Hanka_Bohmova komentáře u knih

Slovník u mě o Vánocích velmi příhodně zapomněla sestra, děkuji :o) Nad knihou jsem se pobavila, i když to není na jásání nad každou stránkou a k oprávněnosti superlativu "best of" by podle mě pomohlo trochu škrtat.

Vedle češtinářského zážitku jde o zajímavou sociologickou sondu. Nemyslím si, že poskytuje obraz české společnosti - na to podléhá příliš velkému výběrovému zkreslení. Kniha je spíš obrazem svých autorů, témat, o něž se zajímají, prostředí, v nichž se pohybují. A je to zvláštní svět. Nekonečné množství sexuálních obhroublostí doprovázejících legrační drsňáckou pózu "hlavně nevypadat, že mi na (ženách, mužích, partnerovi, sexu, těhotenství) nějak záleží". Mraky (aneb šest půlek, jak jsem byla poučena :o)) výrazů souvisejících s prací v korporátu, a přitom téměř žádný týkající se dluhů či nemocí. Nevěřím, že by neexistovaly. A jistě ani nejde o marginální témata pro hrstku zasvěcených. Ale ve světě toho nejlepšího z hacknuté češtiny prostě existenční problémy nepotkáte. Nejspíš proto, že tyhle věci se do statusů nepíšou.

Řada vydatných zdrojů slovníkových hesel mě v životě úplně minula (shánění sexuálního/životního partnera, alkoholické radovánky, Facebook, Twitter a jim podobní, chození do zaměstnání), takže se k příslušné slovní zásobě nemohu dost osobně vztáhnout. Ono je to znát: jinak vnímáte termíny teoretické, a docela jinak vám znějí slova, pro které vás hned napadá bohaté praktické využití.
U některých výrazů jsem kroutila hlavou, proč takovou vykopávku (starší než já) autoři zařazují do Češtiny 2.0, ale přesto mě obohatily, při doplňkovém pátrání v archivech časopisu Naše řeč (doporučuji) jsem se pravidelně dozvídala leccos zajímavého.

Předpokládám, že většinu čtenářů stejně jako mě zahřeje, když narazí na důvěrně známé slůvko, které není běžně používáno - a spokojeně se nad jeho kodifikací pousmějí. Ale největší potěšení mi působily novotvary neznámé, hravé, libozvučné a sofistikované (ideálně vše naráz), namátkou bych vyzdvihla (samozřejmě subjektivní) skvosty jako perkusivní údržba, fosilovna, hluchátka, lehativa, rybovolně, chlastánek, vlakuška, bzilión a godziliarda, líbítko (-ítka mám vůbec ráda, myšítko a kurvítko nejvíc), mlamoj, chlazaně nebo kapesní halucinace :o)

3,5 hvězdičky

7 06.02.2019

Pozdější úžasný Greene je v tomto románu už zřetelně k rozeznání, i když jde o jednu z jeho prvních knih. Její hrdinové se pohybují "v cizině", nejen v geografickém smyslu, a touhu po domově, kam by mohli patřit, po lidech, k nimž by mohli patřit, jsem vnímala jako jeden z výrazných motivů. Možná právě ona vyvolává tolik soucitu, soucitu k podvodníčkům, vyžírkům, dokonce k vrahům.

7 03.02.2019

Intelektuálně to bylo poměrně zajímavé, ale já prostě nejsem typ člověka, který by dokázal zpracovávat podobné fantazijní produkty. Každý máme své slepé skvrny - pro mě je nestravitelná (a hůř než nestravitelná) kulometná palba cílící na mé smysly a nižší pudy. Brakové literatuře takového druhu se vyhýbám úplně, s hodnotnějšími díly oděnými do tohoto hávu se otráveně peru, jak je patrné i z mých zdejších komentářů.

7 01.12.2018

Šibeniční humor, to už zde bylo řečeno a zdá se mi to velmi trefné. Pan Škutina jako by psal tak, aby nevyvolával soucit se svou osobou, abychom se nezastavili u emocí. Víc než soucítit je zapojit rozum a také jednat.
Tohle totiž není historický exces, nad kterým by stačilo si poplakat. Lidé, kteří poměřují svou velikost schopností ponížit a trýznit druhého, ti po světě stále chodí a chodit budou. Proto mi z takových knih běhá mráz po zádech, proto se pak nějakou dobu o to naléhavěji modlím v Otčenáši "a zbav nás od zlého". Tito lidé nechtějí být zbaveni Zlého. Naopak, oni stojí o lež a nízkost a vzájemnou nenávist ve společnosti, protože v takovém prostředí budou uznáváni a dokážou se prosadit. Neměli bychom jim to ulehčovat.

