O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním
Friedrich Nietzsche
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/5929/bmid_o-pravde-a-lzi-ve-smyslu-nikoli-mor-TOH-5929.png
4
83
10
O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním nadiktoval F. Nietzsche svému příteli Carlu v.Hersdorff v létě 1873, ale nikdy ho neuveřejnil. Později jej zmiňuje dokonce jako spis "utajovaný". Nietzsche, jenž se v té době postupně vymaňuje z vlivu A. Schopenhauera a R. Wagnera, v něm načrtává své pojetí metaforického a iluzivního charakteru lidského poznání, které se později stalo důležitým východiskem jeho úvah o perspektivní a interpretativní povahy pravdy.... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 2010 , OikoymenhOriginální název:
Über Wahrheit und Lüge im aussermoralischen Sinn , 1928
více info...
Přidat komentář
„Člověk je stal poznávající bytostí náhodou, neúmyslným spárováním dvou kvalit. Jednou skončí a nic se nestane.
Dlouho lidé nebyli, a když sami přestanou existovat, nic se nebude dít. Jsou bez dalšího poslání a účelu.
Člověk je vysoce patetické zvíře a všechny své vlastnosti bere tak vážně, jako by se v nich otáčely stěžeje světa.
Podobné objekty připomínají jiné podobné objekty a srovnávají se s nimi: toť poznání, rychlé subsumování stejnorodého. Jen podobnost percipuje podobnost: fyziologický proces. Tím, čím je paměť, je rovněž percepce nového. Nikoli myšlenka na myšlenku - - -“
(SPOILER)
Ľudia sú zaslepení egocentrizmom, respektíve antropocentrizmom, a tak uverili v ilúziu pravdy, ktorá je, rovnako ako slová, iba metonymiou, iba zjednodušením sveta, a tak veríme v lži a polopravdy, v sny a aj veda či logika je iba umením a poéziou, ktorá neodráža skutočné poznanie, ale zrkadlí človeka a je človekom determinovaná. Práve som, tak trochu pokrytecky voči obsahu knihy, zjednodušil akúsi základnú tézu tohto diela. Autorovi som sa dlhodobo vyhýbal, či skôr ho obchádzal. Postrehol som citáty a fotky, čo-to som zachytil. Čo bolo pre mňa ale pri čítaní tejto knihy najprekvapivejšie, je to, ako Friedrich vykradol moje vlastné úvahy a bez akýchkoľvek otázok si ich privlastnil. S väčšinou tvrdení som teda vedel súhlasiť, hoc to možno znamená, že mám príliš staromódne názory. Nietzsche sa však nevenuje iba kritike ľudskej subjektivity, ale aj významu a cieľom filozofie, funkcii filozofov a v súlade s Popperom sa bráni platónskemu čerpaniu z esencie, z nejakých dogiem. Porovnáva vzťah medzi filozofom a umelcom, medzi vedcom a básnikom; pokúša sa definovať či re-definovať vzťah medzi hľadaním pravdy a významom filozofovej práce pre ľudstvo.
Knižka je to skutočne útla, stručná, ani nie príliš hutná – skôr krúži vo vlastnej ohrade a pokúša sa objasniť svoju tézu. Priznávam, že ma jeho svojský sarkazmus či kritický tón spojený so snahou byť presný (no nie konkrétny) pobavil a viackrát som sa zasmial. Možno to však vôbec nemalo byť vtipné a zdeformovala ma pop-kultúra. Čo sa týka štruktúry, polovica knihy je tvorená súvislým textom a zvyšok sú fragmenty zrejme poznámok: niektoré pôsobia ako poézia, iné prehlbujú tézu prvej časti. Osobne ma viac zaujali samotné poznámky, ľahšie sa mi vnímali. Sám neviem prečo.
A obsah? Myslím si, že táto Friedrichova perspektíva stojí za úvahu a okamih hlbšej introspekcie – uvažoval som nad tým, kde všade nás môže egocentrizmus a viera v ľuďmi vytvorené dogmatické pravdy brzdiť, obmedzovať v myslení a spôsobovať zaslepenosť. Podľa mňa ochota sa aspoň trochu odosobniť a pozerať na svet tak, aby sme samých seba (ľudstvo, národ či jednotlivcov) nevnímali ako stredobod existencie, by mohla viesť k väčšej pokore a nadhľadu. Následne by sme mohli v rôznych otázkach dospieť k novým pohľadom a odpovediam. Otázkou je, čo ak by ľudí vydesila pudovosť v ich každodennom konaní a aj v myslení na akejsi elementárnej úrovni? Čo ak by stratili absolútne základy, ktorými sa riadia? Je vôbec možné z človeka vykoreniť človeka? Alebo stačí zostať zhruba rovnakým, no so získaním sebareflexie?
Překvapil mě Nietzsche i celý tento malý svazeček. Název může mást a zdát se závažnější než vyplývá z pojednání uvnitř... Doopravdy ve zkratce zaštiťuje filosofii, ale spíš řeší povolání člověka jako filosofa a s lehkostí se dotýká témat poznání a iluze, tvorby pojmů a metafor, filosofie jazyka i umění...
