Dorrinka komentáře u knih

Bez nadsázky mne tato kniha zbavila strachu ze zahradničení. Než jsem se s ní seznámila, pěstovala jsem si rajčata v kyblíku a měla pocit, že cokoliv jiného je nad mé síly a že svou nekvalifikovanou péčí pouze způsobím utrpení nevinným rostlinám. Jsem panu Svobodovi vděčná, že mně osobně vysvětlil, že to prostě roste samo. Jsem nadšená tím, jak je kniha vtipná, milá, čtivá v nejlepším slova smyslu, není jen technickou příručkou, která by suše poslala co, kdy a jak. Zatím nehospodařím na svém, a tak moje zahrada permakulturu ani nepřipomíná, kniha se mi ale pořád pravidelně vrací na noční stolek, když plánuju sadbu a aktuálně je pro mne skvělým odrazovým můstkem při mém zatím největším projektu - při plánování zahrady, která bude moje, moje vlastní.

5 28.01.2018

Kniha mne znechutila.
Nepíšu takovéto věci často. A nepíšu je nikdy jen z důvodu, že bych názorově nesouhlasila s autorem, naopak velmi ráda se "hádám" při četbě něčeho pro mne moc nového, kontroverzního nebo náročného.
Poměrně dlouho jsem si během četby říkala, že to do konce nezvládnu, protože myšlenku má kniha vlastně jen jednu a je napsána jako nesystematická obhajoba proti odpůrcům totální svobody ve výchově (nic proti ní, jen si myslím, že ve výchově není možná stejně jako není proveditelná ve světě kolem nás), pro které autor nemá - podle mě naprosto neprofesionálně - dobrého slova a naprosto fanaticky odmítá jakoukoliv s ním nesouhlasící myšlenku. Což je myšlenka každá, krom těch jeho, jak si během četby můžeme povšimnout. Nejvíce mne ale asi iritovalo, když autor popisoval své chyby a omyly stylem velkohubé bohorovné sebeobhajoby, která vždy vyznívala zhruba ve smyslu "no a co, že jsem tomu nebohému dítěti podělal budoucnost svým působením, ten desetiletý chlapec je za sebe zodpovědný sám jako my všichni". Postupem už jsem knihu četla jen jako groteskní analýzu autorova fanatismu jediné myšlenky.
Nejsem zastánce striktní a autoritativní výchovy, ba naopak mne odpuzuje a své dceři jsem opravdu nikdy neřekla nic jako "protože jsem to řekla" nebo "protože jsem tvoje matka (aka nadřízená)", a to ani ne proto, že bych byla tak super vychovatelka se zenovým vyrovnaným přístupem, ale spíš proto, že pro mne tenhle projev není přirozený, že v důvěrném vztahu neumím hrát mocenskou roli. A tak mne autor nejvíce zklamal právě tím, že jsem u něj postrádala to důvěrné porozumění pro ostatní a nemohla jsem se ubránit pocitu, že jeho studenti pro něj byli prostě objekty experimentu, na kterém si hodlal potvrdit své životní pravdy, kterými si byl předem jistý.
Knihu nedoporučuji, je to vážně ztráta času.

3 14.01.2018

Knihu jsem si přečetla velmi ráda, ačkoliv bych ji neoznačila jako pro mne v praktickém smyslu užitečnou. Mám ale ráda Seppa Holzera, jeho vášnivé vyprávění o přírodě, jeho vyhraněné názory a to, jak v nich neslevuje, jak se řídí vždy svým vnitřním porozuměním, ne tím, co by si ostatní přáli slyšet nebo tím, co by mu přineslo větší popularitu. V základních myšlenkách zde opakuje to, co v píše v Zahradě k nakousnutí, která je pro zahradníka - domácího pěstitele mnohem použitelnější. Zde se totiž zaměřuje spíše než na zahradničení na krajinářství, na permakulturní design velkých pozemků, na revitalizaci vysychajících oblastí, na komerční biologické zemědělství atd. Takže pokud nevlastníte 20 hektarů půdy, v praxi příliš nevyužijete. Ale pro fanoušky autory, permakultury a přirozeného žití v přírodě rozhodně inspirativní.

3 14.01.2018

Kniha je vědeckou studií, rozpracovanou do literárnější, populárně-naučné formy. A jako u jiných v tomto podobných knih má ten háček, že není ani v nejmenším čtivá, že se zde pár informací neustále opakuje, což už za polovinou nebaví. Kdybych měla shrnout, čím mě kniha nejvíce obohatila, pak by to asi bylo především popsání pracovní atmosféry ve velkých korporacích, kde jsou podle autorů psychopati jako ryby ve vodě. K zamyšlení je určitě fakt, jestli samotná podstata velkých korporací není v jádru "psychopatická", ale to už není téma na vědeckou práci, že ano...

