Co se děje se světem?

Co se děje se světem? https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/298646/bmid_co-se-deje-se-svetem-zGu-298646.png 4 119 33

Kniha malých dobrodiní v časech velké proměny Země. Geolog a oceňovaný esejista Václav Cílek je známý tím, že se k aktuálním problémům světa dokáže vyjádřit nadčasově, z rozmanitých úhlů pohledu, s nadhledem, vtipem i s konstruktivní skepsí. Jeho nejnovější kniha Co se děje se světem? je typicky cílkovská: zdánlivě jde o popis velké proměny našeho světa vlivem klimatických změn a migrační vlny, ale ve skutečnosti se autor soustřeďuje především na to, jak si v životě udržet radost a jak (pře)žít šťastně. V první části věnované českým zahrádkám se zabývá tématy, jako je útěcha květin, inteligence stromů a malá dobrodiní běžného světa, která vedou ke spokojenosti a štěstí. Odtud přechází do světa řeckých a indiánských mýtů, abychom si uvědomili důležitost vody a času v našem životě. Poslední část knihy se dotýká příběhu velkého zrychlení, tedy lidského vlivu na celý zemský systém a na jeho možné důsledky. Navzdory všem možným katastrofickým scénářům je to kniha optimistická a přináší konkrétní návrhy, jak řešit současnou a budoucí krizi.Publikaci doprovázejí surreálné ilustrace Kateřiny Piňosové a fotografie autora.... celý text

Komentáře (33)


Sandalkar
Sandalkar
14.02.2024 5 z 5

Ja se knihy desne bala. Kdyz ted koukam z okna, kde ani v unoru neni snih a kvetou snezenky, ani to okoli to neulehcuje....Bylo pro me tedy prekvapenim, ze jsem z ni nakonec mela prijemny pocit. Pan Cilek nestrasi (jako media), konstatuje, popisuje, vede nas dozadu i dopredu. Stejne je to nakonec na nas, co bude. A porad mirne optimisticky verim.

"Staci brat pudu mezi prsty, mnout ji, privonet a dotykat se rostlin a semen. Pocit zklidneni je v tomto pripade tak zjevny a bezny, ze neni o cem pochybovat."

heavy66
heavy66
22.11.2023 4 z 5

Život má barvy duhy
Na konci je každý tuhý
Někdo žije vesele jiný smutně
Být pořád střízlivý není nutné.

Mám dojem, že pan Cílek chce říci, že globální změny vytváří osm miliard lidí, kteří na Zemi žijí, to znamená každý z nás ovlivňuje budoucnost planety v místě, kde žije a způsobem, jakým žije, a každý může se změnami začít u sebe.
Pečovat o půdu a vodu, užívat si prosté radosti, nebrat si víc než potřebuji, vychovat děti, přemýšlet hlavou, na tom není nic nového. Filozofové to posledních dva tisíce let hlásají víceméně podobně.
Problém je, že filozofické ideály obvykle nesouzní s ekonomickou teorií neustálého růstu, zvyšování zisku, ani s mocenskými ambicemi politiků.
V oboru předpovídání budoucnosti mám nejraději opatrný optimismus. Jinak by nemělo smysl pokračovat!


Janadvorackova
Janadvorackova
23.09.2023 4 z 5

Optimistická deprese.
Sžírající představa budoucího úspěchu...
Rozporuplné představy o budoucnosti v posledních kapitolkách.
Před tím skvělý souhrn toho, co se děje se světem.
Stačilo napsat čtyři slova "Je to v p..."
Kniha je ovšem výborná, jen prostě nejsem spokojena s tím, jak to tu vypadá...

