Hanka_Bohmova komentáře u knih

Moje nejoblíbenější detektivka od P. D. Jamesové. Oproti schematickým intelektuálním hříčkám Agathy Christie (které mám také moc ráda, ale je to čtení pro jinou náladu) podněcují detektivní romány PDJ čtenáře k nejrůznějším hlubším úvahám, daleko překračujícím obvyklé "whodunit". Psychologie postav, průhledy do životů hrdinů i podezřelých, reflexe sociálních témat, to všechno mě při četbě těší. A čím méně brutality, tím lépe.
V této knize jsou mi jako třešničky na dortu navýsost sympatické zejména dvě epizody, pro samotné detektivní pátrání zcela bezvýznamné, takže se nemusíte obávat spoilerů :o) Jednou je křehká lovestory - která, to znalý čtenář jistě snadno uhodne. A druhou je fakt, že paní Jamesová nelituje papíru a postará se, aby oběť neumírala v zatvrzelosti srdce. Já vím, je to prkotina, ale mně je to zkrátka lidsky milé.

Moc pěkná popularizační kniha, dokáže zaujmout a nadchnout. Text je velmi živý, jako bych autorku/průvodce na vlastní uši slyšela. Přestože nejsem zrovna auditivní typ, dovedu si představit, jak báječný mohl být i původní rozhlasový pořad.
Četbu jsem - chvála digitalizaci! - doprovodila brouzdáním po Google Arts & Culture.
Teď si ještě musím promyslet, jakou formou prožitek a poučení z knihy nejlépe zpřístupnit dětem.

3 14.04.2020

Po naučné stránce hezky zpracováno, příběh spíš aby se neřeklo, ale v tomto případě jde o nepříliš podstatnou výhradu. Starší dcera (4. třída) četla ze zájmu sama, prvňákovi jsem převyprávěla a společně jsme přemýšleli nad úkoly v závěru kapitol. Většina z nich je šikovně postavená a dává dítěti poměrně vzácnou příležitost k reflexi rodné řeči. Poměrně vzácnou - navzdory školní výuce. Ta sice pozoruje jazyk z odstupu, ale s přehnaným důrazem na nejrůznější klasifikace a odborné názvy, mnohdy bezdůvodně sebejisté (zjistí pravidelný čtenář Jazykové příručky ÚJČ AV), mnohdy samoúčelné a nesouvisející s reálnými potřebami malého mluvčího/pisatele.
Knihu zvlášť oceňuji jako příjemné osvěžení uprostřed skličující záplavy hnidopišství, formalismu a mrtvolnosti, kterou plně odhalila současná společenská situace přenášející školní výuku na rodiče.

(Jsem zvídavá neaprobovaná elementaristka, i mimo období koronavirové krize.)

3 14.04.2020

Příběhy se, podle mého, příliš nepovedly, na mnoha místech autorka vysloveně vaří z vody. Chybí atmosféra, tempo, pointy. Ohryzek jako hlavní hrdina je sice báječný nápad, ale neutáhne knihu o 366 kapitolkách.

Název knihy dokonale vystihuje hlavní postavu, "pošetilce", který "má touhu, ale nemá sílu" - v kontrastu k těm, jejichž život se prudce vzpíná a zmocňuje svého okolí. Nevěděla jsem, že jde o autorovu prvotinu, příběh sice postrádá hloubku ponoru, pro kterou jsem si Conrada oblíbila, ale mělký není, to vůbec.

1 14.04.2020

Jako karmelitánská laička a zároveň maminka tří dětí, z nichž starší neposíláme do školy, ale učíme doma, bych si Marii a Martu mohla vymalovat do emblému.
Se zažitými předsudky na téma "co mi asi tak může laik říct o duchovním životě?" jsem se překvapivě setkala i u mladých lidí z křesťanského prostředí. Pořád to přežívá, stejně jako občasné zoufání si nad tím, že jsme se narodili do nesprávného světa, nesprávné doby, nesprávných životních okolností. Kniha otce Vojtěcha rozhodně není zbytečná.
Velmi se mi líbí, že přes usilovnou snahu o zrovnoprávnění každodenní služby, laiků a apoštolátu je autor schopen jasně vidět nebezpečí na obou koncích škály. Zbožné snění, praktická rezignace na život s Bohem, útěk před námahou, rigidita či úzkost neodpovídající živému vztahu, odhazování starých forem bez hledání těch nových, sobecký důraz na vlastní zdokonalení...
Matka Boží jako životní model - to asi nepřekvapí. Nejučenlivější učednice a nejlepší učitelka, která nám po příkladu svého Syna připomíná, že duchovní život není nic jiného než život podle Ducha. Kdekoli a kdykoli, prosté a zároveň náročné, nutící nás odstoupit od vlastních plánů a začít se doopravdy ptát. "Udělejte všechno, co vám řekne."

