokonalovala jsem se podle ní ve věku asi 12 let v plavání a líbilo se mi to, našla jsem v ní všechno, co jsem potřebovala, a ještě mnohem více. A co mě na knížce potěšilo obzvlášť, to jsou obrázky Jana Fischera. Toho jsem měla ráda jako ilustrátora Rychlých šípů, a když jsem se s ním takhle znovu setkala, zaplavila mě obrovská vlna dojetí. Div jsem se v ní neutopila. Ještě, že ta knížka je o plavání : o)

2 24.08.2020

Dnes vychází mnoho knih s názvem začínajícím slovy "Tajný život...", ale tahle je už postarší. O to více jsou obdivuhodné podvodní fotografie pana Áče a jsou doprovázené velmi čtivým komentářem. Kapitoly jsou přehledně uspořádané, začátečník i pokročilý čtenář se dozví jak základní informace, tak i výsledky mnohaletého autorova pozorování. Je poznat, že knihu napsal vystudovaný etolog. A také z ní dýchá nadšení a láska k přírodě, a tak si přijdou na své kromě rybářů i ti, kdo chtějí ryby jen lépe znát a těšit se jejich krásou.

4 28.07.2020

Fotka na obálce mluví sama za sebe. Tohle mají moc rády jak děti, tak rodiče, ani by nebylo proč o tom něco psát. Ale jak je v knížkách z Portálu obvyklé, komentáře jsou tady dobrou přidanou hodnotou. Uklidní ty, kdo se divokého dovádění bojí, usměrní lehkomyslné (ti to, pravda, číst nebudou, ale co kdyby), inspirují méně nápadité, přidají pár odborných slov i výstižných obrázků a hlavně připomenou, že vůbec něco takového patří k životu a že poslední dobou se to v některých rodinách úplně vytratilo.

A přitom, i jen samotné čtení názvů kapitol, to je ohromná radost, natož jít s dětmi ven a být tím doopravdy: vzduchoplavcem, lidskou dělovou koulí, parním válcem, velkou zlou nestvůrou, rudým tornádem - joj!!!

3 02.06.2020

Tahle knížečka je opravdu kapesní a dala by se snadno brát s sebou ven. Jde ale i o to, že "kapesní" jsou obsažené hry - využívá se hlavně toho, co je kolem, není nutné něco shánět nebo kupovat. Hlavní roli hraje důvtip, šikovnost, schopnost se soustředit a naladit na druhé, radost ze života... Něco by si člověk i sám vymyslel (ale třeba ne zrovna v tu pravou chvíli), něco čtenáře překvapí, rozesměje - a hlavně inspiruje k využití s partou dětí nebo klidně i dospělých, ochotných se zabavit i jinak než u mobilů a počítačů : o)

2 02.06.2020

V téhle knížce jsem si ve věku kolem 8 nebo 9 let často čítávala, protože se mi líbily obrázky a bavilo mě, jak se ve verších opakuji stejná písmena (např.: "Dřímota je dřina, říká Máře Řina. Ale přesto dřímá, i když bouře hřímá"). Myslela jsem, že je to pro legraci, a až později mi došlo, že jde o pomoc v nácviku dobré výslovnosti.

A ještě později (a sice dneska, před pár minutami) jsem se tady na DK dověděla o existenci dřívějšího vydání. To mělo obrázky od Jana Svolinského - a rozhodně bych si je ráda někdy prohlédla, kdyby bylo kde si je vypůjčit. To platí i na jiné knížky od Marie Štulíkové, jen tak pro zajímavost, jaké asi jsou. A budu muset někdy zapátrat, kde vlastně ty moje Oblázky mám, a podívat se znova i do nich : o)

2 31.05.2020

Takovouhle knížku bych přála všem prarodičům a jejich vnoučatům, aby vznikla z jejich hezkých společných chvilek: vlastní básničky tu perfektní, tu méně povedené, ale všechny Aničce pro radost. K nim dokonalé obrázky od pana malíře a k nim omalovánky vybarvené dětskou rukou. Tu lépe, tu hůře, ale všechny dědovi pro radost : o)

