monika_v_trapu komentáře u knih

Cestopisy mě moc baví a tento rok jsem jich přečetla hned několik. Je to jako číst něčí osobní deník, nahlédnout do jeho hlavy a duše a trochu ho poznat přes zážitky a patálie, které na své cestě zažil a se kterými se musel v tu chvíli vypořádat. V této knize autor popisuje svou 53 denní cestu osmi státy USA, využívá nejrůznější dopravní prostředky - i když hlavní gró hraje auto! - a my spolu s ním poznáme velkou spoustu měst, obcí, národních parků, jeskyně i kaňony, no je toho spousta!

Od Atlantiku k Pacifiku je cestopis ne jen o putování jižními státy USA, ale i plný velké spousty informací a fotek (které, jak jsem se letos sama nejednou přesvědčila, ne vždy v cestopisech jsou)! Každý navštívený stát zde má svůj úvod, představení, výčet zajímavostí a vtipných až podivných zákonů. Čtenář se také dozví spoustu věcí o národních parcích (a že jich Jiří Pokorný, autor tohoto cestopisu, navštíví hned několik), zvířatech, co zde žijí a rostlinách. Dozvěděla jsem se třeba o růstu obřích kaktusů v Arizoně nebo o největším sekvoji v Giant Forest. Také se tu nejednou zabrousí do historie vztahů mezi USA a Mexikem, jsou tu popsány kmeny původních indiánů (tyhle části jsem si moc užívala!), je tu toho spousta na to, jak útlá kniha to je!

Jiří má moc hezký, příjemný vypravěčský a čtiví jazyk a jeho předávání informací mě moc bavilo. Nebylo to strojené vypsání informací, ale plynulé přecházení z prožitých zážitků (občas i nelehkých a neveselých) na detailní popisy zajímavostí a faktů. Nemůžu si pomoct, ale kdyby takhle vypadaly učebnice zeměpisu, možná bych za svých studentských let neopisovala od spolužáků (:D). O to víc jsem všechny ty informace ocenila, protože stejně tak, jako mám u cestopisů ráda tu osobitost ve vyprávění autorů, mám ráda i ty informace. Proto ty cestopisy čtu a dozvídám se tak spoustu věcí formou, která mě osobně baví nejvíc - a to knižní.

Hodně se mi líbila část o Arizoně. Uznávám, že v tomhle jsem citově zainteresovaná, protože z Arizony pochází metalový zpěvák Alice Cooper. A metalisty zmíněný v knihách, ty já prostě opomenout nemůžu! A také tu bylo nejvíc indiánů, takže Arizona za mě bezkonkurenční!

Opakovala bych se pořád dokola nebo vyzrazovala víc, než je nezbytně nutné. Příznivci cestopisů typu Ládi Zibury budou určitě spokojeni. Stejně tak jako Láďovi cestopisy je i tenhle čtivý, troufám si říct, že možná i čtivější než Zibura, ale záleží na každém. A o humor taky nepřijdete. Jiří je sympatický a jeho vyprávění o putování po jihu Spojených států bylo skvělé a užité!
Na závěr jedno moje doporučení: čtěte v klidu a soustředěně, protože informací je tu dost a byla by škoda, kdyby vám nějaká utekla.

1 08.12.2022

Byla to jízda! Feťáci, špína, brutalita, krev, bolest, zoufalství... a jedno zdánlivě nevinné tetování.

Skvěle a reálně popsaný "život" - nebo spíš přežívání - lidí na okraji společnosti. Absťáky a ta krutost. Je to tak brutální, surové a nechutné a stejně jsem se těžko odtrhovala od čtení. Zatraceně dobře napsané! Rozhodně ne pro slabší povahy, tohle chce hodně silný žaludek. Námět je ale bravurní!

Jako vždy málo stránek, ale obrovský promyšlený příběh s koncem, který za tím vším udělal takovou hezkou tečku... Nenacházím moc slov, protože nechci nic víc vyzrazovat. Extrém tu střídá extrém, ale jsou tu i části, kdy je vám hrdinů líto. Brutální, čtivé, skvěle vymyšlené i zakončené. Doporučuju - ale jen okrajovým čtenářům se silným žaludkem!

6 05.12.2022

Už dlouho mě nic takhle nevtáhlo hned od první stránky. Začetla jsem se hned!

Čtení této knihy jsem hodněkrát odkládala a moc se mi do ní nechtělo, i když mě námětem moc lákala. Podíl na tom měl hlavně velký formát a malá písmenka - kapitoly byly naštěstí krátké. Když už jsem se ale do čtení pustila, nemohla jsem se odtrhnout a na posezení přelouskala 150 stran ani nevím jak. Čtivost a cit pro jazyk se autorce upřít nedá - i když velký podíl na tom má rozhodně i překlad, který je moc dobrý!

