Hanka_Bohmova komentáře u knih

"Chtěl bych tě potkati v lukách", toť naše oblíbená rodinná hláška a vzpomínka na dobu, kdy můj milovaný při hodině literatury recitoval Splav a já seděla v první lavici před ním. Recitace před třídou je sice zlo z největších a zabiják vztahu mládeže k poezii, ale občas přece jen k něčemu dobrá.

- Ještě pořád ses nepřestal ptát?
- Nepřestanu nikdy.
- Vždyť nedostáváš žádnou odpověď.
- Někdy se mi zdá, že nejdůležitější je se ptát.

8 01.09.2017

Je skvělé mít přátele. Dostanete se na dosah jiných myšlenkových světů a nejde jen o nezávaznou obhlídku exotických krajin. Jste motivovaní promýšlet a přijímat to odlišné, co vidíte, jako korektiv pro sebe.
Stoikové ke mně v mládí doputovali přesně tímto způsobem. Jak soli jsem toho měla zapotřebí. Hovory jsou pro mne dodnes jakousi bedničkou s profi nářadím, jehož užitečnost vnímám na první pohled a v jehož používání se s kolísající ochotou cvičím - s úmyslem dosáhnout štěstí? Ne, na to nářadí nestačí. Ale stát se o trochu snesitelnější, ano, kéž by.

8 15.05.2017

Lewis zůstává Lewisem, nečekejte citové výlevy, spíš nevyrovnané myšlení mimo hranice toho, co jsme dosud "věděli" a co "dává smysl". Místy mám chuť se ozvat, ale neodvážím se. Nejsem na přednášce, nevedu disputaci, čtu záznam (anglický název Grief Observed mi připadá naprosto přesný), výsek duševních pochodů člověka v mezní životní situaci.
Nebyla bych hned tak hotova s výčtem zajímavých bodů textu. Dobře jsem poznávala i některé z těch svůdných pastiček zármutku. Ale chci ocitovat úryvek, který lze podle mě aplikovat na mnohem širší okruh vztahů než jen k zemřelým, a potěšilo mě, že autor se k němu v závěru vrátil a uvažoval podobně.

"Malinké vločky mě samého, mých dojmů, mého výběru padají na její obraz - nakonec bude skutečná podoba úplně skryta. Deset minut - deset sekund - skutečné H. by to všechno napravilo. Ale i kdyby mi těch deset sekund bylo umožněno, o jedinou vteřinu později by ty vločky začaly padat znovu."

8 17.04.2017

Neupovídaná, nesmírně výstižná nádhera.
"Zotvíraná jako růže, zatrnula všemi trny. / ... / Sama úzkost. Že se vzbudí. / Že zas najde jenom sebe."

8 15.01.2017

Překvapivě přínosná i pro relativně málo poučeného čtenáře, za nějž se pokládám. Oba aktéři rozhovoru jsou osoby hodné slyšení a funguje zde i něco, co bych nazvala "vzájemnou chemií" - četba mi působila značné intelektuální potěšení.

8 04.10.2016

Osobní střípek: určitě si vzpomínáte, místnost 101 a Udělejte to s ní! Od prvního přečtení někdy v osmnácti se mi nepodařilo tuhle scénu a její význam vymazat z mysli.
Tak se trhají pouta. Tak se zabíjejí zárodky vzájemnosti, lásky.
Nedělala jsem si žádné iluze o svých šancích v podobné situaci. Tahle scéna, tahle věta byla zásadním hřebíkem do rakve mých náctiletých úvah o tom, že bych snad cokoli, co má v životě nějakou cenu, mohla nést sama, opírat o své síly.

Na dětské knihy jsem svému gramotnému mrněti zřídila na databázi vlastní účet, ale Silversteinovy básně jsou prostě neodolatelné, odvážné, výstižné, půvabně politicky nekorektní, takže je zařazuji i mezi svou četbu.
Můj oblíbený kousek, tak trochu bilanční:

Řekli: "Pojď bruslit!"
Prý je to celkem prima.
Řekli: "Pojď bruslit!"
Tak jsem šel teda s nima.
Řekli: "Pojď bruslit!"
Ale něco vám povím:
oni šli na led,
a já měl kolečkový...

