Hanka_Bohmova komentáře u knih

Popisy krajiny jsou i pro mě na téhle knize to jednoznačně nejkrásnější.
Nejdřív se mi zdálo, že vnitřním věcem se vyprávění vyhýbá, což bych považovala za vážné ochuzení až znehodnocení potenciálu knihy. Ale postupně se autorka i vnitřního života postav dotýkala, často s určitým ostychem a nedořečeně, přesto věrohodně.

3 14.01.2021

Pěkně zpracovaná popularizační kniha se spoustou ilustrací a fotek. Slouží i jako vkusná návnada k návštěvě pavlovského Archeoparku.

09.01.2021

Zpočátku to vypadalo, že budu číst román o vnitřní konverzi. Ten bych četla velmi ráda. Ale postupně se jako hlavní cíl ukázala poměrně přímočará snaha o konverzi čtenářovu. Natolik přímočará, že nezanedbatelnou částí knihy Něchljudov prochází jen jako ryze formální svorník a autor se vzdává uměleckých prostředků ve prospěch jakési směsi reportáže a traktátu. S přibývajícími stránkami jsem téměř zlomyslně číhala, kdy se opět dozvím, že "nyní mu již bylo jasné..." - a nikdy jsem nemusela čekat dlouho.
Na mě tahle umělecká rezignace působila asi tak, jako by prodejce vysavačů předčítal o výrobku z letáku, místo aby mi jednoduše v praxi ukázal, jak ten vynález báječně luxuje.

Druhým slabým místem knihy, resp. její myšlenkové přesvědčivosti, je pro mě sám hrdina. Člověk oplývající mocí fyzickou (muž v nejlepších letech) i společenskou (bohatý, oslovovaný Vaše Jasnosti). Nejhorší, co se mu za celou knihu stane, jsou projevy neúcty, někdo do něj vrazí na ulici nebo mu neuhne z cesty. Když s postavami a se čtenářem hovoří o zločinu, násilí a represi, hovoří jako potenciální pachatel k potenciálním pachatelům. Ale to je jen půlka celé skutečnosti. Týrané dítě nebo znásilňovaná žena by zřejmě celou věc viděli poněkud jinak.

1 08.01.2021

V mládí jsem si přivydělávala pořizováním a přepisováním nahrávek pro Český národní korpus, díky tomu dobře vím, že mluvená řeč má svá specifika. Ale tohle... to nevymyslíš :o)

5 08.01.2021

„Pro krutost svého srdce si lidé i o Bohu myslí, že je takový jako oni, a úplně ztrácejí víru v Boha. Kdyby to jen bylo možné, ukázal bych jim Pána a řekl: ‚Podívejte se, jaký je Pán! Před tváří jeho lásky duše člověka roztává.' Ale tuto lásku nelze uzřít prostým rozumem; lze ji poznat pouze v Duchu svatém.
Pane, dej, ať prolévám slzy za sebe a za celý svět, aby tě lidé poznali a žili věčně s tebou. Pane, učiň nás hodnými daru pokorného Ducha svatého, ať pochopíme tvou slávu.“

6 16.12.2020

Zajímavé nahlédnutí do primární terénní dokumentace.
"dále nekopáno: stojí tu altánek" :o)

Vyšinutost a neprodyšná uzavřenost hrdinčina světa - nevím doteď, co přesně si s tím mám jako lidská bytost počít. Jako čtenářka mám jasno, kniha mi připadala výborná, ale těžko ji vztahuju na sebe. Což není zásadní problém, takových jsem četla hodně, ale raději je mám jako výjimku.
Kdyby tedy nebylo těch rostlin. Ááááách. Slast. Všechny ty detaily, smyslové vjemy, ta... obeznámenost. Pozorná znalost, co, kde, kdy, k čemu. Takové sblížení. Díváte se na totéž co ostatní, ale vidíte něco nekonečně bohatšího. Bezvýznamná místa získávají zásadní význam, tvoříte si svou vlastní mapu. "Pod diviznami jsou v trávě spadané včerejší květy, ty dnešní jsou krásné, ale mokré. Není jich hodně, ale jsou veliké a čerstvé. Když je člověk celý rok neviděl, dělají mu i nepatrní jedinci radost." - tyhle prožitky znám a četbou mě provázely pocity milé domáckosti, prudce konstrastující s temným vyprávěním. Jako by kniha pro mě byla rozštěpena na dvě části: nenápadně, nelacině uchvacující přírodu - a rozbitý svět odumírajících lidí.

21 08.12.2020

Tuhle podivuhodnou moralitku jsem četla několikrát, přestože nejsem příliš sensuální typ a leccos pro mě vyznívá naprázdno nebo je přitlumeno. Vyprávění mi vždycky připadalo nevyrovnané a teprve teď jsem zjistila, že některé kapitoly autor doplnil dodatečně, aby dílko natáhnul podle požadavku vydavatele. To leccos vysvětlilo... dokud se neukázalo, že domnělá "natahovací" kapitola, jejíž únavnost se mi vryla natolik, že mě jistě přes deset let odvracela od nového přečtení, je ve skutečnosti jedna z těch originálních, zcela spontánních. Hmm. Tak asi další důkaz toho, že lidé jsou fakt různí :o)

10 08.12.2020

V téhle knize se Balzac rozjel až příliš. Akční prvky poněkud rozředily to, čím mi bývá nejmilejší.

