Nemám ústa & musím křičet

Nemám ústa & musím křičet https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/445870/bmid_nemam-usta-a-musim-kricet-CN3-445870.jpg 3 88 28

Slavná sbírka povídek jednoho z nejoriginálnějších amerických spisovatelů druhé poloviny dvacátého století – sedm příběhů, které dnes patří do zlatého fondu literatury science fiction. V titulní povídce, za niž autor v roce 1968 získal cenu Hugo, se pětice lidí ocitá v obřích útrobách počítače, který se po nabytí vlastní inteligence rozhodl obrátit proti svým stvořitelům a nic jim nedarovat. V dalších vyprávěních se dostaneme na jiné planety, do prapodivného vesmírného cirkusu, nebo naopak do komorního prostředí městského bytu, v němž se usadila zvláštní, nepochopitelná bytost, která nějak souvisí s neutěšeným psychickým stavem hlavního hrdiny. V závěrečné povídce autor opět nastoluje téma člověk versus stroj, tentokrát při střetu hazardního hráče s nevyzpytatelným hracím automatem v jednom lasvegaském kasinu. Všechny povídky jsou doplněny čtivými a leckdy i břitkými komentáři, v nichž Ellison popisuje okolnosti jejich vzniku, nechává nahlédnout do svého soukromí a přibližuje, co mu jako autorovi nejvíc leží na srdci.... celý text

Žánr:
Literatura světová , Horory , Povídky

Vydáno: , Fobos
Originální název:

I Have No Mouth & I Must Scream , 1967


více info...

Komentáře (28)


Emik87
Emik87
24.02.2024 2 z 5

Ústřední povídka byla ještě poměrně zajímavá a dobře čitelná, ale jinak mě to teda nebavilo.

DjLuko
DjLuko
30.01.2024 4 z 5

Päťhviezdičkovú prvú/ústrednú poviedku už tie ďalšie nedokázali dorovnať a kolísali medzi 3* a 4*. Trochu rozpačitý som bol z posledných troch, ktoré neboli sci-fi žánru, tým pádom pôsobí zbierka trochu bezkoncepčne. Ellison je dobrý, talentovaný autor, no jeho tvorbe akoby trochu chýbala duša. Môže to byť aj jeho silnou mizantropiou, ktorá býva (podľa mňa) nesprávne analyzovaná ako mizogýnia.


dishoa
dishoa
09.07.2023 5 z 5

Oproti většině zdejších komentářů se mi zdají povídky propracované, originální, čtivé a stále mají, co nabídnou, přestože se žánr už posunul a mnohé bylo řečeno. Líbí se mi experimentování a různé snahy přetrhat zaběhnuté konvence, jako práce s rytmem, opakování frází a slov, na které ve scifi nejsem moc zvyklý. Povídky určitě nespadají do žánru hardscifi, spíše se jedná o prozkoumání lidského (a většinou dost hnusného) charakteru s využitím scifi prvků. Tím se dostávám k mnohými zmiňovanému sexistickému vyznění v některých povídkách a musím souhlasit s autorem v tom, že to, že některé postavy jsou vyloženě šovinistická prasata, neznamená že s tím autor souhlasí anebo že by se o tom snad nemělo psát. Narozdíl od Houllebecqa anebo Bukowskeho, kteří šovinistické protagonisty měli jako ústřední motiv a osobně mi jejich styl vůbec nesedl, Ellison vykresluje postavy více do hloubky a nechá nahlédnout do jejich mysli, kde se nachází sebeuvědomění něčeho zkaženého (Samobol, Jak nás vidí jiný, Drakobijcův sebeklam).

Samotná úvodní a nejznámější povídka je stále aktuální, šokujici a originálně pojatá. Konec mi velmi připomínal jisté stvoření z Anihilace od Jeffa Vandermeera a obecně povídka vyznívá jako předek celého new weird stylu. Autorovi poznámky mi přišly zajímavé a doplňovaly povídky, aniž by byly zbytečně dlouhé, ale dokážu pochopit, že pro mnoho lidí je jakýkoliv nástin, jak má text vykládat předem, neskousnutelný.

