Vílí kruhy
Tereza Matoušková
Podmoří série
Když bohové z Aze zničili svět na Souši, stvořili si nový pod mořem - ponuré místo osvětlované mechanickým sluncem. Po tisíciletích, během nichž v Podmoří vznikla rozvinutá civilizace, se objevila nová božstva. Otevřený konflikt mezi dvěma pantheony skončil křehkým příměřím. Místo rozkvětu však přichází další krize. Po hravé odbočce Hladových přání se Tereza Matoušková vrací k událostem na velkém jevišti Podmoří. Mechanické slunce pohasíná, staří bohové se zavřeli ve svých příbytcích a mladé příliš tíží hříchy minulosti. Podmořské národy si tak musí pomoci samy. Kolují zkazky o moci, která dokáže udržet zmírající vegetaci i bez slunečního světla. Vládnou jí Víly, zahořklé bytosti, které se nikdy nesmířily se zánikem života nad hladinou. Osud ostatních kultur je nezajímá a jejich kouzla se živí krví. Schyluje se k válce, která nebude mít vítězů.... celý text
Přidat komentář
Pravda, musel jsem se trochu prohrabat stránkami Podmoří, aby mi některé věci docvakly...ale to vůbec nevadí, naopak vítám, že mi nejsou informace podávány polopaticky a musím na čtení dávat pozor.
A co jinak? Podmoří mě zaujalo v Hladových přáních, ale tohle byla po dlouhé době tuzemská věc, která se mi fakt líbila. Mám rád vlastní světy se vším všudy, které fungují, a tady jsem to našel všechno. Včetně postranních motivů, mocných, ale zranitelných postav a zapleteného neprvoplánového humoru. Potěšila nevtíravá sexualita, naturalismus a spousta drobností typu drog, biochemie a další drobnokresby, která dovoluje se do Podmoří opravdu vžít.
A co dál? V knihovně jsou ještě Děti vánice a čekám na doručení Dnes se neproměňuj a Branou snů;-)
Jak si tak čtu komentáře o zmatenosti nebo nejasnosti událostí - četli jsme stejnou knihu? Já s pochopením neměl problémy a to jsem začal Podmoří vlastně od třetího dílu...
Vílí kruhy jsou pro mě důkaz, že knihy dneska může psát i vydávat každý. Vidím tam potenciál, ale je to celé jakési... nedotažené. Knihu jsem chtěl odložit po pár stranách těžkopádného úvodu, ale nerad se vzdávám bez boje. Hlavní výtky: plejáda exaltovaných postav, se kterými se dá jen těžko ztotožnit, místy křečovité slovní obraty, účelová a asexuální erotika. Nápad s podmořským světem slibný, ale zpracování pokulhává. Text asi neprošel redakcí a korekturou, za což autorka nemůže, ale celkovému dojmu to nepřidá. Určitě nejsem cílovka, ale zpracování by si zasloužilo větší péči.
mno...pro mě zklamání, já tomu vůbec nerozumněla. Po Hladových přání, které byly avizované jako krátký odskok od hlavního proudu Podmoří, jsem se na Vílí kruhy těšila. Děj byl moc roztříštěný, epizody navršené bez ladu a skladu nebo vývoje. Přesně jak píše dole Taive. Ladona na začátku vypadá, jako hlavní tahoun děje ale pak se vytratí a je z ní taková chudobka.
Potenciál opravy mechanického slunce totéž. Vůbec si nepamatuji, jestli se tedy opravilo nebo ne...nic mi neutkvělo v paměti. Jen to zklamání.
Ze začátku docela zmatek a dost složitý děj. Celkově je kniha takový lepší průměr.
Tohle byla vyloženě lahůdka. Jakmile jsem se zorientovala v reáliích světa, mohla jsem se víc ponořit do příběhu. Líbilo se mi, jak rychle se Vílí kruhy četly, jak reálně vyznívaly všechny postavy. Nikdo se nechoval podle šablony, jejich charaktery měly mnoho vrstev, které čtenář postupně odhaloval a jen nad nimi žasl.