Příběh vypráví o Ursule, která se narodí 11. února 1910. Nestrávíme s ní ale moc dlouhou dobu a sotva vykoukne na svět, umírá. Vzápětí se ale narodí znovu a tentokrát toho s ní zažijeme mnohem víc... než svět znovu opustí, aby se do něj mohla znovu narodit. Autorka vymyslela skvělý námět "cestování časem", i když cestováním by se to úplně nazývat nedalo. V průběhu let (a uplynulých životů) s Ursulou prožijeme první světovou válku, španělskou chřipku, druhou světovou válku a také spoustu dalších osobních věcí z jejího života, díky kterým je hezky ukázané, že i naprostá maličkost může ubíhání budoucnosti a dějin velmi dramaticky změnit...

Líbí se mi, že kniha se více méně celou dobu držela v klidnějším tempu, a i přes válečnou a meziválečnou dobu, do které autorka příběh zasadila, se čtenáři až může zdát, že se občas vlastně nic neděje, i když se toho zároveň děje strašně moc. Je to ten typ příběhu, který si musíte pomalu vychutnávat, nespěchat na žádné akční scény a počkat si, až se vám skládačka začne postupně propojovat na pozadí.

Konec nemusí sednout všem. Sama úplně nevím, jak s ním naložit, ale rozhodně vyvolává v člověku spoustu otázek a prostor pro zamyšlení se nad tím "co by se stalo, a co všechno by bylo jinak, kdyby...?". Moc zajímavé čtivo, které se chvílemi může jevit jako odpočinkové, i když některé části odpočinkové nejsou ani trochu. Velké doporučení!

5 18.11.2022

Všechny povídky v této sbírce mají originální a chytlavé náměty, které ač se ze začátku nemusejí zdát nic moc, na konci vás to dostane! Asi tak bych shrnula celou sbírku.

První povídka "Měkká konstrukce se západem slunce" jejíž název a vlastně i děj je inspirovaný Dalího obrazem a stylem malby, mě na první dobrou moc neoslovila. Zpětně uznávám, že námět a zpracování bylo výtečné, ale jakožto úplně první setkání s autorovou tvorbou jsem z ní byla spíš rozpačitá.

S každou další povídkou jsem si ale na Fracassiho styl vyprávění začala zvykat a jeho jazyk je neskutečně bohatý. Některé povídky a popisy v nich byly hodně barvité, květnaté až skoro poetické a nejednou se stalo, že konec byl otevřený a čtenář si musí domyslet detaily sám. Vím, že ne každému takové konce vyhovují, ale k těm hororům mi to pasuje čím dál víc a mám takové konce raději než ty jednoznačné.

Co se kvality povídek týče - mám své favority, ale i ty "nic moc" kousky. Asi největší dojem na mě udělala povídka "Velkochov dětí", která má tajemnou atmosféru a autor do ní zakomponoval reálná fakta o vražedkyni dětí... Víc neprozradím! Bravurně zpracované a přeložené! Další peckou byla povídka "Matka" a na závěr, takový z velké části spíš thriller než horor, povídka "Mandala", která to celé zakončuje napínavou jízdou! Naopak "Super Girl", "Rakev" a již zmíněná "Měkká konstrukce..." mě zas až tolik neoslovily, ale zbytek povídek byl převážně jen kousilínek od nadšení, takže vlastně super!

Jsem mile překvapená. Skvělá kvalitní sbírka hororových povídek se skvělými náměty. Určitě stojí za pozornost!

5 07.11.2022

Devítiletá Trisha na výletě sejde ze stezky a ztratí se v lese. Čekala jsem, že se o Trishu budu bát, napětím si budu okusovat nehty a se zatajeným dechem budu čekat, s čím King přijde.

Nebudu lhát, první polovinu knihy jsem se nudila a do čtení jsem se musela nutit, jinak by mi ta 180 stránková knížečka ležela na poličce rozečtená ještě nějakou dobu. Trochu mě to zklamalo, protože King je skvělý vypravěč a jeho propracované charaktery postav jsou něco, co chce každý čtenář. Bohužel je o něm celkem známo, že děti se často chovají spíš jako dospělí a tady to bylo taky tak.

Bavit mě to začalo až tak od poloviny. Přišlo mi to zajímavější a měla jsem představu, jak by to mohlo dopadnout. Nakonec ani ten konec nebyl úplně to ončo. Celkem mě to mrzí, protože na Holčičku, která měla ráda Toma Gordona jsem se těšila a možná jsme měla i větší očekávání, než jsem měla mít.

Zatím asi po Řbitově zvířátek první Kingovka, která mi moc nesedla a nebavila. Škoda. Sto lidí, sto chutí...

3 31.10.2022

Tuhle knihu se zářivě žlutou obálkou bych doporučila - nebo rovnou (ne)násilně vrazila do ruky? - úplně všem! Těm, kteří fantasy čtou, těm co ji nečtou nebo zavrhují. Těm co ji píšou, i těm, kteří knihy běžně nečtou, ale fantastické světy milují třeba ve filmech, seriálech nebo hrách. Protože fantasy je něco, co tu bylo už dřív, než se všemu začaly dávat nálepky a škatulkovat do žánrů. Ursula K. Le Guinová pro mě byla dlouhá léta absolutně neznámou osobou a já nechápu, jak se to mohlo stát?!