PastorMal13
PastorMal13
11.06.2023 4 z 5

Rozhodně nejlepší povídkou knihy je Nemám ústa a musím křičet, která je i po skoro šedesáti létech stále strašlivá ale i úchvatná. Kromě asi dvou povídek, kterým jsem absolutně nerozuměl, stojí i zbytek knihy za přećtení.

Hall3006
Hall3006
02.05.2023 2 z 5

Tato sbírka nebyl můj šálek kávy, jedna povídka o ztroskotané vesmírné lodi na cizí planetě ve mě vyvolala zájem číst dál a proto hvězda navíc. Úvodní a zároveň titulní povídka byla znepokojivá, bohužel už dávno překonaná. Ellison je zvláštní autor, až moc na můj konzervativní vkus mající v úctě Triumvirát velmistrů SF, proto mi zbytek povídek nic nedal.

LukasZdan
LukasZdan
22.04.2023 3 z 5

Následující odstavec komentáře není vztažen na celou knihu, pouze na úvodní a stěžejní povídku Nemám ústa a musím křičet. Druhý odstavec shrnuje dojem z celé knihy.

Povídka Nemám ústa a musím křičet je, i podle slov autora Harlana Ellisona, jednou z nejvýznačnějších pro žánr sci-fi. Ale mně ani tak dechberoucí či nadčasová nepřipadala (hodnotím pouze motiv, ne povídku samotnou). Důvod je zřejmý. Povídka o 5100 slovech vyšla v roce 1967, od té doby se sci-fi motivy změnily a námět pro Nemám ústa a musím křičet, kde umělá inteligence zotročila/vyčistila lidstvo, stal poněkud obvyklý, nenadchne čtenáře 21. století. Rozumím, v 60. letech to musel být neojedinělý nápad, proto tato povídka Ellisona tak vymrštila. Nedostal jsem se ale k tomu hlavnímu. Anglofonní čtenáři hodnotí tuto povídku kladně, pokud ale pohlédneme na hodnocení českých (popř. slovenských) čtenářů, můžeme při nejlepším mluvit o průměru. To zapříčiňuje jeden hlavní faktor: český překlad vyšel až v roce 2020 (pokud jsem správně rešeršoval). Český čtenář tedy nemohl tento příběh prožít dříve, v době, kdy technologie nebyly tak vyspělé. To, co se zdálo jako sci-fi, nám už buď jako sci-fi nepřipadá, nebo to už ohraný námět. Příběh byl pro českého čtenáře vypuštěn v čase, kdy se mu naskýtá tolik vědeckofantastických námětů, že Ellison už nijak neohromí a není možné, aby byl jím oceněn. Já sám se chci zdržet hodnocení, chci jen podat můj pohled na nízká hodnocení ze strany českého čtenářstva na toto kultovní dílo. Může však být mylné. Jedná se pouze o můj názor, můj pohled.

Celá kniha Nemám ústa a musím křičet jako celek ale moc nezaujala. Harlan Ellison je velice osobitý autor, to dakuzuje zejmána v předmluvách ke každé povídce. V předmluvách se často vychvaluje a dělá se sebe velkého autora, kterým bezesporu je, ale pro dnešní dobu (ale i pro české čtenáře) to působí ošemetně. Větší požitek z povídek bych měl, kdybych vynechal autorovy předmluvy. Povídky ani moc nenadchly, i když se Ellison chvástal tím, jak jsou oceňované. Přesto některé stály za to.

tomexx
tomexx
04.03.2023 4 z 5

Úvodná poviedka Nemám ústa & musím křičet bola zaujímavá nanajvýš námetom. Samotný dej a vykreslenie postáv nie je na nejakej vysokej úrovni a poviedka je celkom krátka.