Třešničku na dortu tvoří příjemný humor :)
Vílí kruhy s přitažlivým námětem porouchaného mechanického slunce nabízejí šanci nahlédnout hlouběji pod pokličku podmořského světa T. Matouškové. Přes zajímavé reálie a čtivost zůstal potenciál poruchy poněkud nevyužitý a celá vílí zápletka mě moc nezaujala. Na dva panteony, záchranu jednoho světa a lepší vyniknutí jednotlivých postav byla kniha trochu krátká, nakusovala, ale nestíhala dojídat, a místy zaskřípla.
Kerabrit coby půlka draka byl zvláštně multifunkční (bůh smrti, tvůrce a mechanik), ale hlavně – jako stvořitel nových druhů by se asi neměl těšit z evoluce (doufám, že evoluční biologii na Masárně neučí kreacionisti). Neškodilo by trochu víc autorčina obvyklého humoru, i když co se týče erotiky, v kontextu knihy bych radši volila přiškrtit Kerdeu, než zlevňovat ji děláním do zadečku… A poslední zaremcání – když už se vešly ilustrace, tak slovníček by se tuplem uživil.
Abych jenom neskuhrala, jako slovní hříčka se mi hodně líbili Kati, a kruh pěkně uzavřelo i závěrečné Femorianovo doznání. Přestože Vílí kruhy jako celek tak docela nenaplnily má očekávání a mám pocit, že Podmoří stále žije hlavně autorčiným blogem, přiblížily mi ho čtivou a žánrově zajímavou formou ekologického arcanepunku.
Tereza 'Temnářka' Matoušková umí psát čtivě. Text plyne a odsýpá a některé formulace jsou přímo neodolatelně trefné a poetické. To ale bohužel na dobrou knihu nestačí.
Univerzum Podmoří i příběh Vílích kruhů jsou neuvěřitelně zmatené. Absolutně nesourodé prvky jsou tu naházené na jediné hromadě bez jakéhokoli vnitřního řádu a smyslu. Co se zdá, že v jedné chvíli platí, za okamžik už není pravda. Já při čtení tápala a nakonec vzdala jakoukoli snahu se v tom mumraji vyznat.
Stejný problém se týká i postav. Část z nich si zřejmě může dovolit absolutně cokoli (ve smyslu hoďte na ně atomovku a oni odpoví podrážděným "Au!"), potenciál zbytku naopak v zoufalství vyskočil z okna. To platí i o chudákovi malé Ladoně, která zpočátku vytváří, bohužel klamný, dojem důležitého charakteru. Vztahy mezi postavami jsou nepřehledné a jejich vývoj mi v některých případech přišel vyloženě za vlasy přitažený.
Obecně se mi zdá, že autorka se až příliš spoléhá na to, že knihu budou číst především její skalní fanoušci. Ti možná lépe pochopí, nebo aspoň snáze odpustí, podivné náznaky z minulosti postav a světa, které nejsou nikde v knize vysvětlené, a není jasné, jestli mají na současné události nějaký vliv, nebo ne. Celý příběh, přestože je v podstatě zajímavý, se utápí ve zmatku a nevyzní. Já, přestože jsem přečetla od autorky už několik různých prací, jsem byla často úplně "v lese".
Co se týče úpravy knihy, korektura není ani zdaleka dokonalá a občasné překlepy a chyby se najdou. Co se mi naopak velmi líbilo, jsou černobílé ilustrace, mají duši.
Od Terezy Matouškové jsem četla už několik opravdu dobrých povídek a ráda si přečtu další, s Vílími kruhy u mě ale šlápla úplně vedle.
Štítky knihy
česká fantasy česká fantastika
Autorovy další knížky
| 2011 |  Hladová přání |
| 2015 | Vílí kruhy |
| 2017 | Válka zrcadel |
| 2016 | Děti vánice |
| 2023 |  Pláč němého boha - 1. svazek |
Kniha Vílí kruhy je v
| Přečtených | 38x |
| Čtenářské výzvě | 5x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 28x |
| Chystám se číst | 23x |
| Chci si koupit | 12x |
| dalších seznamech | 1x |
Ségra doporučila a půjčila, tak cobych se nepodíval. Nejsem myslím cílový čtenář, přesto se mi líbilo hlavně zpracování. Autokra píše lehce a s přehledem