6 14.04.2020

Máloco je horší, než když si sobec přisvojí vznešenou ideu - ta mu pak umožňuje odmávnout jakoukoli příležitost k sebereflexi a lidskému zrání. Gordon je vážně nesnesitelná postava. Sebenenávist a vnitřní neuspořádanost si promítá na svět kolem sebe (nečistému vše nečisté), řídí se impulsy a zcela povrchními soudy (vlastními slovy: "nejlépe ví, co a jak"), je vztahovačný, postrádá sebereflexi a jeho schopnost empatie se omezuje na prchavé pocity. Lidé v tomto stavu v šestnácti vezmou do školy zbraň a postřílejí své spolužáky. Jakkoli můžu chápat jejich neštěstí, nechci akceptovat jejich destruktivní postoje a jednání.
Gordonova neochota rozlišovat, podniknout určitou vnitřní námahu, je pro mě nejvýraznějším psychologickým motivem celé knihy. Ne náhodou se tu peníze skloňují mnohokrát na každé stránce, ale velice málo se hovoří o práci (a ne, prací nemyslím zaměstnání). I ten rezignovaně ironický plakátový závěr zní opět v tónu nerozlišování, sebemrskačské adopce dříve odmítaného. Pokud bych chtěla doufat, pak tedy v to, že přijetím závazku spolužití s druhými náš antihrdina aspoň opožděně dozraje.

Coby beletrie se mi kniha četla obtížně, měla jsem pocit, že to do mě autor cpe pod tlakem, asi jako když vykrmují husu. Pro srovnání mám jen dávnou zkušenost s jiným reálně-se-tvářícím Orwellovým románem, ale i tam se mi zdálo, jako by se místo psaní krásné literatury rozhodl uargumentovat mě k smrti. A ještě jeden pocit - postavy Julie, Rosemary a Ravelstona, resp. jejich vztahy ke Gordonovi, mi do uměřeného, civilního sociálněkritického románu 20. století nesedí. Jsou to mnohem spíš postavy z Balzaca, ty jeho napůl pohádkové ženy! Což je asi dobré východisko pro mé ryze subjektivní shrnutí: líbilo by se mi, kdyby tuhle knihu napsal Balzac. Dokázal by to, po svém. A já bych se při četbě cítila zasažena a zburcována, pravděpodobně opojena, dost možná i ohlušena, ale nikdy jako svatomartinská drůbež.

3 14.04.2020

Čteno ze zvědavosti kvůli autorce. O enneagramu vím skoro jen to, že existuje, zato sestru Denisu Červenkovou jsem potkala několikrát na exerciciích pro mládež - když jsem ještě bývala mládež. Příručka je opravdu jen příruční, ale zajímavé podněty k zamyšlení a k práci se sebou tam najdete.

Přestože nemůžu říct, že bych knihu četla kvůli nějakému zvláštnímu souznění s tématem - spíše z obecnějšího zájmu o autora i Rilkeho -, zejména druhá studie byla i pro mě zajímavá. Nejen tím, že je v ní hojně citován další můj oblíbenec, Romano Guardini.

Velmi podobné Soumraku dne, ale mně se Malíř líbil víc.
Poklidné, tlumené vyprávění, žádný hluk, žádné strhávání pozornosti. Autor by mohl zůstat u studie obranných reakcí člověka s nepřijatelnou minulostí. Ale jak stránky ubíhají, jsou zpochybňovány i další roviny hrdinova autoportrétu, až se dostáváme do mlhy zcela neproniknutelné. Komu je tento sebe-konstrukt vlastně určen, zda a ve kterých místech se dotýká reality, nebo aspoň hrdinovy subjektivní reality - to jsou otázky, které knize dávají skvělý přesah.