Majrek
Majrek
12.03.2023 5 z 5

Pozoruhodé dílko spisovatele vpravdě renesančního, všestranného, patřícího k vzácně se vyskytujícímu (a doufejme, že ne vymírajícímu) druhu filozofujících vědců se schopností vnímání širších souvislostí. Začínáme zahrádkami - hledíme na ně z mnoha myslitelných úhlů. Posléze opouštíme rodnou hroudu, abychom podnikli pár exkurzí do zahraničí. Na skok zavítáme do Řecka (pro mne osobně nejkrásnější část knihy) - nahlédneme na sopečný ostrov Théra (Santorini) a pak se přesuneme na Athénskou akropoli a pokusíme se zachytit pradávnou esenci zdejších mystérií. Autor nás dále přenese přes oceán za indiány a krátce i na několik dalších míst. V druhé půli knihy se snažíme proniknout do světa klimatologie a globálních proměn, přičemž se nás mírně optimistický tón snažít zachránit před depresemi. V samém závěru nás čeká krátké shrnutí, podobající se svým vyzněním vlídnému finále, jako vystřiženému z Čajkovského páté symfonie... Děkuji zejména za větu "Pijí ostrov v homeopatických dávkách" - to je vyjádření přímo geniální (ve vztahu k vinné révě a ostrovanům, žijícím na sopce).

sarkafarka1900
sarkafarka1900
08.11.2022 4 z 5

Rád čtu Cílkovy knihy. Přeci jen ale některé části textu této knihy nejsou tak propracované, jak je čtenář u p. Cílka zvyklý. Iritovali mě samoúčelné kýčovité ilustrace K. Piňosové. Nejvíce mě zaujaly úvahy nad mladou generací. Pro někoho možná "staromilské" názory, ale já to tak nevidím. To, že se svět a lidé v něm mění, není důvodem přezíravě zapomínat věci minulé. A bohužel např. postřeh, že čím dál větší část mladá generace není např. schopna zaznamenávat skutečnost pomocí tužky a papíru, je bohužel holá skutečnost (potvrzuji na základě vlastní zkušenosti). To, že člověk využívá výdobytků pokroku, není důvodem k tomu ztratit schopnost žít v "předpotopních" podmínkách.

včelařka
včelařka
08.11.2021 5 z 5

Cílek je můj velký oblíbenec. Líbí se mi, jak tento z mého pohledu téměř renesanční muž, umí ilustrovat a propojovat témata a nutit k zamyšlení... a je jedno jestli mluví o zahrádce u chalupy nebo o globálních klimatických změnách. A lyrické ladění textu mě dostává do stavu jako při čtení básně... jako kdyby promlouval více k duši než k rozumu.

Taťka Hraboš
Taťka Hraboš
13.08.2021 5 z 5

Obvyklý Cílkův textový mišmaš (anebo se pletu a jen jsem u něj měl v poslední době štěstí na podobně koncipované knihy?). Poutavé povídání o mém oblíbeném tématu - zahradách a zahrádkách, z mého pohledu o něco nudnější text o athénské Akropoli, alarmující a přesto žádným hysterickým způsobem podaný výklad skleníkového jevu, vlivu člověka na něj a jeho dopadů na svět a do toho pár kratších, souvisejících textíků. Nevím, jak to dělá, ale i z relativně suchopárných informací dokáže stvořit velmi čtivou knihu (i když na čtení v jednom zátahu to není – to množství informací vyžaduje přiměřené dávkování).

radimch
radimch
19.07.2021 5 z 5

Skvělá kniha se širokým záběrem a spoustou podnětů k hlubšímu zamyšlení.
děkuji

Ales.BD
Ales.BD
02.07.2021 4 z 5

Sbírka úvah, která obsahuje mnoho zajímavých myšlenek, ale odpověď na otázku co se děje se světem v ní není. Václav Cílek má velký rozhled a znalosti, umí vyprávět. I když je v tom i jistá naivita. To když říká, že lidé se z krizí poučí, přijmou opatření, vrátí se k přírodě, budou spolupracovat a chovat se rozumně. Také ignoruje většinu městských obyvatel, kteří se nemají k čemu vrátit, protože jsou už několikátou generací vzešlou z betonu, kamene a asfaltu.

