hrdlickova_61

Příspěvky

Když v ráji pršeloKdyž v ráji pršeloJan Otčenášek

Jak jsou teď (konečně) deštivé májové dny, dala jsem v knihovně do výstavky "Když v ráji pršelo" - a každý druhý ze starších lidí tu knížku vezme něžně do ruky a řekne něco jako: "Jé, no jo, to si musím zase někdy přečíst znovu..." Zatím si ji ale nikdo z nich u pultu nepůjčil, protože ji všichni mají doma. A já taky : o)

29.05.2019


Po strništi bosPo strništi bosZdeněk Svěrák

Napřed jsem viděla výborný film a těšila se na knížku. A kdybych napřed četla knížku, také bych ji shledala jako výbornou a těšila bych se na film.

Trochu mě udivilo, že maminka není na konci děje v jiném stavu, když v Obecné škole má hned po válce už holčičku. Ale to tak nějak patří ke klukovskému ladění knížky a filmu, že pro spoustu jiných dojmů něco takového zůstává v pozadí...

Četla jsem vzpomínku pana Svěráka, která v knížce myslím není, ale krásně se k ní hodí: protože se jako malý před venkovskými kluky styděl, že neumí pískat na prsty, vyluzoval zvuk hlasivkami a předstíral, že jde o hvízdání. Od toho prý má po celý život svůj typický zastřený hlas : o)

23.04.2019


Dášeňka čili Život štěněteDášeňka čili Život štěněteKarel Čapek

Dášeňku mám odjakživa moc ráda jako knížku i jako vyprávění (a tak při čtení slyším v pozadí hlas Karla Högera). Text, obrázky a fotografie tvoří dokonalý celek. Na tom se shodnu skoro s každým tady - takže bych ani nemusela komentář psát, ale chtěla bych se podělit o zajímavý zážitek: dostala se mi totiž do ruky anglická verze. Angličtina je v jiných knížkách jazykem výstižným a vtipným, ale půvab české Dášeňky s tou přeloženou porovnat nelze: "... ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko... / … mělo to pár malých černých uší a malý ocas, uznali jsme, že to je malý pes..."

06.04.2019


Honzíkova cestaHonzíkova cestaBohumil Říha

Stačí ještě i dnes zavřít oči a vidím, jak se na obrázcích Antonína Pospíšila maminka podobá té mojí, jak má Honzík při spaní zvláštně podloženou ruku pod hlavou (to se mi tehdy zdálo nepohodlné, zkoušela jsem si to taky, zvykla si na to – a spím tak dodnes!), jak se na kterém obrázku tváří pes Punťa, jak se opatrně (a přitom dychtivě) dotýká Honzík vepříka Prince, jak to sluší Terezce…

Na nové ilustrace od Heleny Zmatlíkové v nových vydáních jsem si zvykla také, ale hlavně proto, že mám tuhle autorku ráda díky jejím starším knížkám jako „Náš Adámek“ nebo „Za pohádkou kolem světa“. Jsou hezké, ale proti původním obrázkům nebyly pro mě zdaleka tak dokonalé. Je podle mě škoda, že se Honzík vydává teď už jen v té jedné podobě, místo aby se to vystřídalo a každý by si mohl vybrat.

Na co si zvykat nechci, to jsou nové úpravy v textu. Jednak to není v tiráži zmíněno, což by myslím být mělo, jednak jsou provedeny bez rozmyslu a místy dokonce vyznívají jako úplný nesmysl. My jsme u nás doma četli původní vydání, při čtení jsme probírali podobu tehdejšího života a myšlení a aspoň si to děti mohly s něčím konkrétním spojit. Poznávat i jiné doby než současnou, to patří k základnímu vzdělání. A dnešní rodiče možná řeší s dětmi otázky úplně jiného druhu. Třeba: jak to, že domácí slepice nebo i ty z doby začínajících JZD běhaly převážně venku a bylo jich přiměřeně, zatímco po pár letech pak se zavedly chovy, kde slepice nebo prasata trpí, mimo jiné, stresem ze společnosti stovek dalších jedinců. Atd. atd.

