Hanka_Bohmova komentáře u knih

Nestává se často, že bych objevila současného autora detektivek, jehož knihy by mě nalákaly k soustavnějšímu čtení. Zde se to podařilo a já bych chtěla tímto komentářem poděkovat svým kolegyním z mimibazaru za kdysidávné doporučení :o)
Kniha byla tak někde napůl mezi mými oblíbenkyněmi A. Christie a P. D. Jamesovou - více příběhu, než mají hříčky paní Christie, méně závažné než romány paní Jamesové. Jako odpočinkové čtení dobré, dokonce moc dobré, ale ne tak dobré, abych příště bez obav sáhla po jakékoli knize autorky - budu si vybírat.

Ústřední konflikt románu je obecně lidský - křesťanská víra ho jen vyostřuje, nevytváří. Je to věčný rozpor mezi tím, co činím, a co bych činit chtěla. Ponor do duše člověka, který je ve vleku, vnímá to - a čeká, kdy se utrhne poslední kotva. Pokud vůbec zaznamená, že už se utrhla.
Opravdu, jak naznačil v komentáři Weil, hrdina je poněkud speciální případ. Řada lidí je totiž vlečena, aniž by jim to vadilo. Buď si to vlivem výchovy a svého okolí ani neuvědomují, nebo jsou na sebe dokonce pyšní. Tak může být promiskuita či hněvivost vykládána jako mužnost, neupřímnost a podvod jako obratnost, vyjadřování omezené na cynismus, ironii a sarkasmus třeba jako inteligenční převaha... Jenže v okamžiku, kdy mi tyto železné zvyky brání projevit se jako skutečná lidská bytost - navázat vztah, otevřít se někomu, vyslechnout jiného člověka, být aktivní ve prospěch druhých -, je těžké hodnotit je jako výkon lidské svobody. Nabízí se spíše opak: výkon lidské nesvobody, závislosti. Autor zvolil postavu, která si své vězení uvědomuje a prožívá ho jako hanbu, jíž se ale nedokáže a nechce vzdát. Je otázka, do jaké míry Wilfred vnímá své počínání i jako zradu vůči sobě, vůči své lidskosti, svému potenciálu. Rozhodně je intenzivně vnímá jako zradu vůči svému Bohu. A do tohoto rozpoložení smíme nahlédnout. Snad, říkala jsem si při čtení, podobní lidé, kteří trpí "sami sebou" sevřeni učitou bezmocí tam, kde si ostatní vychutnávají bez výčitek, trpí právě i za ty druhé.

Pro mě kniha přináší několik hodně zajímavých myšlenkových okruhů. První je samozřejmě boj hříchu a milosti, jehož intenzitu, hloubku a vývoj v sobě sotva tušíme, i když se je pokoušíme tu a tam uhadovat - bohužel často proto, abychom si mohli říct uklidňující "ještě dobrý". Když Wilfred mluví o svém spoléhání se na výčitky svědomí, na to, že přece nakonec vždycky přijdou...
Náboženská praxe tu dostává velmi osobní výraz, například v úvaze o Bohu vydanému lidem napospas. A smrt, přítomná od první do poslední strany - je vůbec možné tento příběh číst a nemyslet na vlastní smrt?

Pokrytectví. Pokrytectví zvláštní, pokrytectví ze slabosti, z potřeby nezranit druhé, také pokrytectví z touhy nekompromitovat to cenné, k čemu patřím. A pokus vyřešit tuto koexistenci zla a dobra, nehodnosti a nejvyšší hodnoty ne tím, že přestanu dělat zlo, ale že přeruším své vazby k dobru, že se do zla ponořím celá. V realitě to mívá výraz jemnější i radikální: Nejsem dost dobrá, abych směla udělat to a to, říct to a to, bylo by to předstírání. Anebo v mládí neodvratný čin, odřezávající cestu zpět, jako seknutí do nesnesitelného napětí mezi dvěma neslučitelnými životy. Jak unést rozpor mezi pokladem a hliněnou nádobou?

