evismaior
komentáře u knih
Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě
Philip K. Dick
65% - Tenhle kousek se mi četl nějak hůř. Asi že už jsem od Dicka četla řadu povídek, které se tak či onak věnovaly různým scénářům fungování společnosti po nukleární válce i mutantům a přišlo mi, že v nich byla tato témata zpracována mnohem svižněji, nápaditěji a zajímavěji. Tohle se dost táhlo, po většinu knihy jsem měla zmatek v postavách a většina z nich mi byla jedno nebo mě rovnou dost otravovala. Nutno ale uznat, že posledních padesát stránek se to dost dramaticky rozjelo a objevilo se pár celkem hustých nápadů a zvratů. "Trupík" Hoppy byl osinou v zadku po celou dobu, takže tam vývoj charakteru moc nepřekvapil, ale zápletka s ním, DJ astronautem na orbitě, šíleným vědcem a bráškou v bříšku malé dívenky, to byla celkem schíza i na Dicka, a to už je co říct:-)
Podivný ráj a jiné povídky
Philip K. Dick
90% - Dickovy povídky se mi nakonec asi líbí mnohem víc než jeho romány. Kniha je pořádně tlustá, přesto ale obsahuje jen něco přes dvacet povídek. Což už samo o sobě svědčí o tom, že to nebudou žádné krátké výkřiky. Naopak, jedná se o propracované příběhy zasazené do propracovaných světů. Témata jsou pestrá - vztahy lidí a mutantů, robotů, androidů, život v rozpadající se postapokalyptické společnosti, která se pracně zdvihá z radioaktivního popela nebo naopak život ve společnosti plné konzumu, kde se denně dojíždí za prací přes celou sluneční soustavu. Jsou tu hnusní mimozemšťani pronikající do lidí a takoví, které lidi po setkání s nimi začali považovat za bohy. A lidé jsou tu geniální, stateční i podlí, zbabělí a paranoidní. Jen je z dnešního hlediska trochu neuvěřitelné, že všichni bez výjimky kouří, tam Dick zůstal zřejmě trochu v zajetí své přítomnosti a ten náhled do budoucna moc pestrý neudělal:-) Velmi povedený výběr povídek, bavila mě svým způsobem každá.
Marsovský skluz v čase
Philip K. Dick
75% - jsouc skalním fanouškem filmu Blade runner i Dickovy knižní předlohy, byla jsem ráda, že se dostanu také k jeho jiné knížce. Leč tohle bylo takové obtížně uchopitelné. Jednoznačným kladem je popis poměrů na kolonii na Marsu, vykreslení některých povah, vztahů se Zemí a také s domorodým obyvatelstvem. Děsivě vzhledem k době napsání románu (ne zas tak dlouho po 2. světové válce) působily plány na likvidaci postižených osob, protože Mars se měl stát genetickým výkvětem lidstva. Místní hlavoun se nicméně jednoho takového chlapce rozhodne využít, aby změnil tok času, což vede k zajímavému rozuzlení. No a hlavně je tam ta schizofrenní sekvence, a ač působivá, úplně se nechytám, co tím autor vlastně myslel...
Dvanáctá karta
Jeffery Deaver
75% - už to pomalu začíná být na jedno brdo - když už to vypadá, že padouch začíná mít konečně navrch a co nevidět udeří, objeví se policajti, protože Amélie s Lincolnem na poslední chvíli něco rozlouskli... Ale pořád je tohle další pokračování velmi čtivé, zejména se mi líbí, jak nás autor vždy zavede do nového prostředí - tentokrát to je černošská komunita z Harlemu, z níž pochází i málem oběť - snaživá studentka Geneva pátrající po tajemství svého předka Charlese Singletona, jenž se podílel na prosazování práv černochů po válce Severu proti Jihu. Kniha je občas ve vysvětlování překotného kolotoče zápletek poněkud zkratkovitá a některé věci (Genevin život v utajení bez rodičů, falešná školní poradkyně, skutečný pachatel a jeho motiv...) pak působí dost neuvěřitelně, ani hlavní vrahoun tentokrát nebyl moc zajímavý, ale ocenila jsem, že se příběh nakonec stočil zpět k nejzajímavějšímu motivu. Četlo se to jako vždy velmi dobře.