6 29.03.2020

Četla jsem podruhé a ani tentokrát mě Lewisovy vzpomínky (ač ho mám jinak velice ráda) nijak zvlášť nevtáhly. Mimo jiné pro nedostatek vztahu k reáliím a anglické literatuře. Co mě ovšem oslovilo silně, to je autorův bystrý sebepopis, v rámci nějž vyzdvihuje svůj kategorický imperativ "nebýt rušen". Nesmírně aktuální v dnešní individualistické době, a to nejen u lidí agresivně sobeckých či zcela lhostejných, ale třeba i u těch, kteří si klid vykupují povrchní povolností všemu a všem. Zřejmě je to snaha obecně lidská. A proto spiritualita všeho druhu nekontrolovaně bují na blozích i pultech knihkupectví, ale akceptovat Osobu, která si na nás dělá absolutní nárok...

2 29.03.2020

Zajímaly mě právě jen nálezy dinosaurů na českém území, abych mohla svým malým domškolákům zpestřit terénní výuku přírodovědy. Potřebné informace jsem našla, nepotřebné přeskočila. V celkovém hodnocení souhlasím se zimelou: na půjčení z knihovny jó. A ještě dobře poslouží jako reklama na Chlupáčovo muzeum, deset let jsem jako studentka nevědomky chodila okolo! Navštívíme.

Mohla by to pro mě být obyčejná, zapomenutelně milá knížka na tři hvězdy. Jenže i kdyby Karel Čapek popisoval kaluž, dokázal by tam dostat nějaký ten přesah. A pro tuhle dovednost se mi četba Anglických listů stala něčím víc než mile zapomenutelným tříhvězdičkovým potěšením.

8 03.03.2020

„Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: ‚To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?‘... Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.“
(J6,60.66, ekumenický překlad)

Na úvod je potřeba říct, že Parabible není para-Bible. Na to v ní příliš mnoho chybí. Starý zákon, celé novozákonní svědectví o prvotní církvi i řada míst z evangelií. Každý výběr znamená zároveň i osobní interpretaci a já jsem se nemohla ubránit pochybnostem, zda mnozí z těch, kdo po Parabibli sáhnou (mám určitou představu podle toho, kdo a kde o ní mluví), potřebují právě to zdůraznění, které ona nabízí - anebo spíš úplně něco jiného. Jasně, můžeme si tady tleskat nad tím, že Boha nelze nacpat do kostela. Zbořili jsme zbytečnou hranici. Ale kdo řekne nahlas, že Boha nelze nacpat ani do našeho humanismu? Ani do přirozeného lidského smyslu pro transcendenci? Že nás zve k něčemu mnohem většímu, jenže my to odbýváme coby podivné řeči (jak to podle Janova svědectví vnímali už někteří jeho učedníci) a jdeme si po svých s vlastní představou Boha, úměrného našim preferencím?
Možná je Parabible málo poetická, jak tu už bylo napsáno. Ale podle mě je především málo mystická, čímž ztrácí na vypovídací hodnotě.

Co tedy Parabible je? Další v historické řadě specifických výkladů a kázání na evangelní úryvky. A jako každý dobrý výklad může být užitečná těm, jimž jazyk a reálie evangelií znesnadňují pochopení nebo dovolují udržovat si pohodlný odstup. Texty jsou aktualizované, příjemně svěží, jen je ohrožuje klasický problém "aktivizačních pomůcek", dobře známý z oblasti vzdělávání. Tedy že se prostředek stane cílem a Parabible bude zařazena do poličky inteligentní zábavy.

I já se připojím k už dříve zmíněné námitce proti obtížné čitelnosti původního překladu. Nijak neláká k luštění, funguje spíš dekorativně (a cool pocitem, že "víme, že to tam je"). To je docela problém u těch čtenářů, které by měla Parabible přitáhnout ke čtení Písma. A je to naprosto zásadní problém u těch para-textů, v nichž autor říká OPAK toho, co v českém překladu stojí, anebo něco důležitého vynechává (všimla jsem si tří takových míst). Je velmi obohacující zamyslet se nad jeho důvody a posoudit ospravedlnitelnost takového převrácení. Jenže jak chcete nad něčím přemýšlet, když si toho ani nevšimnete?