Na necelých 200 stranách se tu ukrývá několik přepsaných přednášek a esejů této americké autorky, která - jak se dozvíme v knize - byla vlastně první, která přivedla téma "čarodějnické školy" do světa fantastiky. Je neuvěřitelné, že o Harry Potterovi dnes slyšel úplně každý, ale Čaroděj Zeměmoří nějak "zapadl" a ztratil se v propadlišti fantasy literatury minulého století (alespoň já mám ten pocit).

"Proč číst fantasy..." ale rozhodně není jen o Zeměmoří a čarodějných školách! Nabízí těch myšlenek celou spoustu. Třeba právě podtitul "...odkdy se Američané bojí draků?" je tu rozebírán na několika stránkách a nabízí nám pohled na fantasy literaturu v první polovině 20. století (kdy se na literární scéně objevil Tolkien se svým Hobitem a Středozemí). Imaginativní literatura ušla dlouhou cestu a o své uznání musela v průběhu uplynulého století dost bojovat, protože světe div se, za tu "pravou" literaturu byla považována hlavně ta realistická.

Autorka tu otevírá téma tzv. "zvířecích pomocníků", kteří zastávají své místo hlavně v literatuře dětské, ale i v té fantaskní pro dospívající a dospělé. Zamýšlí se nad tím, proč je fantasy literatura vnímána hlavně jako čtení pro děti a jaký vliv měla na tento žánr v minulosti kritika.

Pod kůži se mi vryla myšlenka: "Fantastická literatura přemosťuje propast mezi dítětem a dospělým...", která vybízí k zamyšlení a jak autorka mezi řádky poukazuje, i ten největší milovník realismu a zavrhovatel fantasy se jako první setkal s fantastickou literaturou - tedy s pohádkou!

7 28.10.2022

Různorodá hororová sbírka, ve které najdete povídky o upírech, vlkodlacích, duších a všelijakých pochybných existencí a příšerách, které vás nenapadnou ani v nejdivočejších snech. Skvělá sbírka, ve které si podle mě každý najde "to své".

Jihočeský horor je povídková kniha, zahrnující tvorbu převážně jihočeských autorů - jak název napovídá - a i povídky jsou zasazeny do tohoto koutu naší republiky. Čtení jsem si moc užila. Byly tu povídky, které mi moc nesedly, ale i ty, ze kterých jsem byla přímo nadšená, jako třeba z "Kalvárie". Při čtení mi i lehce běhal mráz po zádech. Zneklidňující duchařina, která je za mě tím nejlepším z celé sbírky.

Trojice povídek, které bych chtěla vyzdvihnout, a které mě po Kalvárii oslovily nejvíce jsou "Bazén" (originální námět), "Hedvika" (klasika, která mi sedla jak prdel na hrnec) a na závěr "Příchozí tisíce otců" (skvělá atmosféra a čtivost).

Hodně zajímavý námět, řekněme i takový trochu hlubší, měla povídka "Hovořící bytost Webster", u které se pořád rozhoduju do jaké míry mi vlastně sedla. Nejlepší slovo, jakým by se dala popsat, je asi "divná" - myšleno v tom nejlepším slova smyslu.

Zbytku povídek bych dala asi takový průměr. Některé (jako třeba "Ukolébavka") bych moc ráda viděla víc rozpracované a u jiných mi trochu chyběla větší originalita ("Návrat domů"). Naopak "Podsvět" mi nesedl a nejsem si jistá, jestli jsem ho vlastně pochopila... Ale jak jsem psala na začátku, každý si tu najde to své. Od povídkové sbírky nelze čekat, že všechno sedne všem.

Skvěle sestavené, bavila jsem se. Povídky na říjnovou helloweenskou atmošku jak dělané.

8 20.10.2022

Odjakživa zbožňuju vlkodlaky! Když jsem byla v pubertě, tak bylo upírů a vlkodlaků všude plno. A pak se po nich najednou slehla zem, jak to tak většinou bývá s každým hitem. Když jsem zahlédla, že má tento vlkodlačí horor vycházet, neodolala jsem. Těší mě, že to není žádnej "na oko" horůrek, ale opravdu krvavý horor, kde krev nelítostně teče proudem, končetiny lítají na všechny strany a akcí je to přímo nabité.

Jedná se o prvotinu českého autora, který tuto knihu původně napsal jako povídku pro svého syna. Až při pobytu v nemocnici přišel nápad povídku rozpracovat do celé knihy. Skvělý počin a díky za to!

Celá kniha je zasazena do Michiganu na konci 19. století, které je skvěle popsané. Opravdu jsem i z toho stylu psaní cítila takový ten starý vypravěčský jazyk klasických autorů té doby. Tohle bylo moc dobře zvládnuté a sedlo mi to. Vlkodlaci jsou tu popsáni jako nelítostná vraždící monstra, o kterých vyprávějí staré indiánské legendy. Líbilo se mi, že se autor vyhnul těm starým ohraným klišé spojených s těmito tvory a vymyslel si, řekněme, "svoje pravidla". Originální a v mnoha ohledech i reálně a logicky vysvětlené. Moc se mi líbil podrobný popis proměny na vlkodlaka. Bolest, kterou při tom hrdina v knize prožívá, autor popsal hodně věrohodně a je znát, že se v této části inspiroval svým pobytem v nemocnici, jak sám uvádí. Mnoha věcí a akčních scén je tu popsaná velmi dobře, napínavě a čtenáře to drží u čtení a chce vědět víc.