Na druhé straně představa, že by se globální pohroma dala řešit zasazením pár stromů, založením zahrádky, pořízením filtru na vodu a čtením klasických děl antických filosofů, je opravdu útěšná.

bazyk21
bazyk21
30.03.2021 5 z 5

Obsahově hutné, ale informačně nadité a příjemné. Poslouchal jsem jako audioknihu v autě a cesta krajinou příjemně ubíhá.

Marcela52
Marcela52
14.01.2021 5 z 5

Úvahy nad aktuálními problémy světa ve vtipném a zasvěceném podání známého geologa Václava Cílka mě poučily i pobavily. Potěšilo mě, že navzdory všem chmurným prognózám, kterým se ani on nemohl vyhnout, je to kniha optimistická. Hlavně v první části věnované českým zahrádkám, může čtenář najít jednoduchý návod, jak dosáhnout spokojenosti a štěstí. Kniha je zajímavá nejen co se týče obsahu, ale také je krásná po stránce výtvarné. Doprovázejí ji surreálné ilustrace Kateřiny Piňosové, takže i po vizuální stránce mimořádný čtenářský zážitek.

Richie1
Richie1
05.01.2021 4 z 5

Kniha není nějaký ucelený text, ale spíše soubor různých esejů a témat, které nějak souvisejí se světem a jeho směřováním. Cílek má velký rozsah znalostí z různých oborů lidského poznání (nejen z geologie) - občas jeho texty působí roztříštěně, jakoby mu myšlenky přeskakovaly bez cíle a skladu. Nicméně v jeho myšlenkách lze nalézt hluboké pravdy.
Statě o zahrádkaření mě také bavily - sám na sobě pociťuji, že mě to k zahrádce táhne stále více. Možná to je skutečně únik ze současného přetechnizovaného světa, jehož morálka mě neuspokojuje.
Kapitoly o směřování světa k nějakému předělu (nerad slyším slovo kolaps) kupodivu nejsou tolik pesimistické - lidstvo nezahyne, jen se prostě změní. A ta změna se už blíží, vlastně už probíhá - kdo je vnímavý, může to vidět všude okolo sebe. Cílek některé procesy zmiňuje, občas varuje, občas ukazuje lepší cestu. Každopádně je tahle kniha dobrá k zamyšlení - co nás čeká a co mohu udělat sám, aby ta budoucnost byla lepší. 80%

rencovav
rencovav
07.12.2020 2 z 5

Asi zase budu jedna z mála, kteří k této publikaci napíší něco negativního. Ale když já si nemohla pomoct. Ono je to vlastně rozumné - návrat k přírodě, vlastní zahrádka jako lék na duši, umět zpomalit... to všechno je důležité a rozhodně to nijak nepopírám a nezatracuji, spíš naopak. Ale proč sakra autor odsuzuje generaci těch, kteří zkrátka vyrůstali bez zahrady, neumějí pěstovat brambory a prostě nikdy nežili na vesnici nebo se těmito věcmi prostě nezabývali (a přesto byli šťastní, protože našli smysl někde jinde?) k zániku? Předpovídá, že naše generace bude za dvacet let páchat hromadné sebevraždy, protože se z těch našich sociálních sítí zblázníme. Jasně, špatný vliv instagramu apod. na psychiku byl prokázán a sama ho pociťuji. Ale vážně je jediným řešením zběsile začít zkoušet pěstovat vlastní rajčata a vařit podle receptů našich prapraprababiček? Tohle je pro mě prostě strašně těžké téma. Na jednu stranu chápu, co asi autor chtěl říct, na druhou - prostě vracet se do minulosti není taky tak úžasný nápad. Sám na to v knize naráží (a možná mu to ani nedochází): "S penězmi se neplýtvalo, jídlo se pěstovalo doma a na poli za domem. Rodiče šetřili synovi na studium a dceře na věno." Nechtěla bych se vrátit do dob, kdy bych o svém osudu nemohla rozhodovat sama, kdy bych se nemohla po maturitě (kterou bych nejspíš neměla) sebrat a odcestovat do zahraničí. Jasně, třeba by mi při té práci na poli zmizel velký zadek a velké starosti, co s budoucností, protože bych žila přítomností a tak... ale já ve svém světě, někdy hektickém a někdy moc rychlém, žiju ráda. V tomhle světě jsem se narodila, to je můj svět. Můžu si říkat, že za dob mých prarodičů bylo leccos lepší, můžu si to romantizovat, ale pravdou je, že bych v tom světě žít nemohla a nechtěla. Líbí se mi možnosti, které dnes mám. Takže tak.
Další věc: rozhodně nesouhlasím s autorovou propagací homeopatik jakožto řešení...čehokoliv. Souhlasím, že mít vlastní zahrádku nebo prostě něco, o co se člověk stará, za co má zodpovědnost a co mu dělá radost (a třeba i přináší užitek), je skvělé, ale prosím, nezaplétejme jablka s hruškami a neprodávejme to jako nějakou divnou marmeládu.
Nakonec další bod dolů za to, že jsem neustále cítila docela xenofobní postoj...všude. A takový přehnaně nacionalistický. Jasně, jiná věc jsou ideje a jiná evoluce, a já na rozdíl od pana Cílka nejsem geolog. Ale stejně se mě osobně dotýkají tvrzení, že "měli bychom se obávat migrace z Ukrajiny a východoevropských zemí" nebo "šťastný může být člověk jen tehdy, když je spjat se svou půdou, se svými kořeny".

