David81 komentáře u knih

Jde o nejdůležitější knížku zakladatele Speleologického klubu Praha, jeskyňáře a znalce pražského podzemí – Vladimíra Vojíře, který ji vydal vlastním nákladem. Publikace je jen malým náhledem do výzkumů a zážitků v podzemí, které autor prožil v mládí i později profesně.
Některé části vyšly už dřív v časopisu Stalagmit, kterým byl Vladimír odpovědným redaktorem, další část textu byla zveřejněna na webových stránkách Nautilus.cz, které už ale bohužel nejsou dostupné.
Jádro knížky tvoří závěry z výzkumů provedených na zakázku – průzkum krytu prezidenta, štol pod Petřínem (kdysi se tu dokonce těžilo uhlí), vodovodních štol Pražského hradu, nebo odkrývání podzemních štol pod Strahovským klášterem. Velmi zajímavé jsou i autorovy vzpomínky na své výzkumy z mládí – průzkum katakomb pod chrámem Panny Marie vítězné, nebo objevení hotelu Díra.
Ostatní lokality jsou zde popsány hodně z rychlíku. Prostory Močálky, nebo různé historické sklepy staré Prahy by si zasloužily větší prostor. Zaujala mě informace o největší pražské umělé jeskyni v hotelu Adria, kde byly nainstalovány krápníky z Moravského krasu a Slovenských jeskyní.
Knížka občas kritizuje nepřesné informace z další literatury o podzemí (např. od V. Cílka), nebo třeba o údajném ozáření radioaktivním odpadem jednoho člena ČSS v lomu Alkazar, které bylo ve své době hodně bulvarizováno.
Součástí je i spousta unikátních fotek – barevných i černobílých, které jsou ale bohužel velmi nekvalitní. Za sebe mám problém se zveřejňováním fotografií pohřbených osob v různých kryptách, přijde mi to neetické a rozhodně ne pietní.

06.04.2024

Jedna z mnoha obrazových publikací o Moravském krasu, která tak trochu zapadla. Poměrně rozsáhlou textovou část (na tento typ literatury) si vzali na starost Vladimír Panoš a jeho kolegové Leoš Štefka, Otakar Štelcl a Ivan Balák. Úvod ještě dost zavání dobou předrevoluční (přitom kniha vyšla v roce 1992). Následuje standardní, ale poměrně podrobný popis živé i neživé přírody všech tří částí Moravského krasu, včetně blízkých oblastí Němčického a Vratíkovského krasu. Zaujalo mě, že se tu často objevuje docela diskutabilní označení „okrajové údolní polje“, čímž jsou tu nazývány údolí u Holštejna, Ostrova u Macochy, Jedovnic nebo i Březiny (!).
Fotografie stylem „pel-mel“ zachycují rovnocenně jak krásy nadzemní, tak i ty podzemní. U těch převažují hlavně turisticky zpřístupněné jeskyně (tehdy ještě bez Výpustku), ale je tu i několik pěkných fotek z jeskyní Amatérské, Ochozské nebo Býčí skály. Kvalita tisku není nic moc, ale docela na mě dýchnul retro duch tehdejší doby. O autorech fotografií tu bohužel není ani zmínka. Součástí jsou i dvě schematické mapky, podle kterých se nedá moc orientovat.

15.03.2024

Obrazová publikace, na které mě víc než fotografie zaujal doprovodný text. V něm jsou, kromě základních informací, i některé historické zajímavosti. Například citace K. H. Máchy, ve které se zmiňuje o zpustošené kapli sv. Kříže na Karlštejně - většina drahokamů a zlatých hvězdiček v klenbě byla tehdy vykradena... Zajímavé jsou také úvodní informace o geologii od Petra Mouchy.
Co se týká fotografií - převážnou většinu tvoří obrázky bylin a keřů. Možná by se knížka mohla spíš jmenovat Květena Českého krasu. Ze zdejších jeskyní tu není jediná fotka!! Chybí mi tu i fotografie místních architektonických památek (Tetín, Svatý Jan pod Skalou...) a spousta dalších krásných míst (Damil, lomy Mexiko a Velká Amerika, Bacín...).
Co se mi líbí, je seřazení fotografií podle ročních období (od zimy do podzimu), docela zajímavá je textová legenda k jednotlivým obrázkům. Pobavilo i kouzlo nechtěného - charakteristický kosočtverec vyrytý na zobrazeném buku...

