Hanka_Bohmova komentáře u knih

Smutná knížka o promarněné šanci. Nikoli šanci získat ženu, ale šanci změnit svůj život k podobě důstojné člověka, přestat si volit lži. Není to příběh o nepřejících okolnostech, ale o lidské ubohosti.

8 14.10.2020

Konečně po delší době beletrie, která mi opravdu udělala radost.
Tématem i strukturou se podobá novele Poslední na popravišti. Tam mi autorčino zpracování příliš nepomáhalo se do příběhu ponořit - narozdíl od pozdější dramatizace Bernanosovy. Ale co jsem vyzdvihovala na Bernanosově pojetí, toho se mi od Gertrud von Le Fort dostalo vrchovatě právě u Vytržení.
Příběh je velmi komorní, intimní, bezprostředně prožívaný. Pozornost se ve skutečnosti nesoustředí na titulní postavu, v centru stojí vnitřní konverze matky představené. To je podstatné - ne každý se může nebo chce ztotožnit s omilostněnou mystičkou, ale téměř každý se dokáže ztotožnit s křesťankou, která má odpovědnost za druhé, která musí rozhodovat, zařizovat, od níž společnost, její svěřenkyně a vlastně i ona sama po sobě žádá a očekává sílu, kontrolu. Téměř každý dokáže porozumět, jak tyto životní okolnosti mohou pracovat proti evangeliu, a vztáhnout to na svůj vlastní život.
Vytržení Panny z Barby je to nejlepší, co jsem zatím od Gertrud von Le Fort četla.

3 11.10.2020

Vzpouru andělů jsem dočetla s námahou. Takto psaná satira mi nesedne (obecně si satiru moc neužívám), postavy nejsou plnokrevné lidské bytosti, ale pojízdné stojany, a pokud jde o mě, beletrie je tu zbytečná. Nepůsobí. Nedokážu si vybavit jedinou osobu nebo dějovou situaci, která by ospravedlnila, že se France místo eseje rozhodl napsat krásnou prózu. Podobný pocit jsem měla nedávno ze Strindbergových Manželských historií. Pocit, že nečtu knihu objevující lidský život, ale že pozoruji zrcadlo, které si autor vyrobil sobě na míru, aby se v něm mohl zhlížet. Mnohé Strindbergovy postavy alespoň dýchají a dýchají bohatěji, i proti jeho tezím vyjádřeným v předmluvách. Zato France by se, dle mého, mohl klidně omezit právě jen na nějakou tu předmluvu, a knihu vynechat.
Zpočátku zaujala alespoň smyslem pro humor (tak trochu WTF, jak by se dnes řeklo), ten ale začal velmi brzy unavovat. Za pamětihodné tak prohlašuji jen kouzelné přirovnání z úvodu osmé kapitoly "v níž se mluví o lásce; což se bude zamlouvati, neboť povídka bez lásky jest jako jelito bez hořčice".

Zklamalo mě, že autora nenapadlo při adorování antiky a rozkoše a inteligence aspoň vteřinku pomyslet na otrockou práci všech těch neprivilegovaných.

2 09.10.2020

Kniha je zaměřena spíš na prostředí než na samotnou egyptskou společnost. Jednotlivé kapitolky jsou věnovány především rostlinám a zvířatům, jejich zobrazením, významu a kulturním/náboženským přesahům.

Čteno jako příprava k návštěvě Náprstkova muzea. V paměti mi z celé knihy utkvěla zejména schematická rytina pštrosů - asi je tak budu kreslit taky :o)

Podezřívám přinejmenším ilustrátorku, a dost možná i samotnou autorku, že nemají potřebnou technickou představivost či pochopení, aby Tadeášovy vynálezy vymyslely/nakreslily funkčně (až na tu kladku). U podobně zaměřené knížky považuju tak očividné nesmysly za problém.
Kromě toho mi vadilo, že se "uklízení mozku" omezuje čistě na intelekt. Známe snad dost lidí, kterým to v této oblasti šlape perfektně, přesto exkurze do jejich mysli evokuje spíš kabinet hrůzy. Přesně před takovou redukcí se snažím svoje děti varovat a nelíbí se mi, když mi to autoři dětské literatury kazí :o)

Nebylo to dostatečně živé, aby se mi to opravdu líbilo a opravdu mě oslovilo.

2 20.09.2020

Postupná změna atmosféry a stylu je v průběhu čtení téměř hmatatelná. Zmenšování prostoru, odkládání kulis a rekvizit, zjednodušování, růst intimity. Komplexní umělecký záměr, anebo proměna, kterou si vynutila nová vnitřní realita? Bylo dobře, že jsem doslov nečetla předem a že jsem vhodně zapomněla všechny související informace o životě Juliena Greena, které jsem si zjišťovala dříve, podnícena jinými jeho knihami.