1 14.01.2018

Kniha mne svou první polovinou, kterou bych označila za myšlenkově ucelenější a přehlednější, nadchla. Cílkův usměvavý realismus nad obrazem světa rozpadajícího se na kusy byl přesně to, co jsem vnitřně už dlouho potřebovala slyšet, pro co jsem potřebovala podporu z vnějšku. To, co jsem si zde přečetla, pro mne bylo asi jako bych najednou viděla díky věcným, racionálním argumentům autora jasně to, co jsem už předtím tušila za zamlženým sklem vlastních úvah.
Zhruba za polovicí tok myšlenek trochu zvolní, několik stěžejních věcí se opakuje, ale troufám si tvrdit, že to tato kniha potřebuje, že kdyby pokračovala a končila v tom plném rozletu, neodkládala bych ji s takovým optimistickým výhledem do budoucna. Pomalejší tempo v závěru mne zbavil pocitu světového humanitárně-klimatologického armagedonu, který by možná jen zesílil, kdyby autor jen vršil fakta bez své moudré a laskavé interpretace.

2 14.01.2018

Asi vůbec nejpraktičtější a nejkomplexněji propracovaná kniha o pěstování potravin a samozásobení, kterou jsem kdy držela v ruce. Autorka se nezdržuje zbytečnou teorií a ta teoretická východiska, která uvádí spadají do kategorie "světonázorových zemětřesení", takže si myslím, že zasáhnou výrazně i čtenáře, který není fanatický domácí pěstitel. Po stránce zahradnické je vše velmi podrobné a přehledné, velmi oceňuji, že bylo pamatováno na vše, co samozásobitelství obnáší, od ukládání osiva a testů klíčivosti, až k ukládání a konzervaci produktů. Perfektní kniha, doporučuji všem, kdo nechtějí pěstovat jen pár chillipapriček pro potěchu, ale chtějí co nejvyšší užitek ze své práce.

14.01.2018

O Václavu Cílkovi jsem už mnoho slyšela, možná jsem si ale napoprvé nevybrala úplně nejšťastnější titul. V knize je mnoho různých, spolu nesouvisejících textů, možná některé z nich zajímavé spíše pro autorovy fanoušky, kteří už znají jeho okruh témat. Místy jsem se trochu ztráce, místy jsem byla úplně mimo, nicméně některé úvahy mi utkvěly a ráda bych si od pana Cílka ještě něco přečetla, příště si ale vyberu tematicky ucelenější knihu.

1 02.12.2017

Ačkoliv kniha není přímo příručkou, podle které by si začínající zahradník ihned naplánoval záhony, praktická určitě je. Její největší přínos vidím ve fenomenologickém dělení roku, kde autor pěkně a srozumitelně ukazuje souvislosti a souběh dějů na zahradě a ve "vnější" přírodě. Lze tak lépe vnímat, cítit a ctít přírodní rytmy kolem nás, které spolu se zahradníkem budují každou zahradu.

1 02.12.2017

Klidně si mě zastřelte, já jsem byla knihou nadšená během čtení a jsem i teď s odstupem, což je u mne spíš výjimka, častěji později najdu nějaká "ale". Tady ne. Román je čtivý v tom nejlepším smyslu slova, vyprávění je šťavnaté jako malinová poleva na vanilkové zmrzlině a od začátku do konce mne kniha pevně držela a, ačkoliv jsem ji během čtení musela na pár dní odložit, prožitky za tu dobu nevychladly, vracela jsem se k ní s chutí.
Musím říct, že na rozdíl od většiny komentujících jsem byla snad ještě víc nadšená z druhé poloviny románu, která zachycuje hrdinčina zralá léta a stáří. Autorka krásně vystihla, jak "stárnoucí královna" nechce pustit svoji moc z rukou a vrší chybu za chybou, až si sama podřízne větev, na které sedí. Přitom vám hrdinky není líto - hlavně proto, že ona sama se nelituje. Byla jsem ráda, že kniha nekončila žádným "pokáním" a přiznáním chyb ze strany hlavní hrdinky, ale přesto (aspoň jak já jsem to cítila) došla k určitému sebepřijetí.

7 02.12.2017

Myslím si, že kdyby kniha nezačínala částí Heterotopie, tak bych ji hltala, mnohem méně bych se s ní hádala a autorka by mi více přirostla k srdci. Takto jsem vzala heterotopii jako manifestaci názorů spisovatelky, jelikož to bylo naše první setkání a (chtě nechtě) jsem pak celý další text viděla spíše jako bitevní pole - v čem se shodneme a v čem bych nikdy nesouhlasila? Nicméně, pro mne to byla bitva velmi krásná, čestně vedená. Určitě si toho chci od Olgy Takarczukové přečíst více.
Ačkoliv jednu štvavou poznámku si dovolím - v Heterotopii popisuje obraz určité možnosti světa, kde nejsou hranice ani pouta rodiny, není zkostnatělého a rigidního myšlení, svobodní a kosmopolitní lidé se realizují podle své pravé povahy... Možné je tu vše. Jen plození a rození dětí zde podléhá přísné kontrole. Myslím si, že restrikci a omezením nejvíce podrobujeme to, čeho se bojíme, co nás děsí - možná protože nás to přesahuje? A platí tohle i v Heterotopiích?