Wilfred se opakovaně potýká s tím, že je jako lidská bytost redukován na fakt neobvyklého náboženského vyznání. To se, myslím, stává běžněji, když člověk nese nějaký výjimečný atribut - zde je to katolík mezi protestanty, ale mohl by to být sirotek, člověk tělesně postižený, cizinec, homosexuál, dítě rozvedených rodičů... vždy je v nebezpečí, že jeho projevy budou vykládány jako důsledky tohoto jediného atributu (případně v duchu představ, jaké důsledky by asi mít měl). Až ani člověk sám nerozezná, kde končí nějaké typové danosti a začíná jeho individuální prožívání.

A na závěr si nechávám Anguse. Téměř dokonalá paralela k Wilfredovi, Angus si však v mých očích stojí ve všech ohledech lépe. Svou vlastní závislost vidí pravdivěji, bez ozdůbek. Je schopen lásky dříve než Wilfred. A tato láska ho přiměje jednat i proti své žádosti v době, kdy Wilfred si jde bez pochybností za svým. Jenže. Jenže stovku souložnic ponížených na kus masa napravit lze, zato homosexuál, to je prostě od narození zmetek. Zoufalství by chtělo triumfovat jako poslední slovo, ale skutečné poslední slovo zní tam, kde my už číst nedovedeme.

4 23.09.2019

Někdo už to níže v komentářích naťuknul - zajímalo by mě, jestli autorovi přišlo na mysl, že by mohl mít i čtenářky...

Milan3144 ve svém komentáři vyjadřuje podezření vůči přátelství hrdinů v knize. To jsme to dopracovali, říkám si já, když už nedokážeme použít sloveso "milovat" jinde než v posteli. (Ještě tak matce vůči dítku bychom to uznali?) Přitom fascinace - která je pro mě hlavní psychologickou linkou knihy - samozřejmě k přátelství patří, stojí u jeho základů, dodává nám potřebnou odvahu ke sdílení a vydávání se (jako nám ji může dát hormonální nálož mateřství nebo prožívaná sexualita v milostném vztahu). Zorbas vidí ve vypravěči někoho jako sebe, někoho, kdo jde stejnou cestou, kdo snad stejnou cestou nakonec projde a životně vyzraje. Vypravěč vidí ve svém novém příteli celý vesmír, který zatím nedokázal integrovat, který mu podstatně, hluboce chybí. Vám to obojí nezrychluje tep? Mně teda jo.
A je to podle mě právě tato fascinace chybějícím, co v rámci vyprávění dodává Řekově životní filosofii (máme ruce, abychom mohli brát) nimbus až mystické moudrosti. Jenže je to moudrost se zásadní trhlinou - nemá odpověď na smrt. Na tu jedinou důležitou otázku. Adoruje svobodu a na rubu této adorace nechápe oddanost a riskující důvěru. Svoboda ve smyslu zcela nezávislé vlády se ale tváří v tvář smrti (nebo, protože nebudeme mít všichni takové štěstí jako románoví hrdinové, tváří v tvář fyzické a mentální sešlosti, ztrátě soběstačnosti, ztrátě úsudku - a také tváří v tvář našim hlubokým životním selháním, utrpení způsobenému druhým) jeví být jen dočasnou svobodičkou, poněkud krutou hrou na svobodu.

Pro mě zajímavá kniha, velmi smyslová a smyslná, která může působit jako protizávaží tam, kde byl ztracen a zapomenut úžas nad realitou, ale příliš slabá, příliš omezená, než abych si podle ní chtěla zařídit život.

11 16.09.2019

Tuhle knížku mi v mládí doporučili moji dobří přátelé, formovaní myšlenkami woodcraftu. Už to je důvod, proč k ní mám pozitivní vztah. Kromě toho jsem holka z hájovny, která se odmalička toulala sama v lesích a objevovala v sobě instinkty pravěké sběračky, kteréžto jí zůstaly zachovány dodnes.
Carter rozhodně dokáže vzbudit ve čtenáři soucit a dojetí spojené s citlivostí pro důstojnost člověka - to už jsem si před pár měsíci prožila v Odvedu vás do Sierry Madre. A jeho vyprávění v nás obnovují smysl pro vnímání skutečnosti přírody. Konrad Lorenz píše, že moderní člověk má tendenci nadhodnocovat význam a možnosti materiální kultury, která ho obklopuje - prostě jen proto, že ho obklopuje, že je neustále přítomná a že s ničím jiným se příliš nesetkává. A tak je mu nutno připomínat, že peníze nejsou k jídlu, voda neproudí sama od sebe z kohoutku a "hlína se nekupuje v Hornbachu", jak to včera v jednom rozhovoru vyjádřil pan docent z ČZU. I podstatu práce (nikoli "chození do zaměstnání"), i vlastní smrt je mu nutno připomínat.