Omlouvám se za nepřiměřeně dlouhý komentář, ale nějak jsem se zapomněla při psaní hlídat. Honzík je Honzík… Naprosto souhlasím s Gwendelínou, že úcta k lidem a dobré vychování by nám měly být vlastní napříč ideologiemi. A se Sarah01, že družstva existují i na západě, dokonce i v Norsku, které je nám pořád dáváno za příklad. A doslova jsem se rozbrečela radostí, když jsem četla vyprávění Jolii: „… A je úžasné, když mi druhý den řekne, že by chtěl taky takovou zlobivou kozu, jako má děda v Koníkovicích, a takovou kuličku, jako má Honzík, aby mi ji mohl dát...“

29.05.2019


Krása nesmírnáKrása nesmírnáIrina Valerijanovna Karnauchovová

Nejdříve jsem knížku četla hlavně proto, že mám ráda koně a že tam byli skoro na všech obrázcích, posléze jsem si oblíbila všechny ty statečné a obětavé dívčiny s krásnými dlouhými vlasy, oblečené v zajímavých šatech - a tak to převládlo nad morbidními motivy, jimiž se knížka jen hemží. Nakonec, tohle platí asi na všechny lidové pohádky, že jejich silné kouzlo všechno přemáhá...

01.04.2019


BibleBible neznámý - neuveden

Dávat hvězdičky Bibli a stavět se tím do role někoho, kdo ji hodnotí, je mi proti mysli. Ale nedat je, když obyčejným knížkám je dávám, je mi proti mysli také. Tak jsem je tedy dala...

Myslím, že všechno, co se mi líbí v Bibli, v ostatních knížkách a v životě vůbec, by se dalo charakterizovat tak, jak to napsal Václav Renč v básni Paralely: "... tak, v zrnu lásky, dáváš sebe, ty, Bože, mně, vdechuje všechny barvy nebe sem, do země..." Je na nás, jak dalece se tomu všemu otevřeme. A nejde tu o schopnosti, ale o prostý souhlas, že se otevřít chceme. To všechno ostatní se odvíjí od něj.

23.04.2019


SaturninSaturninZdeněk Jirotka

Knížku "Saturnin" jsem poprvé četla už v dětství a až dodatečně jsem se dověděla, že byla napsána za války. Ještě později jsem viděla seriál a divadelní hru a líbilo se mi to všechno moc. Pana Jirotku mám navíc ráda i jako jednoho ze Sedmilhářů.

Často si vzpomenu na nějaký úryvek, ať už na ty proslulé, nebo i méně známé. Třeba na tahle slova doktora Vlacha: "Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci, aby jenom hřála. "

A ještě taková drobná zajímavost – představte si, co se mi přihodilo. Když mi byl do mojí knihovny přidělen k pultu počítač, pojmenovala jsem ho po Saturninovi. A ukázalo se, že on to ví a chová se podle toho. Tak nevím, jestli jsem mu radši neměla říkat Haštal podle věrného sluhy z „Námluv komtesy Gladioly“ – ten by si mě tak nedobíral. Pro srovnání: druhý počítač, určený pro čtenáře, kterému říkám Malej, to je úplné jehňátko, bezelstné a poslušné.

U obou už byla provedena výměna za nové, ale jména zůstala – a vlastnosti také : o)

09.12.2020


Nadaný žákNadaný žákStephen King

Víte-li už předem, o čem tahle povídka je (a to zrovna v jejím případě je asi obvyklé), pak vlastně těmi nejstrašidelnějšími slovy z ní jsou hned ta z jejího začátku: "Byl to typický americký kluk..."