Další věcí, na kterou se krom postav, děje a atmosféry při čtení vždycky - zejména u začínajících autorů - zaměřuju, jsou dialogy. Dobře napsaný a realistický dialog je dle mého strašně těžké napsat tak, aby za něco stál a něco čtenáři o postavách i ději řekl. Tady jsem některé dialogy doslova hltala, hlavně když šlo o zmiňování detailů o vlčích mužích a jejich proměně. Našla se tu i sem tam místa, která byla pomalejší, kdy čtenář měl příležitost trochu popadnout dech, než přijde další akční jízda a vraždění nevinných.

Když to shrnu, jsem spokojená. Parádní rozjezd plánované trilogie, ale myslím, že by tato kniha mohla klidně fungovat i jako samostatný jeden díl bez pokračování. Líbila se mi atmosféra a hlavně promyšlenost a propletenost osudů všech postav v knize. Parádní krvavý vlkodlačí horor. Těším se na pokračování a na další várku chlupatých vlkodlačích monster, protože těch není nikdy dost!

A málem bych zapomněla! Kniha je plná úžasných ilustrací od Martina Vinše, jehož perokresby dodávají knize šmrnc a chlupatým monstrům život. Krása a pastva pro oči!

3 07.10.2022

Vezmeme to od začátku. Samotný námět je bezkonkurečně originální, drsný, brutální a zároveň i děsivě pravděpodobný a reálný. Virus, který přenášejí zvířata, která se záhy stanou minulostí a jediné maso, které je k dispozici, je to lidské. Mrazivá představa. Ovšem to zpracování...

Začátek je hodně popisný. Řekla bych až moc informací najednou, které se autorka snažila co nejrychleji předat čtenáři. Jak vše funguje, jak jsou kusy chované k porážce, jak funguje samotná porážka, zpracování masa a jeho následná doprava ke spotřebitelům a prodejcům. Bezesporu je to surové, místy nechutné a občas i celkem detailní. Autorka chtěla šokovat a taky že šokovala. Bohužel, to je tak všechno, co je na téhle knize dobré.

Přejdeme k ději. Ten byl slabý. Hodně slabý! Nezajímavý hlavní hrdina, jehož jméno se čtenář dozví až někdy u třetí kapitoly (pokud si ovšem nepřečte anotaci a nenechá si vyzradit cca třetinu knihy, která je už tak dost tenká). Do doby, než autorka začne v knize používat jméno, oslovuje hlavního hrdinu pouze jako "on", což je v některých částech dost matoucí, hlavně když jde o dialog více mužů. To si pak člověk říká, který "on" to zrovna mluví a jestli si má hodit kostkou nebo radši tipnout? Děj se točí kolem Marcose a samice, kterou dostane jako dar. Už tahle informace je svým způsobem trochu spoiler, i když v anotaci uvedená je. Dál se to vyvíjí dle očekávání. Předvídatelnost, nezajímavost, vlastně celkem nuda. Konec byl zbrklý, divný, nedotažený. Nezajímavý. Prostě to najednou skončilo. Tečka!

Přijde mi, že autorka hodně spoléhala na to, že svět, který vymyslela, čtenáře šokuje takovým způsobem, že zbytek mu bude jedno. Ale hádejte co? Není! Děj je o ničem! Naprosto nevyužitý potenciál! První polovina hlavně popisná a krom popisů fungování jatek se v ní nedělo skoro nic. Ve druhé polovině se už něco málo dít začalo, ale pořád bych to mohla shrnout třemi větami. Žádná akce, napětí, nic. Jediné, co mě drželo u čtení, bylo neustálé očekávání kdy už se něco stane? Kdy už bude to velké boom!? No, čekání bylo dlouhé a nedočkala jsem se ničeho.

Scéna se štěňaty mě zasáhla z celé knihy asi nejvíc (kdo četl, ví). Svým způsobem chápu, proč tam byla, ale obešla bych se bez ní. Zbytečná! Byla bych radši za propracovanější děj, víc informací o mrchožroutech a o jejich životě (třeba jejich život z pohledu druhé hlavní postavy, to by byla pecka!), více akce a napětí a VŠEHO! Dalo se toho z té knihy vytřískat tolik! Bohužel, nevyužitý potenciál a spoléhání na to, že šokující dystopický svět to celé utáhne. Neutáhl!

10 28.09.2022

K této knize jsem se dostala jako slepý k houslím. Prostě úplnou náhodou, když jsem takhle jednou šla do knihovny a zapomněla na to, co že jsem si to v ní vlastně chtěla půjčit (...se občas stává...). Každopádně, na poličce na mě vykoukla tahle rudá knížečka a tak jsem si řekla, proč to nezkusit. A víte co? Jsem tak ráda, že jsem po ní sáhla!