7 03.11.2018

Byl to můj oblíbený C. S. Lewis, kdo o nás lidech napsal, že si chodíme v důstojných lidských tělech, ale naše skutečná já se často podobají ubohým mrzáčkům, zpotvořeným nedochůdčatům? Pravý zjev vypravěče knihy si raději nezkouším představit. Zakrnělý a zacyklený úředníček rozpoznává, jak na tom je, ale zatímco jiný by se nad tím pohledem vyděsil, vypravěč jako by si říkal "když už, tak už", a důkladně se ve svém bahníčku ráchá. Aby si ho čtenáři, kteří sami nad lecčíms zavírají oči, mohli dostatečně prohlédnout a sem tam se v něčem poznat.
Snad je to i v logice jeho teze, že člověk chce především uplatňovat svou vůli, konat podle sebe - i kdyby ji bez víry v možnost pozitivní změny, uprostřed stojatých vod beznadějné rezignace, měl uplatňovat nesmyslně a ke své zkáze.

7 20.08.2018

Knihu jsem nyní četla vlastně omylem. Měla jsem svému milému sehnat "tu povídku se strigou", ale sáhla jsem v knihovně po špatném svazku a abych ho netáhla domů úplně nadarmo, znovu jsem si povídky přečetla, přiznávám, že místy spíš prolétla (některé části dodnes poznávám slovo za slovem).
No... ty doby, kdy jsme na konci tisíciletí netrpělivě očekávali vydání dalšího dílu zaklínačské pentalogie, jsou dávno pryč. Zbylo z nich pár kamarádů a přezdívka, na kterou už dnes neslyším, takže zůstanu u této své retro-ochutnávky a do dalších povídek ani ságy se pouštět nebudu. Pořád jsou to pro mě silné knihy se silnými příběhy, reflektující závažná témata lidského jedince i společnosti. Pořád jsou v tom tuny osudovosti a patosu, celá plejáda nepěkností, jichž je člověk schopen, a nechybí ani humor. Pořád je to zatraceně chytlavé. Jen můj kompas už dnes ukazuje jinam.

7 07.07.2018

Prý existují šťastné povahy, které ve všem dokážou najít něco pozitivního. Verše Sylvie Plath dávají nahlédnout do opačného světa, kam se každou skulinkou a trhlinkou snaží vecpat krutost, nebezpečí a zmar. Oblaka evokují oxid uhelnatý, tulipány užírají člověku kyslík, fazolové květy jsou chuchvalce krve. Připomnělo mi to některé nešťastné děti, které nesnášejí překvapení a nové věci, protože za vším tuší zradu. Samozřejmě to nedělají jen tak z plezíru, stejně jako Sylvii Plath by bylo nesmyslné říkat, ať se uklidní a hledí na svět trochu vyrovnaněji. Představuju si, že takové prožívání musí člověka významně izolovat od druhých. Četla jsem souběžně s jejími verši také krátkou dramatizaci života svaté Terezie z Avily a zarezonovala mi věta, kterou Terezie odpovídá inkvizitorovi ohledně postoje jejího zpovědníka: "Můj zpovědník má strach mě zpovídat." To je osamělost.

7 06.07.2018

Jímavě zobrazené mládí plné zranitelnosti, idealismu, schopnosti odhalit špatnost (i tu úctyhodnou) - a jeho srážka se slepým egoismem. Ne všechno v životě se dá opravit. Ale na každém místě je možné konat dobro.

"Vzal jsem si na pomoc hrdost: vyjadřoval jsem se mlčením. Jsem na to mistr, celý svůj život jsem hovořil mlčením, mlčky jsem prožil celé tragédie. (...) Chtěl jsem, aby přede mnou klečela na kolenou, aby ctila mé utrpení - zasloužil jsem si to. Vždycky jsem býval hrdý, chtěl jsem buď všecko, anebo nic! A právě proto, že jsem se nehodlal smířit s polovičatým štěstím, ale toužil jsem po celém, byl jsem nucen tak jednat: 'Dovtip se sama a oceň!'"

