Summerhill
Alexander Sutherland Neill
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/175893/mid_summerhill-kiZ-175893.png
5
56
15
Pokud přemýšlíme o skutečné svobodě člověka (nejenom v práci), je třeba začít u dětí. Proto je tato kniha pro téma svobodnějších přístupů k práci i (nebo právě) v dnešní době více než relevantní. Většina lidí, která slyší o Summerhillu poprvé, nevěří svým uším. Školu, ve které si žáci sami rozhodují o tom, co, kdy, kde, jak či od koho se budou učit a která navíc existuje už od roku 1921, si prostě neumíme představit. Příběh, který je ve světě vzdělávání tím, čím je Semco mezi firmami (viz Podivín), nepřestává inspirovat milióny lidí po celém světě. Summerhill - nový pohled na dětství, je jednou z knih, která nezvratně mění pohled na život. Je velmi pravděpodobné, že se jejím přečtení na oblast výchovy a vzdělávání už nedokážete podívat tak jako předtím. A.S. Neill říkal, že do sedmi let je rozhodnuto, jací z nás vyrostou lidé.... celý text
Literatura naučná Psychologie a pedagogika Vzdělávání
Vydáno: 2013 , PeopleCommOriginální název:
Summerhill school , 1973
více info...
Přidat komentář
Ufff... hutné čtení. První část se věnuje škole jako takové. Některé části se mi libily vic, nektere méně. A ta druha část je autobiografie Neilla. Pasáže samy o sobě mnohdy neměly hlavu a patu a autor psal, co ho zrovna v tu chvili k tématu napadalo.
Musím uznat, ze Neill byl fakt zajimavy člověk. A hlavně otevřený, ale zřejmě i tim, ze měl možná vsechno v sobe zpracované (sexualni hratky se setrou atd.). To, jak pristupoval k dětem a celkově k vedení skoly mě někdy až šokovalo (cigareta pro 14 kluka, vsichni se koupali nazi v rybníce,...), ale je to svoboda, co si budem... on asi taky nebyl uplne moralista. Rozhodně ale kniha k zamyšlení...
K Summerhilu jsem se dostala díky zmínce v knize Bdělost. První polovina popisuje fungování školy (samosprávu a školní schůze, hry, práci, stravu, přístup k sexu, k náboženství, hraní divadla, učitele atd.), druhá část je autobiografie. Obojí mi přišlo hodně zajímavé a čtivé, navíc autor měl smysl pro humor, takže kniha je občas fakt vtipná. Summerhill byl založen cca 1920 a knihu autor napsal kolem roku 1970 ve svých skoro 90 letech. Po tolika letech vedení školy se snaží zmínit úspěchy i neúspěchy a fungování školy co nejobjektivněji popsat. Základní myšlenka celé školy je v tom, že emoce dítěte jsou důležitější než jeho intelektuální pokroky. Dával větší váhu životu, svobodně prožitým emocím a štěstí než výuce a vzdělávání. Proto také např. byla v Summerhillu docházka do vyučování dobrovolná.
Nejsmutnější mi přijde, že se toho vlastně od doby, kdy knihu napsal, ve školství nic až tak převratného nezměnilo. Pořád musí žáci poslušně sedět a poslouchat výklad, který je obvykle vlastně nezajímá, raději by běhali, něco vyráběli nebo se učili něco jiného. Výborné mi přijde, že tu knihu napsal po tolika letech zkušeností, takže nemluví jako teoretik, ale z praxe.
Knihu určitě doporučuji. Silně narušuje naše přesvědčení, konvence a představy. Prostě skvělá kniha.
"Upusťte od všech konvenčních domněnek ohledně čistoty, nepořádku, vyvádění, nadávání, sexuální zvědavosti a neúmyslného ničení hraček (zdravé dítě by naopak mělo v průběhu dospívání zničit značné množství hraček zcela úmyslně). "
"Nenapadám zde studium, ale učení by mělo přijít až po hře."