:o)))

8 25.01.2016

Narozdíl od petra7416 pode mnou si nemyslím, že všeobecně musíme čekat, až se my nebo naši partneři probudíme jako babbittovští páprdové. Většina z nás jsou právě nyní stejně trapně konformní páprdové (páprdky :o)) jako Babbitt, co ze strachu o vlastní pohodlí den za dnem znásilňují svoje svědomí a skutečnou sebereflexi se pokoušejí zatlačit někam hluboko činorodostí, společenskými styky či rozvíjením iluzorních představ o sobě samém. Bez ohledu na stáří a pohlaví.

Je to kniha o nás, nejen o mužské krizi středního věku. Mění se jen společenské skupiny, se kterými se srovnáváme, do kterých se toužíme bezpečně schovat.

8 27.08.2015

Četla jsem ještě jako holka, ta stará, dost děsně přeložená vydání z devadesátých let pořád uchováváme doma. Teď jsme se (já, manžel, nejstarší dítko) k nim vrátili, no pořád mě to baví. Pro mě je to sbírka docela dobře vypointovaných povídek přidržujících se určitého základního schématu. A když tu někdo z komentujících napsal, že jde spíš o politiku než sci-fi, souhlasím, aniž bych to viděla jako negativum. 3,5 hvězdičky a už se těším na Mezka.

7 01.01.2024

Z knihy mi nejvýrazněji vystupuje velká vnitřní síla a cílevědomost Kristiny. Použitelná ke zlu i k dobru. Z rodičovského pohledu pro mě bylo nepříjemné připomínat si takto plasticky, jak zamilovaný člověk nedohlédá důsledky toho, co má před sebou. Kristina o tuto naivitu přichází v okamžiku, kdy už je pro ni nemožné změnit rozhodnutí. Příběh je dramaticky rozehraný, může skončit zničením hrdinky, anebo vnějším rozvinutím její osobní síly, což také není bez rizika pro ni a její vztahy. Jsem zvědavá na pokračování.

7 04.03.2023

Psychologický rozměr byl pro mě o hodně zajímavější než ten společenský (jak poznamenal níže Disease, zřejmě proto, že nejsem příslušník americké střední třídy) a zvlášť mě zaujaly postavy Waltera a Connie. U obou se jejich boj s démony navenek projevuje ceněným až obdivuhodným jednáním a postoji. Jenže při bližším pohledu už to tak bezproblémově nevypadá (Walterovy pocity při řízení automobilu jsou popsány skvostně). A stát se plněji člověkem by znamenalo zradit své ideály/"ideály".
3,5 hvězdičky

7 08.02.2022

Pro mě bylo naopak fascinující, jak moc s tehdejšími šumavskými obyvateli sdílíme - stejná ubohost lidí, stejná pohotovost ublížit...

7 25.12.2021

Před nějakou dobou mě nesmírně okouzlily autorčiny Legendy o Kristu. Přesto jsem po této další knize sahala s nejistotou. Biblická vyprávění pro děti si mohou dovolit stylizaci, kterou jiný druh příběhu neunese, a nepřipadalo mi, že by jejich naivita, sentiment, přímost, patetičnost nebo jak to ještě nazvat, byly snadno přenositelné. Ale to jsem Selmu Lagerlöf hluboce podcenila - Gösta Berling je nádherná kniha, nádherná přesně tím způsobem, jakým byly pro mě nádherné Legendy o Kristu.
Už zmíněným charakteristickým prvkem je absolutní absence cynismu. Na to dnes skoro nejsme zvyklí, zejména ne tam, kde sám vypravěč příběh na pozadí komentuje. Očekáváme hláškování, ironická póza je skoro povinná. Autorka si toho byla vědoma už ve své době a na postavě Mariany se vyjadřuje moc zajímavým způsobem ke krajní formě takového postoje:

"Krásná Mariana nosila v sobě ducha sebepozorování. Cítila, jak jeho ledové oči a výsměšné úsměvy sledují každý její krok, každé její slovo. Její život se stal divadelní hrou, při níž on byl jediným divákem. Nebyla už člověkem, netrpěla, neradovala se, nemilovala, hrála jen úlohu krásné Mariany Sinclairové, a sebepozorování, vězící v ní se svýma ledovýma očima a pilnými, všechno cupujícími prsty, dívalo se na její vystoupení... A díváme-li se blíž, vidíme, že za ním sedí ještě bledší bytost, která přihlíží a ochromuje a pošklebuje se, a za ní ještě jedna a ještě další, pošklebující se sobě navzájem a celému světu."

Psychologický vhled této knihy je navzdory určité pohádkovosti formy ohromující. Literatura romantismu nebo jím inspirovaná pro mě obvykle bývá spíše únavná, jednostranná až k egoismu, ale zde se o věcech nitra vypráví se skutečnou moudrostí a s užitkem pro čtenáře. Nejvýraznější moment za všechny - zobrazení způsobu, jímž jsme sváděni ke zlu. Nemusíme si hned představovat ďáblova spřažence, stejný proces lze nahlížet zcela moderně psychologicky. Malá lež nebo vhodně vytržený kousíček pravdy, zacílené přesně na to nezdravé místo v našem srdci. Na nepřípustné, a proto utajené přání, kterého se ale nehodláme vzdát. Na neřest, s níž nebojujeme, na zranění, které mlčky a bez léčby dusíme v sobě. Všechna ta místa, od nichž odvracíme pohled, nevyneseme je na světlo, a ona se rozeznívají slovy a skutky druhých zcela mimo naši kontrolu. Kdo je umí rozpoznat a využít, dokáže nad námi vládnout ke škodě naší i našich bližních.
Stejně výrazné jsou však i autorčiny happyendy. Mnohdy prazvláštní, jako v případě brobského faráře, jejich vnitřní logika je ovšem nepopiratelná a mně dodávají velikou naději.

7 21.08.2020

Toto je skutečně "krásná literatura". Krásná myšlenkami i krásná svou prací s lidským slovem. Taková, která ve čtenáři uznává dospělého a kompetentního partnera a na této úrovni s ním také komunikuje.

7 24.02.2020

"Pokud jsem se v životě něčemu naučil, pak tomu, že člověk si musí zjistit, kdo je vlastně nepřítel."

Moc zajímavé téma, dobře napsal eraserhead: vposledku je kniha o tom, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.
Bavilo mě představovat si situace v knize obráceně, člověka až trochu vyděsí, jak prostou záměnou pohlaví postav se z negativně vnímaného jednání stane něco běžného, takhle-to-chodí/chodilo.

Jak může dojít k tomu, že se otázce pohlaví (nebo třeba rasové čistoty) dostává napříč společností tolik pozornosti, aby se mohla stát hlavním motivem společenského uspořádání? Obranou proti ideologiím jsou osobní vztahy, nedovolující redukci lidské bytosti. Pak tedy možnost vývoje, kterou kniha naznačuje, zároveň klade otazník nad kvalitu vztahů mezi muži a ženami. Jestliže skutečná vzájemnost a poznání vyklízejí pole, zaujímají jejich místo předsudky, ideologie a kolektivní soudy. A to už je otazník adresovaný nám, čtenářům.
Autor do sexismu (včetně soudobého mužského sexismu) tepe dosti intenzivně, jen na můj vkus místy až příliš doslovně. Ale někteří by si možná jemnějších forem vyjádření ani nevšimli, zvláště v takto napsané knize.