Dva proti Říši
Jiří Šulc
80% - Přiznám se, že zpočátku jsem měla dost problém se do knihy včíst, styl mi připadal takový trochu školácký, hlavně asi ta snaha všechny informace nacpat do dialogů, aby to jakože bylo čtivé, i když bylo celkem zřejmé, že mnohé tehdy známé informace by si hovořící takhle nesdělovali, protože by prostě neměli proč. Klidně bych uvítala víc normálního popisu a vyprávění mimo dialogy, ostatně i běžné rozhovory a situace každodenního života na mě občas nepůsobily příliš přirozeně. Na druhou stranu ten příběh je tak silný, že člověka vtáhne, a i když bohužel předem ví, jako to všechno dopadne, setrvá u knížky až do hořkého konce zúčastněných statečných mužů (i žen). A nemůže se než ptát, jak by to všechno probíhalo v dnešní době, s touto historickou zkušeností - riskovali bychom další zatýkání, mučení, koncentráky a další Lidice "jen" pro vidinu toho, že na naše spojence zapůsobíme jako národ, který se v rozhodující chvíli chce a umí bránit? Obdiv autorovi, že je schopen nastudovat historickou látku tak detailně, že o ní dokáže napsat román, který ji přiblíží i čtenářům, kterým by jinak mnohé podrobnosti z těch dnů zůstaly skryté.
Ani sami bohové
Isaac Asimov
75% - "Má smysl být člověkem, když na to musíš umřít?" Lidi jsou opravdu schopní se pro vlastní pohodlí, a aby nemuseli moc o ničem přemýšlet, přivést do záhuby, to je tady ukázáno více než dobře. K postavám v první a třetí části jsem si nicméně vztah nevypěstovala, nejvíc mě zaujala paradoxně prostřední část, která nám ukazuje ne lidstvo, ale naopak ty, kdo stojí v paralelním vesmíru na druhé straně pumpy - obdivuju celou tu konstrukci s triem bytostí s rozdělenými rolemi (racionálové, emocionálové, parentálové), kteří stvoří další podobné trio a pak se sami přemění. Asi nejvíc mě mrzelo, že když došlo k odhalení jejich podstaty i vlastních motivů pro provoz pumpy, autor tuto dějovou linku opustil a už jsem se nedozvěděla z jejich dalších osudů vůbec nic. Ale i tak kniha zejména svým námětem stojí za přečtení, hlavně pro fanoušky žánru.
Bob a Bobek, králíci z klobouku
Vladimír Jiránek
80% - Bob a Bobek jsou klasika, jeden z mých nejoblíbenějších večerníčků. Převést ho do formy komiksu není zlý nápad, ale na rovinu - kdybych si pod tím neuměla představit ten animák, bylo by to často o ničem - někde by si člověk opravdu musel domýšlet, co se mezi obrázky dělo. Naštěstí večerníček se synem známe, takže o zábavu bylo postaráno i takhle.
Maus – Souborné vydání
Art Spiegelman
100 % - Jedna z mála opravdu must read knih. Židé jako myši, Němci jako kočky, Američani jako psi a Poláci jako prasata. Intenzívní životní příběh podaný formou komiksu, který ho na jedné straně zpřístupňuje širokým masám (i malého předškoláka kniha okamžitě zaujala), jež by tentýž příběh zpracovaný formou románu nejspíš ani neotevřeli, ale přitom tím neztrácí ani kousek opravdovosti a naléhavosti. V těch úsporných černobílých obrázcích a v podstatě dost kuse sdělovaných informacích je velká síla, kterou jsem znovu pocítila nedávno, kdy jsem se po letech k této knize vrátila. Už taková drobnost, že autor na pár obrázcích sám pochybuje, zda vůbec má právo a schopnosti sepsat podobným způsobem zážitky svého otce z (před)válečného Polska a následně hrůzy z Osvětimi, tahle jeho pokora mě jako čtenáře velmi oslovila. Stejně jako jeho upřímnost - mohl by otce vykreslit jako hrdinu bez jediného kazu, který dokázal přežít a začít v Americe nový život. Ale on ho čtenáři bez obalu servíruje svými vlastními slovy až rasisticky jako toho typického lakomého Žida, který za války i po ní dokáže pro sebe využít jakékoli výhody - nejdřív, aby přežil, později, protože je ovlivněn tím, jak přežil. Povahově nesympatický člověk, leč s neuvěřitelnou vůlí k životu, kterou lze jen obdivovat. Na jeho opravdovosti tím víc vyniká zrůdnost všeho, co se za války v ghettech a koncentračních táborech dělo.
