Každý ve své noci

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Vrcholné románové dílo francouzsky píšícího Američana, zachycující psychologicky pojatý příběh mravní očisty mladého muže. Mladý potomek vznešené americké rodiny získává jako dědictví po svém prostopášném strýci, černé ovci rodiny, nejen jeho skandální milostnou korespondenci, ale též sklon k neřestem, zejména erotickým. Po setkání s téměř andělskou ženskou bytostí dochází u něho ke krizi, která ústí v tragickou mravní očistu. „V této knize se otvírá cosi jako letmý pohled do propasti, již nosíme v sobě: na strach z hříchu, strach z nehodného svatého přijímání, strach ze smrti, jež by nebyla křesťanskou“, říká autor v deníku o tomto svém románě....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/62_/62490/kazdy-ve-sve-noci-vDi-62490.png 3.45
Žánr
Literatura světová, Romány
Vydáno, Mladá fronta
Orig. název

Chaque homme dans sa nuit, 1960

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (2)

Kniha Každý ve své noci

Přidat komentář
Hanka_Bohmova
23.09.2019

Ústřední konflikt románu je obecně lidský - křesťanská víra ho jen vyostřuje, nevytváří. Je to věčný rozpor mezi tím, co činím, a co bych činit chtěla. Ponor do duše člověka, který je ve vleku, vnímá to - a čeká, kdy se utrhne poslední kotva. Pokud vůbec zaznamená, že už se utrhla.
Opravdu, jak naznačil v komentáři Weil, hrdina je poněkud speciální případ. Řada lidí je totiž vlečena, aniž by jim to vadilo. Buď si to vlivem výchovy a svého okolí ani neuvědomují, nebo jsou na sebe dokonce pyšní. Tak může být promiskuita či hněvivost vykládána jako mužnost, neupřímnost a podvod jako obratnost, vyjadřování omezené na cynismus, ironii a sarkasmus třeba jako inteligenční převaha... Jenže v okamžiku, kdy mi tyto železné zvyky brání projevit se jako skutečná lidská bytost - navázat vztah, otevřít se někomu, vyslechnout jiného člověka, být aktivní ve prospěch druhých -, je těžké hodnotit je jako výkon lidské svobody. Nabízí se spíše opak: výkon lidské nesvobody, závislosti. Autor zvolil postavu, která si své vězení uvědomuje a prožívá ho jako hanbu, jíž se ale nedokáže a nechce vzdát. Je otázka, do jaké míry Wilfred vnímá své počínání i jako zradu vůči sobě, vůči své lidskosti, svému potenciálu. Rozhodně je intenzivně vnímá jako zradu vůči svému Bohu. A do tohoto rozpoložení smíme nahlédnout. Snad, říkala jsem si při čtení, podobní lidé, kteří trpí "sami sebou" sevřeni učitou bezmocí tam, kde si ostatní vychutnávají bez výčitek, trpí právě i za ty druhé.

Pro mě kniha přináší několik hodně zajímavých myšlenkových okruhů. První je samozřejmě boj hříchu a milosti, jehož intenzitu, hloubku a vývoj v sobě sotva tušíme, i když se je pokoušíme tu a tam uhadovat - bohužel často proto, abychom si mohli říct uklidňující "ještě dobrý". Když Wilfred mluví o svém spoléhání se na výčitky svědomí, na to, že přece nakonec vždycky přijdou...
Náboženská praxe tu dostává velmi osobní výraz, například v úvaze o Bohu vydanému lidem napospas. A smrt, přítomná od první do poslední strany - je vůbec možné tento příběh číst a nemyslet na vlastní smrt?

Pokrytectví. Pokrytectví zvláštní, pokrytectví ze slabosti, z potřeby nezranit druhé, také pokrytectví z touhy nekompromitovat to cenné, k čemu patřím. A pokus vyřešit tuto koexistenci zla a dobra, nehodnosti a nejvyšší hodnoty ne tím, že přestanu dělat zlo, ale že přeruším své vazby k dobru, že se do zla ponořím celá. V realitě to mívá výraz jemnější i radikální: Nejsem dost dobrá, abych směla udělat to a to, říct to a to, bylo by to předstírání. Anebo v mládí neodvratný čin, odřezávající cestu zpět, jako seknutí do nesnesitelného napětí mezi dvěma neslučitelnými životy. Jak unést rozpor mezi pokladem a hliněnou nádobou?

Wilfred se opakovaně potýká s tím, že je jako lidská bytost redukován na fakt neobvyklého náboženského vyznání. To se, myslím, stává běžněji, když člověk nese nějaký výjimečný atribut - zde je to katolík mezi protestanty, ale mohl by to být sirotek, člověk tělesně postižený, cizinec, homosexuál, dítě rozvedených rodičů... vždy je v nebezpečí, že jeho projevy budou vykládány jako důsledky tohoto jediného atributu (případně v duchu představ, jaké důsledky by asi mít měl). Až ani člověk sám nerozezná, kde končí nějaké typové danosti a začíná jeho individuální prožívání.

A na závěr si nechávám Anguse. Téměř dokonalá paralela k Wilfredovi, Angus si však v mých očích stojí ve všech ohledech lépe. Svou vlastní závislost vidí pravdivěji, bez ozdůbek. Je schopen lásky dříve než Wilfred. A tato láska ho přiměje jednat i proti své žádosti v době, kdy Wilfred si jde bez pochybností za svým. Jenže. Jenže stovku souložnic ponížených na kus masa napravit lze, zato homosexuál, to je prostě od narození zmetek. Zoufalství by chtělo triumfovat jako poslední slovo, ale skutečné poslední slovo zní tam, kde my už číst nedovedeme.

WEIL
26.06.2011

Kniha je zaměřená na lidi, kteří chtějí žít bez hříchu, po smrti se dostat do nebe a nechodit nepřipravení k svatému přijímaní... Napadá mě, že kdo je bez viny, ať hodí kamenem, takže vlastně nikdo by neměl chodit ke svatému přijímaní.

Vina už je na nás lidech spáchána tím, že jsme byli do tohoto světa vhozeni.
A koho za to vinit?

Kdo ví, ať si odpoví.


Autor a jeho další knihy

Julien Green
americká, 1900 - 1998

všech 11 knih autora

Kniha Každý ve své noci je v

Přečtených6x
Doporučených1x
Knihotéce12x
Chystám se číst2x