05.04.2020


Malý BobešMalý BobešJosef Věromír Pleva

Knížku jsem četla sama od sebe, ještě dříve, než byla ve škole povinná. Možná i díky ní jsem měla k povinné četbě dobrý vztah, brala jsem ty tituly jako zaslouženě doporučené a stejně tak knížky z čítanek. Ve většině jsem našla něco, co mě hodně zaujalo, takže to dalekosáhle předčilo tendenční charakter některých z nich a dodnes jsem ráda, že jsem mohla s autory sdílet jejich vzpomínky a úvahy. Nedělalo mi potíže rozumět i těm, které už i nám byly víceméně vzdálené, protože v nich šlo hlavně o přátelství, dobrodružství, soucit, různé obyčejné radosti... A také starosti, které byly někdy podobné mým, někdy hodně odlišné... O to více jsem se o ně zajímala. Koho by nedojala smrt malého bratříčka nebo těžký úraz tatínka? Kdo by se neradoval ze záchrany málem utopeného děvčátka, nebo i "jen" nadmuté stračeny? A to, že dnes je ke čtení takových knih potřebný komentář rodičů, je jejich další předností, protože takové chvíle jsou vzácné a čím je důvodů k nim víc, tím líp.
A ještě musím zmínit, že mám moc ráda ilustrace Jana Provazníka, a to jak v téhle knížce, tak například v Gabře a Málince. Škoda, že už je teď skoro zapomenutý

01.04.2019


Pan Kaplan má stále třídu rádPan Kaplan má stále třídu rádLeo Rosten

Když jsem tuhle knížku četla, obdivovala jsem autora i překladatele, když jsem viděla její divadelní podobu, přibyl obdiv ke všem, kdo se na ní podíleli. Kdybych měla to všechno ohvězdičkovat, úplně by se od toho rozsvítilo.

04.04.2019


Pohádky se zvířátkyPohádky se zvířátkyVladimír Sutějev

Vladimir Sutějev tak dobře rozuměl dětem a uměl se i těm úplně nejmenším tak přiblížit, že jeho knížky nelze než si zamilovat a dědit je v rodinách jako velkou cennost - tak, jak je v komentářích napsáno. O to více je zarážející, když si nakladatelství (Librex) dovolilo vydat pohádky bez jména autora. A také je škoda vydávat jiné překlady než ten od Hany Vrbové s hůlkou Šikulkou. Koupila jsem jej (pod názvem Malované pohádky) pro naše děti kdysi rovnou dvojmo, četli jsme jej pořád dokola a půjčovali kamarádům, teď už jej předčítáme vnoučkovi a i pro něj je to jedna z nejoblíbenějších knížek.

Je tu všechno, co si jen lze přát: příjemné obrázky, nápady, vtip, poučení. A aby toho nebylo málo, texty jsou nádherně libozvučné. Jedna z pohádek například začíná slovy: "U břízek pařízek, na pařízku dům..." Doufejme, že se dočkáme nových vydání pro všechny, komu se pohádky už rozpadly nebo se jim od někoho nevrátily.

23.04.2019


Muž, který sázel stromyMuž, který sázel stromyJean Giono

Snažila jsem se vypátrat, je-li příběh opravdu napsaný podle skutečnosti, ale to jen tak pro úplnost, protože i kdyby nebyl (a asi opravdu nebyl), nic to neubírá na jeho vyznění, stejném jako v úsloví "Kde je vůle, tam je i cesta" nebo "Chceš-li měnit svět, začni u sebe". Nápadné je už jen to, jak oduševnělé ilustrace doprovázejí ten text v různých jeho vydáních, nebo jak podivuhodný animovaný film podle něj vznikl, a to ani nemluvím o lidech, kterým těch pár střídmých stránek úplně změnilo život. Sebe mezi ně nepočítám, protože jsem takové lidi znala ještě před přečtením (ne, že by všichni zrovna sázeli stromy, ale mají prostě podobné vlastnosti) a knížka mě tak dalece neovlivnila. A přece, ani tak jsem ji nečetla zbytečně. A ještě několikrát jsem se k ní vrátila a určitě vrátím i v budoucnosti.