11.03.2024

Dějiny speleologie a zájmu o krasové oblasti území dnešního Slovenska jsou opravdu bohaté. V 18. a 1. pol. 19. století byl o jeskyně severní části Uherska dokonce větší zájem než o oblast Moravského krasu. Překvapivě velkou roli zde zpočátku sehráli evangeličtí duchovní, které pak následovali slavní geologové německých a rakousko-uherských zemí. Jejich tehdejší názory jsou dnes už pro někoho úsměvné – například, že jeskynní plyny mají mít vliv na zemětřesení v okolí. Ve skutečnosti šlo tehdy o velký pokrok v myšlení lidí. Knížka v podstatě popisuje zrod geologie a přírodních věd obecně. Postupně se vědci zabývali složitějšími problémy – například vznikem ledu v ledových jeskyních, o čemž se vedly obrovské spory. To byl také důvod, proč byl o jeskyně z této části Uherska takový zájem. Navíc zdejší jeskyně neměly velikostně konkurenci - jeskyně Baradla (dnes na maďarsko-slovenské hranici) byla do konce 19. století nejdelší jeskyní v Evropě.
Ľubomír Prikryl si s touto knížkou musel dát neskutečnou práci. Shrnuje zde zmínky z velkého množství dobových vědeckých prací, které byly psány většinou maďarsky nebo německy. Knížka se zaměřuje na dobu před 1. světovou válkou. Pozdější historie je zde zmíněna v závěrečné kapitole také, ale hodně zlomkovitě. Například chybí informace o výzkumech Krasové sekce národního muzea v Praze, nebo Speleologického klubu v Brně v 50. letech ve Slovenském krasu.
Publikace je psána encyklopedicky suchou formou, a tak obrovské kvantum informací ubírá na čtivosti. Na necelých 130 stranách se tu postupně vystřídá několik stovek (!) jak významných (G. Buchholtz, M. Bel, S. Roth atd.), tak dnes už zapomenutých badatelů a zájemců o kras. Na straně 35 jsem narazil na chybu – J. A. Nagel nezemřel roku 1800, ale 1794.
Jde každopádně o ojedinělou knížku a je škoda, že dějiny české speleologie dosud nikdo souhrnně nesepsal.

11.03.2024

Koncem osmdesátých let proběhl rozsáhlý výzkum jedné z nejzajímavějších částí Moravského krasu tzv. Chobotu - skalnatého hřbetu mezi Suchým a Pustým žlebem směrem od propasti Macocha. Výzkumu se účastnila celá řada tehdejších vědeckých institucí. Jedním z hlavních cílů projektu bylo získání informací k uvažovanému propojení Kateřinské a Punkevních jeskyní (!) a dále například zjištění vlivu radioaktivního záření v podzemí na turisty i personál. Získané poznatky shrnuje tato nenápadná knížka.
Jde v podstatě o sborník referátů, kde se každý z nich zaměřuje na konkrétní téma – geologicko-litologické poměry, geofyzikální a speleologický výzkum, geochemii, mineralogii a radioaktivitu. Text je tedy vyloženě odborný a obsahuje několik zajímavostí.
Například o tom, že podle fyzikálních vlastností jeskynních hlín vyvěral v Macoše původně pouze Sloupský potok. Tok Bílé vody tvořil (spolu s dalšími toky Ostrovské plošiny) původně samostatné odvodňování, které vyvěralo v Kateřinské jeskyni. Oba tyto systémy pak měly propojovat prostory Skleněných dómů.
Co pro mě byla novinka je informace na str. 69, kdy údajně bylo barvící zkouškou při vyšších vodních stavech prokázáno, že zbarvená voda z Předmacošského sifonu Amatérské jeskyně se objevuje v Malém výtoku, tudíž že existuje neznámé propojení mezi Punkvou a odvodňovací soustavou Ostrovské plošiny!
Zajímavá je pro mě i informace, že v Amatérské jeskyni se vyskytují hydrotermální kalcitové žíly. Na pigmentaci studovaných krápníků dle tohoto výzkumu mají vliv (hydr)oxidy železa, ostatní sloučeniny na pigmentaci vliv údajně nemají! (nezmiňuje se tu ale například vliv struktury vápence na jeho zbarvení dle zjištění Zdeňka Krále).
Co je dost škoda, že u jednotlivých kapitol nejsou uváděni jejich autoři. Celý tento výzkum měl zřejmě jen malý dopad – nejen tím, že k zamýšlenému propojení Kateřinské a Punkevních jeskyní nedošlo, ale i tím, že publikace je citována poměrně zřídka.

24.02.2024

Krátká brožura se základními informacemi o Moravském krasu, ale i některými zajímavostmi, které jsou málo známé. Publikace uvádí aktuální údaje, které se změnily v souvislosti se znovuvyhlášením CHKO Moravský kras v roce 2019 (např. odlišná rozloha).
Je zde uvedeno to nejdůležitější - informace o jeskyních, rostlinách, živočiších a historii. Zaujala mě tu například zmínka o třech mamutích klech záměrně zastrčených pravěkým člověkem do pukliny v jeskyni Kůlna. Český text je ve zkrácené verzi přeložen do angličtiny, kde na několika místech překvapivě obsahuje i informace nezmíněné v české verzi (např. o Speleologické záchranné službě ČSS). Pokud jste běžný turista, který nemá potřebu zjišťovat nejnovější geofyzikální nebo pedologické poznatky, je tato brožura dobrou volbou. Navíc obsahuje přehlednou turistickou mapu a krásné fotografie. Na jedné z nich jsem se tu ironií osudu ocitnul.