Ano, "v takto napsané knize", to je kámen úrazu. Celé pojetí příběhu mi zásadně nevyhovovalo a několikrát jsem přemýšlela, zda vůbec dočítat. Tempo je na mě příliš rychlé, přitom jsem se snažila nehltat, knihu jsem četla čtyři dny. Ale jede se v kulometných dávkách, není čas na vývoj, události i postavy jsou servírovány hotové, jedna stíhá druhou. Nemluvě o té až trapné části ve stylu "nezapomeň tam vrazit akci, sex a mrtvoly". U detektivky nebo thrilleru dobrý, ale nad tímhle příběhem se snad mělo hlavně myslet - nebo ne? Vybavuje se mi Faberovo Pod kůží, s podobně přehnaným schématem, zato lépe zvládnutým zpracováním a atmosférou, která - naneštěstí pro čtenáře - vůbec nerozptyluje, naopak až nesnesitelně soustředí vyšší kognitivní funkce na nepříjemnou sebereflexi.

Bohužel, tato kniha svádí k pouhé "tebe-reflexi", a zdejší komentáře to výmluvně dosvědčují. Snad kontraproduktivně zafungovala snaha dostat se k co nejširšímu publiku? S příběhem, který má potenciál vrhnout světlo na hluboce vžité nespravedlnosti a předejít jejich mocenskému zneužití, soupeří akčně-romantická podívaná v senzačních kulisách, která stejně dobře poslouží k ospravedlnění dalšího bagatelizování těchto nespravedlností: Vždyť se na to podívejte, ony jen čekají, až my povolíme...
Za mě nevyužitá příležitost a tři hvězdy. Plánovala jsem přečíst si časem víc Merleho knih, ale teď se skoro bojím, zda nemám přehnaná očekávání.

7 12.11.2019

Hrabal jako autor mě nikdy moc nelákal a bude mě nelákat dál.

Kniha je v několika komentářích označována za humornou, ale já ji tak nevnímala. To, co dokážu identifikovat jako potenciálně humorné scény, ve mně vzbuzuje zčásti posmutnělé svírání srdce, zbytek je pro mě jakousi analogií hluku. A já nemám ráda hluk. (V této souvislosti jsem zvlášť vděčná, že neznám filmové zpracování.) Několikrát jsem si připomněla Havlíčkova Neviditelného, s podobně ponurými pocity v mysli, a osud hrdinova synka to jen zpečetil.

Moc mi na knize vadilo - vlastně bych asi neměla říkat na knize, obvyklejší bývá porucha na přijímači než na vysílači :o) -, že se mi nepodařilo pochopit, jak se z člověka s tak jasnou představou "co s lidma hejbá a v co lidé věří" stane horský mudrc. Uvědomuju si motivy, které k tomu přispěly nebo v nichž se ten proces odkrývá, ale proč a jak se to děje, to jsem nepobrala. Nějak mi těch sebe-konfrontací přišlo málo. Jako by chtěl autor říct, že se podobáme špinavému potoku, který se pročistí sám sebou, tím, že se špína časem usadí. Mně se zdá, že tohle ke skutečnému cíli nevede.

Pokud jde o dlouhé věty - myslím, že je to vyprávěno přesně tak, jak je potřeba, aby to bylo vyprávěno. Včetně té překotnosti a v první části převažujícího selektivního vidění světa v duchu zásady "nízkému vše nízké".

7 05.09.2019

V+W skoro neznám a z toho, co znám, mi dialogy L&S nejvíc připomínaly Semafor. Inteligentní humor, slovní hrátky, absurdno, perfektně trefné společensko-politické glosy. Náramně se mi to líbilo. První kniha, která mě doma donutila - přes mou zoufalou nekompetentnost - předčítat ve slovenštině :o)