Upřímná kniha, kterou jsem četla i jako autoportrét člověka věřícího ve svobodu. Důležité myšlenky, ze kterých praxe jeho "internátní" školy vychází, jsou jednoduše a jasně formulované (najdete je např. v oddělení citátů u autora tady v databázi) a díky tomu myšlenkový systém a praxe působí přehledně, čistě a autenticky. Na jedné straně naprostá dobrovolnost ve vzdělávání, kdy se dítě učí jen tehdy, když má samo chuť a zájem. A na druhé kázeňská samospráva, v níž si děti navrhují a schvalují pravidla a následně sankce (tresty) za jejich nedodržování. Společně tak řešili problémy komunity včetně šikany a otázek bezpečnosti menších dětí (šokujícím způsobem na mě působila zmínka o tom, že se jeden bystrý chlapec v Summerhillu při koupání utopil). Autor nezastírá temná místa, ale celkově se přiklání k tomu, že ze Summerhillu odcházejí lidé s rovnou páteří, vyléčení ze strachu z autorit a schopní najít si místo ve světě podle vlastních potřeb a zájmů. Zřejmě je to opravdu tak.
Tato kniha mi ještě víc otevřela oči, že to co děti potřebují není sedět v lavici a učit se nesmyslné vědomosti, které v dospělosti každý zapomene. Kdo z nás ještě umí planety sluneční soustavy? A pokud ano, k čemu nám to je? Jsem pevně přesvědčený, že naprosto k ničemu. Co taková škola s lavicemi děti učí je mlčet, sedět na zadku a poslouchat, neprojevovat se, můj názor není důležitý, důležité je co říká autorita atd. Summerhill je vzorem, i když si nemyslím že mainstreamovou cestou a ani si nemyslím, že by to tak mělo nebo mohlo být. Nicméně je skvělým vzorem k přemýšlení, k tomu abychom dali dětem více svobody. Autor ale zdůrazňuje, že lidé si pletou svobodu s volnou rukou bez pravidel. Nic takového nepropaguje, říká že pravidla jsou nutná. Nicméně děti mají mít svůj svobodný prostor, kde se mohou pohybovat bezpečně. Autor zdůrazňuje, že děti v Summerhillu se obrovsky učí umění žít především tím, že je to demokratická škola. Jednou týdně mají schůzi a tam se probírají pravidla a každý může přednést stížnost. Pokud tedy někdo udělá něco ošklivého, na schůzi to může poškozený přednést a všichni se to dozví a řeknou svůj názor, případně se odhlasuje trest! Děti překvapivě nejsou v trestání kruté, naopak velice spravedlivé a provinilci tresty přijímají zcela ochotně, uznávají svou vinu. To děti učí daleko víc, než učitelka která řekne "nemaluj tady na ulici, to se nesmí!" Dítě pak vůbec neví proč nemá malovat, je to vnější okolnost, nechápe následky svých činů, jen že existují autority, které vyžadují věci, které nedávají smysl. Zajímavé je také zjištění, že když dáte svobodu dítěti, které žilo ve světě přísných pravidel, muselo děkovat, zdravit atd., tak první co udělá je, že se přestane mýt, chová se ke všem hrubě atd. Až po čase přijde na to, že mu to k ničemu není a začne si samo nacházet důvody, proč se chovat k lidem hezky. Pak má ale vnitřní motivaci, dělá to protože chce a nikoliv protože mu to někdo řekl. V tom je obrovský rozdíl. Člověk který jedná na základě vlastního rozhodnutí, vlastní motivace, má v souladu své chování a své vnitřní pocity. Takový člověk je v životě daleko šťastnější, než někdo kdo hraje hru pro okolí, protože "to se musí". A o to Neillovi jde: aby z dětí vyrostli šťastní lidé. Jak sám říká, uvidí raději když z dítěte vyroste šťastný průvodčí, než neurotický profesor. A takovou otázku bychom si měli dát všichni: Chceme aby z našich dětí vyrostli šťastní lidé a nebo nám jde o to, aby měli co nejvyšší společenský status a vydělali co nejvíc peněz? Žijí pak děti opravdu svůj život a nebo plní objednávku rodičů?