Čo ma ale totálne dostalo bolo asi najzaujímavejšie úvodné slovo (Predmluva) aké som kedy v knihe čítal. A tiež doslov k spomenutej poviedke (Spomienka) je textom, vďaka ktorému som si autora zamiloval. Toľko hĺbky, vtipu a námetov na ďalšie čítanie sa len tak nevidí.

MartinProtschke
MartinProtschke
03.02.2023 4 z 5

Dost dobře nechápu ta špatná hodnocení téhle knihy. Povídky se mi líbily (nejvíc asi Velký Sam byl můj kamarád) a myslím, že ne náhodou byl Ellison považovaný za výborného spisovatele. A jeho komentáře k povídkám? Nepřijde mi, že by byl až tak arogantní, jak se zde komentuje. Každý jsme nějaký a u rockových hvězd nám nějaké to hulvatstvi spíš imponuje. Navíc se u toho trefuje i do sebe a dělá si ze sebe legraci. O Ellisonovi píše King v Danse Macabre jako o člověku přímém, který kašle na konvence a názory na sebe. Věří své veci a práci a je zarputily. Mně se sbírka moc líbila.

KapitánSmrt
KapitánSmrt
30.12.2022 1 z 5

Velká bída. Nejen, že autor je arogantní sebestředný idiot a nestydí se za to, o čemž nás přesvědčuje ve svých komentářích k jednotlivým svým dílům, ale i jako spisovatel za moc nestojí. Alespoň dle předkládaných povídek. Občas se mu daří barvité a zajímavé popisy, ty ale často sklouznou do samoúčelného ukájení se nad vlastní genialitou. Nezaujala mě ani povídka titulní, která mi přišla dost nelogická již v samotném svém námětu. Kdo z lidí by vydržel přes sto let mučení, hrůz a beznaděje, a zachoval si byť jen stopu zdravého rozumu a příčetnosti?

burg
burg
05.12.2022 odpad!

Pokud ta první povídka, kterou jsem stáhl a přečetl byla z knihy to nejlepší, pak nechci ani vidět ten zbytek. Škoda času.

lord-artoo
lord-artoo
05.08.2022 2 z 5

Mnoho již bylo napsáno těmi, kdo četli přede mnou, a já s nimi souhlasím. Zastavím se tedy jen u jednoho z dojmů, který ve mně kniha vyvolala.

Harlanu Ellisonovi to docela šlo. Psaní, myslím. Ovšem jen po formální stránce. Jeho styl, který zahltí čtenáře kaleidoskopem obrazů je pozoruhodný (někdy přepálený, ale budiž). Obsah povídek však bezmála nikdy nedosáhne kvalitu formy a já se jako čtenář ptám, proč bych to měl číst. Ellisonův "feelingový" sloh se hodí k povídkám jako je Samobol (již hodnotím jako nejlepší povídku sbírky), ale Ellison se přesto uchyluje k zábavným či šokujícím příběhům, které nejsou zábavné ani šokující. A nad to ta jeho všudypřítomná sebestřednost v komentářích. Ach jo.

Napadá mě srovnat nesrovnatelné a doporučit sbírku Krvavá komnata od Angely Carterové. Ta má totiž obojí - sloh i obsah.

Disease
Disease
23.05.2022 3 z 5

Harlan Ellison se rozhodně uměl pochválit, což chápu, protože já to za něj neudělám. Titulní povídka je super plus ještě poslední je nadprůměrná. Jediné, co se mu dá přiznat je, že dovede vyvolat při čtení emoce, jen ne vždy pozitivní.

Digiivca
Digiivca
30.03.2022 1 z 5

Musím říct , že nic horšího jsem nečetla. První povídka se mi líbila. Říkala jsem si super. Pak přišlo autorovo kecání a moje nadašení padlo až tak, že jsem ji odložila. Po dvou letech jsem se k ní vrátila. Přelouskala a odložila. Ještě ušly 2 povídky, zbytek si nepamatuju.

mondulinecka
mondulinecka
27.01.2022 1 z 5

Tuhle knizku jsem měla jako e-knihu zdarma, hodila se do výzvy, tak jsem si řekla proč ne .. a pak jsem si řekla ne a ne a ne. Hodně těžce přečtena první povídka, podle které se cela kniha jmenuje, pak asi další 3 stránky povídání autora o te povídce a proste ještě jednou ne! Nerada knížky vzdavam, ale tohle by byl pro mě opravdu hodně spatne strávený čas.

