Co se děje se světem?

8 13. srpna

Obvyklý Cílkův textový mišmaš (anebo se pletu a jen jsem u něj měl v poslední době štěstí na podobně koncipované knihy?). Poutavé povídání o mém oblíbeném tématu - zahradách a zahrádkách, z mého pohledu o něco nudnější text o athénské Akropoli, alarmující a přesto žádným hysterickým způsobem podaný výklad skleníkového jevu, vlivu člověka na něj a jeho dopadů na svět a do toho pár kratších, souvisejících textíků. Nevím, jak to dělá, ale i z relativně suchopárných informací dokáže stvořit velmi čtivou knihu (i když na čtení v jednom zátahu to není – to množství informací vyžaduje přiměřené dávkování).

1 19. července

Skvělá kniha se širokým záběrem a spoustou podnětů k hlubšímu zamyšlení.
děkuji

1 02. července

Sbírka úvah, která obsahuje mnoho zajímavých myšlenek, ale odpověď na otázku co se děje se světem v ní není. Václav Cílek má velký rozhled a znalosti, umí vyprávět. I když je v tom i jistá naivita. To když říká, že lidé se z krizí poučí, přijmou opatření, vrátí se k přírodě, budou spolupracovat a chovat se rozumně. Také ignoruje většinu městských obyvatel, kteří se nemají k čemu vrátit, protože jsou už několikátou generací vzešlou z betonu, kamene a asfaltu.

Na druhé straně představa, že by se globální pohroma dala vyřešit zasazením pár stromů, založením zahrádky, pořízením filtru na vodu a čtením klasických děl antických filosofů, je opravdu útěšná.

1 30. března

Obsahově hutné, ale informačně nadité a příjemné. Poslouchal jsem jako audioknihu v autě a cesta krajinou příjemně ubíhá.

3 14. ledna

Úvahy nad aktuálními problémy světa ve vtipném a zasvěceném podání známého geologa Václava Cílka mě poučily i pobavily. Potěšilo mě, že navzdory všem chmurným prognózám, kterým se ani on nemohl vyhnout, je to kniha optimistická. Hlavně v první části věnované českým zahrádkám, může čtenář najít jednoduchý návod, jak dosáhnout spokojenosti a štěstí. Kniha je zajímavá nejen co se týče obsahu, ale také je krásná po stránce výtvarné. Doprovázejí ji surreálné ilustrace Kateřiny Piňosové, takže i po vizuální stránce mimořádný čtenářský zážitek.

5 05. ledna

Kniha není nějaký ucelený text, ale spíše soubor různých esejů a témat, které nějak souvisejí se světem a jeho směřováním. Cílek má velký rozsah znalostí z různých oborů lidského poznání (nejen z geologie) - občas jeho texty působí roztříštěně, jakoby mu myšlenky přeskakovaly bez cíle a skladu. Nicméně v jeho myšlenkách lze nalézt hluboké pravdy.
Statě o zahrádkaření mě také bavily - sám na sobě pociťuji, že mě to k zahrádce táhne stále více. Možná to je skutečně únik ze současného přetechnizovaného světa, jehož morálka mě neuspokojuje.
Kapitoly o směřování světa k nějakému předělu (nerad slyším slovo kolaps) kupodivu nejsou tolik pesimistické - lidstvo nezahyne, jen se prostě změní. A ta změna se už blíží, vlastně už probíhá - kdo je vnímavý, může to vidět všude okolo sebe. Cílek některé procesy zmiňuje, občas varuje, občas ukazuje lepší cestu. Každopádně je tahle kniha dobrá k zamyšlení - co nás čeká a co mohu udělat sám, aby ta budoucnost byla lepší. 80%

07.12.2020

Asi zase budu jedna z mála, kteří k této publikaci napíší něco negativního. Ale když já si nemohla pomoct. Ono je to vlastně rozumné - návrat k přírodě, vlastní zahrádka jako lék na duši, umět zpomalit... to všechno je důležité a rozhodně to nijak nepopírám a nezatracuji, spíš naopak. Ale proč sakra autor odsuzuje generaci těch, kteří zkrátka vyrůstali bez zahrady, neumějí pěstovat brambory a prostě nikdy nežili na vesnici nebo se těmito věcmi prostě nezabývali (a přesto byli šťastní, protože našli smysl někde jinde?) k zániku? Předpovídá, že naše generace bude za dvacet let páchat hromadné sebevraždy, protože se z těch našich sociálních sítí zblázníme. Jasně, špatný vliv instagramu apod. na psychiku byl prokázán a sama ho pociťuji. Ale vážně je jediným řešením zběsile začít zkoušet pěstovat vlastní rajčata a vařit podle receptů našich prapraprababiček? Tohle je pro mě prostě strašně těžké téma. Na jednu stranu chápu, co asi autor chtěl říct, na druhou - prostě vracet se do minulosti není taky tak úžasný nápad. Sám na to v knize naráží (a možná mu to ani nedochází): "S penězmi se neplýtvalo, jídlo se pěstovalo doma a na poli za domem. Rodiče šetřili synovi na studium a dceře na věno." Nechtěla bych se vrátit do dob, kdy bych o svém osudu nemohla rozhodovat sama, kdy bych se nemohla po maturitě (kterou bych nejspíš neměla) sebrat a odcestovat do zahraničí. Jasně, třeba by mi při té práci na poli zmizel velký zadek a velké starosti, co s budoucností, protože bych žila přítomností a tak... ale já ve svém světě, někdy hektickém a někdy moc rychlém, žiju ráda. V tomhle světě jsem se narodila, to je můj svět. Můžu si říkat, že za dob mých prarodičů bylo leccos lepší, můžu si to romantizovat, ale pravdou je, že bych v tom světě žít nemohla a nechtěla. Líbí se mi možnosti, které dnes mám. Takže tak.
Další věc: rozhodně nesouhlasím s autorovou propagací homeopatik jakožto řešení...čehokoliv. Souhlasím, že mít vlastní zahrádku nebo prostě něco, o co se člověk stará, za co má zodpovědnost a co mu dělá radost (a třeba i přináší užitek), je skvělé, ale prosím, nezaplétejme jablka s hruškami a neprodávejme to jako nějakou divnou marmeládu.
Nakonec další bod dolů za to, že jsem neustále cítila docela xenofobní postoj...všude. A takový přehnaně nacionalistický. Jasně, jiná věc jsou ideje a jiná evoluce, a já na rozdíl od pana Cílka nejsem geolog. Ale stejně se mě osobně dotýkají tvrzení, že "měli bychom se obávat migrace z Ukrajiny a východoevropských zemí" nebo "šťastný může být člověk jen tehdy, když je spjat se svou půdou, se svými kořeny".

No nic, to by bylo. Knížku nedoporučuji, ale tip dělat něco fyzického, co má smysl a co vám hlavně i dělá radost, je určitě skvělý nápad.