2 02.12.2017

Knihu jsem spíše rychle pročetla. Ne že by se mi vysloveně nelíbila spíš pro mne nebyla ničím významně přínosná. Myslím si, že popsání duchovních temperamentů je na jednu stranu možná až objevné, a to zejména pro křesťany poreformačních církví, které mají (podle mé omezené zkušenosti) mnohem větší tendenci k vnucování určité unifikované zbožnosti než bratři katolíci. Ale na druhou stranu není určitě úplné, spíš orientační a hlavně by z něj mohl člověk dostat pocit, že ať je typ jaký chce, váhání, krize a "obrácení" všemi možnými směry do víry moc nepatří. Což není pravda.
Můj osobní názor na toto téma je po přečtení knihy asi takovýto - uniformita zbožnosti je zabiják vnějšího náboženského života jednotlivce, ale uniformita a ustrnulost myšlení může být hrobařem celých kongregací a církví. Autor mě rozčiloval svým "patentem na pravdu" (ve smyslu: ano, vyznávejte jakým chcete způsobem, ale přemýšlet o tom můžete jen takto a takto), což je v Americe přístup velmi typický a u nás mimořádně častý. Bohužel, všichni tito lidé zapomínají, že dnešní učitelé církve a důstojné osoby křesťanské minulosti byly ve své době minimálně reformátory, častěji spíše buřiči a bořiči zaběhlých pořádků. Bez vnitřního napětí není vývoje. Boha nemůžeme všichni uctívat stejně (což praví tato kniha velmi hezky), ale také o něm nedokážeme a možná ani nemáme smýšlet všichni stejně (což se tato kniha snaží křečovitě popírat).

1 29.11.2017

Wolf-Dieter Storl mě provází od chvíle, kdy jsem asi před dvěma lety v předporodní nudě sáhla zcela na slepo po jeho Bylinářských tradicích a BÁC! Vesmír se přepsal (jo, pak ještě jednou po porodu, ale to je jiný příběh). Na tuhle knihu jsem se moc těšila, ale musím říct, že ze všech zatím přečtených mě zasáhla asi nejméně, ačkoliv autor podává své životní peripetie strhujícím způsobem a i s notnou dávkou sebeironie a drsného sebe-humoru, což mi bylo nekonečně sympatické. Nejvíce se mi líbilo, že nepopisuje svou dráhu souvisle - no uznejte, to by se k něm vůbec nehodilo - ale že se vše prolíná s jeho pozorováním a prožíváním přírody.
Hvězdičku strhávám za příšerné, graficky ubohé vydání plné překlepů, chyb a za uši krákajících překladatelských upadnutí.

3 22.11.2017

Kniha je graficky velmi pěkná, pohledná, snadno upoutá, ale za zvlášť užitečnou ji nepovažuji. Možná pro úplné zahradníky-začátečníky, kteří ještě neviděli klíčit řeřichu. Nebo si umím představit její použití s dětmi - je tu vše opravdu velmi názorné, a pokud budete brát například pěstování avokáda jako pokus, nebudete čekat žádný výsledný produkt, tak tady se přehledně a prostě dozvíte jak... Kdo chce pěstovat rostliny pro užitek, moc knihu neupotřebí. Ono totiž pěstovat velkou část plodin ze semen je o něčem úplně jiném, než "jak to nechat vyklíčit".

22.11.2017

Můj muž přezdívá W.D. Storla "druidský psycho-děda", což bych asi normálně brala jako urážku mého milovaného guru, ale vnímám to pragmaticky - manžel pochopil, že když čtu něco s "psycho-dědou" na přebalu, nevnímám (a to ještě několik hodin po odložení knihy). Řídí se podle toho.
Tato kniha opět skvělá! Autor se v ní hlouběji zabývá devíti rostlinami, které mají speciální význam pro něj osobně, o kterých může mnohé říct nejen co se týče jejich významu a využití napříč dějinami a kulturami, ale i co se týče jejich vlivu na jeho osobní životní cestu.Tím pádem je to možná spíše kniha pro ty, kteří už jej znají, mají rádi jeho styl a ztotožňují se s jeho přístupem. Pro studium bylin jako takové bych doporučila spíše jiná jeho díla (hlavně Bylinářské tradice a Pradávnou medicínu).