4 27.05.2020

Dívala jsem se na informace o Haně Kotulové a ke svému překvapení jsem si všimla, že jsem ještě nedala hodnocení ani komentář k téhle krásně vypravené knížce, plné výborných informací a ukázek. Jsou vybrány tak, aby to odpovídalo tehdejším požadavkům, ale nijak přehnaně nepůsobí. Odpovídá to tomu, že Jack London měl silné sociální cítění, dané jeho vlastními zážitky a zkušenostmi. Knížku jsem četla s velkým zájmem v mládí a zejména povídku Odpadlík si z ní pamatuji velmi dobře. A také vkusné, působivé ilustrace, jak ty od Adolfa Borna, tak od Evy Haškové. Když jsem pak za pár let četla „Námořníka na koni“, všechno se mi to dobře pospojovalo. A Jack London patří k mým nejmilejším autorům dodnes.

7 12.05.2020

Pro někoho by mohlo být obtížné tuhle knížku číst, protože jde o přepis magnetofonového záznamu s vyprávěním pamětníka. Příběh tedy není podán tak přehledně a promyšleně, jak to bývá u jiných knih. Je ale velmi zajímavý právě díky své autentičnosti. Postřehy Rudolfa Haeringa přibližují život letců tak, jak prožívali boje i všední zážitky, jak vnímali povahy lidí kolem sebe, jakou strategii k přežití kdo měl a jak na ni nahlíželi ostatní…

Pro mě byla ta kniha mimořádným zážitkem a mrzí mě, že jsem nemohla být na jejím křtu ve volyňském muzeu. Těsně mě minula i beseda s R. Haeringem v dětství, protože naše třída na ní nebyla. Můj starší bratr ale to setkání tehdy zažil a dodnes si jej pamatuje.

5 05.05.2020

Víte-li už předem, o čem tahle povídka je (a to zrovna v jejím případě je asi obvyklé), pak vlastně těmi nejstrašidelnějšími slovy z ní jsou hned ta z jejího začátku: "Byl to typický americký kluk..."

14 05.04.2020

Z téhle knížky jsem zatím jen ochutnala, když jsem jejími stránkami listovala a tu i onde se na chvíli začetla. I to málo, co z ní zatím znám, mi stačí jako důvod pro pět hvězdiček. Už se těším na další podobné chvíle, až se k tomu zase někdy dostanu - a abych se aspoň trochu podělila i s vámi, opsala jsem několik řádků z kapitoly "V Boubínském pralese":

"... Kráčíme tou spoustou dolů a prolézáme, jako prolézá malinký brouček vysokou travinou... Rašelina tu, močál, porostlý sice brčálovou klečí i kapradím i pernatou travou, ale povrch celý jako by se stále třásl, mezi zelením blyští se voda nepohnutě, i po stezce to jde jako po rozhoupaném prkně, pod nohou vystřelují praménky jako háďata - jen na píď dál a rašelina se nám zavře nad hlavou! Klobouk dolů - vstoupili jsme do pralesa!
Mám popisovat prales? - Najednou se mi zdálo, že jsem o celá tisíciletí posunut zpět, ale jaře mlád, bujně vesel, nezávislý od času a od lidstva - volný - volný! Ovanul mne duch, který unikl času. Bylo ticho, totéž ticho, které tu panovalo při stvoření světa..." - str. 102.

6 31.01.2020

Sbírku mi velmi přiblížilo vědomí, že je věnována památce básníkova předčasně zemřelého přítele. Kdo se umí do takové situace vcítit, jistě pochopí autorovo rozpoložení a patetická slova jako „...zval tě osud k nešťastníkům kvasu...“ nebo „... z věnce, který z idejí si mladost svila, každý den v hrob lístek umí pohřbíti...“ - zvlášť když uvážíme, že Jan Neruda napsal tuto sbírku ve velice mladém věku...

8 31.01.2020

... Krtek strachy sípěl a nevěděl si rady. "Achich ouvej. Já tu zahynu. Moje krťátka! Už nebudete mít tatínka." Ježourkem zalomcoval hněv. Skočil na botu klukovi, který držel krtka na provázku, zavolal "krch, krch", až kluk polekaně pustil provázek. Ježourek se otřel bodlinkami klukovi o kotník, kluk zapomněl na krtka a hleděl se sám dostat do bezpečí.