Nietzsche nepatří mezi mé favority, ale tahle knížka se čte velmi dobře a pokud hledáte knihu, kterou byste jeho filosofii mohli načít, zdá se, že tohle je dobrá volba. Nietzsche je zde ještě vychovaný, umí udržet myšlenku a někdy ji i dokončit (pardon, to ze mě jen mluví hořkost po pokusu o čtení Genealogie). Přiznávám, že některé jeho myšlenky - z této knihy - mi přijdou skutečně dobré, i když jiní filosofové jsou mi bližší...
Ačkoliv je publikace útlá, měla jsem z ní obavy. Ovšem nakonec se ukázalo, že Nietzsche může být i velmi čtivý a celkem snadno pochopitelný autor :)
Velice útlá knížečka - jaké množství dojmů a myšlenek ve čtenáři zanechá! Nietzsche zde opět prokazuje, jakou filozofickou a také filologickou osobností byl. Věnuje se problémům poznání, našeho pojmového aparátu a vnímání světa skrze metafory téměř egoistickým způsobem. Ovšem člověk vnímá svět jako člověk a je nemožné ho vnímat stejně jako třeba kočka nebo květina - zde mi Nietzsche vzdáleně připoměl text jiného filozofa, a to Thomase Nagela - "Jaké je to být netopýrem." V návaznosti k pravdě se ale dotýká i problémů významu filozofů a filozofie samotné. Originální, působivé, umělecké - zkrátka Nietzsche.
Skvělá knížka! Musela jsem si jí přečíst hned dvakrát za sebou.
Nietzsche vtipnou, lehkou a čtivou formou ukazuje jak jsme jako lidi zahledění sami do sebe. A okolní svět vnímáme jen ve vztahu k sobě samým přes námi vytvořené metafory, které skutečným bytostem vůbec neodpovídají.
Jednoduché, pochopitelné, logické a přesto opět geniální. Je zajímavé jak přísně logicky Nietzsche uvažuje a přesto, nebo právě proto jsou jeho závěry překvapující.
"Co je tedy pravda? Pohyblivé vojsko metafor, metonymií, antropomorfismů, zkrátka lidských relací, které - poeticky a rétoricky vystupňovány - byly přeneseny, vyzdobeny a které po dlouhém užívání připadají lidu pevné, kanonické a závazné: pravdy jsou iluze, o nichž člověk zapomněl, že jimi jsou, metafory, jež se opotřebovaly a pozbyly smyslové síly, mince se setřeným obrazem, které bereme jen jako kov, a nikoli už jako mince."
Tato knihu, spíše knížečku jsem pracovně nazval "Nietzsche do kapsy" a je to název více než příznačný. Kromě toho, že se do kapsy opravdu vejde (na rozdíl od různých jiných knih označených "do kapsy", které mají mnoho set stran), tak opravdu zjevuje to, co Nietzsche ve své filozofii dokázal - naprosto destruuje metafyzický pohled na svět.
Nietzsche píše nádherným jazykem. Paradoxně důležitost slov, se kterými si tak překrásně vyhrává, brzy naprosto zničí a zjeví nám jak pateticky se díváme na svět a jak k nám k tomu náš vlastní intelekt značně dopomáhá.
"Tento intelekt nemá žádné další poslání, které by přesahovalo život lidí. Jest totiž jenom lidský, a pouze jeho majitel a tvůrce jej bere tak pateticky, jako by se v něm otáčely veřeje světa. Kdybychom se však mohli dorozumět s komárem, zjistili bychom, že i on se vznáší vzduchem s tímto patosem a cítí se jako létající střed tohoto světa. Není v přírodě nic tak zavrženíhodného a malého, aby se to nepatrným závanem oné síly poznávání jako měch."
Skvělá esej, kterou můžu číst stále dokola a i přesto nikdy všemu neporozumím, ale i přesto mě to stále baví.
Štítky knihy
filozofie morálka pravda a lež poznání metafory
Autorovy další knížky
| 2003 |  Antikrist |
| 1996 | Mimo dobro a zlo: předehra k filosofii budoucnosti |
| 2019 | Tak pravil Zarathustra |
| 2002 | Genealogie morálky: polemika |
| 2010 | O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním |
„Absolutní vědění vede k ‚pesimismu‘: lékem proti němu je umění.“
(…)
„‚Člověk se stal poznávající bytostí náhodou‘, neúmyslným spárováním dvou kvalit. Jednou skončí a nic se nestane.
Dlouho lidé nebyli, a když sami přestanou existovat, nic se nebude dít. Jsou bez dalšího poslání a účelu.
Člověk je vysoce patetické zvíře a všechny své vlastnosti bere tak vážně, jako by se v nich otáčely stěžeje světa.“
(…)
„Sáva je mylná v tomto: nikdy nikdo znovu nezažije pocit tvůrce, jak ho pocítil tvůrce sám. Takže není možné ani dokonalé ocenění.“