Hanka_Bohmova komentáře u knih

Všechno, co jste si kdy nechtěli přečíst o dětech, potažmo o sobě :o(

Dobře si pamatuju, jak jsem ji před nějakými 15-20 lety vzala doma do ruky a maminka mi říkala, ať to ještě nečtu, až budu starší. Ale já si to tehdy stejně přečetla.

7 21.10.2014

Navždy si budu pamatovat své první seznámení s touto knihou. Bylo to ještě na základní škole...a výtisku tehdy chybělo posledních cca 30 stránek. Taková frustrace je skutečně nezapomenutelná! :o)))

Snad je to mou tupostí vzhledem k romantickým příběhům (rozhodně ne všem), mám pocit, že jsem četla úplně jinou knihu, než popisuje většina komentářů. Romantika?! Nepřišla mi během čtení na mysl. Zpočátku jsem byla zvědavá, jak se rozehraná situace vyvine, později převládal pocit, že snad čtu absurdní drama, černou grotesku. Dospělí lidé? - interakce party pětiletých spratků. Nepopírám hodnotu negativního zobrazení, může dobře posloužit - ale zde bylo vše natolik odtržené od reality, že jsem nenašla nic, co bych si z této knihy mohla vzít.

Dočetla jsem čistě jen z úcty k autorce. Pokud není chyba na mém přijímači, pak si říkám, že snad celá ta konstrukce byla motivována snahou psát "úplně jinak", proti tehdejšímu kánonu. Pak tedy neupírám autorce body za odvahu, ale pro mě a dnes žalostná ztráta času.

7 02.05.2014

Je to fajn odpočinková četba, akorát mě zklamalo, že žena inteligentní a akční musí být ošklivá :o)

6 03.10.2023

Příjemně klidný, místy příliš sentimentální příběh o obrácení zajištěného, vladařského lidského srdce. Motiv přesahující konkrétní osoby, plynoucí nad celými rody.
3,5 *
"Dobří lidé jsou silní, nejen dokud žijí, ale i po smrti."

6 14.08.2022

"Veškerá nuda tohoto nezajímavého Julienova života jistě postihla i čtenáře."

Autor to myslel jinak, ale já s ním musím souhlasit doslovně: ano, to bohužel postihla, na víc jak pěti stech stranách. Spíš než zrcadlo společnosti mi to připadalo jako nějaká pradávná young adult, milostné peripetie, tajemná dobrodružství, přepjaté emoce brané smrtelně vážně. Pro mě ve výsledku dost nestravitelné, Balzac je v podobné směsici společenského a psychologického přirozenější i zábavnější.
Určitě jde o výmluvný doklad z dějin literatury, ale kdybych nemusela ležet s covidem, odložím knihu po první stovce stránek. Tím bych se ovšem připravila o jednu z mála fakt geniálních vět tohoto románu: "V semináři existuje určitý způsob, jak jíst vajíčko na měkko tak, aby z něj byl patrný pokrok dosažený ve zbožném životě".

6 03.05.2022

(SPOILER) Vztahové role manželů Helmerových jsou vymezeny patologicky, takhle se žít nedá. Anebo dá, ale pak to musí být role šité oběma na tělo, resp. na duši. Každý z partnerů musí být a toužit být právě tím, co od něj druhý v jeho roli žádá. To by ovšem vyžadovalo trvalou nezralost, absenci reflexe a směřování k lidské plnosti. Zkrátka být nemocný.
A o to se hraje - co je jen role, a co je v srdci.

Charaktery obou manželů se odkrývají v opačných směrech. O Noře se nejhorší dozvídáme okamžitě a její postava se postupně projasňuje. Torvalda bych zpočátku mohla považovat za rozumného muže trpícího jen hloupou blahosklonností, manýrou - během hry ale sestupujeme hlouběji, až k bezelstně temné větě "zdá se mi, že tě pořád nedržím ještě dost pevně". Klidně by to celé mohlo dospět k požehnanému setkání dvou chybujících bytostí. Čeká se však na Torvalda, až bude vědět to, co Nora už pro sebe objevila - že i jemu mnoho chybí, že i on se musí vychovat.