08.12.2020

Narazila jsem na ni v knihobudce - a knihu s takovým názvem jsem tam prostě nemohla nechat! :o) Úvodní texty jsou překvapivě čtivé, dokonce i popisky k fotografiím. Recepty jsem jen prolétla, zvědavá hlavně na to přizpůsobení "českým možnostem".

Napsané je to naprosto skvostně - nechtělo se mi knihu odložit, přestože mě samotný příběh vůbec nezaujal a nebavil. S potěšením jsem si vychutnávala autorovu jazykovou dovednost a umění nadsázky.
Do dalších dílů se ovšem pouštět nebudu.

6 26.11.2020

Neměla jsem doma zrovna žádnou vhodnou detektivku, zkusila jsem tedy Prométhea a posloužil obdobně. Poutavě napsáno, výborné je střídání probíhajícího děje a protokolů z vyšetřování. Některé motivy bych s klidem vynechala, připadaly mi pro vyznění knihy zbytečné, spíš jako podbízení se ustáleným návykům konzumentů.
Úplně mimochodem mě zaujalo, jak nám autoři představují prožitky smrti svých postav. Vzhledem k tématu knihy mají příležitostí dost a několika umírajícím jako čtenáři "vidíme do hlavy". Kdybych měla volnou mentální kapacitu, možná bych se zajímala hlouběji, zda tohle v žánrové literatuře někdo zkoumal.

6 26.11.2020

Jako laik musím encyklopedii moc pochválit. Podrobná je pro mě tak akorát, využívám ji hlavně coby abecední seznam archeologických lokalit pro plánování terénní výuky. Mám radost, že začala fungovat knihovní okénka a já se včas dostanu i k dalším dílům série.

3 26.11.2020

Knihu jsem si v knihovně objednala, protože jsem na ni před časem zahlédla pěknou recenzi a jsem duší romantická botanička. Když jsem ji dostala do ruky, okamžitě mě nadchla obálka, ale tím pozitivní pocity skončily - při čtení jsem se ukrutně nudila. Autorčino pojednání o zahradách je zaměřené příliš společensky a příliš lokálně, než aby mě mohlo zaujmout. Kromě toho jsem si příliš často musela povzdechnout: Tohle už jste říkala.
Škoda.

5 26.11.2020

"Přece si nebudeme myslet, že to počítání je skutečnější než to běhání živejch lidí a zvířat!" (Pepíček)

1 26.11.2020

Oproti předchozí knize série (Eneolit) se mi tato studovala hůř. Detailnost popisu byla vysoce nad mou potřebu, naproti tomu bych ocenila více komentářů, kontextů a návrhů interpretací.

2 03.11.2020

"Ach, měla bych práce nad hlavu a odcházela poslední. (Přesčasy mi platit nemusíte, vždyť mě to tak baví!) Ale měli by mě všichni bez rozdílu rádi!"

Na první pohled vypadá možná Hermína jako příliš hodná a citlivá holka, kterou to všechno nakonec semlelo. Ale "vespod" plynou záležitosti mnohem problematičtější. Hermína není obyčejná nesobecká holka. Jedná nutkavě, nezamýšlí se, jestli druhému prokazuje dobro - potřebuje ulevit, a hlavně sobě. Podezíravý postoj ke všem, kdo její sklánění se a zachraňování nepotřebují, je také výmluvný: štěstí je jistě falešné, skrývá kdovíjaké hrůzy, a kdo se o sebe dokáže starat, je bezcitný, okoralý egoista. A její vstřícnost? Abych mohla vyjít vstříc druhému, musím být nejprve uvnitř, doma. Ale Hermína doma není. Hermínino "doma" je opuštěný prostor plný prachu a pavučin. Její pohyb vně není empatické vycházení, ale bezdomovectví.
Tahle "vnitřní absence" mi připadá pro celou knihu určující. Když nejsem nic, nemám právo dýchat kyslík, a dýchám-li přece kyslík, potřebuju k tomu štempl od ostatních. A tak Hermína bez ustání pase po troskách životů jiných tvorů a získává si od nich ospravedlnění vlastní existence. Vydělává si na svůj kyslík.