Co je pro mě v tomhle příběhu to hlavní, je schopnost nenechat se otrávit zdánlivě malým výsledkem. Víte-li předem, že se ze všeho vašeho snažení povede tak asi jedna desetina, a přesto z ní "vzejde les a zúrodní krajinu", velmi vám tahle zkušenost, ať vlastní, nebo převzatá, ve vaší práci pomůže. A nejen v práci. Zkrátka, jsem za tuhle knížku moc vděčná.

02.04.2019


Kniha lesní moudrostiKniha lesní moudrostiE. T. Seton (pseudonym)

Pan Seton tu knížku napsal v roce 1929 v Americe - a tak nějak v letech 1969-1975 v Čechách nad ní často sedávala školačka z paneláku, těšila se z jejího textu a obrázků, věděla do všech podrobností, jak vyrobit čelenku z orlích per nebo tee-pee, měla to všechno na paměti při potulkách po lesích... co by tomu autor asi řekl? A ještě musím dodat, že mám doteď schovanou knížečku s deskami z březové kůry, obšitými režným plátnem, kterou jsem si vyrobila a do které jsem zatím pořád ještě nic nenapsala, protože nic nebylo dostatečně sváteční, aby se to tam hodilo. To mě ještě čeká...

03.04.2019


OblomovOblomovIvan Alexandrovič Gončarov

Nejdříve jsem viděla vynikající film s Olegem Tabakovem v hlavní roli. Knížku jsem pak velice snadno sehnala v antikvariátu, protože tehdy byla k sehnání snad ve všech a za nepatrnou cenu. S chutí jsem se pustila do čtení a byl to pro mě strhující zážitek, vzhledem k tomu, jak mistrovsky jsou všechny postavy vykresleny a jak věrně ten příběh podle všeho ilustruje i svou dobu a prostředí. Spřízněnou duši jsem nalezla ve svém bratrovi, kterému se knížka také velmi líbila (například podrobný popis toho, jak hlavní hrdina vstává z postele, aniž by nakonec vstal), ale jinak skoro nemám s kým svoji radost z ní sdílet - co jsem tak kolem sebe kdy slyšela, většinu čtenářů to pomalé tempo odrazuje a nebaví je to. Těší mě tedy, že tady na Databázi vidím i pochvalné komentáře : o)

Zajímavé je také vyprávění Miroslava Horníčka v knížce "Vyznání Mariánským Lázním v červnu. A červnu v Mariánských Lázních" o tom, jak román Oblomov vznikal.

A ještě perlička: pracuji na pobočce knihovny, kam jednoho dne dorazila čtenářka s přáním Oblomova si půjčit. Ještě dodala, proč přišla k nám, i když jinak chodí do hlavní knihovny - a ta slova mě tak rozesmála, až jsem si musela sednout na bobek: "Oni to mají v hlavní knihovně ve fondu taky, ale podle počítače se zjistilo, že si to před deseti lety někdo půjčil a ještě to nestačil vrátit..." : o)