"To je smůla, že jsem snílek, mně stačily moje podněty a o ní jsem doufal, že počká."

7 01.04.2018

Že prý bych si měla něco přečíst od toho slavného spisovatele...

Pokusila jsem se, přečetla jsem plnou třetinu knihy, než jsem ji odložila. Nelíbila se mi, vnímala jsem ji jako přehnanou, umělou a melodramatickou hned od první strany. Neodbytně se mi vybavovala jedna mexická telenovela, kterou vysílali za mého mládí. I v mexické telenovele bývají řečeny závažné věci o stavu společnosti, ale můžete je brát vážně v tak nevěrohodném kabátě? A je to dostatečný důvod něco takového sledovat?
Možná bych autorův styl dokázala snést, kdyby mi v něm bylo naservírováno silné nosné téma - existují knihy, které čtu se zájmem a potěšením, přestože příliš tlačí na pilu. Ale ústřední milostný vztah a dějová linka tohoto románu na mě působily zcela vykonstruovaně a na udržení pozornosti nestačily.

7 07.02.2018

"Nic nenič, vše postav na správné místo."

Příručka osobního rozvoje křesťana v moderním světě. Narozdíl od řady jejích módních světských sestřiček v ní nenajdete slovo navíc. Styl je úderný, pregnantní, heslovitý. Spíš jako studijní poznámky. Tykání čtenáři přispívá k bezprostřednímu a naléhavému vyznění autorových rad a poučení. Je to osvěžující, zvlášť když máte rádi efektivitu. Ale po sto stránkách už by se mi malé pohlazení hodilo. Pro to si holt dojdu jinam.

Většinu času to byla čtyřhvězdičková kniha. Dobrá a užitečná, ale toho aktivismu bylo na můj vkus příliš a psychologie se sociální angažovaností se trochu moc natahovaly po samospásnosti. Závěrečné kapitoly naštěstí (pro mě) beze zbytku odstranily znepokojivé váhání, které slovo v názvu cílové skupiny "křesťané ve světě" je podstatnější. A možná ten mocný důraz na příklon ke "všemu dobrému ze světa" ještě i dnes, o půl století později, někteří potřebujeme k prolomení navyklého obranného postoje a uzavřenosti, které schováváme za nálepkou zbožného života.

Kniha tak sebevýchovná by se mohla zdát určena mladým lidem, mladým dospělým nejintenzivněji formujícím svůj život. Ale ze závratné výše svých šestatřiceti let soudím, že i pro dospělé zralejšího věku, pěkně usazené a pohodlně zařízené ve své existenci, jde o nesmírně užitečné čtení.

7 08.12.2017

Vladek mi byl nesympatický už před válkou a to se nakonec ukázalo jako nejpřínosnější moment celé knihy. Protože nepřát holokaust roztomilým malým dětem a šťastným milencům je samozřejmost. Ale rozmyslet si - a téměř si nad těmi kresbami prožít - že stejně je potřeba chránit i ty, co mi zrovna nejdou pod nos, a domyšleno dál, nejen ty nesympatické, ale i ty zlé, to už je o úroveň výš.

(Myši s prasečími maskami jsou super nápad, opravdu výmluvné.)

7 07.11.2017

Pět hvězdiček s dlouhou řadou otázek.

Kniha v pravý čas. Stává se, když nad něčím dlouho a intenzivně uvažuju, že myšlenky mají tendenci sklouzávat do vyjetých kolejí. Čtení může pomoci, je to jako dobrý rozhovor. Třeba neučiním žádný objev, necítím se o nic blíž vyjasnění a rozhodnutí, ale začarovaný kruh se trošku poláme, slova opět získají na zvuku, na významu.

"... navzdory hluboké touze po lásce se téměř všechno ostatní považuje za důležitější, než je ona: úspěch, prestiž, peníze, moc - skoro všechna naše energie se spotřebuje na to, abychom se naučili, jak dosáhnout těchto cílů, a téměř žádná se nevynaloží na to, abychom se naučili umění milovat."