Kronika ptáčka na klíček (I.–III.)
Haruki Murakami
70 % - mám Murakamiho ráda, ale tohle se opravdu nečetlo snadno. Na jedné straně tu byly všechny ty věci, které mě na jeho knížkách baví - zajímavé, perfektně prokreslené postavy, vyprávění, které mě vždy ukolébá v pocitu, že čtu západního autora a pak se náhle objeví nějaká japonská reálie a já si ten popis jejich života a zvyklostí hrozně užívám, je tu i trocha duchovna a tajemna, za které by se nestyděli ani v Twin Peaks a zejména poutavý příběh. Jenže právě to poslední pro mě bylo tentokrát paradoxně problémem, protože tahle kniha má hned několik příběhů a každý z nich by vydal na samostatný pěkně hutný román. Příběh Okady a jeho manželky od seznámení až po pátrání po jejím odchodu, setkání s podivnými sestrami Maltou a Krétou, příběh Okadovy nové zaměstnavatelky a jejího otce, který za války pracoval v čínské ZOO, vyprávění vojáka o hrůzách, které se za války děly v Mandžusku a po válce válečným zajatcům na Sibiři, vsuvka s dívkou žijící ve stejné ulici s hlavním hrdinou, seance ve studni s nádechem paralelní reality, těch příběhů je spousta, a ač jsou všechny vzájemně provázané třebas i tím ptáčkem natahujícím pružinu světa, mohly by fungovat skvěle i samostatně, bez přeskakování v čase i v prostoru, protože udržení pozornosti při prokousávání se tím tlustým svazkem ve mě po dočtení zanechalo spíš pocit vyčerpání než uspokojení. Což je škoda, Murakamiho knihy čtu zpravidla víc než jednou, ale k této se asi znovu neodhodlám.
Bridget Jonesová: Láskou šílená
Helen Fielding
65% - a to ještě jenom pro tu nostalgii za někdejší Bridget Jonesovou. Tohle bylo o poznání slabší než předchozí díly - kde jsem s třicetněcoletou Bridget souzněla, tak padesátiletá Bridget je většinu knihy doslova na pěst - pět let od smrti Marka sedí pořád doma, píše (nebo spíš občas myslí na to, že by měla psát) pochybný scénář, ve skutečnosti tráví čas sledováním počtu followerů na Twitteru (kam ale nepřispívá zjevně ničím, proč by ji normální člověk sledoval), psaním smsek (a to i na jednáních o scénáři) a brouzdnáním po seznamkách a svých fantaziích o chlapech, k čemuž jí povětšinou pouhou kulisu tvoří její dvě malé děti odložené u televize/videoher. Byla jsem zvyklá na to, že Bridget pracovala, sice dost šíleným způsobem, ale prostě chodila do práce jako normální lidi. Teď nedělá nic, jen když chůva zrovna nemůže, tak (většinou pozdě) vyzvedne děti ze školy. A tímto úmorným stylem se nesou tři čtvrtiny knihy. V poslední čtvrtině se naštěstí konečně dočkáme více prostoru pro chlapa, který Bridget miluje takovou, jaká je (ono to jinak fakt nejde), vrátí ji zpět do reality, odkryje bolavá místa, no a to jsem si ke konci i poplakala, i když jsem si musela odmyslet tu obvyklou zápletku "On někoho má! Aha, tak teda nemá." Jenže pročíst se k tomu nebylo vůbec lehké.
Píšťalka
John Grisham
80% - ze začátku bylo trochu těžké se do této knížky včíst a moji pozornost držely hlavně pro mě dosud neznámé informace o tom, jak to v USA chodí s vymáháním práva v oblastech vyhrazených indiánským kmenům uznaným vládou - jinými slovy, že tam pravomoc běžných orgánů nedosahuje, Indiáni si věci (i kasína) řídí sami, ať už si z toho peníze dělí s kýmkoli. Takže pro mě opravdu zajímavé pozadí příběhu jako stvořené pro korupční kauzu, kde půjde při snaze o její rozkrytí doslova o život. Pořádně napínavé to začalo být, když o ten život začalo opravdu jít a hlavní hrdinka z kárné komory Lacy se do případu zakousla o to víc. Ke konci už to ale na můj vkus bylo opravdu hodně idealistické - všichni byli donuceni spolupracovat, všechny se podařilo dostat a zavřít - jednoduše nevěřím, že by se takovýto organizovaný gang dal odhalit a dopadnout tak snadno - čemu čtenář uvěří u jednotlivých masových vrahů, tomu se mu u organizovaného zločinu prorostlého hluboko do společnosti (že by neměli nikoho u FBI?) prostě věřit příliš nechce - bohužel.