Zajímavé, ale pro mě ne úplně věrohodné.

6 28.08.2021

Nejvíc se mě dotýkaly okamžiky, kdy Byrd reflektuje sebe, zvažuje, kolik říct... Samotná fyzická skutečnost, událost, která je popisována, stačí člověka ke knize připoutat. Ale ta druhá rovina, jeho vlastní přemýšlení o této zkušenosti, o sobě ve světle této zkušenosti, ta pro mě nese ještě zásadnější a skrytější dobrodružství. Je v tom něco velmi lidského a spojujícího.

6 17.08.2021

Intenzivní kniha, chvílemi mi připomínala až některá díla Francoise Mauriaca - mezilidským dusnem, izolací a otázkou viny a vykoupení. Zatímco u Mauriaca bývá katarze kompletní a po vnitřním adventu skutečně rozkvétají vnitřní Vánoce, u Glazarové tomu tak není. Změna přichází zvenčí a i když ji budu nahlížet čistě optimisticky, právě pro svou vnějškovost a částečnost zanechává Františku na cestě velmi nejasné. Mohla bych tedy mluvit o konci knihy, ale asi ne o závěru.

6 24.04.2021

„Pro krutost svého srdce si lidé i o Bohu myslí, že je takový jako oni, a úplně ztrácejí víru v Boha. Kdyby to jen bylo možné, ukázal bych jim Pána a řekl: ‚Podívejte se, jaký je Pán! Před tváří jeho lásky duše člověka roztává.' Ale tuto lásku nelze uzřít prostým rozumem; lze ji poznat pouze v Duchu svatém.
Pane, dej, ať prolévám slzy za sebe a za celý svět, aby tě lidé poznali a žili věčně s tebou. Pane, učiň nás hodnými daru pokorného Ducha svatého, ať pochopíme tvou slávu.“

6 16.12.2020

Napsané je to naprosto skvostně - nechtělo se mi knihu odložit, přestože mě samotný příběh vůbec nezaujal a nebavil. S potěšením jsem si vychutnávala autorovu jazykovou dovednost a umění nadsázky.
Do dalších dílů se ovšem pouštět nebudu.

6 26.11.2020

Neměla jsem doma zrovna žádnou vhodnou detektivku, zkusila jsem tedy Prométhea a posloužil obdobně. Poutavě napsáno, výborné je střídání probíhajícího děje a protokolů z vyšetřování. Některé motivy bych s klidem vynechala, připadaly mi pro vyznění knihy zbytečné, spíš jako podbízení se ustáleným návykům konzumentů.
Úplně mimochodem mě zaujalo, jak nám autoři představují prožitky smrti svých postav. Vzhledem k tématu knihy mají příležitostí dost a několika umírajícím jako čtenáři "vidíme do hlavy". Kdybych měla volnou mentální kapacitu, možná bych se zajímala hlouběji, zda tohle v žánrové literatuře někdo zkoumal.

6 26.11.2020

"Ach, měla bych práce nad hlavu a odcházela poslední. (Přesčasy mi platit nemusíte, vždyť mě to tak baví!) Ale měli by mě všichni bez rozdílu rádi!"

Na první pohled vypadá možná Hermína jako příliš hodná a citlivá holka, kterou to všechno nakonec semlelo. Ale "vespod" plynou záležitosti mnohem problematičtější. Hermína není obyčejná nesobecká holka. Jedná nutkavě, nezamýšlí se, jestli druhému prokazuje dobro - potřebuje ulevit, a hlavně sobě. Podezíravý postoj ke všem, kdo její sklánění se a zachraňování nepotřebují, je také výmluvný: štěstí je jistě falešné, skrývá kdovíjaké hrůzy, a kdo se o sebe dokáže starat, je bezcitný, okoralý egoista. A její vstřícnost? Abych mohla vyjít vstříc druhému, musím být nejprve uvnitř, doma. Ale Hermína doma není. Hermínino "doma" je opuštěný prostor plný prachu a pavučin. Její pohyb vně není empatické vycházení, ale bezdomovectví.
Tahle "vnitřní absence" mi připadá pro celou knihu určující. Když nejsem nic, nemám právo dýchat kyslík, a dýchám-li přece kyslík, potřebuju k tomu štempl od ostatních. A tak Hermína bez ustání pase po troskách životů jiných tvorů a získává si od nich ospravedlnění vlastní existence. Vydělává si na svůj kyslík.