7 24.07.2017

Zachtělo se mi ochutnávky tohoto žánru a jsem navýsost spokojená. Parádní kniha, hned jsem ji dala k přečtení manželovi a vysloužila si tím malé bezvýznamné plus :)

7 30.06.2017

Pořád stejně dobrá. Využívá potenciál sci-fi říct něco zajímavého o lidech spíš než o vynálezech a zelených mužíčcích. A napsaná tak, že se čtenář uprostřed hluboké noci těžko odhodlává nechat zbytek na ráno.

7 20.06.2017

Myslím, že nemám doma kouzelnější knihu než tuto. Milostný román v dopisech. Korespondence dvou básníků hodných toho jména. Dráma se zápletkou, kterou byste nevymysleli. Neuvěřitelně křehké (být odkázáni na ošemetná slova pokažená společenskými konvencemi!!! nejste si nikdy jisti, zda druhý slyší skutečně to, co říkáte), autentické, dvě rozmlouvající živoucí bytosti nepříliš vzdálené naší době. To nejsou dopisy, to je tanec a je radost se na něj dívat. Člověk si přesto připadá poněkud nepatřičně - že už ví, zatímco oni dva ještě nevědí. A později proto, že... no víte, číst cizí milostné dopisy... Když ony jsou tak krásné.

E. B. B. je mi osobně blízká několika drobnostmi, svou náklonností k samotě, sebeironickým smyslem pro humor i podivuhodným nedostatkem odvahy oslovovat, který plyne (jak já to chápu) z vědomí nesmírné váhy vysloveného jména, vždy ohroženého a náchylného stát se prázdným, konvenčním zvukem/tvarem, nebo tak být slyšeno.

7 01.04.2017

Mimo sebe? Ne, tady zatraceně
je každý jenom sebou sám!
A jenom sám se dnes a denně
ubírá cestou sem a tam.
Uzavřen v sudu svého já,
ponořen do své vlastní šťávy,
zazátkován svým vlastním já,
zatáhne se tu v studni svojí hlavy.
Bolesti druhého si nikdo nevšímá,
myšlenky druhého tu nikdo nevnímá.
Jen sami v sobě zvykli jsme si žít
na samém kraji můstku málem -
a kdo by císařem či králem
moh právě tady být než Gynt?!

Bylo to pro mě náročné čtení - emocionálně náročné. "Jen samé slupky." Je nás na světě přes sedm miliard a jak moc se vzájemně potřebujeme. "Co jeden zapomněl - to druhý nese dál. Co jeden ztratil - druhý uschoval." Doufejme.

7 12.07.2016

Zvládám číst, i když zrovna nejsem zamilovaná (reakce na Lady_Ef níže). "Snad je možno i bez lásky žít; však umírat bez ní, to je zoufalství."

Lásko,
kterou vdechujem a jíme,
zklamání,
o kterém všichni sníme,
lásko,
která potkáváš nás všady,
nic
a všechno dohromady.

7 22.02.2016

Bradbury umí malovat obrazy a vytvářet atmosféru, má cit pro domov a dětství a touhy srdce, všechno tohle v Marťanské kronice je a je to krásné.
A já se nemůžu dočkat, až si znovu přečtu Pampeliškové víno.

7 21.02.2016

Když mi bylo nějakých -náct, objevila jsem v sobě vášeň pro skutečnosti, pro něž mi později Exupéry poskytl i slova. Co znamená dávat. Stavět. Milovat. Co je odpovědnost. A jak málo to všechno má co do činění s pocity.
Dávno už mi není -náct, ale vášeň přes každodenní selhání stále plane a má nehynoucí vděčnost panu Exupérymu též. Zdaleka nejen za Malého prince.
Byla bych dnes karmelitkou, kdybych nemilovala Exupéryho knihy? Dva zásadní akcenty mého života. A poušť, snad, jako styčný bod.

7 01.02.2016

Tak už ji zase držím v ruce. Tu podivuhodnou knihu, která časem nutně dokonverguje na jednu z nejšikovnějších, nejlépe dostupných pozic ve vaší knihovně.

Zdroj neustálých frustrací. Než stihnu najít to správné heslo, projdu jich náhodně tolik, že zapomenu, co jsem vlastně chtěla.
(Dnes jsem to ale zvládla - "líčit".)

7 17.01.2016