eraserhead
komentáře u knih
V řetězech
Jenny Nowak (p)
Formálně to není špatně napsané. To jako knihy jdou Nowak lépe, než novinové články. Ale je to přesně ten styl fantastiky, který mě nemá čím zaujmout – předvídatelné, svým způsobem neoriginální historické (až super)hrdinské cosi plné rychlých koní, neohrožených (macho)hrdinů, mečů, božstev, osudových věšteb atd. Věřím, že tohle někomu sedne a má to rád. Mě to však ukrutně nudí. Z horroru tam toho moc nezůstává. Stálo mě to poměrně dost úsilí to dočíst. Místy mi přišlo, jako bych četl šestého až osmého Nekroskopa. Ne, že by to byla vykrádačka, to vůbec, jen prostě ten styl je podobný. 1,5*
Hovno hoří
Petr Šabach
Pelíšky a Pupendo jsou fajn, ale tahle námětová předloha je lepší. Při čtení mě napadlo, jestli si to dokáže tak dobře užít někdo, kdo tu dobu nezažil, kdo by teoreticky neměl jak hodit do placu nějakou svou "zábavnou" historku z té doby.
Zloděj duší
Clive Barker
Fantasy, řekne se. Pohádka, řekne se. Jenže v Barkerově podání je Zloděj duší spíše strašidelným příběhem s až horrorovou atmosférou (už jen názvy některých kapitol). Barkerovy inklinace k fantasy mě, pravda, nebaví a od Barkera coby autora mě spíše odtahují, ale tohle prostě není "jen" fantasy. Vnímám to jako strašidelnou pohádku, mrazivě temný příběh o dětství, o strhávání jeho pozitivního a fanfárového pozlátka. Obecně tohle není nic moc originálního, přesto vyšperkováno několika výbornými, klasicky barkerovskými nápady a drsnými scénami. Jako některá Barkerova díla, tohle je možné vnímat různě. Já to vnímám jako pohádkový horror. Kniha je doplněna výbornými a působivými Barkerovými ilustracemi.
Verše psané na vodu
Bohumil Mathesius
„Kdybych tak mohl – až přijde stáří –
zavřít své dveře, zavolat:
Hola!
Pán se vám pěkně poroučet dává,
že není doma!“
Naprosto dechberoucí výbor japonské „tanka“ poezie z 10. století (čtete dobře). Tanka, jedenatřicetislabičná pětiveršová báseň dominovala japonské poezii před příchodem haiku. Krátké, ale pronikavé a hluboké básně převážně romantického charakteru o lásce ale i o přírodě a životě. Krátce řečeno, prostě jedna báseň.
„Měsíce odraz hladinou vodní
chvěje se, mihotá:
chyť si ho – tu je!
chyť si ho – kde je?
Měsíci, nejsi obraz ty života?“
Deník komorné
Octave Mirbeau
Kopanec přímo doprostřed ksichtu pokrytecké morálky. U takřka haškovského příběhu o odsekávání penisu z kostelní sochy jsem si smíchy takřka krupl do textilu.
O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním
Friedrich Nietzsche
„Absolutní vědění vede k ‚pesimismu‘: lékem proti němu je umění.“
(…)
„‚Člověk se stal poznávající bytostí náhodou‘, neúmyslným spárováním dvou kvalit. Jednou skončí a nic se nestane.
Dlouho lidé nebyli, a když sami přestanou existovat, nic se nebude dít. Jsou bez dalšího poslání a účelu.
Člověk je vysoce patetické zvíře a všechny své vlastnosti bere tak vážně, jako by se v nich otáčely stěžeje světa.“
(…)
„Sáva je mylná v tomto: nikdy nikdo znovu nezažije pocit tvůrce, jak ho pocítil tvůrce sám. Takže není možné ani dokonalé ocenění.“
Otec u porodu
Miroslav Pech
Otcovství sedí, grind core sedí, anarchismus sedí, jen ty Motörhead trochu a omamné látky vůbec, ale jinak Pech píše prostě ze života. Někteří autoři mi sedí jen v určitém žánru/stylu, jakmile přehodí výhybku jinam, projíždí mimo mě. Pech patří k těm autorům, kteří, sedne-li vám jejich styl, vás ukecají čímkoliv. Mám jeho styl hodně rád. Klidně bych se nestyděl i říct, že mu ho trochu závidím. Protože je výborný.
Žalozpěvy
Publius Ovidius Naso
Přijde mi, že k tomu, co chtěl Ovidius sdělit, by mu bohatě stačila tak třetina rozsahu Žalozpěvů, zbylé dvě třetiny vyplňuje květnatá a někdy se opakující vata.
