hopla komentáře u knih

Příběh jsem vnímal ve dvou rovinách. Jednak coby seznámení se s méně známým onemocněním a pak taky jako úvahu nad tím, co má větší smysl pro plnohodnotný život. Je to způsob života, jaký vede rodina hlavní postavy v úvodní části románu nebo spíš jeho nová varianta...? Styl psaní mi vyhovoval, jen bych uvítal trochu barvitější vylíčení vedlejších postav, např. manžela.

Příběh postavy románu je sice poněkud obskurní a nezapadá do standardu žití, ale mně její postoj k životu a světu nepřipadal až tak zvláštní. Možná jsem podobně založený. Vycpávky díla v podobě podstrkování oněch artefaktů, vydávaných za umění, však považuji víc za obskurnost a slepou cestu lidského vývoje. Proto jsem tyto odstavce většinou úspěšně vynechával, aby mi nekazily dojem z četby. Co mi však zážitek kazilo spolehlivě, byly překladatelské chyby (snad tu hraje roli, že překladatelka nežije v českém prostředí). Pár příkladů:
- tučňáci se "zpárovali" namísto spárovali
- pro psí zápach použit v překladu výraz "prk," což je ale vždycky jen zápach kozí
- "před třema roky"
- syrup (psávalo se u nás do roku 1957) namísto sirup
- neustále se opakující gramatická chyba, kdy je nesprávně použito zájmeno "mi" namísto mne nebo mě ("teď mi napadá," "napadlo mi," "napadne mi")
- "zapad za postel" místo zapadl - "aniž by podleh" místo podlehl - "nevšimnul" místo nevšiml
- "pořadem provádí" namísto provází.
A překvapivě také opakovaně "marschmellow" namísto marschmallow.
Na mé hodnocení skvěle napsaného díla však nedokonalý překlad neměl vliv. Půl hvězdy jsem si nechal jen na úkor těch, z mého pohledu, pochybných artefaktů.

Sbírka trapností... Z nostalgie vyloveno v knihobudce, ale tento díl se opravdu nevydařil.
Ukázka:
Jednou si Otakar Nejedlý přivezl z Paříže nové manšestrové šaty. Kdosi se ho ptal, jak se mu osvědčují a jak se v nich chodí.
"Jo, dobře se v nich chodí, ale je v nich nějaký bacil."
"Bacil?" divili se naslouchající.
"No, voni totiž v noci pořád flámujou."

Upřímná výpověď o tom, jak lze životem projít v marné snaze najít v něm svou uspokojivou pozici. Asi je to naší karmou, předurčením, že nejsme schopni překročit svůj stín. Smutný příběh...

Myšlenky, vytříděné do dvanácti kapitol podle témat. Některé jsou silné, jiné úsměvné nebo až banální, ale myslím, že si v nich každý může najít bod k vlastnímu zamyšlení. Přikládám pár příkladů:
Kdo se přestane ptát, přestane myslet, kdo přestane myslet, přestane žít.
Společné zážitky jsou pro šťastný život důležitější než společný majetek.
Lidem je bližší vlastní lež než pravda někoho jiného.
Bát se stáří je zbytečné, protože nemůžeme vědět, jestli se ho dožijeme.
Turista si myslí, ze cestování je přemísťování se; cestovatel ví, že to je poznávání.
Generál má jiný pohled na válku než voják. Generál chce zvítězit, voják přežít.
Asi osmdesát procent psychopatů je ve věznicích a zbytek nám vládne.
Blázen říká věci, které máme v hlavě i my, ale neříkáme je.

Silný příběh, který vnímavého čtenáře přiměje k zamyšlení nad tím, co je v životě důležité.
Dá-li někdo přednost poslechu, existuje výborné rozhlasové zpracování z roku 1958 v překladu Vladimíra Hvížďaly s Václavem Voskou, Otýlií Beníškovou a dalšími velkými herci.
/komentář čtenářky Naďa2411 měl být označen jako SPOILER! - já jsem ho naštěstí četl až dodatečně, ale třeba moje varování někomu prospěje.../

Pár krátkých příběhů, které vlastně nic až tak nespojuje (leda těch několik o běžecké vášni), ale které všechny ukazují onu hloubku srdce, která je jistě pro autorku charakteristická. Nejvíc mne potěšil březnový příběh psího nalezence a jeho užívání si změny života u nové paničky :-).