15 09.09.2019

Hrabal jako autor mě nikdy moc nelákal a bude mě nelákat dál.

Kniha je v několika komentářích označována za humornou, ale já ji tak nevnímala. To, co dokážu identifikovat jako potenciálně humorné scény, ve mně vzbuzuje zčásti posmutnělé svírání srdce, zbytek je pro mě jakousi analogií hluku. A já nemám ráda hluk. (V této souvislosti jsem zvlášť vděčná, že neznám filmové zpracování.) Několikrát jsem si připomněla Havlíčkova Neviditelného, s podobně ponurými pocity v mysli, a osud hrdinova synka to jen zpečetil.

Moc mi na knize vadilo - vlastně bych asi neměla říkat na knize, obvyklejší bývá porucha na přijímači než na vysílači :o) -, že se mi nepodařilo pochopit, jak se z člověka s tak jasnou představou "co s lidma hejbá a v co lidé věří" stane horský mudrc. Uvědomuju si motivy, které k tomu přispěly nebo v nichž se ten proces odkrývá, ale proč a jak se to děje, to jsem nepobrala. Nějak mi těch sebe-konfrontací přišlo málo. Jako by chtěl autor říct, že se podobáme špinavému potoku, který se pročistí sám sebou, tím, že se špína časem usadí. Mně se zdá, že tohle ke skutečnému cíli nevede.

Pokud jde o dlouhé věty - myslím, že je to vyprávěno přesně tak, jak je potřeba, aby to bylo vyprávěno. Včetně té překotnosti a v první části převažujícího selektivního vidění světa v duchu zásady "nízkému vše nízké".

7 05.09.2019

Jak už tu bylo vyzdviženo, nejsilnější je kniha tam, kde popisuje psychologii jednotlivce v znetvořující společnosti (úvaha o prožívání zrazujícího je výborná) nebo - z druhé strany - techniky ovládání davu. Mnoho užitečných lekcí, chceme-li aspoň trochu odolávat manipulaci a odhalovat vlastní sebe-manipulace.

5 04.09.2019

Dočetla jsem už třetí nebo čtvrtou Austerovu knihu a ze všech mám podobné dojmy. Jsou výborně vyprávěné, vnímám v nich téma hry/fantazie jako temného mechanismu, něčeho odcizujícího, a - asi nejdůležitější - po čase si z nich nic nepamatuju. Tak nanicovaté nic, že k rozpomnění je nezbytná opravdu podrobná anotace. Nazvala bych to "dokonalé míjení". Jsem ráda, že aspoň jiných lidí se jeho psaní dotýká, jak soudím podle komentářů.

1 31.08.2019

Pokud si dobře vzpomínám, četla jsem Hodiny poprvé v době, kdy jsem o Virginii Woolfové věděla jen málo a z jejích knih znala jen Flushe (za což vděčí korepondenci R. Browninga a E. Barrettové).
Od té doby jsem s velkým potěšením přečetla téměř všechna autorčina díla přeložená do češtiny. Přesto si nejsem jistá, jestli to mělo na mé dojmy z Hodin zásadnější vliv. Spíš pro mě zůstávájí svébytnou knihou, v níž jsem při nynějším čtení nejostřeji vnímala motiv "osvobození se", touhy po odchodu z okolností, do nichž se člověk necítí patřit, které přijímá omylem, jemným nátlakem, (zdánlivou) nevyhnutelností. To je pro mě osobně zajímavé téma, v prvním hnutí mám sklony vidět je jako pokušení, příbuzné té svůdné a popohánějící iluzi, že hluboká láska je ve skutečnosti snadná, jen když najdeme tu správnou osobu. Že pocit smyslu, pokojné srdce, je záležitostí takových a takových životních podmínek, které je tedy potřeba získat. Možná bych spěchala říct, že proti tomuto pokušení je nutné bojovat - kdybych ovšem neviděla, že právě to postavy v knize dělají. Bojují proti svému pocitu, že nežijí správný život - svůj život. Zkoušejí proti němu bojovat drobnými i většími ústupky, vnějším přizpůsobením se, vnitřním povzbuzováním a horečným oceňováním toho, na čem "by jim mělo" záležet. Ale nejsou šťastnější. Manévrovací pole pro možnost vybudování opravdu nosného, a ne jen zdánlivého souladu jim omezuje duševní nemoc či slabost, ohlušující očekávání okolí, nedostatek otevřené komunikace, snad i křehkost povědomí o vlastní identitě.