Izajáš je typický svalnatý bouchač se špatnou minulostí, ještě horším dětstvím a s pár vraždama na účtu. Prostě gangster každým coulem. Bohužel, mezi mafiánama člověk musí i poslouchat, což se Izajášovi stane osudným a z Aljašky se rázem ocitne na farmě mezi koňma nedaleko řeky Hudson. Zaujalo mě, že autor sám vyrůstal na Aljašce a v současnosti žije v Hudsonském údolí, takže s hlavním hrdinou mají něco málo společného...

Zprvu po začtení mě překvapil jazyk. Celá kniha je psaná nespisovně, hovorově a se slangovými výrazy typickými pro společnost, ve které se Izajáš pohybuje. Chvíli mi trvalo než jsem si na to zvykla, ale postupem čtení to člověk přestane vnímat a k tomu příběhu mu to tak nějak sedne víc, než když by měl číst o mafiánech co mluví vybraněji než kde jaký profesor češtiny, no ne?

Z mafiálnského prostředí jsem asi krom série Bavettovi od Kateřiny Petrusové - což už je hezkých pár let - nic nečetla. Bavettovi a Izajáš se navíc kvalitativně nedají vůbec srovnávat. Zatímco Bavettovi jsou spíš romantika s mafiánama kolem, Izajáš je akční, napínavá a nemilosrdná jízda. Na druhou stranu, čekala jsem od Izajáše trochu víc té krve a mrtvých. Krev sice tekla, ale hlavy padaly o dost méně, než by se dalo čekat. Proto bych Izajáše s klidným svědomím doporučila všem, co mají rádi akční a napínavé knihy, i těm, co úplně nemusí sáhodlouhá mučení atd. Tohle je sice o mafiánech, ale je to mírné. Noční můry z toho mít nebudete.

Suma sumárum, potřebuju další díl! Myslím, že to na závěr bohatě stačí.

2 25.09.2022

Na jednu stranu zprvu celkem předvídatelné. Ale pak?!

Moje první setkání s královnou detektivky a obrovskou klasikou. Hercule Poirot ani slečna Marplová se v tomto díle Agathy Christie sice neobjevují, ale tohle mě opravdu překvapilo svou promyšleností a originalitou. Námět je hodně nadčasový a s přihlédnutím k roku a době, ve které byl vydán, až neuvěřitelně bravurní a chytlavý. Skvělá detektivka.

Zhltla jsem ji skoro jedním dechem a nemohla jsem se odtrhnout, i když děj byl předvídatelný, to ano. Ale čtivost a zvědavost čtenáře stejně nutí číst dál, aby si potvrdil jestli to vážně bude tak jak tuší a nebo ne.

Hodně dobré odpočinkové čtení. S Agathou rozhodně nekončím a mám v plánu další její detektivky.

Spokojenost!

23 18.09.2022

Kdysi jsem prohlásila, že zbožňuju Kingovy neuvěřitelně propracované charaktery postav a že i kdyby celou knihu jen seděli u táboráku a opékali buřty, byla bych spokojená. A tato kniha dalo by se říct přesně taková je. Kdyby jste opékání buřtů v tomto případě vyměnili za několikadenní pochod bez pauzy, měli byste i potvrzení v praxi, že tomu tak je. Celou knihu jen jdou. Sto dospívajících chlapců, kteří byli vybráni do Dlouhého pochodu. Nedovedu si představit číst 300 stran o postavách, které jen jdou a zároveň na nich není zajímavého vůbec nic. Tohle nezvládne napsat kde jaký autor, aby u čtení čtenáře udržel. Ale King to zvládl na jedničku! Teda Bechman...

Přiznávám, že jsem se s ubývajícími stránkami těšila, až se konečně dostanu na konec. Svým způsobem stejně jako Chodci, kteří šli pořád dál a dál až už nemohli. Byli na pokraji sil, vyčerpaní, psychicky i fyzicky na dně. A stejně šli dál! Vlastně, pokud by se našel čtenář, který tuhle knihu přečte na jedno posezení, ten zážitek ze čtení by měl asi o to větší. Prožil by celou cestu spolu s Chodci bez přestávky.

Závěr... Musím říct, že nevím jestli jsem spokojená a nebo ne. Řekla bych, že o to, jak to celé dopadne, v této knize ani tolik nejde. To, co se autor možná snažil tímto příběhem sdělit je, že nejde o to vyhrát, o to dostat se do cíle. Ale o tu cestu k němu. O to, co všechno si člověk uvědomí, když se dostane tváří v tvář smrti, od které ho dělí jen to, že zastaví. Že přestane bojovat sám se sebou a skončí v polovině cesty.

V průběhu knihy se toho o samotné historii Pochodu moc nedozvíme, což je škoda. Zajímalo by mě jak vzniknul, proč a co tím kdo sledoval. Ale i ta nevědomost a možnost "domyslet si sám" má něco do sebe. Rozhodně originální námět.

