Byly jsme tam taky ekniha

od:


KoupitKoupit eknihu

Strhující vzpomínky ženy, která byla 14 let nespravedlivě vězněná komunistickým režimem, v elitní společnosti mj. prof. Růženy Vackové, katolické spisovatelky Niny Svobodové, skautské aktivistky Dagmar Skálové aj. Po návratu z vězení se jí podařilo emigrovat za sestrou do Austrálie, kde studovala umění, historii, archeologii, psychologii a sociologii. Věnovala se také práci pro Amnesty International, uspořádala několik výstav a úspěšně působila také jako filmová kaskadérka. Doplňující informace...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/121865/byly-jsme-tam-taky-Kll-121865.jpg 4.5374
Žánr
Literatura faktu, Biografie a memoáry, Historie
Vydáno (ekniha), Monika Vadasová-Elšíková
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (108)

Kniha Byly jsme tam taky

Přidat komentář
Biba_with_Book
předevčírem

Na teto knizce nemam nic co bych hodnotila. Syrove vypraveni zeny, ktera si prosla vezenim mj., proto, ze nemela ten "spravny" nazor. Hlavne budme bdeli at se nic podobneho jiz nikdy neopakuje.

lachtan77
02. dubna

knížku jsem si půjčil z knihovmy kamaráda mého známého. Spolu s ní ještě další tři o osudech lidí vězněných komunisty nebo za války. Jelikož jsem hodně četl o koncentračních táborech a gulagach zaujalo mě téma politických věznů Československa. Toto je velmi silný příběh ženy nebo spíš žen, které byly semlety režimem.


Pravda je, že jsem trochu bojoval se stylem psaní a vyprávění. Taky jsem čekal víc detailů o udávání, obvinění a hlavně z výslechů. Jinak ale zajímavé a poučné čtení


Files
20. února

Povinná literatura pro všechny, kteří si myslí, že dříve bylo lépe!

Lka
19. února

Co k této knize napsat. Každou chvíli jsem měla jinou myšlenku. Je hrozné co si ženy musely vytrpět. Bylo to hodně těžké čtení...

SSTknihy
27. ledna

Velmi intimní pohled na život ve vězení a pracovních lágrech v 50. letech. Bez přehnaných citových výlevů, obžaloby či naturalistických scén líčí autorka střízlivým jazykem svůj život za mřížemi. Život v nelidských podmínkách, ve kterých politický vězeň byl jen pouhou hračkou v rukách všemocných dozorců a vyšetřovatelů. Jedna z knih, kterou by si měl přečíst každý, aby se nezapomnělo.

tonysojka
16. ledna

"Že většina z nás přežila se zdravým rozumem, bylo podmíněno především tím, že jsme byly ženy.
Ne proto, že by byly ženy měly lehčí podmínky, jak si často přejí věřit lidé nezúčastnění, zvyklí jakžtakž přijmout surovosti páchané na silnějším pohlaví, utěšující se sebepřesvědčováním, že něco takového by ženě přece nikdo neudělal. Ve vězení není rozdílů, když jde o násilí. Rozdíl je jen v tom, že žena je celým svým ústrojím docela jiná než muž, nejen fyzicky, ale především svou vnitřní podstatou. Má nějak silněji vyvinutý instinkt přežití. Ať je kdekoliv, začne si budovat své vlastní prostředí, ví, jak na to, snáší na nové hnízdo, věčně načepýřená a připravená rvát se s malými a velkými protivenstvími. Každá je starou vojenskou kobylkou, která natahuje ouška při prvním zarachocení táborových bubnů, ale také trochu Messalinou, která ustavičně kuje pikle. "

" Jednou v Dubčekově éře ptal se mne jeden advokát: „Proč jste na sebe měly tak přísná měřítka a dělaly si všechno těžší, proč jste se nepodrobily předpisům, abyste snáze přežily?”
„Chtěly jsme si udržet morální integritu,” odpověděla jsem popravdě.
„Cože?” vykřikl. „V době, kdy ten, kdo měl ruce, kradl, a kdo měl smysly pohromadě, kolaboroval, vy, žebrácky, jste si chtěly udržet morální integritu? Šílenství!” Zahleděl se na mne soucitně a také trochu podezíravě, jako hledíme na obraz blázna, který se s vypjatou hrudí představí jako Napoleon Bonaparte "