No nic, to by bylo. Knížku nedoporučuji, ale tip dělat něco fyzického, co má smysl a co vám hlavně i dělá radost, je určitě skvělý nápad.

marukm
marukm
22.09.2020 3 z 5

Těšila jsem se, ale přiznám se, že jsem knihu dočetla z donucení (strašně nerada opouštím knihy rozečtené). Některé eseje byly velmi zajímavé a rozhodně udeřily hřebíček na hlavičku, ale moc jsem nepochopila členění knihy a výběr esejů do jednotlivých částí (a ani fotografie/obrázky to nezachránily).

Jitulevrtule
Jitulevrtule
15.02.2020 4 z 5

Zajímavá směsice úvah, poznatků, informací. Na mě trošku chaos, něco jsem musela přeskočit :).

Greenfingers
Greenfingers
19.05.2019 5 z 5

Soubor esejů Václava Cílka působí naoko nesourodě, černobílé fotografie nejsou dost kvalitní a tím poněkud postrádají svou dokumentační hodnotu.
To jsou snad jediné malé výtky, které je knize mám. Jinak obdivuji autorův přehled, kultivovanost projevu, místy až poetický jazyk. Jako dlouholetého zahrádkáře mě pochopitelně nejvíc zaujala úvodní část o zahrádkách a zahradničení. Václav Cílek téměř pateticky popisuje vztah člověka k půdě, a to v historickém kontextu. Jenom mě trochu zarazila jeho krátká zmínka o tom, že vlastní zahradu poněkud zanedbává. To Karel Čapek je se svým pojednáním "Zahradníkův rok" v praktických otázkách přesvědčivější.
Bonusem navíc jsou nádherné ilustrace od Kateřiny Piňosové.
Knihu doporučuji všem, kterým není lhostejný další osud naší generace, ale především pak generací příštích.

alef
alef
29.10.2018 4 z 5

„V půdě a životě rostlin, popásajících se stádech a bzukotu včel je totiž něco věčného.“

Eseje pana Cílka jsou pro mě srdeční záležitostí, obdivuji široký záběr, přehled i odbornost tohoto pána :-). Řekla bych, že se v téhle literární formě, na hranici mezi literaturou a odborným textem přímo našel. Pro mě je to rozhodně radost, číst Cílkovy odborně i lidsky zajímavé a přitom tak poetické texty.

Co tedy objevíte, pokud nahlédnete do Cílkovy knížky?
Texty hodné zamyšlení a přitom jemně drnkající na lyrickou strunu.
Texty – eseje, které se díky své formě, postavené na individuálním stanovisku, pohybují mezi subjektivním pohledem a odbornou realitou.
Texty, které se pěkně čtou, v popisných částech lahodí duši a v obrazových i oku :-), ale hlavně jsou osobité, svými tématy dokážou oslovit, nabízejí prostor k zamyšlení.