V anglické verzi v předmulvě E. Fromm dobře vystihl, že myšlení A. S. Neilla obsáhlo skutečnou podstatu výchovy dětí (láska, svoboda, přijetí/approval), ale z nějakého důvodu se přehnaně věnuje dětské sexualitě a stejně jako Freud ji bere jako důvod a důlesledek všeho, co člověk dělá a cítí. Navzdory tomu kniha z různých stran pohlíží na dětskou psychiku a obhajuje summerhillský přístup k výchově, navíc konfrontuje křesťanský přístup k hříchu (přeevším tomu dědičnému) a celkově boří různé stereotypy, kterými jsem i já, ač jsem vyrůstala ve 21. století, byla obklopená. Přečíst by so to měl každý pedagog a snad i rodič, a je na něm, co si z knihy odnese – to dobře vystihl i sám autor, když psal, že doufá, že jeho slovo není konečné a další a další lidé budou dál hledat a zlepšovat cesty k dětem a jejich výchově.
Kniha mne znechutila.
Nepíšu takovéto věci často. A nepíšu je nikdy jen z důvodu, že bych názorově nesouhlasila s autorem, naopak velmi ráda se "hádám" při četbě něčeho pro mne moc nového, kontroverzního nebo náročného.
Poměrně dlouho jsem si během četby říkala, že to do konce nezvládnu, protože myšlenku má kniha vlastně jen jednu a je napsána jako nesystematická obhajoba proti odpůrcům totální svobody ve výchově (nic proti ní, jen si myslím, že ve výchově není možná stejně jako není proveditelná ve světě kolem nás), pro které autor nemá - podle mě naprosto neprofesionálně - dobrého slova a naprosto fanaticky odmítá jakoukoliv s ním nesouhlasící myšlenku. Což je myšlenka každá, krom těch jeho, jak si během četby můžeme povšimnout. Nejvíce mne ale asi iritovalo, když autor popisoval své chyby a omyly stylem velkohubé bohorovné sebeobhajoby, která vždy vyznívala zhruba ve smyslu "no a co, že jsem tomu nebohému dítěti podělal budoucnost svým působením, ten desetiletý chlapec je za sebe zodpovědný sám jako my všichni". Postupem už jsem knihu četla jen jako groteskní analýzu autorova fanatismu jediné myšlenky.
Nejsem zastánce striktní a autoritativní výchovy, ba naopak mne odpuzuje a své dceři jsem opravdu nikdy neřekla nic jako "protože jsem to řekla" nebo "protože jsem tvoje matka (aka nadřízená)", a to ani ne proto, že bych byla tak super vychovatelka se zenovým vyrovnaným přístupem, ale spíš proto, že pro mne tenhle projev není přirozený, že v důvěrném vztahu neumím hrát mocenskou roli. A tak mne autor nejvíce zklamal právě tím, že jsem u něj postrádala to důvěrné porozumění pro ostatní a nemohla jsem se ubránit pocitu, že jeho studenti pro něj byli prostě objekty experimentu, na kterém si hodlal potvrdit své životní pravdy, kterými si byl předem jistý.
Knihu nedoporučuji, je to vážně ztráta času.
Velmi inspirativní, ale zároveň velmi náročné čtení. Myšlenka, zkušenosti, příklady z praxe, přiznávání chyb a omylů, autobiografické části - to všechno je opravdu zajímavé, čtivé a k věci (ač jsem se vším nemohla vnitřně souhlasit). Neustálé opakování dříve napsaného, rozvleklé pasáže o psychoanalýze a jejích (ne úplně známých) představitelích z přelomu 19. a 20. století - to bylo naprosto ubíjející... A protože byla kniha napsána začátkem 70. let, je vlastně dost "zastaralá" a některé metody pro současné děti nepoužitelné. Ale jak už to bývá a jak to i pan Neill v knize radí, člověk ať si vezme to, co ho zaujme a ostatní ať nechá být. Odnáším si myšlenky o svobodném vzdělávání, hraní a dětské samosprávě... a varování před dogmatismem, protože když se člověk zapasuje do nějaké "škatulky," nemůže dál růst - to se mi moc líbilo. Přiznávám, že mnohem stravitelnější pro mě byla Svoboda učení od Petera Graye.
