Eslem komentáře u knih

V žánru sci-fi toto mám načteného hodně málo, takže až na výjimky neposoudím, kde a nakolik se asi autorka inspirovala, každopádně na plnokrevné scifko je Mycelium podle mě málo technické a fungování světa tak klouže spíš do fantasy. Z fantasy jsem naopak zvyklá na mega ságy a propletence, ale ta spletitost Mycelia je prostě úžasná a podmanivá (audio verze je možná bezpečnější - radši nic nedržet v ruce, vlákna prorůstají ze stránek! :-))
Předepisovala bych i jako léčivku pro multi-kulti nadšence, aby si zapřemýšleli, kam až by nás přehnané ústupky cizí kultuře mohly zavést (než budou na Marsu efektně smeteni)...
Občas mě trochu rušily projevy "ženského" stylu psaní, ale mám radost, že autorce i Argu tahle trošku nepředvídatelná záležitost dopadla tak skvěle, a těším se na velké finále!

5 07.08.2015

Mé dojmy z této knihy si docela poběhaly, od geniální šílenosti až k totální magořině; a po cestě se párkrát pěkně poválely smíchem (ta přetahovaná o čtení ze střev...!). Už "jen" ukousnout si takovéto sousto k překladu chce pořádně velkou pusu a doslov M. Bronce obdiv ještě umocní.

5 01.08.2015

Vílí kruhy s přitažlivým námětem porouchaného mechanického slunce nabízejí šanci nahlédnout hlouběji pod pokličku podmořského světa T. Matouškové. Přes zajímavé reálie a čtivost zůstal potenciál poruchy poněkud nevyužitý a celá vílí zápletka mě moc nezaujala. Na dva panteony, záchranu jednoho světa a lepší vyniknutí jednotlivých postav byla kniha trochu krátká, nakusovala, ale nestíhala dojídat, a místy zaskřípla.
Kerabrit coby půlka draka byl zvláštně multifunkční (bůh smrti, tvůrce a mechanik), ale hlavně – jako stvořitel nových druhů by se asi neměl těšit z evoluce (doufám, že evoluční biologii na Masárně neučí kreacionisti). Neškodilo by trochu víc autorčina obvyklého humoru, i když co se týče erotiky, v kontextu knihy bych radši volila přiškrtit Kerdeu, než zlevňovat ji děláním do zadečku… A poslední zaremcání – když už se vešly ilustrace, tak slovníček by se tuplem uživil.
Abych jenom neskuhrala, jako slovní hříčka se mi hodně líbili Kati, a kruh pěkně uzavřelo i závěrečné Femorianovo doznání. Přestože Vílí kruhy jako celek tak docela nenaplnily má očekávání a mám pocit, že Podmoří stále žije hlavně autorčiným blogem, přiblížily mi ho čtivou a žánrově zajímavou formou ekologického arcanepunku.

16.07.2015

V žánru toho překousnu dost a nevím, jak je na tom originál, ale pan překladatel z knihy udělal slabomyslný a absolutně nečitelný blábol, který mě ani po půl roce nijak neláká k dočtení. Překlady z devadesátek a zvlášť od Classicu nebyly nic moc, ale tohle je opravdová "perla".

Učebnicové filozofy nečtu moc často, ale když už, vždycky se najde něco, čím mě zaujmou – například takový génius druhu je pro začátek krásně libozvučný pojem. Můj obdiv pro myšlenky na svou dobu úžasně pokrokové se ale dost povozil na horské dráze, protože pan Schopenhauer v nejlepším nepřestal (asi by mu zbylo málo materiálu na knihu) a zajímavé nápady prostě musel bohatě vyvážit nabubřelou snůškou až komických nesmyslů. Než naopak, asi je mi milejší biolog filozofem, protože kromě čtení občas zvedne zadek a vyrazí do terénu za nějakým experimentálním důkazem.

31.03.2015

Tahle sympatická fantasy klasika je zatím to nejčtivější, co se mi od Strak dostalo do rukou. Obálka je sice z kategorie laciných, ale obsah jiskrný, svižný a plný zajímavých archetypů :-) Reprint (2014) si určitě zaslouží!

21.02.2015

Novicka je o něco záživnější než nemastný úvodní díl trilogie a v závěru se tempo čtení i trochu zrychlí, ale pořád to není nic jiného než aušusový Potter, ať už se Canavanová inspirovala nebo ne. Mimo propastné rozdíly ve všem ostatním, Rowlingová zvládala Potterův život Malfoyem jen přiměřeně kořenit a nevycpávala s ním půlku knihy – po tak přehnaném hnípání v šikaně chudinky Soney jí člověku už ani není líto. Knížka je sice plná čarodějů, ale fantazie si stejně moc nemá na čem smlsnout, a nekoná se ani žádné překvapení – Sonea je opovrhovaná pro svůj původ, dobrácká, velice silná a ujme se jí nejvyšší lord. Těžký život homosexuálů měl nejspíš knihu někam povznést, ale ani tady se nedařilo.
Ve srovnání s Trudi Canavanovou, která se usilovně snaží vpasovat do čtvercového otvoru kostku, hrají skutečně dobří fantasy autoři ve svých knihách šachy.