10 27.08.2019

"Před válkou měli všichni všechno, auta, jídlo, práci. Žilo se jim dobře... a pak začali střílet. Do smrti nepochopím proč. Ti Srbové nám zničili život, zničili však taky svůj vlastní."

Vedle příběhů obětí jsem při čtení pociťovala ještě jednu silnou emocionální linku, a tou byly rozpaky a stud člověka, který je ve válce přítomen "jako host", jak to sám autor v komiksu nazval. Který se těší privilegiím, například privilegiu odejít. Snažila jsem si to představit, ale pořád nevím... jestli bych to dokázala (sama před sebou) dlouhodobě unést, vytvořit si nějaký modus vivendi.

3 27.08.2019

V mých očích knize škodily zejména dvě věci. Jednak přímo její knižní podoba. Kapitolka týdně v časopise působí úplně jinak než souvislá četba - ta se mi časem stala poněkud ubíjející, text (vzhledem k tématu nutně trochu repetitivní) ztrácí jiskru. A dále mě rušily pasáže nepřehnaného a nekarikovaného rozhořčení. Tím nechci říct, že bych byla cynik, co nesnese pár řádek upřímnosti bez pózy. Ale mísit je kousavou satirou je čtenářsky nepřívětivé.
Mnohé postřehy jsou aktuální dodnes, jak už bylo zmíněno níže. Nářky nad dvorskou hlídkou bychom mohli klidně přenést na dnešní bulvár a svět celebrit, a tak podobně. Osvěžující jsou hojné zášlehy sebeironie, týkající se zejména autorovy převeliké ochoty žít si pohodlně bez finančních nákladů: "Nosí velký šosatý kabát, nacpaný dopisy a zprávami od agentů o společnostech, jichž je ředitelem. Při chůzi mu pečetítka cinkají. Kéž bych měl takového pána strýčkem a on byl bezdětný! Miloval bych ho, vážil bych si ho a byl bych k němu laskavý."

1 21.08.2019

Z korespondence paní Mileny vyzařuje její hloubka, to je lidsky krásné a mě to oslovuje, i když jsem přesvědčená, že osobnostně nijak zvlášť nesouzníme, nesedly bychom si. Ale ještě více pro mě znamená její obrovská síla a odhodlání - neuvěřitelné, kolik toho ta žena utáhla. To už není jen otázka krásy charakteru, to už má přesah společenský a pravdivě se píše v jiných komentářích, že podobné lidi i právě teď moc potřebujeme.

"Chci tady zůstat, dokud mohu dělat to nejmenší. Nevím, jak to bude dlouho. Rozhodně do poslední chvíle. ... Ale jaký je to beznadějný svět, který se řítí. A přece, je-li to, čemu jsme říkali Evropa, už jenom v našich srdcích, chci to nosit světem tak dlouho, jak budu moci." (listopad 1938)

"Musela bych se stydět, kdybych si měla stěžovat: a jsem vlastně velice skromná: chtěla bych se jen jednu noc vyspat."