14.02.2024

Docela rozporuplná publikace, kterou ale stojí za to přečíst. Nejzajímavější je určitě první část Milana Stloukala. Koncem 70-tých let se mu vyskytla příležitost navštívit Přírodovědecké muzeum ve Vídni, kde spolu s rakouskými kolegy vyhodnotil 40 lidských ostatků (převážně lebek) ze slavného Wankelova nálezu z doby halštatské. Zážitky z návštěvy muzea a samotný antropologický výzkum je tu psán docela čtivě a dojde i k překvapivým zjištěním, která dost nabourala do té doby tradované Wankelovy závěry. A tak se zde poprvé ukázalo, že byl nesprávně určen věk a pohlaví většiny mrtvých, nebyly nalezeny doklady o žárovém pohřbu náčelníka na voze, číše z lebky vznikla zřejmě přirozeným poškozením a dokonce některé nálezy („useknuté“ ruce) byly sestaveny z různých kostí a uměle dobarveny. To celé nejen že mění celkovou Wankelovu interpretaci nálezu jako pohřbu velmože s dívčími oběťmi, ale dokonce vrhá stín pochybností o důvěryhodnosti samotného Jindřicha Wankela. I samotní badatelé vídeňského muzea (včetně slavného J. Sombathyho) měli už koncem 19. století při inventarizaci nedůvěru k tomuto materiálu, který jim Wankel prodal a některé části označili za zfalšované. Možná i proto neproběhlo do této doby žádné vědecké zhodnocení. Na druhou stranu Wankel sám ve svém inventáři mluví o „imitaci“ některých ostatků. Těžko říct, zda šlo o pouhé nedorozumění, každopádně se tím v knížce Milan Stloukal docela důsledně zabývá a dochází k tomu, že Wankel byl jednoznačně snílek než podvodník.
Druhá část Jindry Nekvasila je polotovar, který nestihl dokončit a je otázka, jestli měla v této formě vůbec vyjít. Obsahuje spoustu nepodložených domněnek, ale zajímavá tu jsou srovnání archeologických nálezů z Býčí skály s podobnými nálezy na našem území.
Doslov Jana Bouzka je v podstatě třetí část, kde koriguje některá Nekvasilova stanoviska a doplňuje je o srovnání s nálezy v rámci evropských nalezišť.
Přijde mi, že nejvíc na této publikaci je kritizován názor obou autorů, že v Býčí skále šlo o katastrofu, kdy při výbuchu obilného prachu, nebo plynů došlo ke zborcení stropu jeskyně. Tento názor je tu ale zmíněn jen okrajově jako „možnost“, takže se dá brát spíš jako kuriozita, která je nicméně fantasknější než představy samotného Wankela.

1 14.02.2024

Jednohubka, která uspokojí, ale nenadchne. Petr Zajíček napsal mnohem zajímavější knihy. U této přesně nevím, kam ji zařadit. Jde o fotoknihu, monografii, nebo spíš pokus o umění? Ze všeho si bere něco, ale jako celek mi to moc nedrží pospolu. Informace zde podané jsou poměrně skoupé a většinou lépe zpracované v jiných publikacích. Je tu něco málo z historie, geologie nebo archeologie, ale velice zlomkovitě, než aby si z toho člověk udělal souvislejší obrázek. O celé jižní části Moravského krasu tu je jen jedna věta! Kapitoly o vzniku jednotlivých krápníkových útvarů napovídají, že knížka je určena především pro čtenáře, kteří se s jeskynní tematikou teprve seznamují. Vzletný text mě nechával chladným, nejzajímavější je určitě doslov Václava Cílka.
Fotografie nejsou špatné, některé mi přijdou dost tmavé (viz úvodní foto), spíš mám ale dojem, že utrpěly ne úplně kvalitním tiskem. Pokud se o Moravském krasu chcete opravdu něco dozvědět, hledejte dál - například v autorových pozdějších publikacích.

1 03.02.2024

(SPOILER) Tahle expedice byla prokletá. Problémy s počasím a stoupající vodou, neprověřená technika, upadající morálka, rezignující členové a smrt jednoho potápěče – to všechno mělo vliv na dost hustou atmosféru uvnitř expedičního týmu. A přece nakonec přinesla úspěch ve formě objevu nových tří kilometrů chodeb. Mexická jeskyně San Agustín podzemního komplexu Huautla se tak stala nejhlubší jeskyní v kontinentální Americe. Stálo to za to?
Vedoucímu expedice Billu Stoneovi určitě ano. Přípravou na tento sestup věnoval usilovně 10 let. Za pomoci dalších techniků sestavil nové potápěcí zařízení - rebreather, díky kterému mohl jeho tým trávit mnohem delší dobu pod vodou v zaplavených sifonech. Obětoval na to kus svého života, veškerých peněz i manželství.
Tohle je asi na celé knížce to nejzajímavější. Kontrast mezi svojí vlastní posedlostí dosáhnout cíle a nutností vytvořit a vést tým lidí, bez kterých tento cíl dosáhnout nejde. Tyhle dvě strany vybalancovat je skutečné mistrovství a umí ho jen málo vedoucích. Vůle, síla a inovátorství nejsou všechno, když vedoucí neumí být empatický a není schopný tým udržet a stmelit. Další důvod, proč stojí za to si knížku přečíst, je popis velkého množství banálních (někdy až komických) chyb, ze kterých se stávají během malé chvilky tragédie. Tohle čtení doporučuju každému jeskyňáři.
Je docela škoda, že z nově objevených prostor není v knížce jediná fotografie. Představu tak dávají alespoň přehledné mapy. Občas jsem se ztrácel ve velkém množství postav víc jak čtyřicetičlenného týmu. Pomalý rozjezd knihy postupně nabírá na obrátkách. Průběh expedice je zde zbeletrizovaný ze vzpomínek jednotlivých členů. Je to dobrá knížka o lidské vůli, touze a posedlosti.