Z tohoto pohledu nedochází v knize k žádné přeměně, věci pouze časem vyplouvají na povrch. Není možné mrzačit se bez následků, i když nasazujeme úsměv na tvář a v srdci vztyčujeme transparent "já to mám správně". Situace pochopení autorka vybírá reálně - vlastní chyby nejlépe vidíme na druhých (výzvy k autenticitě v rozhovorech s matkou) a živly jako smrt nebo erós mají největší šanci přinutit nás dotknout se pravdy (dopisy Jakubovi, včetně té důkladné pózy, kterou si živly pokoušíme držet od těla). Ale znát cestu, a jít po ní, to jsou dvě různé věci. Hermína uhnout nemůže. Není to problém slabé vůle, není to tupost jejího okolí, nejsou to zoufale zabetonované životní okolnosti. Je to Hermína sama, Hermína, která není, která nemá právo na kyslík. S ocelovou vůlí umlčuje svá vlastní volání o pomoc, tarasí si každý pohyb směrem k autenticitě a svobodě, nutí se pokračovat dál a dál, ve vzrůstající frustraci, rozzlobená na druhé i na sebe samotnou.

Beznadějné svědectví o tom, s jak závratnou mocí může v našem životě panovat lež.

Jazyk knihy je podivuhodný, to už tu bylo napsáno mockrát. Mě to zpočátku dost rušilo, musela jsem dávat pozor na příliš mnoho věcí naráz. Jak se z textu postupně vyloupla hlavní témata, stalo se čtení plynulejším.

6 03.11.2020

Když jsem byla velmi, velmi mladá, na knihách Anselma Grüna se mi "nezdálo", jak mísí dohromady jazyk psychologie a spirituality, měla jsem pocit, že v důsledku ponižují křesťanství na pouhou psychohygienickou techniku.
Teď už mi občanský průkaz tvrdí, že vůbec nejsem mladá, Grünovu způsobu psaní jsem přivykla a pochopila jsem, že ani hluboce náboženský rozměr života nezprošťuje člověka odpovědnosti k jeho tělu a mysli a nakolik je v lidských silách diagnostikovat a léčit, jsme všichni povinni věnovat si pozornost, rozpoznávat to nezdravé a upravovat svou "životosprávu" jak na fyzické, tak na psychické rovině. A degradace vztahu s Bohem na "techniku"? Každý hluboce pravdivý prožitek nám dává odvahu čelit nepravdivým iluzím, s takovou oporou v zádech je dokážeme snadněji relativizovat, omezovat jejich vliv na náš život. Možná se nám v první řadě vybaví ten druh konfrontací, který nás usvědčuje z pozitivních iluzí - když se nepříjemně provalí naše zbabělost, lakota a podobně. Ale to jsme ještě daleko od podstaty. Skutečnou pravdu o sobě nalézáme v hlubokém láskyplném vztahu, ať je to osobní zkušenost s Bohem, nebo určitý odraz v dobře fungujícím mezilidském vztahu. Tam jsme konečně konfrontováni s naším určením, se zdroji do nás vloženými a povoláním, k jehož naplnění směřujeme - povoláním k životu, radosti, čistotě, k lásce. Člověk v milostném vztahu toto přirozeně prožívá, a přitom ho ani nenapadne pojímat tento vztah jako techniku osobního zdokonalení. Stejně to platí o křesťanství jako vztahu k Bohu a já uznávám, že autor o tom mluví zcela adekvátně.

Jen menší část textů v této knize je uplatnitelná výhradně pro vedoucí pracovníky. Zbytek je užitečný každému - všichni se potýkáme se svými emocemi, se stresem, všichni máme slabosti, jsou na nás vznášeny protichůdné požadavky, musíme řešit složité mezilidské situace, jsme uvrženi do nezdravého prostředí, které se někdy dostává až do konfliktu s naším svědomím.

4 31.10.2020

Vzdělávám své děti doma a moje znalosti historie jsou naprosto nedostatečné pro tento účel. S papouškováním základoškolských učebnic se nedokážu spokojit, potřebuju o věcech hodně vědet a vybudovat si dostatečně smysluplné struktury, než začnu vyučovat druhé. Proto jsem se rozhodla vzít to zgruntu a knihy této řady se ukázaly užitečné jak pro mé pochopení, tak jako podklad pro výuku v terénu, na konkrétních lokalitách.

4 31.10.2020

Slečna Brodieová chce dát svým žačkám to nejlepší a je upřímně přesvědčená, že to nejlepší, to je ona sama. Krásný výchovný koncept, který může opravdu fungovat u člověka skrz naskrz dobrého, anebo osobnostně zralého, vědomého si svých limitů a schopného s nimi pracovat. Jenže Jean Brodieová si co do pokory a sebekritiky nezadá s Donaldem Trumpem.

Kdyby svůj příběh vyprávěla sama, byl by určitým zvráceným způsobem nudný, hladký jako sklo bez jediné trhlinky. Ale vyprávějí ho dívky, do nichž se pokusila svou osobnost přesadit, přesto dívky svébytné, s vlastním úsudkem a vlastními cíli. Snad bych to mohla vyjádřit tak, že komplikace, pochybnosti, ony trhlinky, které by nutně musely vznikat uvnitř slečny Brodieové samotné, kdyby byla... duchovně zdravá, jsou jí zprostředkovány skrze její žačky, syrovým způsobem, přiměřeně věku.

11 31.10.2020