5 17.09.2022

,V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit.'

Hobitovi jsem se dlouhý čas vyhýbala - i tomu filmovému. Filmový Pán prstenů, to je mé dětství, ale Tolkienovi knihy jsem spoustu let odkládala a zároveň se těšila na jejich čtení.

Když jsem Hobita začala číst, překvapilo mě, jak květnatě a hlavně pohádkově je to napsané. Oproti Pánu prstenů je to opravdu takové pohádkové dobrodružství jednoho hobita z Kraje, který má rád svůj klid, ale zároveň ho jedna jeho část ponouká zapojit se do dobrodružství.

Moc se mi líbilo, jak se pořád něco dělo. Žádná hluchá místa, pořád nějaká akce a seznamování s hrdiny, se světem a jeho historií. Všechno to bylo tak krásně zapojeno do celého příběhu, až jsem si chvílemi připadala, že je mi zase šest a svět dobrodružných fantasy příběhů s elfy, trpaslíky a čaroději, není jen fantazie, ale realita skrytá před těmi velkými vážnými dospěláky.

Neodolala jsem a pustila jsem si už i první díl z filmové trilogie o Hobitovi a byla jsem dost překvapená, kolik věcí je tam jinak, nebo navíc, takže jsem zvědavá, jak tomu bude s těmi dalšími dvěma.

Závěr knižního Hobita mě lehce rozesmutnil, ale na druhou stranu, takové konce, které ve čtenáři něco zanechají a vyvolají emoce, jsou mé nejoblíbenější. Tolkien a jeho vypravěčský um je jednoduše kouzelný a pohádkový.

19 11.09.2022

Tohle je tak krásně napsaná kniha plná emocí a lásky k Japonsku, až se mi ani nechce věřit, že už jí mám dočtenou. Klidně bych četla ještě dál. Celé si to hezky pozvolna plynulo svým tempem. Ne vždy vesele - spíš málo kdy - ale ta láska k Japonsku a naděje v lepší zítřky na čtenáře dýchá z každého slova.

Jde vidět, že je autorka novinářka a se slovy to umí. Ty emoce, které do toho dává... Skvost!

Spíš než cestopisem, bych to nazvala deníkem. Náhledem do hlavy, srdce a života jedné novinářky, která se beznadějně zamilovala do Tokia a čtenář má tu čest projít si tu dlouhou náročnou cestu spolu s ní - a zamilovat se do Japonska spolu s ní. Nejednou jsem si během čtení vyhledávala knihy, které Marie studovala, místa, která navštěvovala. Mýty, o kterých tak poutavě psala a doplňovala je o vlastní názory, postřehy a zajímavosti. Mezi jednotlivými zápisky jsou navíc černé stránky s bílými verši haiku, které většinou stručně vystihnou danou část vyprávěnou autorkou.

Prostřednictvím této knihy má čtenář možnost nahlédnout ne jen do života mladé novinářky, která hledá své místo v pracovní branži, ale i do života studentky japanologie, která se nevzdává bez boje; dcery, která myslí na rodiče, jejich stárnutí a i přes nelehké vztahy i na starost o ně; obyčejné dívky, která si jde za svým nově objeveným snem a posláním i přes nepřízně osudu. Marie tu čelí spoustě nelehkých rozhodnutí, ale neztrácí naději! Ať situace vypadá sebehůř, nakonec najde sílu znovu vstát a bojovat dál!

Autorka je jednoduše silná žena, která vás prostřednictvím své cesty za poznáváním Japonska naučí neztrácet naději a jít si za svými sny!

1 03.09.2022

Trošku bizárek. Moc jsem nevěděla co očekávat, ale Zrnka temnoty jsou pro mě jak droga a tak jsem ani tomuto neodolala. Začetla jsem se hned a jako vždy, i tuto čtvrtou knihu z edice jsem slupla na posezení.

Zahrada, ve které se většina knihy odehrává, na mě působila kouzelně, tajemně a děsivě zároveň. Střídají se tu krásné popisy barevných rostlin, jejich vůní a květu se sexuálními scénami s obřím hmyzem, nad kterými valíte oči. Musím říct, že scéna s pavoukama byla opravdu nepříjemná a arachnofobikům (obzvlášť těm silným) bych tohle moc nedoporučovala číst. O několik nočních můr by nejspíš měli postaráno...

Celkově na mě kniha udělala dojem. Je to skoro jako taková Alenka v říši divů, akorát verze pro dospělé a otrlé, se silným žaludkem. Zahrada tu opravdu funguje jako taková říše divů, kde i nemožné se stává možným a bizarností se tu nešetří. Obdivuju autorčinu fantazii, jak tohle celé zvládla vymyslet. Kniha rozhodně není pro slabé povahy, ale ostatním otrlým doporučuju. Je to zajímavý kousek, který dokáže znepokojit a to je dle mého známka dobře napsaného hororu.

8 28.08.2022

Kniha o blbcích, jednom bytě, mostu a králíkovi. Proč ne? Měla jsem náladu na něco praštěnýho, u čeho se budu smát tak moc, až mě budou bolet všechny mimické a břišní svaly. Takže jsem sáhla po Backmanovi, který tohle všechno sliboval. Co myslíte, dostál svých kvalit?