Tak, jak zanikají hmotné, často i vzácné, památky, tak mizí i povědomí o nich. V tomto případě mohlo dojít k obojímu - zániku ohrožené památky i odchodu posledních pamětníků, aniž by někdo zachytil jejich vzpomínky. Avšak díky málem sisyfovskému úsilí současného majitele objektu Rudolfova, pana Mgr. Petera Chvojky, který se nedokázal smířit s tím, že by měla tato významná památka zaniknout a nadšenectví autorky mohla vzniknout tato kniha. Zúčastnil jsem se křtu této knihy a měl jsem tak možnost setkání s autorkou, ale taky s pamětnicemi, jejichž vzpomínky se staly součásti knihy. Možná jen těch vzpomínek mohlo být v knize víc, jak jsem pochopil z hovorů pamětnic během konzumace na malé recepci, která představení knihy následovala. Knize by jistě i prospěla jazyková korektura (těch překlepů apod. je tam docela dost), o stylu nemluvě. Ale každá kniha nemusí být přece velkou literaturou. V tomto případě se musí ocenit, že vůbec vznikla.

Výjimečný zážitek. Zkoušel jsem ji jako audioknihu, ale abych se mohl pořádně ponořit do děje a hlavně do myšlenek, které se v knize vznášejí a stojí za větší soustředění, přešel jsem pokorně na klasickou četbu. Ostatně, i o tom tento román je. A je v něm tolik vrstev, úplná románová symfonie. I když nejvíc toho má zřejmě co říci Španělům, resp. Kataláncům, možná o to víc je to tajuplné čtení pro nás. Avšak mnoho zmiňovaných míst, osob i událostí má reálný základ. Proto klasická četba dává v tomto případě velmi vhodný bonus v podobě "Poznámky překladatelky," kde jsme s těmito souvisejícími fakty seznámeni. Stejně tak jsou ti, kdo dají přednost audioknize, bohužel připraveni o Doslov (také z pera překladatelky Atheny Alchazidu), který nabízí výklad i obohacení zážitku z četby. Audio provedení v přednesu Gustava Haška je však skvělé, to musím uznat. Kdybych měl tedy radit, doporučil bych poslech doplnit přečtením Poznámek a Doslovu (kniha je k sehnání i v elektronické verzi, DOKOŘÁN 2008).

Vzácně vyvážený pohled na rodinné soužití očima všech zúčastněných.
Citát: "...ať se zlobí na tátu, na toho se stejně zlobí furt." ;-)

Poměrně plytká stylistická cvičení s nádechem moudra, místy však i trapnosti. Autor by se měl zřejmě raději držet zpracovávání námětů ze života jiných, v tom je bezvadný. Dá se pochopit, že mu úměrně úspěchu jeho předchozích knih narostlo sebevědomí, aby se pokusil představit nám své vlastní myšlenky, ale cítím, že je měl raději nechat trochu uzrát a některé možná ani nevytahovat. Je mi to líto...

Skvěle rozehraná partie se čtenářem. Stupňující se napětí, parádní katarze. Přečteno za jedno deštivé odpoledne. Nemám co vytknout.

Nemám problém se začíst (nebo zaposlouchat) do srdceryvných příběhů a věřím, že i v té „červené knihovně“ se mohou najít literární poklady. Proto mne plně zaujal slibně se rozvíjející příběh malé limonádnice. Jenže s přibývajícími, resp. ubývajícími, stránkami ve mně sílilo podezření, že to je vlastně jen poněkud přeslazený příběh s předvídatelným koncem. A závěr to bohužel jen potvrdil. Škoda.