24.04.2019


Co mě naučil tučňákCo mě naučil tučňákTom Michell

„… Když jsme se po tučňákově seznamovací exkurzi po školním areálu vrátili do internátu, vyšel jsem po dvou schodech ke vstupním dveřím. Tučňák však narazil do prvního schodu, jako by si té překážky vůbec nevšiml. Odrazil se a sedl si na zadek. Zvedl jsem ho a odnesl dovnitř. Vždycky se rád nechal nosit a nijak se přitom nevzpíral a ani se nesnažil utéct. Jakmile jsme prošli vchodovými dveřmi, zase jsem ho postavil na zem. Můj byt se nacházel na vrcholu impozantního schodiště s masivními dřevěnými stupni. Začal jsem stoupat nahoru, pak jsem se zastavil a ohlédl se, co tučňák udělá. Opět naboural do spodního schodu, ale tentokrát si překážku pozorně prohlédl nejdřív jedním a pak druhým okem, až se nakonec zdálo, že pochopil. Bez dalších okolků se vrátil ke schodu a vymrštil se vzhůru a dopředu, takže dopadl na břicho na prvním stupni. Přitom se praštil do hlavy o další schod. Nenechal se odradit, vstal a vyskočil o schod výš. Tentokrát přistál na břiše šikmo přes schod, takže se mohl natáhnout jak dlouhý a široký a přitom se nebouchnout do hlavy. Okamžitě celý postup zopakoval a opět doskočil úhlopříčně, a tak mě následoval a cikcak se sunul vzhůru po schodech…“ (str. 84).

Přesně takhle postupoval i Tom Michell v první chvíli, když tučňáka našel a zachránil - nevěděl přesně, co dělat, ale bylo mu jasné, že něco udělat musí, a tak zkusil aspoň to, co v tu chvíli šlo. Všechno se pak odvíjelo jedno od druhého a učili se všichni - tučňák, Tom, jeho žáci... i čtenáři téhle milé knížky...

11.12.2019


Dobrodružství veverky ZrzečkyDobrodružství veverky ZrzečkyJosef Zeman

Ráda bych se někde dočetla, jak tahle milá knížka vznikala. Jestli se autoři znali, nebo si dopisovali, nebo se tak pěkně shodli i bez toho všeho (ani nevím, která možnost by se mi líbila nejvíc...), jestli jim čtenáři posílali poděkování a dětské obrázky, jestli na ně Zrzečka při každé jejich procházce do lesa už čekala a mávala tlapičkou... a tak : o)

15.04.2019


Jára /da/ Cimrman : sborník a životě o díle českého polyhistoraJára /da/ Cimrman : sborník a životě o díle českého polyhistoraZdeněk Svěrák

Tuhle knížečku jsem čítávala o přestávkách na gymnáziu a smála se nahlas a ostatní se koukali, co to mám. Tehdy ještě nebylo úplně běžné, že by jméno Járy Cimrmana bylo každému známé. A stačilo jen pár let k všeobecné oblíbenosti DJC i všeho, co je s ním spojeno!

23.04.2019


Staré pověsti českéStaré pověsti českéAlois Jirásek

Krásná klasika. A stejnojmenný film Jiřího Trnky, nad tím se tají dech, ať jste ve věku školním, nebo pokročilém.

02.04.2019


Kytička z náčrtníkuKytička z náčrtníkuFrantišek Hrubín

Obrázky Adolfa Zábranského mají pro mě velký půvab (a verše Františka Hrubína ovšem také). Asi nejvíc v téhle knížce s mi líbí jednoduché náčrtky, které jsou jen tak lehce "hozeny na papír", a přitom dokonale vystihují živou předlohu, včetně výrazu, pohybu... Škoda, že jako mnoho jiných podobně nenápadných knížek přežívá i tahle už jen v některých knihovnách a není běžně k půjčení.

16.04.2019


Život pavoukaŽivot pavoukaJean Henri Fabre

Knížka je výborně napsaná, ale i kdyby nebyla, zasloužila by si pět hvězdiček za svůj námět. Napsat o pavoucích jako o obdivuhodných tvorech, to je od autora velká zásluha. Jistě tím u mnoha lidí přispěl k větší ohleduplnosti. Škodit některým tvorům z nutnosti nebo s představou, třeba i mylnou, že tady ta nutnost je, to se dá pochopit, ale zabíjet jen tak ze štítivosti, to volá po nápravě. J. H. Fabre nebo J. Crompton pro ni udělali maximum.