Začátek mi svým stylem připomínal černé historky. Absurdní zdánlivě nevysvětlitelná scéna je nakonec naprosto logicky vysvětlena, i když o nic méně absurdně - dává to smysl nebo si spíš protiřečím? Hm...

Řeknu vám jedno. Smála jsem se? Rozhodně! Ale není to jen o tom, že se čtenář bude smát blbcův v knize. Ony jsou tu i témata, která jsou dost vážná a k zamyšlení (to já v knihách ráda). Uznávám, že občas vyvstanou z dost bláznivé a absurdní situace, ale o tom ta kniha prostě je, to už jsme si řekli na začátku.

Objevuje se tu hodně téma rodičovství, všechny trable a pochybnosti s tím spojené. To, že i rodiče jsou jenom lidi a mají právo dělat chyby - kolikrát chyby ne o moc praštěnější než dělají jejich pubertální děti. Vlastně bych to nazvala jako takovou vtipnou sondou do lidské společnosti, do trablů a úzkostí lidí a to všechno se řeší na pozadí jedné bankovní loupeže, kterou to všechno začíná.
Jo, a taky králíkem! Na toho nesmíme zapomenout!

12 25.08.2022

Ladislav Zibura si mě svými zážitky z cest a humorem získal už u své první knihy ,,40 dní pěšky do Jeruzalém'' - což byl také první cestopis, který jsem kdy četla. Tak jako ta první, i tato druhá kniha je plná úžasných barevných ilustrací a spoustou zážitků tentokrát z cesty po Nepálu a Číně.

K Asii, a cestopisům právě z ní, mě to poslední měsíce hodně táhne. Těšila jsem se na spousty informací o Číně. Bohužel těch informací tu zase až tolik nebylo, spíš zážitky s místními obyvateli, vesničany... Ale i to mělo své kouzlo. Bohužel jsem ale čekala asi trochu víc. Část o Nepálu, kterým vyprávění i pouť začíná, mě až tolik nebavila. Dokonce mi přišlo, že ani ten autorům smysl pro humor nebyl tak barvitý a vtipný jako v předchozí knize.

Čtení ale rozhodně nelituju. Prostřednictvím Láďových zápisků z deníku a zajímavostí týkajících se obou národů si rozhodně nepřijdu nijak ochuzena a čtení mě bavilo - i když Čína byla za mě lepší (čistě subjektivní pocit - asi hlavně proto, že Čína mě jako země zajímá a láká více než Nepál).

Určitě se plánuju pustit do všech dalších Ziburových knih a už teď se těším, kam díky němu a jeho cestopisům ještě zavítám!

22.08.2022

Bezkonkurečně nejlepší díl z celé série a hned za ním ten první! Nedovedu si představit lepší zakončení série!

Tento díl mě v mnohém překvapil. Předem se omlouvám za sentiment, ale asi se bez něj při hodnocení této knihy neobejdu. Je to silné, drsné, pravdivé. Když čte pozorný čtenář mezi řádky, najde tu tolik úžasných a pravdivých myšlenek. Věcí, nad kterými se může skoro na každé straně hlouběji zamyslet. Nad kterými by se dalo diskutovat hodiny. Stačí jedna věta! A zjistíte, že místo, abyste pokračovali ve čtení zíráte z okna autobusu na ubíhající krajinu a místo polí si představujete duny písku a celým svým duchem jste v příběhu, ne v realitě, aniž byste si to uvědomovali. Až tak na mě tato kniha zapůsobila!

Pojďme si tuto sérii nějak shrnout. První díl byl úžasný už když jsem ho před těma několika lety, když vyšel, četla prvně. Bylo to něčím jiné. Drsný svět. Škola, která cvičí a vychovává zabijáky... Celé to mělo své kouzlo. Ten svět byl prostě úžasně vystavěný, až reálně... Druhý díl, ten byl maličko jiný. Asi by se dalo říct, že by mohl někoho zklamat, protože je jiný než ten první. Je tu víc fantastiky, víc magie a dalo by se říct i víry. Ve druhém díle se to začíná ubírat trochu jinou cestou, než se u prvního dílu zdálo. Třetí v pořadí, ten mi sedl asi ze všech čtyř nejméně. Nějak mi to nepřišlo tolik dobré jako ty předchozí a byla jsem zvědavá, jestli tento čtvrtý celou sérii v mých očích pohřbí a nebo ji vynese do nebes. Jsem ráda, že se stalo to druhé!

Nebe po bouřila mě šokovalo a chytlo hned od samého začátku! Každá stránka, každý kousek skládačky, který se odkrýval a zapadal do celého příběhu jedné učenky, strážce duší a krkavce. Bylo to kouzelné a zároveň drsné. Bylo to chvílemi zdrcující a v další nadějeplné. Bylo to... prostě geniální! Těžko se popisují pocity po dočtení takhle úžasné knihy, která se mě dotkla skoro každým svým písmenkem. Ty myšlenky byly neskutečné. Poselství, kterým autorka na konci završí celou tu dlouhou cestu... Uff. Pořád nemůžu najít ta správná slova a to jsem měla během čtení tolik myšlenek, o které jsem měla potřebu se se všemi kolem neustále dělit a rozebírat je hlouběji.