20.02.2015

Škoda té pitomoučké obálky, která k hrdince nesedí a koho navnadí, ten se nejspíš zklame. Série má něco do sebe, autorčin svět není jen prvoplánová placka, myslím ale, že její styl není dost čtivý na to, aby mu čtenář propadl, zvědavě tahal za každou nitku a těžil z každého náznaku.

31.01.2015

Tak tahle kniha se táhla jako exponenciála – prvních dvě stě stránek jsem louskala strašně dlouho a myslela jsem, že ani nedočtu. Já, Ryšad mi moc neseděl, přinejmenším do doby, kdy začal otročit diktátorově ženě :-) A pak se stránky konečně začaly míhat. Škoda, že autorka nemá dar psát konstantně poutavě…

1 15.01.2015

Pěkně promyšlená série dobrodružných jednohubek s moc hezky propracovanými obálkami.

01.01.2015

Trend vydávání fanfikcí má našlápnuto - od srovnávání s Harrym Potterem se opravdu nedá oprostit a přestože kniha (až na trochu zbytečně dramatickou třetinku v sirotčinci) působí docela mile, autorce citelně schází vypravěčský talent, vtip a bohatá imaginace Rowlingové.

4 27.12.2014

Šanci tomuto začínajícímu autorovi jsem se rozhodla dát po přečtení recenze T. Matouškové. Na knize bych určitě ocenila nápad světa ve zdech, rodinku chrličů a fakt, že nejde o záchranu světa. Jenže pár nápadů je samo o sobě málo. Text zjevně nevzbudil zájem editorů, takže se mi do rukou dostal neohrabaný literární polotovar, kde je redakčně nepokrocený autor v nevýhodě a já se můžu rozčilovat nad tím, že postrádá vkus a cit odhadnout, co si ke čtenáři může dovolit. To ale není všechno. Autor sice cituje hodně zdrojů, veškeré výživné látky ale pupeční šňůrou proudí od Gaimanova Nikdykde - právě tamní postavičky si M. Drtina přenesl do svého příběhu a připravil je o veškeré charisma (i když třeba ponechal jméno). Do třetice, autor naprosto nevyužil prostor, který si sám šikovně vytvořil Archivem, a veškerou invenci obětoval urputné a spíš škodlivé snaze stavět do centra pozornosti Richardovy rozchodové problémy. Z těchto důvodů knihu hodnotím jako prostou a nepříliš kvalitně napsanou fanfikci na Gaimana a nemám pocit, že by si zasloužila zvláštní pozornost.

PS: Snaha kamarádů vytáhnout hodnocení je pochopitelná, ale 5* od lidí, kteří fantasy normálně nečtou a najednou skončí u knihy, která je i skalnímu čtenáři zcela neznámá (nebo mají v databázi tuto knihu dokonce hodnocenu jako jedinou), je opravdu trochu moc okatých.

2 11.12.2014

Jedna z knih, u kterých mě zaujal námět, ale zpracování zklamalo. Čekala jsem větší porci sirén a ne jen postavičky ze Syna pekel napasované na Andělskou tvář. Tak do dvou třetin knihy se mi zdálo, že vidím aspoň pokrok ve stylu psaní, ale tou dobou už mě děj nudil a závěrečné křečovité zvraty to rozhodně nevylepšily. Velkým autorčiným přeceněním byla i středověká Anglie - reálie a logika se zatím jeví jako její nejzavilejší nepřátelé. Celkově si myslím, že M. Burdové líp sedí vymýšlení variací na Eragona a Deltoru.

1 29.10.2014

Tak po pár ročnících Žoldnéřů mám pocit, že porotci rádi čtou pořád dokola to samé... Možná jim nic jiného nezbývá, protože první dvě povídky byly opravdu působivé, i když osobně moc nemusím štěkavý styl D. Ruskové ani vypravěčské průpovídky L. Müllerové. Ze zbytku už mě zaujaly jen Měděná cikáda (moc pěkně napsaná, i když dějově nic originálního) a Staré slečny, s atmosférou pěkně dotvořenou ilustrací L. Medka. Přimluvila bych se za jinou obálku, protože s výjimkou Knížat páry a ducha mi svou odpudivostí nehezky straší v knihovně.
Ani novelka M. Antonína nakonec nebyla tím bonusem, na který jsem se těšila, a vyvrbila se v gemmelovské téma jako zpracované začínajícím autorem...