Otázky a odpovědi o vědě
Katie Daynes
80% - Další knížka s okénky, které jsou tak vděčné zejména pro předškolní děti. Tahle navíc ještě dokáže nadchnout pro vědu, vědce, objevy, pokusy - na dospělého to sice při čtení působí trochu jako "každý pes jiná ves" (od všeho trochu, dohromady nic), ale děti zaujmout dozajista dokáže.
Určuj čas - Podívej se pod okénko
Rosie Hore
100 % - vážně moc pěkně a názorně udělané - včera jsme tuto knížku s předškolákem poprvé otevřeli a věřím, že konečně doladíme jeho znalosti o tom, jak říct a poznat, kolik je hodin, že sedmnáct hodin může být i pět hodin odpoledne, ručičky versus čas na digitálkách, minuty, čtvrhodiny, půlhodiny, prostě tohle všechno tam je. a navíc je to díky otevírání okének zábavně interaktivní.
Zlomky a delenie
kolektiv autorů
90 % - pěkně udělané - jako základ se to dalo použít i pro předškoláka, ale ten už se pak nechytal - počítám, že víc to využijí děti, které se chystají na učení se zlomků - když dojde na dvanáctiny, sčítání a dělení zlomků, procenta, desetiny, setiny - už to začalo být na to, jak je to dětsky pestré docela komplikované. Ale v první, druhé třídě už by to mohl šikovný školák pobrat a forma podání je opravdu zábavná a názorná.
Na opačný konec galaxie
Jamie Thomson
70% - není to špatné, ale nějak mi uniká cílová skupina čtenářů - hlavním hrdinou je čtrnáctiletý kluk, kterého o narozeninách unesou mimozemšťani, nakonec se ocitne na jejich lodi sám s naklonovanými holkami Alf a Bet a s proradným zlodějíčkem Gaggenowem, který ukradl jakousi vesmírnou drahocennost, kvůli které ho všichni hledají. Harry se stane kapitánem lodi, i když zbytek osazenstva jím pohrdá, zažije pár příhod, je vysazen na planetě, vše se vždycky tak nějak vyřeší - no prostě žádné velké drama, byť je to místy vtipné, ale neumím si představit, že by to bavilo někoho stejně starého, jako má být hlavní hrdina. Naopak to celkem dost bavilo mého předškoláka, jenže ten zas neocení Harryho myšlenky na holky a na rozvedené manželství svých rodičů - to už je zas pro krapet starší čtenáře. Tak nevím. Pozornost dítka to udrží, ale žádné žebronění o další kapitolu kvůli tomu, že by byl napjatý, jak to pokračuje, taky nebylo. Ale strávili jsme s knížkou pár příjemných chvil, tak aspoň něco.
Svatý Xaverius
Jakub Arbes
80% - V podstatě taková delší tajemná lehce detektivní povídka založená na myšlence údajného plánku pokladu ukrytého v obrazu svatého Xavéria. Jako dlouholeté obyvatelce čtvrti, kam pátrání nakonec zavede hlavní hrdiny, se mi samozřejmě nejvíc libilo vyprávění o jejich nočním putování Smíchovem přes Santošku a Malvazinky až k vinici Laurové do Radlic - tehdy tam byly vinice zjevně všude. Ani si to neumím představit, dnes jsou všude domy a na hřbitově na Malvazinkách hrob Jakuba Arbesa. Bylo by zajímavé se do té doby podívat, nejspíš bych ani netrefila "domů":-) Samozřejmě dojde i na nezbytné odhalení, v čem tkví skutečný poklad, takže to není jen tak nějaké bezduché mysteriózní čtení.