Østrov
Peter Balko
Na knize je fakt skvělé to, že v sobě obsahuje patrně nejvýstižnější a nejlepší zhodnocené sebe samotné, cituji:
„‚Začne sa to jako vzťahová dráma medzi otcom a synom, pokračuje jako magicko-realistická detektívka a končí sa to jako hororová rozprávka o fantázii.‘
V teletóne sa rozhostilo ticho.
‚No dopiče!‘ ukončil vydavateľ hovor.“
Ano „no dopiče“ mi znělo hlavou někde od třetiny knihy až do jejího závěru. Protože… tohle je naprosto úžasný příběh o vztahu syna a otce, až důkladný rozbor tvůrčího procesu a pohledu na psaní a přístupu k němu, doslova zhmotněná vize oživlého literárního života. Protože příběhy a jejich postavy žijí. A, samozřejmě, o fantazii. Svým způsobem (a s fakt velkým nadsázkovým nadhledem), je to dospělá verze Nekonečného příběhu. Tohle je výrazný a obrovský protiargument mé skepsi k fantasy. A ano, ta zmínka o horroru v citaci je velmi trefná, občas mě z toho opravdu mrazilo. Ostrov je úžasná kniha, dala mi něco, co jsem od ní opravdu nečekal. Je chytrá, přemýšlivá, nebojácná, naprosto výborně napsaná. Až je škoda, že to mainstream neocení.
„V knihách ma zaujíma najväčšmi to, čo v nich nie je – před začiatkom a po konci. Predstava, že sa literárne postavy pohybujú iba v napísanom príbehu, je smiešna.“
Sloni a jejich příbuzní
Zdeněk Veselovský
Tuhle edici jsem hrozně rád četl jako dítě. Obzvláště svazky o medvědech a pandách, papoušcích a tučňácích byly v kolektivu velmi oblíbené. Slony u nás v knihovně tehdy neměli, tak jsem se do něj milerád začetl po letech. I přes své stáří knih dala spoustu zajímavých i nečekaných informací a zajímavostí. Obzvláště kapitoly o příbuzných slonů mě hodně nadchly. Damani působí jako velmi sympatická zvířata. Budu se muset podívat po dalších svazcích. Podobné knihy čtu hrozně rád.
Astrální dvojník Gifforda Hillaryho
Dennis Wheatley
Kniha mate vzhledem. Kdo bude čekat horror, může být zklamán, dostane totiž v podstatě mysteriózně-okultní detektivku s lehkou příměsí sociálního románu a špionážního thrilleru. Počáteční vojensko-geografický úvod může dost odradit od dalšího čtení. Asi by to byla i škoda, ten příběh není úplně špatný, jen mu škodí klasické krimi „náhody“ a občas neskutečně šroubované konstrukty, ženoucí příběh tam, kde je třeba. Samotný závěr už je docela úlet. Hlavní hrdina mi byl dost nesympatický. 2.5*
Desatero
Roman Bílek
„Můj výstřel na ni neměl žádný účinek. Akorát ji nasral.“ – takže nějaký účinek přece jen měl, pane spisovateli. Pokud už nic, Bílkovo Desatero je naprosto ukázkovým argumentem proti plošným odsuzovatelům samonákladového vydávání. Protože tato kniha je hned v mnoha rovinách naprosto parádní a skvělou ukázkou, že i samonákladem se dá vydat ne dobrá, ale kurva skvělá kniha. Jen to chce trochu snahy. Jedna z mála knih, která doslova uchvátí už jen svou formou a zpracováním. Tady si někdo hodně vyhrál. Vizuální stránka knihy je prostě skvělá (díky, díky, díky za tu fuchsiově růžovou). Minimálně třetinu povídek jsem četl už jinde, ale v tomhle balení se (opětovně) četly hodně dobře a některé z nich zaujaly i více, než při prvním. Obsahově jde o fantastický žánrový mix – od fantasy a mysteriózní příběhy, přes mutantní animal horror, erotický thriller až po temný mysteriózní horror. Tu a tam v úsměvnějším provedení. Ona pestrost není nijak na škodu, povídky jsou seřazeny tak povedeně, že se přeskakuje z jedné do druhé, jako když jedete na klouzačce. Moc často se mi to nestává, ale dost mě zaujal font, jímž je kniha vytištěna. Nevím proč, ale je hrozně příjemný a pěkný. Mám-li u Bílkovy tvorby s něčím (čistě subjektivní) problém, jsou to konce/závěry některých příběhů. U některých z nich jako by ani nešlo o to, jak příběh skončí, ale spíše hlavně o samotnou zápletku, její rozvinutí a odvyprávění děje. Některé ty konce jsou „jednoduché“, „rychlé“, „nemile překvapující“ a nejeden nápad si je snad ani nezaslouží. Není to však nic, co by mi výrazně kazilo dojem z Bílkovy tvorby, byť závěru skvěle rozjeté LA PETITE MORT mi přišlo až škoda a líto. Špatná není ani jedna povídka, nejpovedenější a nejlepší v mých očích jsou VŮNĚ LEVANDULOVÉHO POLE, ROMERO ODEŠEL DO LOŽNICE, CARRIE PIJE MLÉKO A HITCHCOCK SPÍ (druhé čtení mnohem působivější než první), ŠVÁBI V BŘIŠE a RAPORT ČERVENÉ KONTROLKY. Romane, ty cype jeden ostravski, dobra jazda, kurde.
Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
Existuje-li něco jako ženský román (ve smyslu román o ženách), tohle je mužský román. Pohled do nitra muže, okořeněný přídavkem pohledu do japonské společnosti osmdesátých let v té individuálnější rovině. Možná to je nějaká slepota, vycházející z mého zalíbení ve skoro všem japonském, ale japonské knihy mě prostě baví.
Návrat starého mistra a jiné povídky
Kuo Mo-žo
Zajímavé číst tyto zpracované staré čínské legendy a pak si přečíst, kdo je jejich autorem. Zajímavý kontrast. Tyhle příběhy vlastně nabídnou přesně to, co čekáte.
Bony a myš / Po stope novej topánky / Starí mládenci z Broken Hillu
Arthur William Upfield
Klasické detektivky si dávám jen jednou za čas, jako ozvláštnění toho, co čtu. Nejsem jejich klasický čtenář a nedokážu si je náležitě vychutnat, naopak, snad mi na nich více věcí vadí než aby mě zaujaly. Např. překombinovaný konstrukt a náhodnost (v této konkrétní knize případ druhého a třetího příběhu). Ve druhém příběhu jsem se už dost ztrácel, ve třetím prostě jen na závěr vysvětlili co se vlastně stalo. Výrazněji mě tak zaujal pouze první případ, celkově pak australské reálie (včetně sociálně-kulturních) a slovenský překlad. 2,5*
Listování
Jan Werich
Zajímavý mnohovrstevnatý pohled na život jednoho umělce a takt trochu jiný život své doby. V jedné ze statí se Werich zajímavě věnuje strašidelnému a temnému žánru. 3,5*
Přeludy a přízraky
Aleš Haman
Antologie strašidelných a tajemných novoromantických příběhů ze druhé půle 19. století, které, kromě titulu knihy, spojuje hlavně dvojí zaměření tematické/obsahové zaměření – milostný přízrak a strašidelný přízrak/přelud. Dojmově jeden z nejvíce rozpačitých povídkových výběrů. Jak mě některé povídky bavily hodně moc (Nerudova „TY NEMÁŠ SRDCE!“, Maupassantovy HORLA a ON? či l´Isle-Adamova VĚRA) jiné mě nebavily takřka vůbec (Bulver -Lyttonův neuvěřitelně přetažený a k uzoufání nudně vysvětlující STRAŠIDELNÝ DŮM, Hoffmanův DON JUAN či Poeova LIGEIA – Poeovi prostě nedokážu přijít na chuť, byť má pár dobrých věcí). Zbytek lavíruje někde na pomezí ne/zajímavého průměru. Co však mám hrozně rád, jsou ilustrace, kterými jsou povídky doplněny, tenhle styl jsem měl vždycky rád. 2,5*
Muzeum snů
Glen R. Krisch
Ryzí horror. Syrový, svým způsobem přímočarý, nepokoušející se o nějaké zdánlivě převratné veletoče. Naopak, plně využívá to, co horror dělá horrorem a to ho činí tak dobrým, přičemž k dobru a netuctovosti mu přidává fakt, že v závěru si čtenář legendu musí trochu dotvořit sám. Tohle je radost číst. Muzeum snů může přitížit pouze malicherné, nepřemýšlivé a pofidérní označení (byť ne přímo negativní) za kingovský horror. To se však zdaleka nebude zakládat na pravdě. Krish je svůj. Je dobrý svým vlastním způsobem. 4.5*
Oživené hroby
Karel Sabina
Několik charakterů a osudů z vězeňské cely. Vlastně ani ne ucelený příběh a překvapivě ani ne tak smutný, jak by se dalo očekávat. Asi „nejpozitivnější“ literární věznice, co jsem zatím četl. 2,5*