Z tohoto pohledu nedochází v knize k žádné přeměně, věci pouze časem vyplouvají na povrch. Není možné mrzačit se bez následků, i když nasazujeme úsměv na tvář a v srdci vztyčujeme transparent "já to mám správně". Situace pochopení autorka vybírá reálně - vlastní chyby nejlépe vidíme na druhých (výzvy k autenticitě v rozhovorech s matkou) a živly jako smrt nebo erós mají největší šanci přinutit nás dotknout se pravdy (dopisy Jakubovi, včetně té důkladné pózy, kterou si živly pokoušíme držet od těla). Ale znát cestu, a jít po ní, to jsou dvě různé věci. Hermína uhnout nemůže. Není to problém slabé vůle, není to tupost jejího okolí, nejsou to zoufale zabetonované životní okolnosti. Je to Hermína sama, Hermína, která není, která nemá právo na kyslík. S ocelovou vůlí umlčuje svá vlastní volání o pomoc, tarasí si každý pohyb směrem k autenticitě a svobodě, nutí se pokračovat dál a dál, ve vzrůstající frustraci, rozzlobená na druhé i na sebe samotnou.

Beznadějné svědectví o tom, s jak závratnou mocí může v našem životě panovat lež.

Jazyk knihy je podivuhodný, to už tu bylo napsáno mockrát. Mě to zpočátku dost rušilo, musela jsem dávat pozor na příliš mnoho věcí naráz. Jak se z textu postupně vyloupla hlavní témata, stalo se čtení plynulejším.

6 03.11.2020

Pěkná ústřední myšlenka, ale jinak nic zapamatováníhodného. Je to opravdu spíš jen zábava do vlaku, přesně tak jsem k ní přišla, tak jsem ji četla a tak zase poputuje dál.

6 23.08.2020

K minerálům jsem se postupně dostala přes zkameněliny (chcíplotiny, jak bych měla podle knihy říkat :o)) a už nějakou dobu používám autorovy webové stránky a videa jako jeden ze zdrojů informací o lokalitách. Tuto knížku mi dala maminka coby vánoční překvapení, přestože má o mých zájmech jen kusé informace - moje maminka je totiž při výběru dárků prostě neporovnatelná.

Souhlasím s ostatními komentujícími, že Láska k šutrům je napsaná amatérsky a s nakažlivým zápalem. Některé historky fakt stojí za to, jen jsem je musela pro účely domácího předčítání trochu upravovat, abych nenarušila mravní vývoj rodinných příslušníků. Informace jsou užitečné, fotografie překrásné. Moc dobře autorovi rozumím, jaké je to "chodit se kochat".

Nakonec nemohu opominout přínos knihy pro stabilitu mého manželství: můj milý sice ví, že je to se mnou špatné, ale toto je důkaz, že by to mohlo být ještě mnohem horší! :o)

6 03.07.2020

Jako karmelitánská laička a zároveň maminka tří dětí, z nichž starší neposíláme do školy, ale učíme doma, bych si Marii a Martu mohla vymalovat do emblému.
Se zažitými předsudky na téma "co mi asi tak může laik říct o duchovním životě?" jsem se překvapivě setkala i u mladých lidí z křesťanského prostředí. Pořád to přežívá, stejně jako občasné zoufání si nad tím, že jsme se narodili do nesprávného světa, nesprávné doby, nesprávných životních okolností. Kniha otce Vojtěcha rozhodně není zbytečná.
Velmi se mi líbí, že přes usilovnou snahu o zrovnoprávnění každodenní služby, laiků a apoštolátu je autor schopen jasně vidět nebezpečí na obou koncích škály. Zbožné snění, praktická rezignace na život s Bohem, útěk před námahou, rigidita či úzkost neodpovídající živému vztahu, odhazování starých forem bez hledání těch nových, sobecký důraz na vlastní zdokonalení...
Matka Boží jako životní model - to asi nepřekvapí. Nejučenlivější učednice a nejlepší učitelka, která nám po příkladu svého Syna připomíná, že duchovní život není nic jiného než život podle Ducha. Kdekoli a kdykoli, prosté a zároveň náročné, nutící nás odstoupit od vlastních plánů a začít se doopravdy ptát. "Udělejte všechno, co vám řekne."

