hanak_v_exilu komentáře u knih

Brilantní kniha, která zaujme svou výmluvností, stručností a přesvědčivostí. Není divu že se dočkala čtyř vydání. Ivo Možný nabízí neotřelý výklad kolapsu komunistického režimu. Netvrdím že jsem jeho argumentaci pochopil beze zbytku, ale dává větší smysl, než obecně přijímané vysvětlení, že všeobjímající totalitní stát zbortila skupinka od společnosti izolovaných disidentů a jedna malá demonstrace ze 17. listopadu.

5 08.03.2023

Mám pocit, že Douglas Adams byl tak dychtivý napsat jakékoliv pokračování veleúspěšných prvních dvou dílů, až přišel s tuctovou zápletkou o dávné válce, a aby ji natáhl do vhodné délky, připlácal k ní směsici různorodých nápadů. Příběh skáče od tématu k tématu, občas něco nakousne, aby se k tomu už nikdy nevrátil. Fakt že to nedává smysl nevadí tolik, jako že se ztratila autorova typická lehkost. Humor mi přišel trochu křečovitý a místy zbytečně ždímaný. Zasmál jsem se, sem tam jsem se nechal překvapit, ale bylo toho málo.

5 28.02.2023

Příběhy o cestování časem se dají rozdělit do tří kategorií. Buď se historie nedá změnit, nebo se dá změnit, nebo příběh nemá vnitřní logiku. Povídky Poula Andersona oscilují mezi druhým a třetím případem. Témata jsou různorodá. První tři se točí okolo záchrany milované osoby, a opravdu "typická strážcovská" povídka je až poslední Delenda est. Přesto je nepřiznaným vrcholem sbírky deziluzivní závěr z Odvaha býti králem, a také vše co se točí kolem Daneliánů.

5 14.01.2023

Nejsou to Bordwellovy Dějiny filmu, nejsou to Biskindovi Bezstarostní jezdci a zuřící býci, není to Epsteinova Ekonomika Hollywoodu - je to něco mezi. Kniha o filmu plná zákulisních informací, historek, zaručeně pravdivých drbů a odkrývaných tajemství na trhu chyběla. Takhle koncipovanou, napsanou stylem kluků z moviezone, si ji dám líbit.

5 25.12.2021

Hyperion a Terror čtu div ne v kleče, ale jinak u mě knihy Dana Simmonse oscilují mezi zklamáním a mírným optimismem. Po prvních pár stránkách jsem si v duchu připravil dvouhvězdičkové hodnocení a smířlivou recenzi začínající slovy "Je to dobře napsané, ale nic pro mě". Jenže Simmonse je neradno podceňovat. Fáze gravitace je poklidný příběh o jednom chlápkovi co byl kdysi dávno chvíli slavný, ale teď najednou neví co se životem. Na idylku to není, na sebevraždu také ne - prostě jen taková klasická krize středního věku. V průběhu knihy se toho ani moc nestane. Baedeckerův život plyne bez konfliktů, téměř meditativně. Přesto má zvláštní vztahující kouzlo, až mi bylo těch 264 stránek málo. Kdyby bylo vyprávnění jen trošku vyhrocenější a konec trošku přízemnější, bylo by to na pět hvězdičkek.

5 07.12.2021

Líbí se mi, že si i na tomhle krátkém prostoru a u takhle brakové literatury našel autor čas na poetické momenty. Vize mnohaleté hořké války osamělého pumpaře s mravenčí invazí by stála za samostatný sešit. Ale nejen tímhle oplývá druhý díl Dinolandu. Krajina minulosti se zvolna blíží k Las Vegas. Zasvěcení tuší katastrofu, těm zbylým přinese vývoj událostí pořádný šok.

5 07.12.2021

Sci-fi si prošla několika vývojovými fázemi. Ve čtyřicátých letech se prosadil názor, že každá správná povídka (a román) musí stát přesně na pomezí mezi vědou a příběhem. Dříve totiž bylo sci-fi buď suchopárné čtení plné fyziky a chemie, nebo naopak "kovbojka ve vesmíru", čili žádná věda. Výjimky z tohoto pravidla jsou dodnes klasikami. V šedesátých letech se tento přístup vyčerpal. Harlan Ellison přišel s novým pojetím žánru, stojícím na měkkých vědách. Pokoušel se do sci-fi prosadit biologii, psychologii, antropologii, behaviorální vědy a další. Snahou bylo čtenáře šokovat a zároveň přiblížit sci-fi mainstreamu. Ukázkový příklad je povídková sbírka Nebezpečné vize. Musím se přiznat, že mi tenhle přístup příliš nesedl. Raději mám kovbojky ve vesmíru, nebo díla Zlatého věku. Kvalitu Ellisonových povídek to ovšem nesnižuje.

