Moravský kras v krásném písemnictví

16.12.2023

Jde o antologii básní, próz, fejetonů, divadelních her, nebo třeba i kramářské písně, ve kterých je alespoň okrajově zakomponován Moravský kras a jeho nejbližší okolí. Ukázkám předchází úvod Miloslava Hýska, který každý tento střípek okomentuje nějakou zajímavostí a zároveň jej stručně ohodnotí.
Hýsek se podivuje nad tím, jak málo se o tento region spisovatelé a básníci zajímali. A když už něco vyšlo tiskem, tak to mělo převážně mizivý význam nebo i kvalitu. To platí v podstatě dosud...
Moravský kras se v jednotlivých dílech mihne většinou jen jako zajímavé pozadí milostných příběhů (Klímův Nový hrad), vybájené historie (Hanuša, Jaroslav Šternberk Žofie Podlipské) nebo příběhů s turistickými zážitky (Kosmákovo Potkalo ji štěstí).
Samostatnou kapitolou jsou pak dílka se sebevražednou tématikou s propastí Macochou (U Macochy Františka Taufera). Zde především zaujme absurdní scéna Dykova dramatu Zapomnětlivý, ve kterém se náhodou sejdou u propasti dva sebevrazi, kteří pak losují o to, kdo ten den do Macochy skočí, aby si neskákali jeden druhému na záda.
Zajímavější jsou zpracované vzpomínky z dětství – například Jaroslava Marchy - ve kterých jsou zaznamenány zbožné poutě, které lidé tehdy podnikali do Křtin, Vranova nebo do Sloupu a byly ve své době opravdu fenoménem, o kterém dnes už nikdo netuší. Z básní jsou nejzdařilejší úryvky S. K. Neumanna a především Jaroslava Zatloukala (Smuteční vrba v ochozské jeskyni). Naopak na příkladu Karly Bufkové-Wanklové se ukazuje, že pověsti a pohádky sluší Moravskému krasu nejvíc.
Na závěr této publikace je ocitována v němčině nejstarší verze pověsti o Macoše, kterou roku 1802 zbásnil Joseph von Hammer. Je pozoruhodné, že (oproti pozdější Soukopově známé verzi) se shozené dítě v propasti opravdu zabije, což je tu podáno navíc brutálně naturalisticky: „Hlava se roztříští o skálu a končetiny se mění v led, mozek odráží svit měsíčního světla. Krev stéká v těžkých kapkách.“