Chyběly mi poznámky k českému vydání, aspoň k osobnostem z oblasti psychologie nebo k literárním dílům, ke kterým se autor často vyjadřoval. Ne každý čte u zapnutého počítače, aby si mohl všechno neznámé hned vygooglit...
Kniha, popisující neskutečně čtivě výbornou alternativní výchovnou metodu. Autor skvěle popisuje v jednotlivých kapitolách všechny aspekty výchovy touto metodou na konkrétních příkladech a zároveň se nestydí přiznat vlastní chyby a mezery, které tato metoda skýtá. Přesto dokáže čtenáře přesvědčit, že je to zatím nejlepší objevený přístup k výchově dětí. Nadto jsem se nemohla ubránit zamyšlení nad vlastním dětstvím a momentech výchovy, které ovlivnily můj budoucí život. Kniha, kterou by si měl přečít určitě každý.
Kniha, ktorá mi radikálne zmenila pohľad na to, ako môže vyzerať vzdelávanie - vzdelávanie založené na tom, že deti chcú a nie na tom, že musia. Totiž. Summerhill je extrém. Ako fakt. Summerhill je škola založená na úplnej autonómii a samospráve detí, kde si deti samy nastavujú vlastné pravidlá a hranice. Večierka, nadávanie, povinnosti, upchávanie dievčenských záchodov hygienickými vložkami, to všetko a mnohé iné sa každý týždeň diskutuje na verejných zasadnutiach, kde má každé dieťa (i dospelý) právo vystúpiť s rečou a žiadať o zmenu, nápravu či predložiť návrh. Nejde teda o anarchiu, ale v podstate o priamu demokraciu, ktorá stojí na spoločenskej angažovanosti každého jej člena. No. A ono to funguje! Deti nemusia chodiť na vyučovanie, ale chodia, nemusia sa zúčastňovať schôdzí, ale zúčastňujú sa, skrátka nemusia robiť nič a napriek tomu to robia - pretože majú priamy dosah na pravidlá, ktoré ovplyvňujú ich život - skrátka chodiť do školy a zúčastňovať sa na verejnom živote im dáva zmysel. Summerhill je kniha, ktorá v kontexte nášho vzdelávania (a výchovy) spôsobuje šok, je radikálne iná ako čokoľvek čo poznáme a otvára nepreberné množstvo nových možností, nad ktorými sa dá rozmýšľať.
Naprosto úžasná kniha která mě nutí konfrontovat s vlastním dětství a minulostí. Zcela přirozeně mě vedla a podala ukázku toho, jak by "výchova" mohla vypadat jinak než jsem byla dosud zvyklá. Pro mě se jedná o zcela zásadní knihu, která mě ovlivnila pro další život. Pro mě je něco jako základní "bible".
Asi jsem ještě nečetla knihu, která by mě víc inspirovala. Docela mě mrzí, že takový systém u nás není možný, ale pevně věřím, že se to v průběhu let změní. Doporučuji k přečtení i zcela nezasvěceným pro pohled na vzdělávání z úplně jiného úhlu pohledu.
Škoda, že od Neilla není přeloženo více knih, ale zase na druhou stranu je v této dostatek informací o autorovi i o samotném Summerhillu, Jsem ráda, že jsem se ke knize dostala, názory v ní se mi moc líbí. Myslím, že je tam hodně pravdy o školství a celkově o výchově dětí. Líbí se mi i názor na náboženství. Určitě doporučuji.
Štítky knihy
Skotsko autobiografické prvky společnost a komunity internát vzdělávání reformní pedagogika
SummerhillKniha Summerhill je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 81x |
| Čtenářské výzvě | 5x |
| Doporučených | 10x |
| Knihotéce | 23x |
| Chystám se číst | 133x |
| Chci si koupit | 36x |
| dalších seznamech | 3x |
Zpracování knihy bylo velmi dobré, ale s Neilovými myšlenkami rozhodně nesouzním. Nepopírám, že některé prvky fungovat mohou (a také v praxi fungují), ale nad dalšími jen vrtím hlavou. Můj pocit je takový...jakoby by škola byla jednou velkou Petriho miskou na zkoumání dětí a vztahů.