Asi je dobře, že se pan Hejda nemohl dožít dnešní doby. Myslím, že by zastával postoje, za které by ani dnes nebyl režimem uznávaný. Je až mrazivé si uvědomit, nakolik se dnešní akciovky a nadnárodní společnosti pokoušejí (a velmi úspěšně) o totéž, před čím on varoval. Ani jeho jasný postoj k tomu, jak nás bratři Slováci za války zradili a poté si od Čechů nechali vybudovat průmysl, by nebyl populární. Jeho vyprávění je až syrově chladné, bez melancholie, s jistou dávkou patosu a sebechvály. Ale myslím, že nebýt těchto jeho vlastností, nemohl by svůj osud vůbec unést. Vždyť on nebyl obyčejným občanem, on skutečně měl vysoké postavení, založené na svých mimořádných schopnostech a dovednostech. I přes svůj neárijský původ dokázal přežít holocaust, byl aktivní v politice, ekonomické sféře, byl právníkem, tak trochu i lékařem, a vedle toho měl linii novinářskou, spisovatelskou i básnickou. Pro český stát a jeho občany byl připraven udělat vše, co bylo v jeho silách. Muselo pro něj být těžko pochopitelné, že se nový režim právě takto schopných lidí potřeboval zbavit. Je dobře, že, i kdyby nic jiného, tak po něm zůstanou alespoň tyto paměti. Tato kniha by se měla stát povinnou četbou ve školách...

Bez patosu, ale přece jen smutné poskládané vyprávění o zanikajícím světě a životě lidí, kteří měli lidštější žebříček hodnot, než je dnes standardem. O těch, kdo nepotřebovali ve svém životě ke štěstí pohodlí a technické "vymoženosti" a dovedli se radovat a vzájemně potěšit prostými věcmi. Možná je tato civilizace ve svém vývoji na konci a nastane přece jen ještě doba, kdy se lidé začnou ke stylu života těchto trampů ještě rádi vracet. Přál bych i panu Čermákovi, aby se toho ještě dožil.

Kniha mne zaujala svou zajímavou obálkou /i když se tedy přiznám, že teprve po přečtení jsem si uvědomil, co na ní vlastně je :-)/, takže jsem se rozhodl si ji přečíst bez toho, že bych se zajímal, kdo je jejím autorem (moje první setkání s ním) nebo, co je jejím tématem. Autorův styl psaní je zralý a čtivý, takže jsem od prvních stránek očekával silný čtenářský zážitek. Je pravda, že rodinné vztahy jsou vždy přitažlivým tématem, zvláště ty nedobře fungující. Jenže tady se onen prvotní dojem, že se tato novela nezařadí do šedého průměru mnoha podobných děl, bohužel nepotvrdil. Charaktery i děje zůstaly jen naskicované a v tomto formátu zůstaly nedotažené. Katarze se nedostavila, jen lehce kýčovitý, v tu chvíli už pro čtenáře očekávaný, závěr. Obálka a ilustrace tak pro mne zůstaly nejsilnějším dojmem z této četby.

Solidně připravené, poutavé čtení, bez bulvárního nádechu. Autor nám nepřipravil jen klasické "soudničky," ale hlavně nás seznámil se systémem soudnictví na našem území od doby císaře pána až po "tatíčka Masaryka." Velký prostor je tu věnován také otázce vykonávání trestu smrti a udělování milostí. Pochvalu si zaslouží přehledná grafická úprava. Výhradu bych měl jen ke zbytečnému opakování některých pasáží.

Přestože velká část textu je pro nezasvěceného čtenáře trochu nudná - v publikaci pro laickou veřejnost nadbytečné odborné termíny, vyjmenovávání všech osobností, s nimiž se setkal apod. - vynahrazují to poutavé historky např. ze života v tehdejším Kuvajtu nebo při návštěvě Petrohradu. Celkově pro mne až překvapivě zajímavé čtení. Autor byl rozhodně bezesporu významný lékař a dobrý člověk.