02.02.2024

David Lewis-Williams v této knížce představuje svoji teorii vzniku paleolitických jeskynních maleb prostřednictvím originálního pohledu tzv. paleopsychologie. Tato teorie stojí na dvou základech. Jednak na výsledcích experimentální psychologie Ronalda D. Siegela, podle kterých se může lidská mysl vyskytovat ve třech pozměněných stavech působením psychotropik, holotropního dýchání nebo například repetitivní hudby. V každém takovémto stavu pak člověk vidí různé obrazy – od abstraktních až po figurální. Dalším základem této teorie je role šamanismu, ve kterém se lidé do těchto stavů dostávají. Vize šamanů měly být následně zachovávány prostřednictvím maleb v podzemí. Malby pak představovaly zásadní informace pro tehdejší společenství. To je zhruba hlavní myšlenka této knížky.
Osobně jsem k tomuto zdůvodnění skeptický. Pro životaschopnou teorii se zde vyskytuje nadmíra výrazů typu: „zdá se, může být, věřím že, pravděpodobně“ atd. A to je docela problém. Že je něco pravděpodobné, znamená, že je to podobné pravdě. Ale je to skutečná pravda? Opravdu se dá – pro mě docela pochybná – teorie tří stavů mysli v tomto případě takto použít? Opravdu se dají tímto způsobem provádět analogie s indiánskými praktikami novověkých šamanů? Sám autor to sice v jednom místě jemně zpochybňuje, ale skoro celou publikaci tyto analogie předkládá. Knížka navíc neuvěřitelně rychle zestárla. Za posledních deset let archeologové zjistili o neandrtálcích a jejich životě tolik nového, že zde uváděné informace o zvířecích lidech, kteří vůbec nemohli mít náboženské myšlení, již neplatí. I neandrtálci si zdobili jeskyně malbami. Dále zde autor na moje gusto až příliš používá marxistické názory (hned v úvodu je citováno jedno Marxovo moudro). Náboženství je tu smeteno ze stolu jako výplod pozměněné mysli, čehož si věřící nejsou vědomi, a jako takové je v dnešní době rozumu tedy nevymýtitelné. Autor zde tak, jako zarytý ateista, vnímá víru čistě materialisticky.
Chybí mi tu dále odpovědi na zásadní otázky – proč se nachází naprostá většina evropských jeskynních maleb na území Francie a části Španělska? To na jiných územích šamani nebyli a lidé neprožívali extatické stavy? Proč většina obrazů zobrazuje lovená zvířata? Proč třeba chybí rostlinné motivy?
Základním problémem je, že jakákoliv takováto teorie je nedoložitelná. Princip paleopsychologie je neověřitelný. Co když je vše jinak a jeskyně sloužily jako skladiště pro uchování ulovené zvěře a lidé si tyto sklady zdobili výjevy svých úlovků? Co když si malby malovali jen z dlouhé chvíle, když počasí neumožňovalo lov? Takových teorií tu můžu napsat spousty.
Loni se objevila bombastická zpráva, že vše je ještě jinak. Jeden londýnský restaurátor zjistil a údajně dokázal, že malby sloužily jako pravěký lunární kalendář. A teď si vyberte...

3 24.01.2024

Výroba železa v Moravském krasu je spojena především s jeho střední částí. Dnes už se dá jen těžko věřit, že romantická krajina mezi Adamovem a Rudicí byla od ranného středověku centrem industriální výroby – především železa včetně jeho zpracovávání.
O tom pojednává tato publikace, která byla vydána v rámci projektu Cesta železa Moravským krasem, jehož součástí byl i vznik naučné stezky. Hlavní část se týká historie. Zajímavé je, že nejstarší zjištěné místo těžby železné rudy, pravděpodobně z doby halštatské, se nachází o něco jižněji v údolí Říčky nad Jelínkovým mlýnem kousek za vyhlídkou Hladká skála (doporučuji navštívit – jsou tu dvě dlouhé rýhy po povrchové těžbě).
Uvedený je tu známý objev kovárny z Býčí skály. První doložené hutě pochází až z 8. století západně od Olomučan. Zajímavá je také informace, že v 9. století se tato oblast stala největším dosud známým hutnickým centrem západních Slovanů. V období Velké Moravy mělo zdejší železo obrovský vliv na tehdejší ekonomiku (železem se i platilo), ačkoliv jeho odhadované vyprodukované množství z těchto hutí je jen kolem 3 tun (!)
Souvislý přehled historie se ale začíná postupně bortit částí věnující se středověku. Další období se pak objevují v rozličných nesouvislých kapitolách, především ve druhé polovině publikace, která se skládá z textů informačních tabulí naučné stezky a díky tomu se tu opakují některé údaje z první poloviny. Kromě historie tu je i spousta místopisných zajímavostí o jednotlivých obcích, zaniklých hutích a dolech, krasových jevech nebo třeba přírodních rezervacích. Vše doplňuje spousta map a fotografií (například fotografie hutě Františka z roku 1870! ).
Knížka působí jako slepenec hromady informací, ve kterém se bohužel hůř orientuje. A to je taky jediná výtka jinak výborné publikace.