25.10.2014

Vedle Nikdykde jsem se nějak nemohla zbavit myšlenek na Čaroděje ze země Oz a obojí bylo příjemné, stejně jako potěšil Mievillův koncept Vyvolené :) Jen na té bizarnosti mohl místy trošku ubrat, podobně jako se pokrotil v Kolejmoří…

19.09.2014

Na můj vkus Duna až moc často permutovala na nudu. Byla sice prolezlá zajímavými červy a místy z ní skutečně prahlo v krku, ale i tak se se mnou táhla snad tři týdny a neodbytný vjem pouštních nomádů jí dost ubral na science i fiction. Paulova úvodní "děsivá" zkouška vyzněla krajně nepřesvědčivě a pak už jenom přibývalo mouder, která se potápěla tak hluboko, až je sešrotoval můj krevní tlak. A konečně, radši trochu tápat než mít osýpky z toho, jak se postavy kurzívou neustále snažily něco přibližovat a zdůvodňovat. Duna své kouzlo má, ale pro mě jen jako celek, po (uf) dočtení.

4 28.08.2014

Hmyzí bůh pozvolna vystupuje z obálek, mozaika se skládá a nabývá čím dál větších rozměrů. Už jenom vzhledem k názvu knihy se dá uhodnout, co v Lusově ampuli ve skutečnosti bude, ale jinak je kniha nádherně spletitá a useknutá akorát, aby si čtenář trochu oddechl a neukousal si ruku, než se bude moct natáhnout po dalším dílu.

4 12.08.2014

Komerční rychlokvaška s příšerně sešroubovaným a nepromyšleným dějem, kterou jsem většinu času měla chuť zahodit a nahradit Společenstvem prstenu. Takže * za to, že nostalgii dokázala navodit. Druhá za sympatického Tungdila, který se ale vůbec nechoval jako trpaslík – celkově byli všichni ti malí braši trpasličí dost povrchně…

1 06.08.2014

Působivá kniha s potenciálem zaujmout i čtenáře, kteří ke sci-fi zatím cestu nehledali a všem knižním církvím se tuplem vyhýbali. Pod parádní obálkou se skrývá pěkný kus práce s jazykem a střípky, které zvolna odkrýváme, dávají tušit velkolepou mozaiku příběhu. Při veškeré propracovanosti pár výhrad mám, s umístěním děje do 27. století autorka trochu přestřelila a místo citování Pána prstenů (jo, je to nadčasová klasika, ale způsob, jakým se u Sarumana kdekdo hned chytá, působí dost nevěrohodně) se z fantastiky radši měla inspirovat slovníčkem pojmů. Některé pasáže mi navíc přišly až lehce stupidní – obyčejně se týkaly Hildebrandtovic hovorů s příznačně pojmenovanou Pinkertinou, která působí jako umělý doplněk s telecí aurou sběračky míčků, co nakrátko uhnala slavného tenistu. Ženské hrdinky celkově mají co dělat, aby v součtu zvládly to, co jeden kapku umírající, ale přesto dokonalý muž v gerdánském hedvábí sám…

Anotace vábí nás, co rádi fandíme bad guys coby hybné síle děje, která je ve správném provedení vynalézavější a stylovější než dobráci, a přitom samozřejmě smolná nebo slabší, což vzbuzuje soucit nebo burcuje ochranářské pudy. Jenže, padouši musí mít úroveň.
Tohle zdaleka není jediné dílko, které lidi degraduje na podřadnou kořist a primitivní tupce, aby vzápětí extraktem z lidské arogance vyplnilo slupku (např.) černookého elfa, přihodilo vražednost filmového Legolase, (pochybnou) vynalézavost McGyvera a navrch zdůraznilo, že jde o úžasného umělce, jehož Múzou je sama Smrt. Raleehu to možná fascinuje, ale jelikož výtvory z lidských ostatků byly běžnou součástí dějin, od číší z lebek zabitých nepřátel po široký rozmach tohoto uměleckého směru v dobách holocaustu, mezi námi opravdu nejde o nic obdivuhodného ani nového pod sluncem.
Pravda, z nasládlých elfů se dnes člověku už dělá šoufl, ale tahle záporná pakáž je na tom v absolutní hodnotě úplně stejně. Autor se dojemně snaží brnkat na romantickou strunu aspoň masochistkám – oba temní hrdinové týrají a mrzačí dvě ženské a ony je na oplátku čím dál víc zbožňují. Humor ani rafinovanost tady pro mě zkrátka nefungují a neodpustím si ani logické nedostatky – viz Sinthoras, který si vycucá koně z prstu, nebo souboj Raleehy s Timanris a jeho dost neuvěřitelné následky.
Za zmínku stojí další společný jmenovatel nejedné knihy (často s nálepkou bestselleru) vydané poslední dobou – odfláknutý překlad (čekám, že upír noci napasovaný na masožravého koně je taky jeho výplodem) a korektura, jako by snad jazyk pro knihy už nebyl nijak zvlášť důležitý.
Pro mě dobrý pokus, který se ale nepovedl.

1 17.07.2014