Krtek rychle zalezl do krtiny a brzy za ním zmizel i provázek. Však on si ho doma překouše a dá ho krťatům na hraní...

str. 64

4 17.01.2020

Tahle knížka se mi líbí moc a moc. Asi nejradší z ní mám "Sonet o pokorném štěstí s ozvěnou", ale i všechny ostatní. Kdybych se chtěla podělit o nějaké pěkné ukázky, musela bych opsat sbírku od začátku do konce. Tak aspoň kousek z toho výše jmenovaného:

Chvíle, kdy píšu, kdy mi jazyk podá
ta správná slova a ty pravé rýmy,
nemůže zničit žádná nepohoda.
Cítím se v říši hlásek mezi svými.

Na staré hrušce tiše šustí listí,
kosice míří k hnízdu krmit mladé,
a můj kout světa stranou nenávisti
trápí jen lítost, že tak není všade...

10 15.01.2020

Vánoční stromek jsem četla na doporučení. Bylo to tak asi před 25 lety, ale dobře si pamatuji jak příběh, tak způsob autorova vyprávění. Včera se mi dostala do ruky knížka Tanji Askani „Vlčí stopy: můj život s vlčí smečkou“, a když jsem se do ní podívala, o čem všem je, náhle se mi vybavily kapitoly z Vánočního stromku. Ty o vlcích i ty ostatní. Znovu jsem se k nim vrátila a znovu je obrečela, smutkem z tragédie i dojetím nad důstojným a láskypným chováním jejich lidských i zvířecích hrdinů.

„… Verdun mlčí a dívá se na své ruce. Chvíli tak setrvá, potom, s vyhaslým doutníkem mezi prsty, zvedne hlavu a upřeně se na mě zadívá. Jeho oči mají podivný, nepřirozený lesk.
- Tak to jsme v rejži, můj drahý Laurente.
Smutně se usměji a uvědomuji si sílu jeho přátelství. Aniž na to vůbec myslí, bere na sebe část mého břemene...“
str. 103
„…Tady je, říká Verdun, já jdu zakrýt tu jámu. Teď, když vlk nemůže chodit, bude lepší dát ho do sklepa. V noci už je zima.
Při světle baterky položí vlka na udusanou půdu, poklekne vedle něho, dlouho ohmatává jeho ramenní kloub svýma silnýma, zkušenýma rukama, položí mu koleno na hrudník a tvrdým, ale dokonale přesným pohybem mu trhne nohou. Je slyšet suché lupnutí, zároveň ostré vlčí zaštěknutí. Potom si vlk opět lehne a zavře oči. Pochroumanou nohu má už zase v přirozené poloze. Verdun si stahuje rukávy košile. Vlčice se k němu přiblíží a rychlým pohybem jazyka ho olízne. Jen jednou. Také vlkovi olíže jeho poraněný kloub. Pak si lehne vedle něho…“
str. 148
„… Ale Verdun má pravdu a já se zbytečně znepokojuji. Za chvíli se Pascal vrací, celý jen září…“
str. 150
„…A vlci ve své pradávné moudrosti dokonale pochopili, co se děje, obklopili ho a byli u něho…“
str. 186

10 15.01.2020

Knížka, z níž má člověk stejně sváteční pocit, jako když Královskou cestou kráčí. Spojení výjimečné architektury, citlivě pořízených portrétů soch i živých lidí, to je pravá lahůdka. A to ani nemluvím o zasvěceném komentáři...

6 15.01.2020

Tuhle dnes už historickou knížku mám doma a mrzí mě, že už není běžně k vidění v knihovnách. Kromě mistrovství Viléma Heckela je podle mě cenná i jako výjimečný doklad své doby. Stejně tak ostatní autorovy knihy.

4 15.01.2020

V jedné ze svých povídek Ota Pavel vypráví o tom, jak se s Vilémem Heckelem setkal. Je to jen pár vět, ale jsou velmi působivé - tak, jak je to tomuto autorovi vlastní. Člověk hned zatouží sehnat si knížku Hory a lidé, přečíst si Pavlovy komentáře a potěšit se fotografiemi Viléma Heckela - a je předem jasné, že nebude zklamán. Tyto dvě osobnosti se po mém soudu k sobě výborně hodí svou úsporností, citlivostí a opravdovostí. Škoda, že oba předčasně zemřeli...

