Dominik_13
komentáře u knih
Hledání ztraceného času I. – Svět Swannových
Marcel Proust
Víte, pokud chcete vysvětlit krásu Proustova Hledání, spotřebujete buď tuny papíru, nebo jen několik málo slov. Volím druhou variantu: Pokud nečtete knihy jen kvůli líbivým příběhům a jednoduchým emocím, přečtěte si Prousta. Je to zážitek, který ve vás bude rezonovat už napořád.
A pokud po přečtení budete cítit smutek, že jinou literaturu už nemá smysl číst, budete mít trošku pravdu. Ale zkuste sáhnout třeba po Woolfové nebo Ishigurovi. Taky vám mají co dát.
K majáku
Virginia Woolf
Tohle prostě je jedna z nejlepších knih, jaké kdy vznikly, a stojí na piedestalu hned vedle Prousta (někdy se mi zdá, že i o centimetr výše). Woolfová ví, co se v člověku odehrává a dokáže to vměstnat do slov. Je jen na vás, jestli jí budete umět naslouchat, jestli se spolu s ní ponoříte do nesmírné – a přitom tak běžné – bolesti schované v každé větě. Pokud vám kniha připadá těžká, odložte ji, nemá smysl se trápit. Pokud do ní proniknete, můžete si gratulovat. Budete odměněni.
Jediný příběh
Julian Barnes
To jsou mi zase komentáře! Je to kniha se silným příběhem? Ano! Je plná vzrušujících momentů, nádherných vět, podnětných úvah? Samozřejmě. Je psána chronologicky a bez invence jako nějaká červená knihovna? Ne. Mění se vypravěčská perspektiva? Ano! Co byste ještě chtěli více?
Hukot času
Julian Barnes
Krásná, krásná kniha. Svou nelinearitou může snad někomu připadat složitá a nepřístupná, ale toho se přece nezalekneme, že... Skvělé skloubení osudů skladatelské legendy s vystihnutím atmosféry stalinistického Ruska a jeho dopadů na lidskou psychiku.
P. S.: Zapomeňte konečně na valčík č. 2. Pusťte si aspoň ten osmý smyčcový kvartet!
Vděk
Delphine de Vigan
Moudré stáří, které ihned pozná, co člověka trápí? Trauma z minulosti, které se vyřeší těsně před smrtí? Tahle a spousta další otravných klišé příliš shazují jinak dobře napsanou knihu na neotřelé téma. Samozřejmě, že vás dojme a rozesmutní, jenže to přeci není automaticky známkou kvalitní literatury.
Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
Nevím, nevím. První polovinu jsem byl nadšený z úsporného jazyka, jímž autorka dokázala přesvědčivě zachytit psychický stav svých hrdinů. Jenže pak se začala točit v kruhu tak nudných klišé! Rozbitý záchod, jehož zvuk nám je neustále připomínán? Rozbitý počítač jako analogie k rozbitému životu (ach)? Přílišná doslovnost vede knihu na hranici depresivního kýče, v závěru se jen variují stále stejné motivy. Škoda.
Skutečný život Sebastiana Knighta
Vladimir Nabokov
Typické Nabokovovo téma nespolehlivosti vnímání a poznávání druhého člověka (název knihy tak lze číst skoro jako výsměch) a typický Nabokovův styl psaní s neopakovatelným citem pro užívání slov (vždycky si rád představuji, jak autor sedí ve své židli, kouká se z okna a desítky minut vybírá jediné správné slovo, které by do jeho rozmáchlé věty pasovalo). Krásná jednohubka.
Koláčky a spiklenci
Theo Addair (p)
Je to zkrátka horší než první díl. Autor přesouvá postavy z místa, které bylo de facto odříznuté od světa, a proto v něm mohl rozehrát milý pohádkově laděný příběh, do reálného života a naráží na slabiny svého způsobu psaní: postavy hlavní nejsou psychologicky příliš prokreslené, postavy vedlejší jsou jen nositeli předem daných vlastností (zlý otec, poslušná matka, cool kamarádka/spolupracovnice), děj je postaven na různých náhodách. Příběh mladé lásky se vždycky dobře čte, proto knize leccos odpustíte, pokud máte slabost pro homosexuální tematiku, odpustíte jí ještě více. Pravděpodobně ji přečtete na jeden zátah. Ale vše je doprovázeno dojmem zbytečnosti.
Muffin a čaj
Theo Addair (p)
Je to pohádka o dospívajících gayích. Když k ní budete takto přistupovat, nebude vám vadit všudypřítomná zkratkovitost, ale užijete si jednoduchý příběh o první lásce, který vás zahřeje u srdíčka. A o to přeci v pohádkách jde.
Divoký kluk
Paolo Cognetti
Tož takhle teda ne. Když je kniha plná citací z Thoreaua, které jsou ve všech ohledech (jazyk, vystihnutí atmosféry, vyjádření myšlenek) lepší než text samotného díla, je něco prostě špatně.
Restaurant The Hills
Matias Faldbakken
Nesmírná nuda, která neobstojí ani jako kaleidoskop drobných příběhů jednotlivých návštěvníků, ani jako pokus o společenskou pitvu. Čímkoliv se kniha snažila být, nepovedlo se jí to.
Elementární částice
Michel Houellebecq
Takhle to dopadá, když si jako zorný úhel na svět zvolíte sexualitu a roztáhnete ji do absolutních měřítek. Kdyby šlo o komorní příběh dvou bratří, byl bych spokojený. Ale tvářit se u toho jako mudrc poskytující celospolečenskou diagnózu vedenou prizmatem úzkého výseku lidského života... s tím na mě nechoďte.