10.01.2024

Hodně netradiční popis vzniku jeskyní Moravského krasu formou vědecké básně v próze. Hofmeister se zde pravděpodobně inspiroval předhistorickou beletrií J. W. Jensena, která byla tou dobou populární. V české kotlině lze tuto publikaci zařadit k tematicky podobným dílům z pravěku Eduarda Štorcha a Josefa Augusty. Na rozdíl od těchto mladších autorů zde Hofmeister používá vzletné (místy až patetické) obrazy tvořené dlouhými souvětími. Filozofické meditace o vesmíru a plynutí času zase odkazují na Otokara Březinu.
Poetické vize vznikajících jeskyní, krápníků a propastí ale začnou brzy nudit. I ve své době dílo nezískalo velkou popularitu, ač bylo uznáváno mnoha odborníky kvůli propojení vědy a umění.
Co mě osobně zaujalo, je třetí kapitolka věnující se vzniku propasti Macocha. Autor zde umělecky ztvárňuje teorii o propadnutí stropu tehdejší obří jeskyně pod tíhou ledovce v době ledové, jehož roztáté vody navíc rozhlodaly jeskynní strop:
„Na ploše veliké skály, která jako starý vydutý strom skrývala svou kouzlaplnou dutinu, vyvěžil se ledovec do obrovské výše, a jeho hrozná tíha mnoha milionů tun ležela na klenbě jeskyně jako rána obrovského meteoru, jehož tíha den ze dne vzrůstala. Rozhlodaná báň klenby jeskynní nemohla už unésti děsné tíhy ledové hory, prolomila se s děsným rachotem, strop, roztržený v obrovité balvany, sřítil se do černé hloubky a hluboká, úžasná propast, jaké nebylo na celé zeměkouli, rozevřela svůj ohromný jícen jako příšerná saň podzemního labyrintu, žádající si krvavých obětí.“

28.12.2023

Jde o antologii básní, próz, fejetonů, divadelních her, nebo třeba i kramářské písně, ve kterých je alespoň okrajově zakomponován Moravský kras a jeho nejbližší okolí. Ukázkám předchází úvod Miloslava Hýska, který každý tento střípek okomentuje nějakou zajímavostí a zároveň jej stručně ohodnotí.
Hýsek se podivuje nad tím, jak málo se o tento region spisovatelé a básníci zajímali. A když už něco vyšlo tiskem, tak to mělo převážně mizivý význam nebo i kvalitu. To platí v podstatě dosud...
Moravský kras se v jednotlivých dílech mihne většinou jen jako zajímavé pozadí milostných příběhů (Klímův Nový hrad), vybájené historie (Hanuša, Jaroslav Šternberk Žofie Podlipské) nebo příběhů s turistickými zážitky (Kosmákovo Potkalo ji štěstí).
Samostatnou kapitolou jsou pak dílka se sebevražednou tématikou s propastí Macochou (U Macochy Františka Taufera). Zde především zaujme absurdní scéna Dykova dramatu Zapomnětlivý, ve kterém se náhodou sejdou u propasti dva sebevrazi, kteří pak losují o to, kdo ten den do Macochy skočí, aby si neskákali jeden druhému na záda.
Zajímavější jsou zpracované vzpomínky z dětství – například Jaroslava Marchy - ve kterých jsou zaznamenány zbožné poutě, které lidé tehdy podnikali do Křtin, Vranova nebo do Sloupu a byly ve své době opravdu fenoménem, o kterém dnes už nikdo netuší. Z básní jsou nejzdařilejší úryvky S. K. Neumanna a především Jaroslava Zatloukala (Smuteční vrba v ochozské jeskyni). Naopak na příkladu Karly Bufkové-Wanklové se ukazuje, že pověsti a pohádky sluší Moravskému krasu nejvíc.
Na závěr této publikace je ocitována v němčině nejstarší verze pověsti o Macoše, kterou roku 1802 zbásnil Joseph von Hammer. Je pozoruhodné, že (oproti pozdější Soukopově známé verzi) se shozené dítě v propasti opravdu zabije, což je tu podáno navíc brutálně naturalisticky: „Hlava se roztříští o skálu a končetiny se mění v led, mozek odráží svit měsíčního světla. Krev stéká v těžkých kapkách.“