Konečná teorie
Mark Alpert
65% - Nečte se to špatně, i když teď mám laťku na detektivní příběhy nastavenou o dost výš, takže tohle mi přišlo místy až takové naivní a úsměvné. Zejména mi to ale od samého začátku příběhu připomínalo Šifru mistra Leonarda, až na to, že tady hledaným svatým grálem nebyla Máří Magdaléna a její potomci, ale teorie zahrnující všechny fyzikální zákony platné ve vesmíru, o které se skutečně vedou dohady, zda ji Einstein neobjevil a vědom si jejích důsledků v rukách nesprávných lidí ji raději nezveřejnil. Takže tady máme klasicky partu několika lidí, kterým tu teorii předal a kteří začnou umírat, jednoho chlápka, který nepíše jako Robert Langdon o symbolech, ale příhodně o dějinách přírodních věd a Einsteina a jeho asistenty má tudíž v malíku, jednu půvabnou vědkyni, která mu pomáhá, jednoho zabijáka najatého staříkem, kterému jinak všichni věří (vidíte tu podobnost se sirem Teabingem?), ale tohle snad ani nejde nazývat spoilerem, protože autor sám ho jednou nešikovnou poznámkou čtenáři jako postavu v pozadí, která chce světu vyjevit pravdu, v podstatě hned zpočátku odhalí. A do toho pro jistotu ještě jednoho geniálního autistu (kolikrát už tohle tady bylo?), který se ukáže pro příběh velmi důležitým. A samozřejmě také partu nepříliš schopných agentů FBI, kterým hlavní hrdinové stále unikají. Někdy to působilo opravdu lacině - jak často se vám asi stane, že vezete pustinou zraněného člověka a první barák, na který narazíte, patří doktorovi? Nebo že utíkáte s autistou před federály a první lidi, na které narazíte, mají s sebou také postiženého kluka a vztek na státní instituce, takže vám ochotně pomůžou? Nevím, nakolik té stylistické neobratnosti přidával ještě překlad, ale jisté je, že tolik překlepů v knize jsem už dlouho neviděla. Jako zábava na den s horším počasím dobré, ale tak dlouho jako zmíněná Šifra mi to v hlavě určitě nezůstane.
Iluze
Jeffery Deaver
80% - Tak tentokrát se nám v pozici vraha ocitl kouzelník-iluzionista. A je to těžký protivník, protože se dokáže v mžiku převléknout za kohokoli, vzbudit iluzi čehokoli, která zastírá jeho pravé úmysly, a rovněž se například i dostat z jakýchkoli pout. Téma bylo zajímavé a brala jsem ho, dokud se do toho nezačala plést ta politika, přičemž nakonec se zase, co se motivů týče, vrátilo všechno v podstatě na začátek. A nebyl by to Deaver, aby se v ději někdo nevydával za někoho jiného. Ke konci jsem si už říkala, že je to vážně příliš překombinované, a proč ten pachatel sakra vymýšlel celý tenhle veletoč, když by mu stačilo jít rovnou na věc. Nicméně zdůvodnění jistou logiku nepostrádalo a s ohledem na pachatelovu vášeň pro magii jsem to ještě nějak skousla. Psané je to stále čtivě a ráda jsem se dozvěděla něco ze zákulisí iluzionistické kuchyně.
Logopedické deskové hry – Procvičujeme hlásky L, CSZ, ČŠŽ, R a Ř
Ivana Novotná
75% - Povedená knížka s krásnými ilustracemi ve velkém formátu tak, že když se rozloží, je vždy na dvoustraně jedna desková hra na procvičení jedné skupiny písmen. Syna to moc baví hrát, takže kniha účel plní, já jako matka, která musím hrát s ním a do omrzení házet koustkou, bych přivítala, kdyby byl jeden malý úkol klidně na každém políčku, na které se vstoupí, i kdyby to mělo být třebas jen vyslovení jednoho slova s příslušnou hláskou nebo vymyšlení věty, kde to slovo je. Takhle někdy hážeme a hážeme kostkou a málem dojedeme do cíle se splněním minima úkolů. To je trochu slabina tohoto jinak moc pěkného nápadu.
Jak se žije ve vesmíru
kolektiv autorů
90% - Spousta odklápěcích okének, astronauti vznášející se ve vesmírné stanici, astronaut ve skafandru i bez, startující raketa, prostě pro malé děti moc pěkný první průzkum vesmíru. Kniha by klidně snesla i větší formát, přece jen - je to vesmír!