Kniha mne zaujala svým tématem a zpočátku i obsahem. Když se však mnohé popisy začaly vracet a omílat znovu a znovu, začalo mi připadat, že autorovi nejde ani tak o smysluplné vyprávění, ale spíš o předvádění sebe sama. Jak se zdá, autor se rozhodl svůj talent uplatnit ve stand-up výstupech, účastí v osobních prezentacích na různých literárních soutěžích, vystupováním pro krajany v exotické cizině apod. Knihu jsem dočetl v naději, že se třeba mýlím a přece jen se nějaké to poselství objeví. A vlastně jsem se dočkal. Minimálně toho, že se autor svěřil, jaký je jeho životní postoj. Tedy, pokud lze onen text možno brát jako osobní výpověď, neboť je (kap. 65) celý v uvozovkách:
"V životě existuji jen vedlejší zápletky. Myslíme si, že všechno, co prožíváme, má nějaké jádro, které pak ze zpětného pohledu vytváří ve vzpomínkách náš skutečný život. Život však sestává jen z bezvýznamných vedlejších zápletek. Z nedůležitých všedních okamžiků špatných nápadů, bezpočtu filmů, které člověk zhlédne, aniž se nad nimi hlouběji zamyslí, z příšerné hudby v rádiu, z nezajímavých cest domů, čekání v čekárnách, kam si zapomněl vzít knihu, zavazování tkaniček, nezáživného přijímání potravy, vylučování, močení, monotónního psaní textů, pracovní činnosti, která se nezapíše do paměti, bezobsažných rozhovorů pod vlivem alkoholu, které jsou vedeny jen ze zdvořilosti a nejistoty, z uklízení bytu, čištění zubů, praní prádla a z řady dalších očistných činností, které ztratí smysl v momentě, kdy jsou vykonány. Z okamžiků, kdy člověku slovo, jež mu právě vypadlo, náhle zaklepe zezadu na hlavu. Nebo z takových momentů, kdy zahlédne na ulici známého a rychle se otočí stranou, protože z nějakého důvodu nechce, aby ho ten druhý poznal. Nebo když se musí podruhé podívat na hodinky, protože si napoprvé nezapamatoval, kolik je hodin. Když uvažuje, jestli se má podrbat, nebo to nechat plavat. Z okamžiků, kdy vstane příliš rychle a krevní oběh na to nestihne zareagovat, takže se člověku zatočí hlava, udělá se mu černo před očima a na chvíli ztratí rovnováhu. Z okamžiků, kdy není absolutně schopný najít na něco odpověď, nebo se rozhodnout pro ano či ne, takže na chvíli zcela nečinně zírá na zeď..."
Pocit, který ve mně vyvolal tento "román" však vyjadřuje výstižněji jiná citace:
"Civilkář si zastrčí do uší sluchátka a vydá se a svou každodenní nenáviděnou cestu k nenáviděné autobusové zastávce, aby počkal na nenáviděný autobus, ve kterém bude vedle nenáviděných lidí čekat, až ho nenáviděný autobus dopraví na nenáviděné místo, kde vykonává civilní vojenskou službu a kde musí nejprve projít vedle nenáviděné paní Glettlerové, která svou roli vrátné bere až moc vážně a pokaždé ho pozuráží až na krev, načež vejde do nenáviděného chráněného bydlení, kde musí vykonávat nenáviděnou práci a posléze se stejným nenáviděným autobusem vrací nenáviděnou večerní šedí zpátky do svého nenáviděného bytu, kde už jeho nenáviděná a současně i stejně nenávidějící přítelkyně čeká na to, aby se s ním mohla pustit do každovečerní oběma nenáviděné hádky, načež civilkář upadne do neklidného spánku, který jako jediný fenomén v jeho životě není nenáviděný, zato je však skoro neustále narušovaný nenáviděnými sny, dříve než se v 6 hodin ráno vzbudí do mdlého slunečního světla a všechno začne nanovo."

Temný příběh, který má přesně určené místo děje i reálně současnou dobu, v níž se odehrává. Přesto snad nelze mít při čtení pocit, že by se něco takového mohlo odehrávat jen tam někde v zastrčeném koutě Anglie. Soudržnost rodiny, touha po spravedlnosti i pocit sounáležitosti s druhými jsou myšlenkami, které patří k lidskému životu kdekoliv a kdykoliv. Ale také postupně nabývané vědomí toho, že vytvořit společenský řád, který by ideálně uspokojil potřeby každého jednotlivce, zůstane navždy nesplnitelnou utopií...
Román má vyrovnaný rytmus a silný emotivní náboj. Kurzívou vkládaná druhá časová linie nás nenechává na pochybách, kam příběh směřuje, ale to nepůsobí nijak rušivě. Čtenář má o to více prostoru k zamyšlení nad znepokojivými tématy děje...