2 29.08.2020

Oblíbená kniha mé dcerky, která ji tatínkovi vzala a četla poprvé v osmi letech a od té doby ještě několikrát, proto jsem již dávno seznámena s receptem na nicotný čaj a mé ranní pokusy o buzení jsou komentovány slovy "Zlá žena bere polštář." :o) Když mě teď nemoc na celý den uvrtala do postele, sáhla jsem na jejich doporučení právě po Marťanovi. Ačkoli v něm chybí prakticky všechno, co jinak v četbě hledám, je to výborná, chytrá zábava a strávila jsem s ní příjemný den. Podobným způsobem se mi kdysi líbili třeba Falzifikátoři, ale Marťan jde v osekávání od všeho nepodstatného ještě dál.
Jen je teda trochu otravné, když chcete rodině předčítat nějakou extra vtipnou část, a oni to znají zpaměti a dokončují za vás...

12 29.08.2020

Oddaný čtenář Franze Werfela pozná svého autora především v druhé povídce, psychologické studii zachycující vnitřní monolog ženy stoupající po schodišti. Od banality k dramatu posouvá tento miniobrázek druhý, sice převážně neformulovaný, ale o to autentičtější vnitřní monolog běžící paralelně v hloubce dívčiny duše.

Titulní novela mě překvapila, ale rozhodně ne nepříjemně. Tolik humoru a ironie jsem u Werfela nezažila, osvěžující čtení.

23.08.2020

Mé pocity se shodují s tím, co ve svém komentáři popsal slawa. První, doslova "střelená" povídka člověka perfektně navnadí, ale pak to ztrácí grády až do příchodu Jeevese, který text opět pozvedá na očekávanou úroveň.
Knížku jsem si pořídila domů, což je pocta, které se dostane málokterému oddychovému dílku.

3 23.08.2020

Pěkná ústřední myšlenka, ale jinak nic zapamatováníhodného. Je to opravdu spíš jen zábava do vlaku, přesně tak jsem k ní přišla, tak jsem ji četla a tak zase poputuje dál.

6 23.08.2020

Před nějakou dobou mě nesmírně okouzlily autorčiny Legendy o Kristu. Přesto jsem po této další knize sahala s nejistotou. Biblická vyprávění pro děti si mohou dovolit stylizaci, kterou jiný druh příběhu neunese, a nepřipadalo mi, že by jejich naivita, sentiment, přímost, patetičnost nebo jak to ještě nazvat, byly snadno přenositelné. Ale to jsem Selmu Lagerlöf hluboce podcenila - Gösta Berling je nádherná kniha, nádherná přesně tím způsobem, jakým byly pro mě nádherné Legendy o Kristu.
Už zmíněným charakteristickým prvkem je absolutní absence cynismu. Na to dnes skoro nejsme zvyklí, zejména ne tam, kde sám vypravěč příběh na pozadí komentuje. Očekáváme hláškování, ironická póza je skoro povinná. Autorka si toho byla vědoma už ve své době a na postavě Mariany se vyjadřuje moc zajímavým způsobem ke krajní formě takového postoje:

"Krásná Mariana nosila v sobě ducha sebepozorování. Cítila, jak jeho ledové oči a výsměšné úsměvy sledují každý její krok, každé její slovo. Její život se stal divadelní hrou, při níž on byl jediným divákem. Nebyla už člověkem, netrpěla, neradovala se, nemilovala, hrála jen úlohu krásné Mariany Sinclairové, a sebepozorování, vězící v ní se svýma ledovýma očima a pilnými, všechno cupujícími prsty, dívalo se na její vystoupení... A díváme-li se blíž, vidíme, že za ním sedí ještě bledší bytost, která přihlíží a ochromuje a pošklebuje se, a za ní ještě jedna a ještě další, pošklebující se sobě navzájem a celému světu."