16.12.2023

Jeskyně Pekárna byla překopána oficiálními i amatérskými archeology už nesčetněkrát. Dokonce se stačí jen pozorně dívat a ve vyvážkách u jejího vchodu se dají dosud najít fragmenty pravěkých nástrojů – toho jsem byl očitým svědkem.
Protože vnitřek jeskyně byl už doslova archeologicky vydrancován, provedli výzkumníci Archeologického ústavu ČSAV pod vedením Bohuslava Klímy v padesátých a šedesátých letech minulého století průzkum plošiny před jeskyní. Nejdůležitější výsledky shrnuje tato publikace.
Autor zde přiznává, že výzkum, přes řadu nálezů, nesplnil očekávání. Nálezové okolnosti objevených předmětů, z nichž naprostá většina spadá do magdalénienu, totiž nepřinesly žádné významné informace – nebyla tu prokázána žádná specifická pracovní činnost, výroba nebo třeba jen soustředěný pobyt pravěkých obyvatel. Nástroje tu byly roztroušeny takovým způsobem, až autor vyslovuje domněnku, že předpolí jeskyně mohlo být pouhým smetištěm.
Jedna z kapitol se věnuje stručnému rozboru nálezů a obsahuje kresby víc než tří stovek objevených předmětů. Velmi zajímavá je kapitola věnující se nejvýznamnějšímu nálezu – ryté kresbě pasoucích se koní na kusu koňského žebra. Rytina je naprosto fascinující, její autor se tu dokonce pokusil vyjádřit metodou fázování pohyb koňské hlavy.
Paleontologické nálezy zde krátce shrnuje Rudolf Musil. Pro mě ale nejzajímavější byla kapitola o zdejší stratigrafii. Bylo zjištěno, že starší pleistocenní sedimenty zde téměř chybí, místo nich dominují vrstvy spraše usazené až od konce posledního glaciálu. Autor si toto vysvětluje tím, že starší vrstvy byly vyklízeny přírodními silami (např. tekoucí vodou), až do konce poslední doby ledové, kdy tento odnos ustal nějakou zásadní morfologickou změnou, jakou mohl být koncový zával jeskyně.
Jako ne úplně pravdivá je tu informace, že archeologické výzkumy v prostorách před jeskynními vchody byly dosud opomíjeny. Tady bych zmínil nejenom výzkum Jana Kniese na Kolíbkách, ale dokonce i před vlastní Pekárnou, kde Josef Szombathy už v roce 1880 provedl na plošině před vchodem několik sond, kde nalezl mimo jiné čelist dvanáctiletého dítěte.

09.12.2023

Brožura, která je nabitá informacemi nejen o Býčí skále, ale i o související jeskyni Barové. Kromě základních informací (např. geologie, historie využití Býčí skály lidmi), mě nejvíc zaujala část týkající se speleologie. A to nejen díky přehledu jednotlivých objevů, ale i výzkumných technik, které se tu využívaly a využívají. Snad v žádné jiné jeskyni není tento výčet tak pestrý, navíc některé postupy tu byly vyzkoušeny vůbec poprvé.
Od roku 1997 tu začala být používána hydrotěžba – zásadní metoda, pomocí které zde jeskyňáři uvolnili stovky metrů zasedimentovaných prostor. Krásně tu jsou popsány první experimenty s hydrotěžbou až po její masivní použití. Býčí skála byla zřejmě i první jeskyní na světě, kde kolem roku 1913 zkoušeli němečtí jeskyňáři potápění pomocí skafandru. První české pokusy s potápěčským přístrojem tu proběhly až v padesátých letech, ale postupně přispěly k dalším objevům proti proudu Jedovnického potoka (např. postup v Proplavané skále), nebo i směrem k jeskyni Barové. Neuvěřitelný je příběh Aleše Pekárka o prvoprostupu od vchodu Býčí skály až k Rudickému propadání v roce 1991. Z popisu jeho výbavy i celého průběhu mrazí, až se člověk diví, že to vůbec přežil. Jsou tu zaznamenány i horolezecké postupy v horních patrech a přehled nejdůležitějších objevů. Pro mě osobně nejlepší část se týká klasického kopání. Nikde jinde jsem nečetl tak přesné shrnutí, proč tuhle činnost, která je pro plno lidí nepochopitelná, děláme.
Po této jeskyňářské kapitole následuje shrnutí paleontologických objevů a výčet živočichů, kteří tu podzemní prostory obývají v současnosti. Vše doplňuje několikastránková aktuální mapa Býčí skály i jeskyně Barové včetně části Rudického propadání.
Jako přehled těch nejdůležitějších informací je brožura víc než dostatečná. Zamrzí snad jen nezvládnutá korektura. Na závěr ocituji Jiřího Svozila: Speleologie je duševní choroba, která se nedá léčit. Pokud je člověk opravdu speleologem, je toto postižení trvalé. Účelem speleologa je v jeskyni dřít. Za veškerý pokrok na světě může 0,1 % lidí. Speleolog s velkým S paří mezi ně.

04.12.2023

Město Jihlava překvapivě nemá moc památek s potenciálem přilákat davy turistů. Historické náměstí s hyzdícím Priorem, několik kostelů, brána Matky Boží s městskými hradbami - ale většina nemístních zná Jihlavu především pro její podzemí, které je i částečně zpřístupněno. A je celkem ostuda, že dosud nevyšla reprezentativní knížka o této památce – když nepočítám pár senzacechtivých výplodů o tajuplných úkazech typu Strážce brány Stanislava Motla.
A tak pro zájemce dosud vyšlo jen několik informačních brožurek. Tuto jsem kdysi sehnal v místním antikvariátu. Kromě základních informací (krátká historie, popis, typy chodeb) tu najdeme i několik málo známých zajímavostí, jako například odkud se z podzemních studen používala voda na výrobu limonády v místní sodovkárně, kudy se dalo v případě oblehnutí města uniknout, nebo třeba historky, jakým způsobem vojáci Rakousko-uherské armády tento podzemní labyrint občas využívali. O svítící chodbě a dalších „tajemných“ jevech se tu nic nedozvíme. Součástí je několik nekvalitních černobílých fotografií a plánek zpřístupněné části chodeb.