5 24.09.2021

Literárně a příběhově ne tak vybroušený, ale mytologicky nejbohatší díl volné série. Bratři Strugačtí udělali pozoruhodný pokrok a z původního přímočarého dobrodružství okořeněného trochou politiky, se dostali skrz komplexní detektivku, až k pseudodokumentu mohutně říznutého filosofií, etikou a paranoiou. Přesto si myslím, že motiv Poutníků měl být využit nápaditěji. Slabších pět hvězdiček.

5 15.08.2021

Okřídlené rčení srovnávající díla kinematografie a literatury říká "kniha je lepší". V tomto případě bych ho převrátil a řekl bych, že přednáška byla lepší. Kniha je sice čtivá a přístupná, bohužel za to platí dojmem uspěchanosti a povrchnosti. Za přečtení pochopitelně stojí, ovšem lepší využití času je přečíst si knihu Kolaps a regenerace, a poté si pustit přednášku o sedmi zákonech na youtube kanálu brněnské hvězdárny.

5 30.07.2021

Komiksy prakticky nečtu a s komiksovými filmy se často míjím, ale parta z Moviezone o nich vypráví tak poutavě, že jsem nakonec neodolal a knihu si pořídil. Moje původní obavy "doufám že tam budou i ty méně známé filmy, jako třeba Ghost World", se rozptýlily prakticky okamžitě. Tihle kluci se vyznají. Jestli Vám sedne jejich smysl pro humor a imfovy pokusy o něj, tak neváhejte a kupujte.

5 22.12.2020

Nepřátelské převzetí by se dalo označit za druhý díl devět let staré knihy Německo páchá sebevraždu. Thilo Sarrazin aktualizoval údaje, analyzoval nové trendy a predikoval vývoj. Jak je jeho zvykem, opřel se o množství tabulek, číselných údajů a grafů. Výjimkou je jen první kapitola týkající se filosofie islámu. Ta je nutně zjednodušená a tudíž lehce napadnutelná. Přesto její závěry sami muslimové potvrzují. Pátá kapitola je pak úplně zbytečná. Autor nastínil řešení situace, ale to se nikdy nerealizuje. Dřív nebo později budou vládu v Německu sestavovat Zelení a ti problémy s migrací jen prohloubí. Spíše čekám, že za dalších devět let napíše Sarrazin ještě pochmurnější pokračování. Vzhledem k problémům co měl s vydáním druhého dílu, ovšem ten třetí možná vůbec nevyjde.

5 09.07.2020

S přehledem nejdůvtipnější, nejbrilantnější a nejcyničtější kniha jakou jsem letos četl. Osobně považuji za plus, že její český překlad vyšel až s desetiletým odstupem. Pro posouzení správnosti nastíněného vývoje je zkouška časem nejvhodnější a dává vcelku jasnou odpověď na otázku, jestli autor problematice rozumí. Při porovnání s jinými analytiky jsem zjistil, že Vladimír Votápek ve svých věštbách pravidelně selhával, Petr Robejšek se zřídkakdy úplně mýlil a George Friedman spekuloval tak divoce, až téměř opustil literaturu faktu. Václav Smil se drží při zemi. Nebojí se napsat, že na některé otázky odpovědi nemá a z principu je nemůže mít ani nikdo jiný. Pokud ovšem něco prohlásí, stojí to na pevných základech. S knihou je velmi těžké polemizovat a její závěry označit za ukvapené nebo chybné, což mě do budoucna nenaplňuje optimismem. Pokud byste měli o současném světě přečíst jen jednu knihu, vyberte si tuhle.

5 26.11.2019

Rád bych věděl, jestli je autorova vize Putina opravdu blízká pravdě, nebo se jen ztratil ve svých analýzách. Má nepochybně pravdu když říká, že lidé na Západě Putina nechápou. V tom horším případě si do něj projektují své opovržení Ruskem, v tom lepším povýší svůj dojem při sledování ruského prezidenta v jedné unikátní situaci na dominantní rys jeho osobnosti. Oba přístupy pochopitelně nevedou nikam. Autor se s informační mlhou vypořádal po svém. Putina charakterizovat nejde a žádná mistrná strategie na konfrontaci se Západem neexistuje. Rusko je i není diktatura, režim je i není oblíbený a Rusové jsou i nejsou spokojení. Tyhle šalamounské odpovědi sice působí moudře, ale reálně říkají jen málo. Známý citát praví "Všechno co o Rusku řeknete, je pravda". Na aforismu ovšem analýza postavit nejde. Kniha zklame jak fanoušky názoru že Rusko je Mordor a Rusové zlo, tak chladné analytiky. Za přečtení stojí, už kdyby jen pro svou útlost, ale kdo se chce o Putinově Rusku dozvědět něco určitého, musí se poohlédnout jinde.