Psychologický vhled této knihy je navzdory určité pohádkovosti formy ohromující. Literatura romantismu nebo jím inspirovaná pro mě obvykle bývá spíše únavná, jednostranná až k egoismu, ale zde se o věcech nitra vypráví se skutečnou moudrostí a s užitkem pro čtenáře. Nejvýraznější moment za všechny - zobrazení způsobu, jímž jsme sváděni ke zlu. Nemusíme si hned představovat ďáblova spřažence, stejný proces lze nahlížet zcela moderně psychologicky. Malá lež nebo vhodně vytržený kousíček pravdy, zacílené přesně na to nezdravé místo v našem srdci. Na nepřípustné, a proto utajené přání, kterého se ale nehodláme vzdát. Na neřest, s níž nebojujeme, na zranění, které mlčky a bez léčby dusíme v sobě. Všechna ta místa, od nichž odvracíme pohled, nevyneseme je na světlo, a ona se rozeznívají slovy a skutky druhých zcela mimo naši kontrolu. Kdo je umí rozpoznat a využít, dokáže nad námi vládnout ke škodě naší i našich bližních.
Stejně výrazné jsou však i autorčiny happyendy. Mnohdy prazvláštní, jako v případě brobského faráře, jejich vnitřní logika je ovšem nepopiratelná a mně dodávají velikou naději.

7 21.08.2020

Čteno jen souhrou okolností. A souhrou okolností také ihned po Kallocainu, kde se mj. objevuje přednáška o propagandistickém využití psychologie mladistvých - obrázky z Wernerova života ji pěkně ilustrovaly.

Kniha je perfektně promyšlená a zručně a čtenářsky vděčně napsaná. Na můj vkus až moc zručně a vděčně, pobídku "čti dál, čti dál" jsem vnímala intenzivně a prakticky neustále. A to já nemám ráda, takovéhle hry mě obvykle nebaví, takovéhle knihy mám problém brát vážně - a na pouhou zábavu/relaxaci byla zase příliš dlouhá a příliš vzdálená mým zájmům. Někde v polovině jsem se rozhodla, že ji dočíst nejen nepotřebuju (to jsem zjistila poměrně rychle), ale ani nechci.

Obvykle se mi během četby vybavují podobné knihy a v duchu srovnávám, někdy se tak i zkouším povzbuzovat k trpělivosti a otevřenosti. Tady to byla Mandolína kapitána Corelliho, čtená před několika lety. Tehdejší potěšení a pocit, že vyprávění žije vlastním životem a svítí vlastním světlem, se ale u Doerrova příběhu ani po delším čase nedostavily.
Možná jsem prostě jen četla v nevhodném duševním rozpoložení.

4 20.07.2020

"Přistoupil beze všeho k číslu sto třicet pět, položil mu ruku na rameno a řekl mu tónem tak vřelým, že ho člověk stěží kdy slyší mezi dospělými, a už vůbec ne mezi muži, ještě snad od zvlášť citově založených matek, když hovoří k malým dětem:
- No tak už se nebojte. Víte přece, že nic osobního se odsud ven nedostane. Je to, jako byste to nikdy neřekl."

Nejde o víc než můj osobní dojem, ale řekla bych, že tam, kde v obdobných dílech mužští autoři zdůrazňují svobodu a pravdu, u Bradburyho pak vnitřní kreativní svobodu, Boyeová pozvedá k naší pozornosti odlišný aspekt lidství - důstojnost. A nepřekvapuje mě, že právě ona. V myšlenkovém okruhu, v němž se pohybuji, je žena jako bytost vybavená k péči o nový život považována za speciálně povolanou k rozpoznání a ochraně lidské důstojnosti.
Kniha vyniká především velmi přesným psychologickým vhledem. Myslím si, že uvažování nad ní může člověku pomoci bojovat s některými manipulacemi i v docela běžných životních situacích.

Jak píše Disease, socialistický doslov vážně stojí za to. Až by se chtělo podtrhnout autorovi jeho vlastní slova: Spisovatel, který se tváří, jako by si ničeho nevšiml, nebo který si skutečně ničeho nevšiml, nemůže být dobrým spisovatelem.

8 17.07.2020

K minerálům jsem se postupně dostala přes zkameněliny (chcíplotiny, jak bych měla podle knihy říkat :o)) a už nějakou dobu používám autorovy webové stránky a videa jako jeden ze zdrojů informací o lokalitách. Tuto knížku mi dala maminka coby vánoční překvapení, přestože má o mých zájmech jen kusé informace - moje maminka je totiž při výběru dárků prostě neporovnatelná.

Souhlasím s ostatními komentujícími, že Láska k šutrům je napsaná amatérsky a s nakažlivým zápalem. Některé historky fakt stojí za to, jen jsem je musela pro účely domácího předčítání trochu upravovat, abych nenarušila mravní vývoj rodinných příslušníků. Informace jsou užitečné, fotografie překrásné. Moc dobře autorovi rozumím, jaké je to "chodit se kochat".