"Willi, proboha Tě prosím, napiš to ihned a pošli to, jak nejrychleji dovedeš. Namáháme se tu nesmírně. Jde to. Peroutka je obdivuhodný a Přítomnost je lepší než kdy jindy." (únor 1939)

"Honzo, napsala jsi mi jednou, že mne budeš mít ráda, až budu stará - pamatuješ se? Už jsem, miláčku. Stará maminka, která nemá nic než Tebe, ale to je hrozně moc, jsem hrozně bohatá, Honzo, a šťastná, že Tě mám." (únor 1940)

6 19.08.2019

Myslela jsem, že si půjčuju jinou knihu. Nepříjemný omyl, sice jsem ho dotáhla do konce, ale nestálo to za námahu a zmarněný letní půlden. Pamatuju si na dětské opovržení nad vyprávěními, která si dotyčný přifukoval a přibarvoval, jen aby posluchače ohromil. Ptačí tribunál byl podobný. Hodně nafouknuté a nabarvené nic. Něco takového si asi puberťačky vymýšlejí před spaním (ani slovo proti nim - nevydávají to za umělecké dílo).
No, aspoň si příště budu poctivě číst anotace.

3 19.08.2019

maminka nechala to tak
a: co spolu děláte kromě...?

pořád se smějeme vyhrklo ze mne
tak to je zlý zesmutněla
a dál se neptala

šla pustit psa

a já ve venkovské kuchyni
najednou jsem věděl
že najednou nelžu:
pořád jsme se smáli tak proč
lžu když o zlé milé píšu?


Nezažila jsem to - to hlodání červa v rajském jablku. Ale jako by se stalo. Pavel Šrut mi své obojaké prožívání lásky dokázal zprostředkovat přímo hmatatelně, se zvláštní přísností. A strašně se mi líbí jeho znepokojivé hry se slovy... mámilá, předsevzetí a zasevzetí... bodne to, přesně.

3 16.08.2019

Autor hned v úvodu připomíná, že naše ochota přijmout existenci zázraku není dána silou zkušenosti, očividným důkazem. Naopak, naše "předporozumění" interpretuje zkušenost a stanovuje (ne)přijatelnost argumentů. Proslulé vyprávění o E. Zolovi v Lurdech (obsažené zkráceně například v Hlouchově Minutěnce) to ilustruje znamenitě. A nemusíme se omezovat na vztah k nadpřirozenému: i obyčejná žárlivost ovlivňuje kritéria věrohodnosti partnerových vysvětlení natolik silně, že ani zde není řešením podat další, ještě neprůstřelnější důkaz.

Proto se C. S. Lewis soustředí právě na naše předporozumění a zkoumá teoretickou ospravedlnitelnost, přijatelnost zázraku, vnějšího zásahu do běhu přírody. Nejsou to stránky, které by se "četly samy" - je potřeba zapojit šedou kůru mozkovou. A obávám se, že současnému čtenáři může být Lewisův důraz na zcela speciální postavení lidského intelektu (autorovými slovy: faktu, že lidská mysl dokáže dospět k nezvratnému přesvědčení o nutné existenci další planety za Uranem) trochu cizí, protože současná společnost ztrácí pro racionalitu tu citlivost, která převažovala v minulosti.

Jsou Lewisovy Zázraky k něčemu i člověku, v němž existence nadpřirozeného žádný kognitivní rozpor nevyvolává? Podle mě zcela jistě. Autor není esoterik utržený ze řetězu, jeho pohled je očišťující, pořádající (pro leckoho jistě až moc). A pokud jde konkrétně o křesťany - Lewisovy úvahy o hlubší povaze biblických zázraků mohou být inspirativní i pro ně.

Myslím, že víc stránek už by charaktery postav neutáhly, zejména kdyby ty stránky nebyly naplněné dostatečně intenzivním dějem. Omezení se na pouhé dvě situace, silně strhávající pozornost čtenáře, je k jakž takž dobrému dojmu z knihy nezbytné. Já ji vnímám jako neuspokojivě přehnanou směsici pouličního plakátu a pohádky, která mě "k zamyšlení nad dnešním světem" nedovedla.

2 15.08.2019

Jako romance je to půvabné až roztomilé, a k tomu se dozvíte hrozně moc o podobách krajiny a chovu ovcí! Že hrdinka vyvolává v leckterém čtenáři nutkání použít výchovného pohlavku (zejména v kontrastu s Gabrielem), to mi připadá přirozené. Osamostatnit se v prostředí, které u člověka samostatnost nepředpokládá, vyžaduje smělost téměř nutně hraničící s unáhleností a hloupou tvrdohlavostí. S časem a zkušenostmi se to poddá, jak vědí rodiče všech bývalých puberťáků.
Ve zdejších komentářích je málokdy zmiňován humor, ale mně kniha opravdu připadala vtipná. Autor se, pravda, ještě drží jakéhosi třídního rozdělení a při utahování si z lidských nectností vystačí s čeledíny a ženským služebnictvem, vzácně se plamínek ironie dotkne i samotné Batsheby. V tom se liší od mé oblíbené Jane Austenové, která své hrdiny tepe hlava nehlava.