1 22.11.2017

V knihkupectví mě nadchla a ihned jsem si ji odnesla domů, přečetla jsem ji za jeden večer a vím, že už se k ní vracet nebudu. Směs kuchařských receptů, popisů bylin a na mne dost povrchních přiblížení rituálů a kola roku, je podle mě dost nešťastná, protože knihu nelze použít ani jako kuchařku, ani jako bylinář ani jako praktickou příručku pro domácí magii. Inu, všeho moc škodí. Ale musím uznat, že kdo se žádným z témat nezabývá déle a hlouběji, najde tady užitečné inspirace a orientaci. Samozřejmě, je graficky nádherná a dýchá z ní svatojánská pohoda. Tak přemýšlí, koho touto knihou potěším na Vánoce...

4 22.11.2017

Kniha se mi v podstatě líbila, ale myslím, že kdo není kovaný v kuchařském umění a o tematiku se jinak nezajímá, může být trochu zmaten a zapadnou mu v lavině detailů důležité informace. Trochu mne mrzelo, že není kniha rozdělená podle historických epoch, protože si myslím, že by více vyniklo téma vývoje, více by šlo srovnávat se současným stavem atd. Spousta informací je tu obohacujících a nikde jinde jsem na ně zatím nenarazila, ale je potřeba se k nim pracně prokousat.

1 22.11.2017

Pravděpodobně to bude znít divně, ale na knize mě mnohem více oslovily úvodní kapitoly a ze všeho nejvíce závěrečné shrnutí. Hlavnímu, stěžejnímu oddílu knihy, kde autorka popisuje postupně jednotlivé Klanové matky, jsem úplně nepropadla. Chvíli jsem měla pocit, že nerozumím stylu výkladu, a pak mi došlo, že naprosto nechápu samu podstatu textu. Nejsem odborník, ale o spiritualitu severoamerických indiánů se zajímám docela intenzivně. Jenže tohle mě úplně minulo a možná i dost zmátlo... Každopádně, už jen kvůli slovům v závěru knihy se vyplatí donést si domů tenhle kousek aspoň na chvíli z knihovny.

22.11.2017

Pokud dítě vychováváte kombinací metody cukru a biče se selským rozumem, nebude pro vás asi autorčin přístup nijak převratný, což ale neznamená, že se knihu nehodí číst. Určitě vás obohatí opravdu hezky podanými příklady ze života a mě osobně utkvěla i některá přirovnání a obrazné popisy inspirované východním myšlením. Dobře se tím argumentuje nekonečně respektujícím, věčným klidem naplněným, neuvěřitelným maminkám :-)

14.08.2017

Upřímně - jsem z knihy rozpačitá. Sáhla jsem po ní po přečtení naprosto skvělého rozhovoru s autorem v internetovém magazínu. Jenže nic moc víc obohacujícího, než ve výše uvedeném textu, jsem už nenašla. Hodně myšlenek, ač zásadních a jasně formulovaných, se tady neustále recykluje a recykluje, až do úmoru. Přiznám se, že jsem i přeskakovala... Smajlíky v textu mě rozčilovaly na nejvyšší možnou míru. Místy mi autorův bodrý tón proměnil pocit četby na pocit tlachání na pivkem. Tolik k negativům.
Obsahově s knihou souzním, líbilo se mi, že se zde nikdo nesnaží dělat z komára velblouda. Nenajdete zde pasáž, kde by se složitě vysvětlovala věc, kterou lze pojmout selským rozumem a oceňuji to zejména proto, že v oblasti výchovy dětí momentálně opět žijeme v temném středověku nepochopení a osudných chyb (typu Nevýchova a podobně), kde se prosté situace řeší komplikovaně a říká se tomu "koncept". Velmi se mi líbila část o pohádkách, rozhodně si dohledám autorem zmíněnou literaturu.

1 26.04.2017

Očekávala jsem od knihy něco jiného, více jsem potřebovala praktickou příručku se sadebním plánem, tabulkou vegetačních dob rostlin a podobně. Toho jsem se zde nedočkala, ale tím rozhodně nechci říci, že by mě kniha nějak zklamala. Naopak. Nadchlo mě, jak autor popisoval vlastní životní peripetie zcela otevřeně, jak se jeho vyprávění prolínalo s popisy zahradních prací a konkrétních postupů, s vyprávěním o bylinách divokých i "krotkých"... Není zde, pravda, kompletní teoretické vybavení začínajícího zahradníka ve smyslu vědomostí, které by šly okamžitě aplikovat "v akci". Zato zde adepti samozásobení můžou najít vzácný náhled do jiné roviny - pochopení propojenosti zahradníka a zahrady, pocit provázanosti života lidí a rostlin.

26.04.2017