Daň pro ohaře
Steven Erikson (p)
Víte, čím se Erikson liší od ostatních fantasy spisovatelů? Neupozorňuje, které události budou mít význam. Nechává postavy, jež v minulých dílech hrály prim, nedělat nic. Neříká, kdo je hrdina a kdo pouhá kulisa. Nevysvětluje motivace všech hráčů. Spoustu příčin a důsledků nechává jen tušit. Vrací do hry charaktery, o nichž jste si mysleli, že je můžete vymazat z paměti. Nechává je řečnit o tématech, u nichž netušíte, proč by vás měly zajímat.
A proč to všechno dělá? Protože jím vytvořený svět takto funguje. To mu dodává na uvěřitelnosti, na hloubce, tím tolik fascinuje.
Děj této knihy byste mohli shrnout do pár vět, příliš se toho totiž nestane. Avšak příběhové důsledky těchto několika událostí jsou enormní. Některé vám budou prozrazeny, některé si musíte domyslet sami.
Osmý díl je samotnou esencí Eriksonova způsobu vyprávění. Možná vás bude svou pozvolností rozčilovat, ale zase vám poskytne odlišný pohled na události, které začaly před mnoha tisíci lety a které pomalu spějí k nějakému předělu.
Vichr smrti
Steven Erikson (p)
Ano, ano, konečně se Erikson dočkal a mohl propojit tolik dlouho budovaných zápletek do jednoho obrovského chumlu! Okořenil to hrstkou nových (skvělých) postav, pár (dechberoucími) střípky z historie a vznikl tak geniálně uspokojivý díl. Snad jen kdyby těch malazských vojáků nebylo tolik...
Lovci kostí
Steven Erikson (p)
Další kousek skládačky, tentokrát s tak památnými momenty jako je inferno v Y'Ghatan, bojový úspěch Iskarala Pusta či masakr v Malazu. Může snad lehce zamrzet, že jde "jen" o pokračování (a částečné uzavření) několika dějových linií, ale kdo by se zlobil za díl, v němž se nemusí seznamovat s dalšími desítkami neznámých postav, že...
Půlnoční vlny
Steven Erikson (p)
Jak překvapit čtenáře předchozích čtyř dílů? Třeba tak, že přesunete děj na zcela nový kontinent, obývaný desítkami postav, o nichž jste nikdy neslyšeli, se systémem magie odlišného od toho stávajícího, s panteonem bohů, kteří dosud neměli žádný význam. Je to problém? Nikoliv! Lederas si zamilujete.
Až budeme velcí
Hnát Daněk
Pozapomenutý skvost české literatury. Vyžaduje obrovskou pozornost, odměna bude (hořko)sladká. Deprese spjaté s dospíváním, vpádem do života a nutným zklamáním ještě nikdy nebyly podány tak sugestivně.
Vzpomínky ledu
Steven Erikson (p)
První vrchol série, svým způsobem i nejlepší díl. Ale nejlepší opravdu jen svým způsobem, nebojte se, že by nic dalšího skvělého už nemělo přijít!
V čem tedy tak vyniká? V kompaktnosti děje, v uzavřenosti dějového oblouku, v sympatičnosti postav, ve velké míře intrik, které nejsou jen nejasně naznačované, v neuvěřitelném spádu. Čtenářský zážitek.
Dům mrtvých
Steven Erikson (p)
Stále jde o rozjezd. Stále ještě neznáte všechny klíčové hráče. U mnoha scén nebudete ani tušit, oč se může jednat. Musíte být ještě trpělivější než u prvního dílu: pokud totiž budete mít pocit, že jako čtenáři jedničky byste měli všemu rozumět, o to více dostanete přes prsty.
Tento díl je jen předehrou k událostem, které se rozvinou (a některé dokonce i zakončí) především v dílech čtvrtém a šestém. Myslete na to. Neočekávejte odpovědi na vše. Jednou se dočkáte.
P. S.: K postavě Coltaina jsem prostě přes všechnu snahu nepřilnul. Vím, že mnozí fanoušci považují Psí řetěz za jednu z nejlepších částí, ale prostě... tady si mě Erikson nezískal.
Měsíční zahrady
Steven Erikson (p)
Musíte vědět, co od fantasy čekáte. Pokud silný strhující děj sledující několik málo postav, do jejichž postavení se ihned vžijete, pak s Eriksonem asi nepochodíte (dejte si raději – hned po Tolkienovi – Rothfusse). Erikson na to jde jinak: jeho svět je plný pravidel, která vám nebudou vysvětlena, dozvíte se o nich jen v náznacích a nikdy si nebudete jisti, zda jste je pochopili správně. Jeho svět má dlouhou historii plnou zásadních událostí, o nichž se nic nedozvíte, plnou ras, které vám budou záhadou klidně i při čtení závěrečného dílu.
Co tedy takto zdánlivě nepřístupná série nabízí? Svět, který opravdu funguje, ve kterém má každá událost svůj význam. Svět, který se nehýbe kupředu díky hrdinství hrstky postav, ale díky navzájem propojeným sociálně-mocenským vazbám. Svět, který je radost objevovat, protože jej objevovat musíte: pokud se nebudete snažit, knihu zahodíte jako nudnou, komplikovanou, užvaněnou, o ničem. Jenže taková zkrátka není. Nikdy se nedozvíte odpovědi na všechny své otázky. Některé postavy se vrátí na scénu až o pět dílů později. Některým postavám se třikrát změní jméno. Musíte být pozorní, trpěliví. Musíte být chytří. Tahle sága vás za to odmění.
P. S.: První díl je fajn, ale je to teprve rozjezd. Proto ty čtyři hvězdy. V kontextu mnoha jiných fantasy knih jde o jasných pět hvězd.