" Začaly jsme hromadně věřit, že nás Pán Bůh nezatížil nadarmo něčím, co bylo nad naše síly.
Nerozhodl o nás mimovolně, ale protože věděl, že obstojíme, vyvolil nás k záměru, který byl tajemný, a svůj život jsme začaly chápat jako moudrý úradek. Každá z nás, nepovšimnuta a neznámá světu, měla místo určené shora, kde nebude zapomenutým ošlapkem. A tak jsme věřily, že neprožíváme tragickou epizodu života, ale jeho nejdůležitější část, kde nám je nabídnuto poznat zblízka všechno, co lidský život obsahuje, od vrcholu až k temným pádům, jsme na pouti, která nás vede cestami lidského myšlení a chování, cítění, krásy a zla a všeho, čeho je člověk schopen.Ale nebyly jsme jen modlící mlýnky, vytáhly jsme do boje jako první křižáci v Clermontu s přesvědčením, že každý za pravdu padlý bude odměněn životem věčným, kde nebude vyšklebování ani hlad, ani bolest, ani zima, ani strach, ani číslo přišité na viditelném místě vězeňské uniformy.
Jenomže, nezapomínejme, že jsme měly daleko k průzračným světicím na oknech katedrál. Ani na chvíli jsme nepřestaly být lasice a megery a nedopřály jsme svým trapičům oddechu. Ne všechny z nás byly věřící a bylo nutné najít společnou linii, která by nás spojovala. A nebylo to „ora et labora”, ale každodenní zápas proti bezpráví a nicotě. Stále jsme protestovaly. Ústně a písemně, jednotlivě a hromadně"

kap66
07.12.2020

„Stojím v davu lidí, z nichž někteří vraždili a loupili, jiní jen pozdvihli hlas a řekli něco tak nemoderně, jak se to říkalo za špatných časů, jiní zatoužili odejít z radostné doby a vzkvétající země někam do zemí nepřátelského tábora, jak se dnes označují všechny končiny na západ od našich hranic. Učitel a lupič, básník a podvodnice, studentík a venkovská babička, kdekdo zde stojí, protože na každého se může dostat v té době plné organizovaného jásotu.“
Mám sklon někdy odpouštět krkolomnou stylistiku, pokud mě knížka osloví závažným, osobním příběhem. Tady jsem ale nemusela. Perfektní jazyk. Ne ve smyslu dokonalý, ale působivý, přesný, ve své strohosti citově zasahující.
„Sluneční paprsek přejel po tváři báťušky Stalina v zaprášeném rámě. Zastavil se na jeho věčném, poťouchlém úsměvu. Zlověstná Mona Lisa našeho věku.“
Nejkrásnější pasáže jsou ty, v nichž se vězeňkyně snaží čelit hrozným dvouciferným číslům označujícím roky odnětí svobody. Dopřávají si drobné radosti v podobě hledání kapek humoru, vzájemného vzdělávání, nevzdávají se své důstojnosti a morálky. Přitom byly těmi nejhoršími; vždyť tamhleta vražedkyně zabila jenom tři lidi, ale ony chtěly vyvraždit celý národ…

Clint
25.11.2020

Smutná knížka. A není to použitým jazykem. Je to obsahem.

Je pro mě nepředstavitelný, kde se v lidech bere vnitřní síla překonat nepředstavitelný. Přežít zvěrstvo a ještě o něm poté mluvit a vracet se k tomu v knížce. A přesto jsou osobnosti, jako paní Šimková, které to zvládly. Zachovaly si svoji čest, nadhled, lidskost a důstojnost a nepodlehly zrůdnýmu režimu a zrůdným lidem, kteří takový režim podporovali.
Nic proti Boženě Němcový, ale tohle by mělo být zařazeno do povinný četby na druhým stupni základních škol. Smekám před morální silou paní Šimkový. Následky, metody a způsoby zrůdnýho bolševicýho režimu nesmí být zapomenuty.

S hlubokou poklonou Vám paní Šimková upřímně děkuji za tuto knížku vzpomínek. Ač jsem nechtěl, tak při čtení se mi často vybavovala otázka – a co ty? Vydržel bys to taky? Dal bys to? Rád bych věřil…

1