Sinuhet.Knihozr
Sinuhet.Knihozr
23.01.2022 3 z 5

No.... co říct. Očekávání velká a u toho zůstalo. Je to takové nevyvazene a zůstává po tom pachuť ztraceného času. Dvě povídky famozni - Nemám ústa a musím křičet a Velký Sam byl můj kamarád. Jedna povidka dobrá - Samobol a zbytek plytký. 3,5*/5

haannyys
haannyys
08.11.2021 3 z 5

Jako na houpačce. Něco super, něco (pro mě) směs slov bez významu. U předposlední povídky jsem si říkala, že dám jen dvě hvězdičky, ale poslední povídka se mi líbila velmi, takže vysloužila knize ještě jednu hvězdu navíc.

VránaŠedá
VránaŠedá
28.10.2021 1 z 5

Upřímně, kromě titulní povídky velké zklamání. Značnou část povídkové sbírky zaujímá autorovo rozebírání vlastních motivací k psaní, které mě upřímně absolutně vůbec nezajímá, tedy přeskakuji. Pokud si rádi čtete rozvláčné žvanění zaměřené na nimrání se ve vlastní domnělé genialitě, doporučuji.
P. S. Autorovi nejspíš v dětství nějaká pěkná slečna rozkopala bábovičky, nebo je to diagnóza.

hanak_v_exilu
hanak_v_exilu
24.09.2021 4 z 5

Sci-fi si prošla několika vývojovými fázemi. Ve čtyřicátých letech se prosadil názor, že každá správná povídka (a román) musí stát přesně na pomezí mezi vědou a příběhem. Dříve totiž bylo sci-fi buď suchopárné čtení plné fyziky a chemie, nebo naopak "kovbojka ve vesmíru", čili žádná věda. Výjimky z tohoto pravidla jsou dodnes klasikami. V šedesátých letech se tento přístup vyčerpal. Harlan Ellison přišel s novým pojetím žánru, stojícím na měkkých vědách. Pokoušel se do sci-fi prosadit biologii, psychologii, antropologii, behaviorální vědy a další. Snahou bylo čtenáře šokovat a zároveň přiblížit sci-fi mainstreamu. Ukázkový příklad je povídková sbírka Nebezpečné vize. Musím se přiznat, že mi tenhle přístup příliš nesedl. Raději mám kovbojky ve vesmíru, nebo díla Zlatého věku. Kvalitu Ellisonových povídek to ovšem nesnižuje.

Gurus
Gurus
22.09.2021 1 z 5

(SPOILER) Tak tohle byla vážně nuda, jsem si uvědomil během čtení. Vlastně mě zajímala jen povidka Nemám ústa a musím křičet kterou bych ohodnotil tak za 3. Zajímalo mě jestli to bude podobné jako příběh ve hře, která si myslím je lepší než povídka, protože tam můžete AM porazit.

Zbytek byl divný a špatně se četl. Upřímě monolog autora jsem přeskakoval.
Co mě štvalo byla, přehnaná agrese vůči ženám, ale hádam, že s nimi měl Harlan asi nějaký problém...

Enforcer
Enforcer
17.07.2021 4 z 5

Nevyrovnaná sbírka. Je zde pár opravdu dobrých, originálních povídek (Pěkná Maggie Mincička, Nemám ústa a musím křičet), jedna dejme tomu obstojná (Oči prachu), ale bohužel také pár kousků u kterých člověk nevěřícně kroutí hlavou a ptá se, proč je něčím takovým obtěžován. No, ale autor sám v předmluvě zmiňuje, že jedním z jeho cílů je čtenáře "nasrat" a místy se mu to daří opravdu dobře.