Kromě úžasných myšlenek jsou tu i charakterní a propracované postavy. Každá je jiná, každá bojuje se svými vlastními démony a zkouškami, se kterými se musí vypořádat. Nikdo není dokonalý. Jsou to všechno silné postavy, za které budete skoro až dýchat. Budete bojovat za svobodu s Učenci a Domorodci. Budete potit krev na cvičištích a v bojích o města s Válečníky. Budete velet vojskům a chránit lid Impéria... Je tu toho moc, nedá se to všechno popsat pár slovy!

Rozhodně doporučuju celou sérii. Je to silné kvalitní čtení, i když chvílemi to možná budete chtít odložit. Pořád je to ale v porovnání s tím co vychází dnes, hodně dobré čtivo! Ten svět vás vtáhne, zakousne se do vás a nepustí vás! Znovu začnete vnímat svět až po dočtení a vůbec se vám nebude chtít do reality vracet. Minimálně mě ne!

4 13.08.2022

Krádež vzácného tisku. Únos malého chlapce. Sebevražda mladé dívky.

První tři věty anotace, které mě okamžitě nalákaly ke čtení dalšího příběhu nekromanta Benedikta. Děj začíná tam, kde Pozdravy záhrobí končí a hezky navázal na další díl.

Těžko se mi hledají slova, protože tohle bylo skvělé! První díl byl fajn rozjezd, ale tohle bylo lepší, chytlavější, zajímavější děj. Také už jsem věděla alespoň přibližně co čekat, i když ten konec?! Ale nepředbíhejme...

Čtivost se ani jedné z autorčiných knih nedá upřít. Hned se čtenář dostane do děje, který hezky plyne. Dialogy jsou reálné a nejednou i vtipné, což se mi moc líbilo. Stejně jak tomu bylo i u prvního dílu, není to úplně horor, u kterého byste si okusovali nehty a v noci nemohli usnout. Řekla bych, že tohle je zkrátka a dobře pro každého. Klidně jako příjemná oddechovka pro čtenáře hororů, ale i pro ty, co se nebojí rádi, ale chtějí zkusit nějakou tu duchařinku. Sympatický hlavní hrdina, čtivý text, poutavý děj... V tomhle díle je toho tolik skvělého a nového!

Líbilo se mi to moc! Nemám co vytknout. Jednička byla v porovnání s Ozvěnami malinko slabší, ale oba díly jsou skvělé! Moc se těším na další pokračování, protože bez něho si to nedovedu představit. Benedikta jsem si moc oblíbila. V tomto díle ještě o něco víc a jsem moc zvědavá co bude dál.

Konec ten byl... wow! Nevím jak jinak to popsat. Tohle jsem nečekala a posledních asi 50 stran, to byla jízda! Nemám slov. Maximální spokojenost a natěšenost na pokračování!

4 08.08.2022

DRUHÉ ČTENÍ

Dlouho jsem přemýšlela, jestli ponechat tomuto dílu to pětihvězdičkové hodnocení, které jsem mu po prvním čtení dala, a nebo snížit na čtyři.

První polovinu knihy jsem si jakž takž pamatovala. Přibližně jsem věděla o co v ní šlo a taky jsem se celou první polovinu snažila přijít na to, proč se mi ta kniha tenkrát tolik líbila, když teď se tak moc vleče.

Začátek se jevil jako napínavý, ale nedělo se v něm prakticky nic. Občas mě štvaly všechny tři hlavní postavy, z jejichž pohledů je příběh vyprávěný a to pak nastávalo hodně velké přemáhání číst dál. Několikrát jsem si přála mít to už dočtené, abych se mohla pustit do posledního dílu.

Druhou polovinu jsem oproti první zvládla v podstatě skoro celou na jeden zátah. Bylo tam víc akce, míň jsem si pamatovala, co se v ní dělo, takže mě to i víc bavilo a nutilo číst dál, abych se dozvěděla jak to skončí.

Říkala jsem si čím to je, že u první poloviny to tak vázlo a druhou jsem zhltla na posezení. Ona totiž autorka píše skvěle, líbí se mi její styl, ale trvá mi, než se do něj začtu. I po odložení a opětovném začtení to chce pár kapitol, abych se do příběhu dostala zase zpátky. A to bude nejspíš ten kámen úrazu.

Hodnocení nakonec snížím a ponechám si rezervu k poslednímu dílu. Nelíbilo se mi, co autorka udělala z jedné mé oblíbené postavy, kterou jsem v prvním díle měla tolik ráda. Osud, který Eliasovi autorka vymyslela je teda pěkná podpásovka, ale uvidíme, co nabídne poslední díl. Teorie mám, tak kdo ví? Třeba se mi potvrdí, třeba ne.

24.07.2022