Nakonec nemohu opominout přínos knihy pro stabilitu mého manželství: můj milý sice ví, že je to se mnou špatné, ale toto je důkaz, že by to mohlo být ještě mnohem horší! :o)

6 03.07.2020

Erich Fromm a Konrad Lorenz jsou autoři, k nimž se vracívám, v mé mysli stojí vždycky blízko a co soudím o knihách jednoho, obvykle stejně dobře platí i pro druhého. Jsou oba velmi lidští, velmi nadšení pro člověka. Tentokrát jsem byla zvlášť zvědavá, protože samo téma - psychoanalýza - není pro mě nijak zvlášť přitažlivé a asi by mě nenapadlo knihu číst, kdyby to nebyl právě Fromm a s ním jistota, že hranice odborného budou překročeny ve prospěch obecně lidského. Texty jsou přepisem autorových promluv, mají v sobě určitou uvolněnost a snadno se čtou.

"Lze analyzovat sebe a vědět všechno po celá léta, ale nebude to mít žádný účinek, jestliže to nepřinese žádné plody a jestliže to nebude doprovázeno změnami ve vlastní životní praxi. Tyto změny mohou být malé, ale jsou to změny; když však někteří levicoví filosofové tvrdí, že člověk se zlepší teprve s revolucí, nikam to nevede (...) protože když přijde revoluce a nikdo se nezmění, revoluce jen zopakuje celou bídu, která zde byla předtím. Revoluce dělají lidé, kteří nemají představu o tom, jaký by mohl být lepší život."

"Existuje ještě jiný příklad, který bych rád zmínil. Je to velmi moderní fenomén a velmi obtížná otázka k zodpovězení. Jak dalece je nemocen moderní organizující člověk, odcizený, narcistický, bez vztahů, bez skutečného zájmu o život, zajímající se jen o přístroje, kterého sportovní vůz vzrušuje více než žena? (...) Vyléčit ho by znamenalo především změnit celou jeho osobnost. Kromě toho by měl proti sobě celou společnost, protože celá společnost podporuje jeho neurózu. Je to paradoxní situace, kdy je člověk nemocný v teoretickém smyslu, ale v jiném smyslu nemocný není."

Osobně je mi užitečné Frommovo zdůraznění obou vlivů, které na člověka v jeho růstu působí: aktivita subjektu je nezbytná, nejsme uzdravováni a nedocházíme plnosti mechanicky, bez své vůle a bez svého přičinění - což v mých očích staví vážnou (bezpochyby existující, ale objektivně nezměřitelnou) výzvu naší odpovědnosti a zároveň nadějeplně odkazuje zdánlivou všemohoucnost životních okolností do patřičných mezí (opět: aniž bychom byli sobě či druhým schopni stanovit konkrétní polohu této meze). Obojí platí - jsme k Božímu obrazu, cosi v nás volá k životu a k pravdě, a zároveň "Záludné je lidské srdce, víc než co jiné, kdo je pozná?". Vedle toho autor zřetelně vidí a ani náhodou nebagatelizuje, v jak nemocné a znetvořující společnosti jeho klienti žijí. Člověk se nemusí příliš namáhat, chce-li jeho slova aktualizovat a vymyslet několik příkladů všudypřítomných očekávání a požadavků, jimiž zase naše společnost brání plnému rozvoji lidství a křiví je ve svůj prospěch. A není třeba myslet jen na násilí - dnešní doba je především dobou lahodných příchutí a působivého make-upu.
Obě úvahy vedou k závěru, že zápas o pravdivý náhled je tím nejdůležitějším úkolem, s nímž člověk do svého života vstupuje.

"Možná je pro porozumění psychoanalýze daleko užitečnější číst Balzaca než psychologickou literaturu. Četba Balzaca cvičí porozumění člověku více než všechny analytické síly na světě, protože Balzac byl velký umělec, který dokázal psát kazuistiky, ovšem velmi úplné a velmi bohaté, s velkým vhledem i do nevědomé motivace člověka a se vztahem k sociální situaci. (...) Pokud se někdo skutečně zajímá o člověka a jeho nevědomí, ať nečte učebnice, ať čte Balzaca, ať čte Dostojevského, Kafku. Zde se o člověku něco dozvíte, mnohem více než z psychoanalytické literatury (včetně mých vlastních knih). Zde naleznete bohatství hlubokého vhledu, a to by měla a mohla dokázat psychoanalýza ve vztahu k jednotlivcům."

4 23.05.2020

Oceňuji výpověď a strukturu knihy, ale způsob, jakým je napsaná, mě neoslovil. Celou dobu jsem pociťovala mnohem intenzivněji své čtenářství než prožitek z četby. Vnímala jsem silně myšlenku a to, jak šikovně autor splétá slova kolem této myšlenky, aby ji vyjádřil, ale bylo to na mě příliš služebné, úzké, jako bývají detektivky.
Možná petaSK v nejstarším komentáři svými slovy "snad aby se tomu dalo říkat beletrie" popisuje dojem podobný mému. Mám zkrátka raději knihy o lidech než knihy o idejích.

