espesita
komentáře u knih
Pán moru
Paul Doherty
Číst se to dá, ale příběh je takový nijaký. Zápletka by mohla být zajímavá, kdyby byla lépe propracovaná a závěr nebyl tak uspěchaný. Z dialogů se člověk vlastně nic pořádného nedozvěděl. Až na konci knihy jsem si uvědomila, že i přes to, že se v příběhu objevuje celkem dost postav, žádná z nich není vlastně hlavní. Všechny se objevují jen na chvilku a jejich příběhy jsou takové nějaké neúplné, že čtenář nemá možnost k některé z nich víc přilnout. Zdá se mi, že autor věnoval mnohem víc prostoru popisu středověké Číny, jejím zvyků, jídlu, přírodě, architektuře atd., než samotným hrdinům.
Křižovatky smrti
Elly Griffiths
Oddechová četba... Nic světoborného, děj je celkem předvídatelný, pachatel se dá odhadnout prakticky při prvním setkání. Mně osobně pak ještě třeba při četbě ruší ten přítomný čas. Přesto to není špatný příběh. Oceňuji přiměřený počet stran i propojení s archeologií je mi sympatické.
Pátá oběť
Jonathan Dylan Barker
Velmi dobře napsaná kniha :) Děj se posouval přirozeně, bez hluchých míst a samozřejmě neustále překvapoval, především ve druhé polovině. Líbilo se mi pozvolné odhalování motivů a spojitostí v posledních kapitolách.
Naopak mě při čtení trochu rušilo příliš mnoho přesných detailů, jako např. značky a typ aut, rychlého občerstvení, elektroniky apod. Člověk má pocit, že je něčím důležité, aby si vybavil danou věc přesně, ale ve výsledku je vlastně jedno, jakým jeli autem, nebo jaký měli počítač...
Předchozí knihu jsem nečetla (a nemyslím, že by to vadilo, to podstatné jsem se dozvěděla i tady) a neměla jsem v plánu číst ani další, ale po poslední kapitole váhám. Přece jen červík zvědavosti hlodá :)
Uvnitř mé hlavy
Francesca Zappia
Příběh typicky ve stylu amerických filmů pro puberťáky... Čtivý, v jistém smyslu napínavý a hlavně úplně schizofrenní :) Člověk si tak nějak nikdy není stoprocentně jistý, co je skutečné a co ne.
V zemi stínů
Elizabeth Kostova
Kniha se četla velice pomalu, ale odložit ji tak nějak nebylo možné. Silný příběh na téma, o kterém se tak často nemluví, i když je spojeno s historií všech zemí dřívějšího "východního bloku". Zajímavé také bylo číst, jak zvláštní jsou pro Američanku věci, které my považujeme za běžné (lípy, čápi, barevné domy...). Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že příběhu přece jen něco chybělo; rozhodně ve mně nezanechává takové nadšení jako Historička, kterou jsem četla před lety.
Velmož tří králů
Jiří Hanibal
Musím souhlasit s názorem, který se tu už několikrát objevil, že jde o převyprávění příběhů paní Vaňkové. I když jsem si při čtení neustále opakovala, že jde o historicky dané události a nic moc nového tam vymyslet prakticky nejde, podobnost některých scén (které kronikáři rozhodně zachytit nemohli) je do očí bijící. I kdyby nebylo s čím srovnávat, styl téhle knihy mi prostě nesedl. Neustále jsem měla pocit, že jde jen o převyprávění historie, ke kterému hrdinové občas dodají nějaký ten strohý komentář. Dialogy byly takové nijaké - nemastné, neslané. Příběh v tomto podání ve mně bohužel nevzbudil žádné emoce, které realita tehdy před staletími určitě nepostrádala.
Strom duchů
Barbara Erskine
Obecně mám ráda příběhy, kde se minulost prolíná s přítomností. I tahle kniha se mi vcelku líbila, ačkoliv ke konci začínal děj trochu váznout. První polovina byla skvělá, čtivá a pořád udržovala ve střehu. Po polovině knihy začal pocit napětí klesat a do čtení jsem se musela nutit. Myslím, že kdyby měla kniha tak o sto stran méně a vyškrtaly se naprosto zbytečné scény, byla by mnohem lepší.
Cizinka
Diana Gabaldon
Zklamání, bohužel… Viděla jsem seriál, který se mi v celku líbil, a těšila jsem se, že si v knížce přečtu to „něco navíc“, co obvykle v knížkách bývá. Nečekala jsem ale, že budu jednou opravdu tak zklamaná, že se seriál natáčel přesně podle předlohy. Zpočátku jsem se do čtení pouštěla s nadšením a říkala, si že už každou chvílí musí přijít to „něco nového“. Očekávala jsem, že alespoň vzájemný vztah obou hrdinů bude protknut hlubokými city, což se bohužel nestalo. Netuším, z čeho se v knize ta jejich „obrovská láska“ vyloupla, já jsem jí každopádně neuvěřila. Statečně jsem se přelouskala třemi čtvrtinami, zaklapla jsem ji, když se po návratu na tvrz při vzpomínání na dětství opět dostalo na téma bití dětí. Taky jste si všimli, kolik desítek stran je tam věnováno líčení a ospravedlňování tělesných trestů? Myslím, že to jsou vůbec nejdelší pasáže, které se v knize, bohužel opakovaně, objevují. Fakt, že při vzpomínání na dětství si hlavní hrdina vybavuje jen tělesné tresty jako by nikdy nezažil nic skutečně hezkého, tady začíná působit trochu uměle. Chvílemi to na mně působilo dojmem, jako by autorka chtěla bití dětí ospravedlnit, protože přece jen Jamieho ospravedlňování bylo trochu uvěřitelnější, než Claiřino rozhořčení.
Co se týče stylu psaní, zpočátku se mi zdál skvělý. Ale jak jsem četla pořád dál a dál, zjistila jsem, že je vlastně hodně jednotvárný. Neustále se objevují tatáž přirovnání a popisy, např. Jamieho vlasy v záři slunce… Nechci být za hnidopich, ale od autorky, která pořádá semináře o psaní a vydává příručky, jak správně psát, bych čekala trochu víc.
První díl už nedočtu a na další se rozhodně nechystám…
Alexander Veliký
Hans-Joachim Gehrke
Kniha je vážně tenoučká a na čtení lehká. Pro toho, kdo chce získat základní informace o Alexandrovi Velikém je myslím ideální. Jedno velké minus je ale překlad. Spojení tipu "Zeusův chrám" jsou prostě do očí bijící.