Proto jsem si pana Cílka zařadila do jedné linie vedle Jana Kellera, Stanislava Komárka a Erazima Koháka, filozofů, ekologů, sociologů, ale především zajímavých osobností dívajících se podobným směrem :-).

Proto je pro mě pochopitelné určité znepokojení
... s jakým pan Cílek sleduje současné civilizační procesy, během kterých „získáváme mnoho nových dovedností, ale zároveň ztrácíme lyrický cit, jehož praktickou částí je třeba pěstování květin a teoretickou třeba čtení poezie“,
... nad tím, jak si učitelé stěžují, že je stále složitější dnešní znuděnou generaci něčím zaujmout,
... s jakým se pan Cílek dívá na současné návrhy řešení chronických ekonomických krizí, protože se domnívá, že řešení čistě za pomocí nových důmyslnějších a chytřejších ekonomických nástrojů, prostě nestačí.

Proto je pro mě pochopitelný i nadhled a mírný optimismus ukazující cestu
... jako směsici velice starých a velice nových postupů ... „těch starých, protože se za ta staletí či tisíciletí prostě osvědčily a těch nových, protože šetří čas a energii a umožňují nevídané věci, jako třeba v případě filtrování vody“,
... jak jít hlouběji, zajít ještě mnohem dál, hluboko do sféry kultury, protože je to právě kultura, která „je založená na způsobu, jak vnímáme svět“,
... a tedy, že dlouhodobě a udržitelně příznivá cesta nastane, až si budeme vědomi „podhoubí světa, tedy jeho vzájemné provázanosti, protože ekonomická krize pravděpodobně není o penězích, ale o nás samých. Má kulturní kořeny a odráží to, jak vidíme svět“,
... jak přestat „znásilňovat čas a pochopit to správné měřítko, ve kterém se dá žít a rychlost s jakou se toho dá dosáhnout“.

„Příliš vysoký strom se může vyvrátit, ale i žít chráněn jinými pralesními tvory.“

„Angličané milují mohutné libanonské cedry pro jejich schopnost žít dlouho a ve vichřicích času sílit pomalu, ale tento obdiv nepřenáší na rychle rostoucí a snadno se rozpadající topol. Jenže my žijeme spíš v době topolů než v době cedrů.“

Stoklaska
Stoklaska
09.06.2018 4 z 5

hodnotím hlavně první polovinu knihy - o zahrádkách a zahrádkaření. Tato část je velmi povedená, vracela jsem se k jednotlivým kapitolám. Další části působí rozháraným dojmem, spíš jako kratší texty naskládané k sobě. První část knihy kvalitou výrazně převyšuje část druhou.

Bob1982
Bob1982
23.03.2018 4 z 5

velice inspirativní čtení

Dorrinka
Dorrinka
14.01.2018 5 z 5

Kniha mne svou první polovinou, kterou bych označila za myšlenkově ucelenější a přehlednější, nadchla. Cílkův usměvavý realismus nad obrazem světa rozpadajícího se na kusy byl přesně to, co jsem vnitřně už dlouho potřebovala slyšet, pro co jsem potřebovala podporu z vnějšku. To, co jsem si zde přečetla, pro mne bylo asi jako bych najednou viděla díky věcným, racionálním argumentům autora jasně to, co jsem už předtím tušila za zamlženým sklem vlastních úvah.
Zhruba za polovicí tok myšlenek trochu zvolní, několik stěžejních věcí se opakuje, ale troufám si tvrdit, že to tato kniha potřebuje, že kdyby pokračovala a končila v tom plném rozletu, neodkládala bych ji s takovým optimistickým výhledem do budoucna. Pomalejší tempo v závěru mne zbavil pocitu světového humanitárně-klimatologického armagedonu, který by možná jen zesílil, kdyby autor jen vršil fakta bez své moudré a laskavé interpretace.