23.05.2020

Stála jsem před knihobudkou, dívala se na Námořníka na koni a přemýšlela, jestli si ho chci přečíst. Životopisné knihy Irvinga Stonea mám ráda, ale nemám ráda Jacka Londona, resp. to, co z jeho děl dýchá. A nakonec jsem si právě proto knihu vzala. Byla jsem zvědavá, nakolik mi rozšíří pohled na Londona jako lidskou bytost.

Autobiografického Martina Edena mám ještě v živé paměti a musím říct, že Stoneův životopis (který mě po literární stránce poněkud zklamal) se mu duchem i událostmi velmi podobá. Jsou tu fakta navíc, která mohou nabídnout i určité motivy a psychologická vysvětlení, je tu trochu reflexe a kritiky, mnoho a mnoho socialismu, protagonistu si díky Stoneovi také konečně dovedu živěji představit jako oblíbenou, družnou a štědrou osobu.

Přesto můj instinktivní odpor zůstal beze změny. Vnímám jako riziko tento druh sebejistoty, v sobě zakotvené, kdy člověk je sám sobě zákonem a měřítkem všech věcí. Vím, i z vlastní zkušenosti vím, že se ničeho nedovolám, kdykoli se objeví ono "já chci!". A Londonův voluntarismus má pro mě od začátku nevyhnutelně tragický odstín, vede sice vpřed, neúnavně štve vpřed (já dosáhnu - přiměju - donutím), přitom však zakrývá výhled na lidské hranice a lživě předvádí obzor jako neomezený. Každý vydobytý úspěch je v tomto smyslu dalším latentním zlem. Člověk může mnohé přinutit a k mnohému se přimět, ale nemá zdroj sám v sobě, všichni na to narážíme. I London na to narazil. Jeho touha po vztahu s dcerou se mi zdá být typickým projevem muže a otce, který své meze konečně spatřil.

Moje děti mi vyprávěly, že v některých verzích Minecraftu může člověk těžit a kopat tak dlouho, až se prokope i podložím - a otevře se pod ním nicota. Věřím, že tento okamžik nevyhnutelně přichází v každém lidském životě, nakonec i pro ty, kteří vystačili s iluzí dokonalé kontroly či bezbolestného úniku. Výsledek pak záleží v tom, co jsme schopni vidět a přijmout: Někteří padají nicotou přímo ke zdroji, kde nalézají sami sebe jako bytost darovanou. Jiní na téže cestě dospívají pouze k zoufale partikulární pravdě, že jediná jejich svoboda je svoboda se zničit.

1 29.04.2020

Povídky v první části knihy se mi vesměs líbily, dokonce jsem některé předčítala doma nahlas, mám občas náladu na "šílený humor s vážnou tváří". Ale především bajky mi přišly nezajímavé a zapomenutelné, čtení tak do časopisu v čekárně, nic, co by mi mělo zabírat místo v knihovně.

29.04.2020

Dočetla jsem před pár dny eseje Jana Čepa, které časově končí jeho emigrací v roce 1948. Svědectví Dagmar Šimkové na ně navázalo zcela plynule, jako děsivá praxe na úzkostné úvahy a pochopení.

Vícekrát se ve zdejších komentářích opakoval podiv nad tím, co je schopen udělat "Čech Čechovi". Pro mě je to samovysvětlující myšlenka. Kdykoli stanovím hranici mezi bytostí, se kterou budu jednat lidsky, a bytostí, která na takové jednání automatický nárok nemá, už jsem ji vlastně teoreticky překročila. Zbývá to překročení realizovat - bude-li příležitost. Komunistická společnost vytvořila rozsáhlý prostor "těch, co nejsou jako my", v němž mohl člověk pustit ze řetězu "bestii v sobě". Mnoho zla, ke kterému nikdo nikoho nenutil, které lidé konali, protože jim bylo dovoleno. Nemylme se, že jsme se snad s rokem 89 stali společenstvím andělů. My jen musíme hledat bezpečné pole působnosti o dost složitěji. Ale je ho pořád dostatek a rozhodně nezůstává nevyužito - soukromí rodiny, anonymita internetu, spravedlivý hněv pod vlajkou nějaké (jakékoli) ideje. A když to nejde jinak, necháváme bestii volný výběh aspoň ve vlastní hlavě. Působí to snad méně viditelné škody, ale jsou stejně závažné a mají potenciál připravit stejně nebezpečnou budoucnost jako ty zjevné.

8 29.04.2020