30.11.2023

Druhý díl monumentu Průvodce do Moravských jeskyň se zabývá střední a jižní částí Moravského krasu. V plánu bylo vydání i třetího dílu, který měl zpracovat Florian Koudelka samostatně a měl obsahovat dějiny jeskynní literatury, leč k tomu nedošlo a toto téma je zpracováno jen zlomkovitě právě v tomto druhém díle.
Stylově pokračování nevybočuje od svého o dva roky staršího předchůdce – opět jsou tu zdejší krasové jevy hodnoceny z různých pohledů tehdejší geologie, hydrologie, paleontologie, archeologie a dalších věd. Vše vychází z bohaté zkušenosti obou autorů, kteří Moravskému krasu věnovali veškerý svůj volný čas a nemalé finanční prostředky, což na amatéry (Kříž byl notář, Koudelka zvěrolékař) je obdivuhodné. Silnou stránkou jim byl selský rozum – a to nejen autorů, ale i jejich pomocníků, obyčejných najatých lidí z okolních obcí, kteří jim pomáhali nejen manuálně při výkopech, ale i svým prostým názorem, který mnohdy předčil študované geology tehdejší doby.
V tomto díle mě zaujal popis speleologického průzkumu Rudického propadání a tehdejšího stavu Rudické plošiny spolu se zmínkou o šachtách na těžbu železné rudy. Velkou část zabírá spousta údajů o Býčí skále a Výpustku – včetně průzkumu zdejší tzv. Velké propasti. V těchto jeskyních provedli přes sedmdesát výkopových sond, kde objevili velké množství paleontologických i archeologických nálezů. Pozoruhodná je zmínka, že v jeskyni Vokounka autoři nalezli ostatky několika lidí – že by mezi nimi byl i legendární zrádce Vokoun? Důležitý je vylíčený sestup do bývalého propadání Křtinského potoka – Čertovy díry (dnes zavezené po stavbě silnice). Popořadě tu jsou krátce vyjmenovány všechny tehdy známé jeskyně Křtinského a Josefovského údolí i okolí Babic nad Svitavou. Ochozská jeskyně je tu popisována překvapivě od Křtitelnice k východu. Poměrně podrobně tu je uvedena místní složitá hydrologická situace. Samozřejmě nesmí chybět Pekárna (tehdy Kostelík) a několik okolních jeskyní.
Polohopisná část je na tomto díle rozhodně nejcennější. Zbytek knížky, která se zaobírá obecnějšími vědeckými poznatky (tzv. odborná část) už ztrácí na zajímavosti, protože řada údajů je dnes už pochopitelně překonaná. Každopádně upoutá tehdejší populárně naučný styl – např. lehce bizarní rozhovor s pračlověkem o Býčí skále.
Jako největší slabinu vidím v zamlčení Wanklových objevů v Býčí skále a v naprosto zbytečném dodatku „Příspěvek k jeskynní literatuře“ ve kterém jsou detailně rozebrány a rozcupovány publikace o Moravském krasu kolegy J. V. Procházky (na 113 stranách !!!). Ač jsou tyto komentáře mnohdy oprávněné a některé Procházkovy údaje jsou mimo mísu, uveřejnění takového pamfletu v tomto díle je jako pěst na oko a je rovno naprosté dehonestaci a zesměšnění kolegy před veřejností a to ještě stylem, který si nezadá s hnojomety, které se svého času objevovaly na stránkách Spelea (Procházka pak samozřejmě vrátil úder). Vše je pak zakončeno citacemi pochvalných novinových recenzí na předchozí první díl. Sebechvála smrdí. Všechna tato negativa bohužel v mých očích shodila jinak výbornou knížku. Pane Kříži, pane Koudelko – bylo vám to zapotřebí?

