Nemám ústa & musím křičet

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Slavná sbírka povídek jednoho z nejoriginálnějších amerických spisovatelů druhé poloviny dvacátého století – sedm příběhů, které dnes patří do zlatého fondu literatury science fiction. V titulní povídce, za niž autor v roce 1968 získal cenu Hugo, se pětice lidí ocitá v obřích útrobách počítače, který se po nabytí vlastní inteligence rozhodl obrátit proti svým stvořitelům a nic jim nedarovat. V dalších vyprávěních se dostaneme na jiné planety, do prapodivného vesmírného cirkusu, nebo naopak do komorního prostředí městského bytu, v němž se usadila zvláštní, nepochopitelná bytost, která nějak souvisí s neutěšeným psychickým stavem hlavního hrdiny. V závěrečné povídce autor opět nastoluje téma člověk versus stroj, tentokrát při střetu hazardního hráče s nevyzpytatelným hracím automatem v jednom lasvegaském kasinu. Všechny povídky jsou doplněny čtivými a leckdy i břitkými komentáři, v nichž Ellison popisuje okolnosti jejich vzniku, nechává nahlédnout do svého soukromí a přibližuje, co mu jako autorovi nejvíc leží na srdci....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/445870/big_nemam-usta-a-musim-kricet-CN3-445870.jpg 2.658
Žánr:
Literatura světová, Horory, Povídky

Vydáno: , Fobos
Originální název:

I Have No Mouth & I Must Scream, 1967


více info...
Nahrávám...

Komentáře (18)

Kniha Nemám ústa & musím křičet

lord-artoo
05. srpna

Mnoho již bylo napsáno těmi, kdo četli přede mnou, a já s nimi souhlasím. Zastavím se tedy jen u jednoho z dojmů, který ve mně kniha vyvolala.

Harlanu Ellisonovi to docela šlo. Psaní, myslím. Ovšem jen po formální stránce. Jeho styl, který zahltí čtenáře kaleidoskopem obrazů je pozoruhodný (někdy přepálený, ale budiž). Obsah povídek však bezmála nikdy nedosáhne kvalitu formy a já se jako čtenář ptám, proč bych to měl číst. Ellisonův "feelingový" sloh se hodí k povídkám jako je Samobol (již hodnotím jako nejlepší povídku sbírky), ale Ellison se přesto uchyluje k zábavným či šokujícím příběhům, které nejsou zábavné ani šokující. A nad to ta jeho všudypřítomná sebestřednost v komentářích. Ach jo.

Napadá mě srovnat nesrovnatelné a doporučit sbírku Krvavá komnata od Angely Carterové. Ta má totiž obojí - sloh i obsah.

Disease
23. května

Harlan Ellison se rozhodně uměl pochválit, což chápu, protože já to za něj neudělám. Titulní povídka je super plus ještě poslední je nadprůměrná. Jediné, co se mu dá přiznat je, že dovede vyvolat při čtení emoce, jen ne vždy pozitivní.


Digiivca
30. března

Musím říct , že nic horšího jsem nečetla. První povídka se mi líbila. Říkala jsem si super. Pak přišlo autorovo kecání a moje nadašení padlo až tak, že jsem ji odložila. Po dvou letech jsem se k ní vrátila. Přelouskala a odložila. Ještě ušly 2 povídky, zbytek si nepamatuju.

mondulinecka
27. ledna

Tuhle knizku jsem měla jako e-knihu zdarma, hodila se do výzvy, tak jsem si řekla proč ne .. a pak jsem si řekla ne a ne a ne. Hodně těžce přečtena první povídka, podle které se cela kniha jmenuje, pak asi další 3 stránky povídání autora o te povídce a proste ještě jednou ne! Nerada knížky vzdavam, ale tohle by byl pro mě opravdu hodně spatne strávený čas.

Sinuhet.Knihozr
23. ledna

No.... co říct. Očekávání velká a u toho zůstalo. Je to takové nevyvazene a zůstává po tom pachuť ztraceného času. Dvě povídky famozni - Nemám ústa a musím křičet a Velký Sam byl můj kamarád. Jedna povidka dobrá - Samobol a zbytek plytký. 3,5*/5

haannyys
08.11.2021

Jako na houpačce. Něco super, něco (pro mě) směs slov bez významu. U předposlední povídky jsem si říkala, že dám jen dvě hvězdičky, ale poslední povídka se mi líbila velmi, takže vysloužila knize ještě jednu hvězdu navíc.

VránaŠedá
28.10.2021

Upřímně, kromě titulní povídky velké zklamání. Značnou část povídkové sbírky zaujímá autorovo rozebírání vlastních motivací k psaní, které mě upřímně absolutně vůbec nezajímá, tedy přeskakuji. Pokud si rádi čtete rozvláčné žvanění zaměřené na nimrání se ve vlastní domnělé genialitě, doporučuji.
P. S. Autorovi nejspíš v dětství nějaká pěkná slečna rozkopala bábovičky, nebo je to diagnóza.

hanak_v_exilu
24.09.2021

Sci-fi si prošla několika vývojovými fázemi. Ve čtyřicátých letech se prosadil názor, že každá správná povídka (a román) musí stát přesně na pomezí mezi vědou a příběhem. Dříve totiž bylo sci-fi buď suchopárné čtení plné fyziky a chemie, nebo naopak "kovbojka ve vesmíru", čili žádná věda. Výjimky z tohoto pravidla jsou dodnes klasikami. V šedesátých letech se tento přístup vyčerpal. Harlan Ellison přišel s novým pojetím žánru, stojícím na měkkých vědách. Pokoušel se do sci-fi prosadit biologii, psychologii, antropologii, behaviorální vědy a další. Snahou bylo čtenáře šokovat a zároveň přiblížit sci-fi mainstreamu. Ukázkový příklad je povídková sbírka Nebezpečné vize. Musím se přiznat, že mi tenhle přístup příliš nesedl. Raději mám kovbojky ve vesmíru, nebo díla Zlatého věku. Kvalitu Ellisonových povídek to ovšem nesnižuje.

1