Marta a Marie trochu jinak

23.10.2019

„I lidská zkušenost nám říká, že určitým ctnostem se člověk nenaučí v kapli, i kdyby v ní pobýval většinu svého času. Nenaučí se tam svědomitě pracovat, ale ani milovat druhé lidi. Má-li růst v lásce, což je v duchovním životě to nejdůležitější, musí se o tuto lásku snažit v každodenním životě, nenaučí se milovat druhé jen modlitbou. V té může získat světlo, odhodlání a potřebnou milost, ale teprve mimo kapli, právě v situacích, kde je schopnost lásky namáhána, může člověk svou lásku osvědčit a v ní růst. Nehledě na to, že jistě nepokročíme v duchovním životě, jestliže si budeme hledět jen sebe sama a vlastní spásy. Té dosáhneme právě tím, že budeme myslet také na druhé a na to, co jim prospívá.“

Líbí se mi na otci Vojtěchovi, jak je pevně a stabilně rozkročen mezi duchovní rozměr světa a praktickou každodennost. Marta a Marie z Lukášova evangelia jsou asi nejznámějším modelem toho zdánlivého rozporu mezi svatým a profánním. A Ježíšova slova vypadají, že jasně upřednostňuje Marii před Martou, ženu, která naslouchá Božímu slovu, před ženou, která se točí kolem hrnců. Otec Vojtěch čtivým způsobem ukazuje, jak se tato interpretace evangelia promítá do myšlení církevních otců a jak se následně usadila v široce sdíleném (byť ne vždy zřetelně artikulovaném, někdy spíš podvědomém) pocitu, že mnišství je důstojnější povolání než kněžství, ale že zase kněz je jaksi blíž Bohu než laik... Ozvěny tohoto dělení se objevují vlastně i v mimonáboženském kontextu, ve všelijakých těch dichotomických představách o čisté duši a hříšném těle.

Otec Vojtěch se však přesvědčuje zastává rovnosti mezi různými druhy povolání. Dokládá, že je možné najít své Bohu-libé místo v práci pro druhé, v rodině, v zaměstnání. Že to není méněcenná cesta, že to není žádný nižší level duchovna. Na pomoc si autor opět bere víc autorit, ale tím nejsilnějším kalibrem je jistě svatá Terezie z Ávily, která byla velkou zastánkyní nerozdělování rolí – pokud je Bůh přítomen ve všem co děláme, co na tom záleží, zda konáme to či ono.
Já jsem si při čtení nemohl nevzpomenout na jedno časopisecké povídání se zpěvačkou Lucií Piussi, ve kterém zmiňovala svého přítele, františkána. Ten na její povzdech, že se vlastně ani neumí modlit, odpovídá (podle mě velmi správně, dosvědčuji!), že to přece není pravda, že přece všechno to, co dělá na pódiu, je jedna velká dlouhá modlitba.

Určitě neplatí, že nezáleží na tom, jakou cestu životem si zvolíme. Před takovým výkladem svých myšlenek otec Vojtěch explicitně varuje. Ale pokud si vybereme roli, která je v principu nesobecká, pokud svým působením činíme svět lepším, pokud se staráme o druhé, pokud dbáme o to, abychom rozmnožovali nám svěřené hřivny, pak není podstatné, jaké místo zastáváme v církevní hierarchii (nebo že jsme úplně mimo instituce). V tom mi přijde tahle knížka hodně důležitá, protože zbavuje laické věřící případného neklidu a stejnou měrou je uklidňuje i povzbuzuje.

„Někdy se chováme jako Marta a někdy snad i jako Marie. Nebylo by však dobré, abychom se navzájem srovnávali, kdo je v Božím království důležitější. Jen kvůli svému stavu není víc ani Marta, ani Marie, není víc řeholník ani neřeholník, celibátník ani manžel, kněz ani laik, není víc teolog ani dělník. Ježíšovo evangelium nám nedovoluje jedny nadřazovat nad druhé, někomu přiznávat větší důstojnost než druhému.“