28.11.2023

Jednoznačně nejlepší dílo se speleologickou tématikou z předabsolonovského období. Knížka působí na svou dobu velmi moderně tím, jak kombinuje několik vědních oborů, kterými se Moravským krasem zaobírá.
Největší část tvoří polohopis - turistický průvodce, ve kterém jsou popsány osobní speleologické průzkumy amatérského jeskyňáře, archeologa a paleontologa Martina Kříže se svým kolegou Florianem Koudelkou. Zaujmou především sugestivně popsané expedice do Macochy a jejich snahy dostat se do podzemního toku Punkvy a jejích přítoků. Vše je psáno kouzelnou dobovou češtinou: "Připnuv sobě pás korkový a nad tento pás kaučukový, nasadil jsem si přilbici, jako prostředek ochranný proti nárazu náhlému aneb strop. Vzav jednu lopatu do rukou, a druhou položiv na prám, zvolal jsem účastníkům "na zdar", a plul jsem zvolna do podzemní chodby...".
Součástí je i seznam a stručný popis jeskyní, které se většinou dají bez nápovědy špatně identifikovat. Největším přínosem ve své době bylo Křížovo stanovení nadmořských výšek jednotlivých jeskynních vchodů, ponorů a vývěrů. Díky nim zde dospěl až k apokalyptické představě zaplavení celého podzemního systému při očekávaném ucpání odtoku v Macoše, při kterém voda zaplaví většinu Holštejna a zároveň Macochu zaplní až do výše spodního můstku, kudy následně přeteče až do Pustého žlebu mohutným vodopádem...
Co mě ještě zaujalo: Část o tzv. "podzemních duších" - místních vykradačích Sloupských jeskyní, kteří se tímto způsobem přiživovali, když při poutích prodávali všechno možné od krápníků po medvědí zuby. Navzájem si ale občas konkurovali, což řešili někdy svéráznými způsoby (zatarasením konkurentů v podzemí). Díky nim ale došlo k několika významným objevům (např. Eliščina jeskyně).
Velice zajímavý je podrobný popis Floriana Koudelky v závěru knížky o jeho exkurzích do právě objevených propastí Koudelkových a U obrázku.
Historka o zabloudění Klimenta Čermáka v Kateřinské jeskyni tu má odlišný závěr, než byla realita - Čermákovi se po 20ti hodinovém bloudění (podle této verze) podařilo nalézt východ a následně přivolal pomoc pro svého průvodce.
Co se týká negativ, publikace spolu s druhým dílem obsahuje několik zeměpisných a geologických nepřesností, na které o pár let později upozornil až žlučovitě drtivou kritikou J. V. Procházka ve svém spisku Z novější literatury o moravském Krasu. Většina těchto připomínek je opravdu hnidopišská. Ale pravdou je, že především tento první díl doslovně přepisuje celé pasáže předchozích drobnějších publikací Martina Kříže. Co mi tu osobně dost chybí, je alespoň malá zmínka o výzkumech předchůdců a současníků obou autorů. Jako by měli na Moravský kras monopol.
Je toho ještě mnoho, co bych mohl o této knížce napsat. Jde o raritu, která se dá dnes sehnat jen za těžké peníze v antikvariátech. Naštěstí existuje pro všechny zájemce i v digitalizované přístupné podobě: https://archive.org/details/pruvodce_do_moravskych_jeskynich

04.11.2023

Tuhle knížku jsem dostal darem od autora a kamaráda Pavla Vašíka (přispěl jsem do ní několika fotkami). Jedná se o přehled a popis krasových i pseudokrasových jevů (jeskyní, vývěrů, závrtů) v okolí Tišnova. Zahrnuje i několik dnes už odtěžených lokalit. U větších jeskyní jsou, kromě popisu, chronologicky zaznamenány i jednotlivé objevy. Převažuje obrovské množství cenných dokumentačních fotek (často historických) a map. Do přehledu se dostalo také několik štol. Největší část je věnována pochopitelně obří Králové jeskyni (přes 1,3 km).
Co mě zaujalo nejvíc: Přehledně zpracované mapy Květnice s vyznačeným rozmístěním jeskyní a systémy zdejších štol. O krasu u Štěpánovic a probíhajícím výzkumu Vavříčkovy jeskyně jsem se dozvěděl až z této knížky. Popis i fotky Úžinové jeskyně v Lažáneckém krasu působí silně klaustrofobicky. Podobně sugestivně jsou tu vylíčeny čerpací zkoušky Vinšovy vyvěračky. Svoji jeskyni má dokonce i Brněnská přehrada!
Poznámka hnidopicha: Na straně 14 je překlep - rok objevu Výročního dómu je uveden 2023 (to stejné i u průkopu do objevné pukliny), správně má být 2022.
Celkově jde o velmi dobrou knížku, která doplňuje starší publikaci Jeskyňáři pod horou Květnicí.

15.10.2023

Publikace o kanalizaci? To samo o sobě zní zajímavě. Ale že jde ještě o kanalizaci v Josefovské městské pevnosti? Tak to je něco zásadního!
Samotnou pevnost jsem nedávno navštívil a všem to vřele doporučuju. Oproti sesterskému Terezínu tu není všude cítit depresivní nálada bývalého koncentráku. Naopak! Není nic pozitivnějšího, než obří unikátní pevnost, která nebyla nikdy použita k zabíjení lidí.
Leč zpátky k publikaci. Kolegové z Albeřické ZO provedli průzkum domovních, uličních i páteřních stok, jejichž celková délka činí kolem osmi kilometrů. Což dělá pevnost, která má navíc dalších 35 km podzemních obranných chodeb, ještě zajímavější. K nim jsou tu popsány veškeré informace co se týká rozměrů, hloubky, typů vyzdívek, pozdějších přístaveb a mnohem víc. Text provází řada fotek i schémat celkového systému i dílčích částí. Zároveň tu je zdokumentován mnohdy havarijní stav vzniklý vinou trestuhodných neodborných zásahů, díky kterým trpěla nejen kanalizace, ale i zdejší budovy. Čeho lze jen litovat, je krátký rozsah - jde v podstatě o brožuru. I tak se jedná, především pro tzv. kanálníky, o důležitou publikaci.

09.10.2023