Biblické parafráze nikdy nebudou základem mého vztahu s Božím slovem. Už proto, že pro mě mnoho znamená kontinuita - napříč biblickými texty i napříč křesťanskými společenstvími v čase a v prostoru. Na druhou stranu jsem daleka považovat parafrázi na cosi závadného, jak ostatně už léta svědčí můj DK profil. Ve výsledku hodnotím třemi hvězdičkami s dodatkem, že pokud vám jazyk Parabible zvlášť dobře sedne a pokud vás tato převyprávění přivedou ke čtení Písma, klidně si představte ještě jednu hvězdu navíc.

10 27.02.2020

Je to milá a roztomilá knížečka, jen jsem po celou dobu čtení nemohla dostat z hlavy dosti neuctivou asociaci na cimrmanovskou scénku mučení vzpurného blanického rytíře: Veverko, přiznej se, tebe to bolí, ale ty nás chceš ***! :o)

Toto je skutečně "krásná literatura". Krásná myšlenkami i krásná svou prací s lidským slovem. Taková, která ve čtenáři uznává dospělého a kompetentního partnera a na této úrovni s ním také komunikuje.

7 24.02.2020

Balzac mě pokaždé znovu překvapí tím, jak strašlivě čtivé jsou jeho knihy, přestože jsou prošpikované naprosto opulentními popisy předmětů a procesů, které mě vůbec nezajímají. Užívám si to. Užívám si jeho ironický smysl pro humor. A nakonec i tu občasnou pohádkovost jeho ženských postav. Představuji si, že vypovídá hlavně o autorovi samém (a proto bych ho za manžela nechtěla).

8 11.02.2020

Stále je to poměrně užitečná příručka, nejen pro každého postiženého kluka, ale i pro postižená děvčata. (Libovolného věku.)

O existenci Ulfa a Birgitt jsem věděla, nyní se ke mně náhodou dostalo jejich vyprávění, a tak jsem ho nenechala ležet. Autor předmluvy vyzdvihuje fakt, že oba manželé spolu o svém duchovním životě a o své konverzi hovořili. Musím souhlasit. Je k nezaplacení, když v takové situaci není člověk odkázán jen sám na sebe.
Jak se blíží závěr knihy, častěji se objevují vysvětlující pasáže určené křesťanům z původního společenství manželů Ekmanových. Pro katolíka, jehož náboženská praxe a prožívání víry se neodbývají jen mechanicky, je to trošku prvouka. Naopak orientace ve jménech je trochu náročnější, jak je též v komentářích níže zmíněno, ale pomáhalo mi povědomí o osobnostech charismatického hnutí, do něhož je řada mých známých zapojena.
Při čtení jsem si vzpomněla na jeden obědový rozhovor v menze Přírodovědecké fakulty v době, kdy jsem byla ještě hodně nedopečené jelito. Se spolužáky jsme mluvili o rozdílech mezi křesťanskými denominacemi a já jsem si tehdy sama pro sebe a částečně i nahlas formulovala rozdíl mezi svou vírou a vírou mně známých protestantských křesťanů, který by se dal shrnout slovem "opravdovost", a to ve velmi tělesném smyslu. Rozhodně jsem nemířila na autenticitu ani hloubku vztahu k Pánu, ale na určitou tendenci k subjektivnímu a symbolickému pohledu na události spásy, kde jako by fakt Vtělení byl namísto paradigmatu jen něčím okrajovým, někdy až téměř překážejícím. Těžko říct, nakolik byl můj dávný úsudek oprávněný a podložený, v každém případě mi zablikalo v hlavě světélko, když Ulf ve svých úvahách vyjádřil něco dosti podobného.

2 11.02.2020

Ačkoli se kniha četla vcelku příjemně a téma by mi vlastně mělo "sednout", nebyl pro mě Joeův vývoj dostatečně zajímavý a dočetla jsem spíš z dobrého vychování než z touhy vědět, co ještě bude. Však také smlouva s ďáblem dopadla jako obvykle: i když si pan účetní spočítal a je ochoten zaplatit, co bude jeho přání stát, nedohlédl dost daleko. Zlo neuzavírá běžné obchody, má svou vlastní metodiku a platí se mu ve zcela speciální měně.
Dobrého vychování tentokrát nelituji, bylo odměněno nečekanou a nesmírně působivou stylistickou hříčkou na jedné ze závěrečných stránek.

3 11.02.2020