3 15.08.2019

Název knihy by mohl navodit dojem, že jde o souvislý text, přípravu k meditaci nebo ke cvičení se ve vnitřní usebranosti. Ale ve skutečnosti se jedná jen o soubor krátkých citátů z děl a korespondence Edith Stein, rozdělených do osmi kapitol podle různých aspektů křesťanské existence ve světě, z nichž některé, zdá se mi, nemají s vnitřním ztišením žádnou přímou spojitost.

Stejně skvělé jako první svazek. I prozaické texty (fejetony) jsou půvabné a půvabně absurdní, přestože v nich L+S nemohou rozehrát své geniální dialogové interakce.

"Druhé meno - Špindler - si nechal Maťo Núdziak po matke, ktorá pochádzala zo známej českej vynálezeckej rodiny Špindlerovcov. Bol to jej otec, ktorý dal svetu nekonvenčný mlyn, zvaný dodnes Špindlerův. Oproti tradičnému poňatiu mlynov, proti ktroým bojoval najmä Španiel Don Quijote de la Mancha, zdokonalil Špindler svoj mlyn o rôzne maličkosti, proti ktorým už nikto nič nemal."

3 07.08.2019

Nesnesitelná těsnost bytí.

Kundera vytváří vesmír úvah a literárních postav, který se zdá být z našeho vesmíru přesně odpozorovaný, zanalyzovaný a pojmenovaný, ale pro mě je to vesmír plochý. Dvoudimenzionální. Postavy jako by měly zbytkovou intuici, že je jim určeno stát zpříma, ale tento postoj už se do jejich reality - kde jen dva směry jsou nezávislé, jen šířka a délka skutečná - nevejde. Tušení výšky promítají do svých plochoživotů, jak jen každý svede. Zabrat co nejvíce místa, napnout se maximálně v určité oboru/směru, vytvořit obrazec esteticky dokonalý či unikavý a nedefinovatelný, nebo se naopak minimalizovat.

Uprostřed všech těch nadějí a strachů spjatých se sebeobrazem "přišla" ke mně myšlenka na ženu, jejíž tvář se stala ikonickou a jméno příslovečným (Kundera by napsal "stala se ikonická a její jméno příslovečné", nad čímž se mi kroutí vnitřnosti). Provázela mě čtením až na poslední stranu a její bytost pro mě byla jakýmsi QED zářícím nad smutnou pošetilostí této knihy. Shodou okolností se také jmenovala Agnes, stejně jako nejzajímavější hrdinka Nesmrtelnosti. Ale všichni ji známe jako Matku Terezu.

3 07.08.2019

Je-li hřích vzpourou proti Bohu a v nutném důsledku i proti sobě samému, pak Svítání je pro mě záznamem jedné konkrétní vzpoury. Elíša skutečně bojuje, systematicky si staví před oči důvody "pro" a touží odstranit vše hovořící "proti". V jeho podání jde o boj nerovný, důvody "pro" jsou nepřesvědčivě vnější, důvody "proti" sice přicházejí zvnějšku, ale nalézají skrytého komplice v něm samém. A tak je to nakonec skutečně boj proti sobě - jak Elíša vytušil už dávno před osudnou situací. S každým krokem se mi zdá jasnější, že rozhodnutí nakonec nebude rozhodnutím, protože ten, kdo by měl rozhodnout, se postupně vytrácí, zbavuje se sám sebe a tím i schopnosti cokoli rozhodovat, ve smyslu formovat život a svět podle vlastního nitra. Ale tahle cesta se započala, připadá mi, mnohem dřív, když Elíša zvolil oddělení od skutečných druhých, ponoření do samoty či náhražkovitého světa ideologie. "Válka je jako noc. Skryje všechno." Je možné takovou noc rozpoutat nebo do ní být uvržen. Je ale také možné svolat ji sám na sebe.

1 05.08.2019