L: Môj otec bol humanista. A matka tiež nebola celkom normálna. Ale pretvarovať sa vedeli. Život ich naučil. Otec - humanista sa celý život tváril ako nihilista. Znechutene. Prišiel domov hladný ako vlk, obed na stole...
S. A on - ham ham polievočka, chrum, chrum kuriatko...
L: Naopak. Vraví - obedy neuznávam, večere neuznávam. Načo jesť, načo piť, načo spať, načo žiť. Až jedného dňa...
S: Umřel od hladu.
L: Nie. Jedného dňa, vlastne jednej noci ho matka nachytala v špajzi.
S: Preboha, s kým?
L: Ako hlce šošovicu.
S: Šošovicu uznával? Zvláštny svetonázor.
L: Ale matka hneď vedela, na čom je. Tak mu vraví - aha, taký si ty nihilista? Za misu šošovice predá svoje presvedčenie, s kým so to len žila, zbabelec - a otcovi neostávalo nič iné, len dojesť tú šošovicu a začať sa tváriť ako materialista. Ale matka mu už nikdy nevarila.
S: Neverila.
L: Ani to.

OPTIMISTA: Ja som zdravý aj bez kvapiek. A viete prečo? Lebo som sa nikdy do ničoho nemontoval. Nikde som sa nepchal, nikdy som nič neorganizoval, nikam som sa nenatískal. Pekne som vždy sedel doma, pred televízorom, skrátka, žil som naplno. A preto teraz nepotrebujem kvapky. A vy? (...) Bolo vám to treba?
PESIMISTA: Mne? Ja som to nerobil pre seba.
OPTIMISTA: Viem. Robili ste to pre druhých. Lenže lieky musíte teraz žrať vy, zatiaľ čo druhí sa napchávajú bravčovým bôčikom.

7 17.07.2019

Nedávno jsem četla Tolstého Rodinné štěstí a obě knihy mají kromě tématu - boření iluzí o manželství - společný takový jemně chladný, odmítavý tón a téměř úplnou absenci soucitu (tak mi připadalo, i když v Sonátě je tahle atmosféra přímo vyšponovaná). Až jsem si říkala, že s takovým člověkem bych se nechtěla ve skutečném životě stýkat. Ale možná je to náhoda, uvidíme, jak na mě zapůsobí další jeho díla.

Děj Kreutzerovy sonáty nebyl pro mě vlastně vůbec důležitý, knihu jsem nevnímala ani tak jako studii manželství, jako spíš studii vypravěče. Zůstal mi velmi silný dojem člověka, který hledí na svět přes vlastnoručně zdeformované a zašpiněné čelní sklo - a to se nezmění ani po jeho "mravním obrození", jak to nazývá. Připomnělo mi to nauku o "následcích hříchu", které nemizí upřímnou lítostí a odpuštěním. U následků ve fyzickém světě to vidíme jasně - zabitou ženu ani sebevětší lítost a změna postoje nepřivede k životu. U psychických následků si to možná uvědomujeme méně jasně. Zlo nás poznamenává, dlouhodobé a hluboké zlo nás poznamenává dlouhodobě a hluboce - ale odvrácení od zla nás z tohoto poznamenání automaticky a okamžitě neléčí.
Výsledkem, který lze v individuální i společenské historii sledovat na vlastní oči, je stav jisté kocoviny, předrážděné nesnášenlivosti, který se dostavuje po tom, co jsme zneužili nějakou myšlenku. Díváme se na ni zdeformovaným pohledem, ne-racionálně, ne-čistě. Nevidíme její podstatu, ale ohavnost, kterou jsme z ní za konkrétních okolností udělali, a tento postoj nadále prosazujeme jako objektivní. Podrážděnost vůči levicovým či pravicovým názorům, vůči fyzické síle, vůči technologii, vědě, vzdělání, vůči veselí, vůči interakcím mezi mužem a ženou... všechny tyto věci se čas od času stanou (čistě reakčně) společenským tabu, aniž by byly samy o sobě špatné - a co je horší, aniž by se někdo skutečně zamýšlel nad tím, nakolik jsou samy o sobě špatné. Nedávno jsem kroutila hlavou nad tím, jaké výhrady na Databázi knih vyvolalo pojmenování jedné položky nabídky výrazem "komunita"... jeden příklad za všechny.
Abych se vrátila zpět ke knize - je fascinující sledovat, jak vypravěč nedokáže o sexu smýšlet mimo svou úzkou zkušenost. Krajním sobectvím zformoval své nitro určitým způsobem a svůj pohled považuje za objektivně platný. Že může být tělesná láska výrazem obdarování, nikoli jen mocenským prostředkem a tím, co si jeden od druhého (vzhledem k době vzniku knihy tedy muž od ženy) bere, to... to pro něj neexistuje. Tělesná láska je rovna chtíči, chtíč je špatný a rozvrací životy, on na to přišel, pojďte a slyšte, budete poučeni.
A vůbec si vypravěč plete osobní pohled s realitou, dozvíme se dále, že lékařství je špatné, hygiena je špatná, vlaky lidskou bytost znervózňují, hudba ji dráždí a lidé lžou, když tvrdí, že si ve stavu nepříčetnosti neuvědomují své jednání. Protože pán to přece takhle zažil, tudíž to tak musí zažívat všichni.