24.04.2019


Útěk z tábora smrtiÚtěk z tábora smrtiErich Kulka

Knížku jsem četla už před lety a jen jednou, ale je tak mimořádná, že si ji velmi dobře pamatuji. Je to příběh až neuvěřitelný, ale zároveň nelze než věřit, protože vymyslet takový by snad ani nešlo.

29.05.2019


Cour a CourekCour a CourekSvatopluk Hrnčíř

Knížku mám ve fondu své pobočky a léta ji pečlivě opravuju, aby byla pořád k použití. Půjčuje se teď už málo, ale sem tam se někdo najde, kdo ji ocení. A nedávno mi dcera vesele hlásila, že si ji koupila někde v antikvariátu domů, tak se těším na čtení s vnoučaty : o)

11.07.2019


Rytíři hlubokých lesůRytíři hlubokých lesůJaroslav Holeček

Tahle knížka je už nejspíš skoro zapomenutá, vyřazená z většiny knihoven i z domácností, přitom ale fotky jsou tam z mého pohledu unikátní a vypsané příběhy také. Dneska, kdy jsme skoro všichni zmlsaní podivuhodnými ostrými a barevnými záběry z přírody, pořízenými nejnovější technikou, už dost dobře neumíme ocenit ty černobílé, vznikající díky velké trpělivosti a umu - a je to škoda. Pan Holeček byl mým oblíbeným autorem už v dětství a je pořád : o)

30.07.2019


Mandel sonetůMandel sonetůMiloň Čepelka

Tahle knížka se mi líbí moc a moc. Asi nejradší z ní mám "Sonet o pokorném štěstí s ozvěnou", ale i všechny ostatní. Kdybych se chtěla podělit o nějaké pěkné ukázky, musela bych opsat sbírku od začátku do konce. Tak aspoň kousek z toho výše jmenovaného:

Chvíle, kdy píšu, kdy mi jazyk podá
ta správná slova a ty pravé rýmy,
nemůže zničit žádná nepohoda.
Cítím se v říši hlásek mezi svými.

Na staré hrušce tiše šustí listí,
kosice míří k hnízdu krmit mladé,
a můj kout světa stranou nenávisti
trápí jen lítost, že tak není všade...

15.01.2020


Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsyPovídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsyKarel Čapek

To se čte, jen se to pije. A film režiséra Martina Friče z roku 1947 Čapkovy povídky je kapitola sama pro sebe. Někomu se může zdát kýčovitý, hlavně v závěru, ale podle mě by s ním byl Karel Čapek spokojený, jak jeho předlohu vystihuje.

02.04.2019


Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. stoletíNový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. stoletíSvatopluk Čech

Líbil se mi úryvek v čítance, pak celá knížka, pak jsem si přečetla ještě další díly. Ty si na rozdíl od prvního už moc podrobně nepamatuju, ale že jsem je četla s chutí, to vím určitě. Bylo by zajímavé se k nim všem znovu vrátit, mít na to čas. My čtenáři bychom taky potřebovali takový nějaký stroj času, aby se dalo do knížky vstoupit a ve stejnou chvíli zase vystoupit!

04.04.2019


Gabra a Málinka 1. a 2. dílGabra a Málinka 1. a 2. dílAmálie Kutinová

No, co vám mám povídat - když jsem se poprvé, už jako dospělá, dostala do Štítné a viděla potok Járek, brečela jsem radostí. Viděli jsme tehdy i vnitřek kostela, protože tam zrovna "náhodou" bylo i v netypickou dobu otevřeno (a hezky jsme si popovídali s panem farářem, potvrdil, že tam často takhle někdo ze čtenářů zabloudí) a byli jsme také v "čarovné zemi", tak se mi tím splnilo moje přání z dětství : o)

12.04.2019


Divoké děti lesůDivoké děti lesůE. T. Seton (pseudonym)