6 14.04.2020

Velmi podobné Soumraku dne, ale mně se Malíř líbil víc.
Poklidné, tlumené vyprávění, žádný hluk, žádné strhávání pozornosti. Autor by mohl zůstat u studie obranných reakcí člověka s nepřijatelnou minulostí. Ale jak stránky ubíhají, jsou zpochybňovány i další roviny hrdinova autoportrétu, až se dostáváme do mlhy zcela neproniknutelné. Komu je tento sebe-konstrukt vlastně určen, zda a ve kterých místech se dotýká reality, nebo aspoň hrdinovy subjektivní reality - to jsou otázky, které knize dávají skvělý přesah.

6 29.03.2020

Autor listu Židům píše o Mojžíšovi, že jednal, "jako by Neviditelného viděl". Vzpomněla jsem si na to při čtení Terezčiných básní. Mají v sobě samozřejmost a lehkost víry, která jako by skutečně vždy viděla. Což protiřečí tomu, co o Terezčině životě víme. A tak je nesnadnost víry překonávána velikostí lásky a toto svědectví je pro nás ještě významnější.
Terezčiny verše nezrcadlí jen hloubku nadpřirozených ctností. Jejich teologie je stejně důležitá a obohacující. Čtenář je zván čerpat z interpretací malé učitelky církve, z mnohých odkazů na Písmo i na karmelitánskou tradici.

Já jsem nedychtila po žádných postřezích o psaní a vlastně je to to poslední, co by mě na paní Christie zajímalo. Takže každovečerní krátké čtení při uspávání nejmladšího dítka bylo pro mě velkým potěšením. Obyčejné vyprávění o ženském životě. O děvčeti, které nechodilo do školy. O "pomalé" introvertce. O ženě, která dokáže ocenit výhody spojené s údajem "vdaná" v kolonce pro zaměstnání. Navíc vyprávění osoby, jejíž seznam neoblíbeného a nezvládaného vykazuje vysokou míru shody s mým.

6 14.01.2020

Z korespondence paní Mileny vyzařuje její hloubka, to je lidsky krásné a mě to oslovuje, i když jsem přesvědčená, že osobnostně nijak zvlášť nesouzníme, nesedly bychom si. Ale ještě více pro mě znamená její obrovská síla a odhodlání - neuvěřitelné, kolik toho ta žena utáhla. To už není jen otázka krásy charakteru, to už má přesah společenský a pravdivě se píše v jiných komentářích, že podobné lidi i právě teď moc potřebujeme.

"Chci tady zůstat, dokud mohu dělat to nejmenší. Nevím, jak to bude dlouho. Rozhodně do poslední chvíle. ... Ale jaký je to beznadějný svět, který se řítí. A přece, je-li to, čemu jsme říkali Evropa, už jenom v našich srdcích, chci to nosit světem tak dlouho, jak budu moci." (listopad 1938)

"Musela bych se stydět, kdybych si měla stěžovat: a jsem vlastně velice skromná: chtěla bych se jen jednu noc vyspat."

"Willi, proboha Tě prosím, napiš to ihned a pošli to, jak nejrychleji dovedeš. Namáháme se tu nesmírně. Jde to. Peroutka je obdivuhodný a Přítomnost je lepší než kdy jindy." (únor 1939)

"Honzo, napsala jsi mi jednou, že mne budeš mít ráda, až budu stará - pamatuješ se? Už jsem, miláčku. Stará maminka, která nemá nic než Tebe, ale to je hrozně moc, jsem hrozně bohatá, Honzo, a šťastná, že Tě mám." (únor 1940)

6 19.08.2019