Těchto "mravně obrozených" je třeba se bát, protože jak egoističtí a úzcí byli ve zlu, tak egoističtí a úzcí zůstávají v - takzvaném - dobru.

7 15.07.2019

Slovník u mě o Vánocích velmi příhodně zapomněla sestra, děkuji :o) Nad knihou jsem se pobavila, i když to není na jásání nad každou stránkou a k oprávněnosti superlativu "best of" by podle mě pomohlo trochu škrtat.

Vedle češtinářského zážitku jde o zajímavou sociologickou sondu. Nemyslím si, že poskytuje obraz české společnosti - na to podléhá příliš velkému výběrovému zkreslení. Kniha je spíš obrazem svých autorů, témat, o něž se zajímají, prostředí, v nichž se pohybují. A je to zvláštní svět. Nekonečné množství sexuálních obhroublostí doprovázejících legrační drsňáckou pózu "hlavně nevypadat, že mi na (ženách, mužích, partnerovi, sexu, těhotenství) nějak záleží". Mraky (aneb šest půlek, jak jsem byla poučena :o)) výrazů souvisejících s prací v korporátu, a přitom téměř žádný týkající se dluhů či nemocí. Nevěřím, že by neexistovaly. A jistě ani nejde o marginální témata pro hrstku zasvěcených. Ale ve světě toho nejlepšího z hacknuté češtiny prostě existenční problémy nepotkáte. Nejspíš proto, že tyhle věci se do statusů nepíšou.

Řada vydatných zdrojů slovníkových hesel mě v životě úplně minula (shánění sexuálního/životního partnera, alkoholické radovánky, Facebook, Twitter a jim podobní, chození do zaměstnání), takže se k příslušné slovní zásobě nemohu dost osobně vztáhnout. Ono je to znát: jinak vnímáte termíny teoretické, a docela jinak vám znějí slova, pro které vás hned napadá bohaté praktické využití.
U některých výrazů jsem kroutila hlavou, proč takovou vykopávku (starší než já) autoři zařazují do Češtiny 2.0, ale přesto mě obohatily, při doplňkovém pátrání v archivech časopisu Naše řeč (doporučuji) jsem se pravidelně dozvídala leccos zajímavého.

Předpokládám, že většinu čtenářů stejně jako mě zahřeje, když narazí na důvěrně známé slůvko, které není běžně používáno - a spokojeně se nad jeho kodifikací pousmějí. Ale největší potěšení mi působily novotvary neznámé, hravé, libozvučné a sofistikované (ideálně vše naráz), namátkou bych vyzdvihla (samozřejmě subjektivní) skvosty jako perkusivní údržba, fosilovna, hluchátka, lehativa, rybovolně, chlastánek, vlakuška, bzilión a godziliarda, líbítko (-ítka mám vůbec ráda, myšítko a kurvítko nejvíc), mlamoj, chlazaně nebo kapesní halucinace :o)

3,5 hvězdičky

7 06.02.2019