"... Obzvlášť nádherná byla jedna borovice na východním svahu, obrostlá bolehlavem. Byla šest stop silná a její první větve začínaly tam, kde měly ostatní stromy korunu. V jejím vrcholku si dávali v létě častá dostaveníčka sojčí sameček se svou nevěstou. Tady, daleko z dostřelu, soják za teplých jarních dnů zpívá a natřásá se před svou vyvolenou, rozprostírá jasně modrá péra a trylkuje líbezné melodie jako z pohádky, tak sladce a tichounce, že je málokdo postřehne, kromě toho, komu jsou určeny, a v knihách se o tom vůbec nedočtete…"
...
Záměrně jsem vybrala na ukázku jen takový odstavec, který nemá přímou souvislost s dějem některé z kapitol. Příběhy jednotlivých zvířat jsou totiž tak poutavé, že bych nevěděla, kdy s opisováním přestat. Kdykoliv si vezmu knížku znovu do ruky, že si v ní jen tak trochu zašustím stránkami a zase ji vrátím zpátky, dopadne to úplně jinak - čtu a čtu, dokud nejsem na konci. Vím to naštěstí předem, a tak s tím počítám a udělám si čas. Ta představa, že tentokrát se udržím, je jen taková hra : o)

15.04.2019


RobinRobinZdena Frýbová

„… Vzápětí přišel pro Alenku Petr. A další náhoda. Náhodou si vzpomněl, že cosi slyšel o jakési paní Tylínkové, která snad chová foxteriéry. Za chvilku vysvitlo, že je chová velmi pravděpodobně, protože ze současného vrhu nám jednoho rezervuje, jen tak nezávazně, kdybychom se snad pro psa rozhodli…“

str. 13

Knížka se před několika lety dostala do první stovky v anketě Kniha mého srdce, a tak je vidět, že je všeobecně oblíbená. Mně se líbily hlavně některé detaily a zůstaly mi v paměti, i když je to už hodně dávno, co jsem ji četla.

29.05.2019


Říkám to písníŘíkám to písníKarel Gott

Tuhle knížku jsem četla kdysi dávno a hodně si z ní pamatuju, protože je čtivá a zajímavá. Podle úvodních slov na ní spolupracoval Jiří Štaidl a je dost možné, že hlavní zásluhu na kvalitě podání těchto raných vzpomínek Karla Gotta měl právě on. Což hovoří pro něj, ale i pro Karla Gotta, protože i to je pěkné, nepokládat se za všemocného a svěřit se do rukou někoho, kdo to které umění ovládá lépe.

Nejvíce se mi v knize líbila slova věnovaná profesoru Kareninovi a uznání vůči němu. Velmi působivá je také kapitola o tom, jak mladičký a stále ještě prakticky neznámý zpěvák slyšel na břehu Vltavy hudbu vysílanou z tranzistorového rádia, náhle se ozvala Měsíční řeka v jeho podání a celý hlouček lidí se seběhl v úžasu u přijímače, aniž by kdo tušil, že interpret (neméně užaslý) stojí opodál.

V době vydání knihy byly jistě obzvláť přitažlivé reportáže ze zemí tehdy nedostupných - a jakožto svědectví o té době je to vše zajímavé i dnes, stejně jako pohledy do zákulisí slavných hudebních scén i do soukromí našeho nejslavnějšího zpěváka. Někdo obdivuje jeho písně více, někdo méně, čtenář knížky "Říkám to písní" je ale v roli někoho, kdo může toto hodnocení klidně nechat být a soustředit se jen na silný příběh mladíka milujícího hudbu a odhodlaného sloužit jí co nejlépe, pro radost svoji i ostatních. Kolik takových lidí asi už bylo a kolik se jich nechalo nakonec něčím odradit? Karel Gott zažil chvíle, které by hned tak někdo nepřekonal, vždycky se mu ale nějak povedlo jít dál - a to je myslím to hlavní, o čem tahle nenápadná knížečka pojednává.

04.01.2020


1 ...