5 15.01.2020

Tuhle knížku jsem četla kdysi dávno a hodně si z ní pamatuju, protože je čtivá a zajímavá. Podle úvodních slov na ní spolupracoval Jiří Štaidl a je dost možné, že hlavní zásluhu na kvalitě podání těchto raných vzpomínek Karla Gotta měl právě on. Což hovoří pro něj, ale i pro Karla Gotta, protože i to je pěkné, nepokládat se za všemocného a svěřit se do rukou někoho, kdo to které umění ovládá lépe.

Nejvíce se mi v knize líbila slova věnovaná profesoru Kareninovi a uznání vůči němu. Velmi působivá je také kapitola o tom, jak mladičký a stále ještě prakticky neznámý zpěvák slyšel na břehu Vltavy hudbu vysílanou z tranzistorového rádia, náhle se ozvala Měsíční řeka v jeho podání a celý hlouček lidí se seběhl v úžasu u přijímače, aniž by kdo tušil, že interpret (neméně užaslý) stojí opodál.

V době vydání knihy byly jistě obzvláť přitažlivé reportáže ze zemí tehdy nedostupných - a jakožto svědectví o té době je to vše zajímavé i dnes, stejně jako pohledy do zákulisí slavných hudebních scén i do soukromí našeho nejslavnějšího zpěváka. Někdo obdivuje jeho písně více, někdo méně, čtenář knížky "Říkám to písní" je ale v roli někoho, kdo může toto hodnocení klidně nechat být a soustředit se jen na silný příběh mladíka milujícího hudbu a odhodlaného sloužit jí co nejlépe, pro radost svoji i ostatních. Kolik takových lidí asi už bylo a kolik se jich nechalo nakonec něčím odradit? Karel Gott zažil chvíle, které by hned tak někdo nepřekonal, vždycky se mu ale nějak povedlo jít dál - a to je myslím to hlavní, o čem tahle nenápadná knížečka pojednává.

10 04.01.2020

„… Když jsme se po tučňákově seznamovací exkurzi po školním areálu vrátili do internátu, vyšel jsem po dvou schodech ke vstupním dveřím. Tučňák však narazil do prvního schodu, jako by si té překážky vůbec nevšiml. Odrazil se a sedl si na zadek. Zvedl jsem ho a odnesl dovnitř. Vždycky se rád nechal nosit a nijak se přitom nevzpíral a ani se nesnažil utéct. Jakmile jsme prošli vchodovými dveřmi, zase jsem ho postavil na zem. Můj byt se nacházel na vrcholu impozantního schodiště s masivními dřevěnými stupni. Začal jsem stoupat nahoru, pak jsem se zastavil a ohlédl se, co tučňák udělá. Opět naboural do spodního schodu, ale tentokrát si překážku pozorně prohlédl nejdřív jedním a pak druhým okem, až se nakonec zdálo, že pochopil. Bez dalších okolků se vrátil ke schodu a vymrštil se vzhůru a dopředu, takže dopadl na břicho na prvním stupni. Přitom se praštil do hlavy o další schod. Nenechal se odradit, vstal a vyskočil o schod výš. Tentokrát přistál na břiše šikmo přes schod, takže se mohl natáhnout jak dlouhý a široký a přitom se nebouchnout do hlavy. Okamžitě celý postup zopakoval a opět doskočil úhlopříčně, a tak mě následoval a cikcak se sunul vzhůru po schodech…“ (str. 84).

Přesně takhle postupoval i Tom Michell v první chvíli, když tučňáka našel a zachránil - nevěděl přesně, co dělat, ale bylo mu jasné, že něco udělat musí, a tak zkusil aspoň to, co v tu chvíli šlo. Všechno se pak odvíjelo jedno od druhého a učili se všichni - tučňák, Tom, jeho žáci... i čtenáři téhle milé knížky...

14 11.12.2019

Tahle knížka je už nejspíš skoro zapomenutá, vyřazená z většiny knihoven i z domácností, přitom ale fotky jsou tam z mého pohledu unikátní a vypsané příběhy také. Dneska, kdy jsme skoro všichni zmlsaní podivuhodnými ostrými a barevnými záběry z přírody, pořízenými nejnovější technikou, už dost dobře neumíme ocenit ty černobílé, vznikající díky velké trpělivosti a umu - a je to škoda. Pan Holeček byl mým oblíbeným autorem už v dětství a je pořád : o)

11 30.07.2019