5 10.09.2019

Alej prokletí je nenáročná a trochu prostoduchá odpočinková kniha, která posloužila jako předloha podobně béčkovému filmu. Děj ničím nepřekvapí. Nejde o moc víc než o cestu z bodu L.A. do bodu Boston. Jaderná válka bývalé Spojené státy přeměnila na životu nebezpečnou pustinu, nepodobnou jakékoliv jiné postapokalyptické krajině. Povrch je neustále bičován bouřemi znemožňujícími létání a svět je obydlen obřími zmutovanými tvory. Pro lidi už tu není místo. Projet celou tu dlouhou štreku by mohl jen neskutečně odhodlaný člověk a nebo blázen. Hell Tanner není ani jedno z toho. Pokud se autor držel v mezích akce, příběh rychle odsýpal a bavil. Kdykoliv začal zbytečně filosofovat, nebo ukazovat emoce postav, tak pravidelně selhával. Roger Zelazny není František Kotleta a bohužel nedokázal napsat stejně plytkou a zábavnou knihu, jako byla kterákoliv z tetralogie Spad.

5 02.08.2019

Zjistil jsem, že mám s knihou úplně opačnou zkušenost, než většina ostatních čtenářů. Líbil se mi začátek i popis putování. Ocenil jsem množství světů a jejich různý vztah k náboženství, potažmo k morálce. Užil jsem si i Heinleinovo rýpání do katechismu. Pozor, víru jako takovou nekritizuje a ke konci přiznává, že Bůh existuje, Nebe také a dostanete se do něj přesným dodržováním návodu z Bible. Ovšem tolik oceňovaný závěr mě moc nezaujal. Pointa je zajímavá, relativismus věčné pravdy je nápaditě vymyšlený, ovšem praktický význam nemá. Kdyby lidé zjistili jak se věci mají, jen by své náboženství přenesli na vyšší level. Koncept totiž očividně funguje.

5 22.02.2019

Sekáč mi nesedl zdaleka tolik jako jiné Pratchettovy knihy. Zápletka ve mně nevzbudila žádné nadšení a i po dočtení jsem z ní moudrý nebyl. Předně si myslím, že i když autor dělal co mohl, napsal dva příběhy, které se nikde neprotly, dokonce spolu ani nutně nesouvisely. První z nich - polidšťěný Smrť, byl zajímavější a atmosféričtější než dobrodružství Rumpála Žičky. K mágům jsem odbíhal jen nerad, protože i přes slušný začátek jejich vyprávěcí linie pozvolna vyvanula. Což je můj druhý problém. Byl bych mnohem raději, kdyby autor spojil do jedné knihy Sekáče (Smrtě) a Erika (Fausta).

5 20.02.2019

Erik, aneb co se jinam nevešlo. Terry Pratchett byl očividně v ráži a po minulé vynikající knize udržel laťku téměř stejně vysoko. Ani mi nevadilo že děj skáče od tématu k tématu, příběh je useknutý a chybí mu pro autora typická hektická závěrečná pasáž. Jen sem tam jsem zalitoval, že některé nápady nebyly rozvinuty v plnohodnotném pokračování.

5 14.01.2019

K sérii Johna Cartera jsem se dostal relativně pozdě, až někdy kolem mých dvaceti let. Věděl jsem o ní už dřív, ale nesympatické obálky mě spolehlivě odradily. Netuším jestli je to byla výhoda, nebo škoda, ale když jsem si konečně otevřel první díl, úplně mě pohltil. Tenhle příběh má kouzlo pravověrného dobrodružství. Zápletka v dnešní době pochopitelně neobstojí, něco jako psychologie postav, nebo dokonce komplexnost je mu úplně cizí a některé pasáže by lecjaký horlivec označil za "rasistické" a "kolonialistické". Ne že by mi něco z toho vadilo. Příběh je krásně starosvětsky černobílý a nekomplikovaný. A pekelně čtivý. Bohužel občas až příliš naivní a hlavní hrdina je trochu hloupý.

Když jsem tuhle knížku četl poprvé, zaujalo mě že působí jako součást většího celku, přestože navazující knihy tehdy neexistovaly. Vladimír Šlechta vymyslel živoucí svět, který je zvláštním hybridem mezi vysokou fantasy a - alespoň co se Krvavého pohraničí týče, westernem. Jen málokdy jsem měl tak silný pocit z reálnosti prostředí. Paradoxně dojmu pomáhají zaměnitelné postavy a nekomplikovaný děj. To druhé je ostatně i moje jediná výtka. V příběhu se toho zase tolik nestane a mezi tím podstatným jsou dlouhé pasáže sice čtivého a zajímavého vyprávění, ovšem pro hlavní zápletku nijak důležitého.

Pořád to ještě není Terry Pratchett v plné síle, ale už od toho není daleko. Smrť je vynikající postava, jak díky svému suchému, praktickému humoru, tak pro svou svéráznou filosofii. Škoda jen že tenhle morální relativismus v pozdějších knihách opustil.

5 16.05.2018