Dave_Jame komentáře u knih

Nomové potřetí.
Závěrečný díl trilogie mi trošku napravil chuť po nejistém pocit z druhého dílu. Je to pěkná ukázka tvorby pana Prachetta, která vás donutí se zamyslet nad některými velkými otázkami, i když odpověď na ni vlastně už dávno znáte. Jedinou nevýhodu vidím v trošku roztáhalém konci. Přesto je hezké se po nějaké době opět k mistrově tvorbě vrátit.

1 22.01.2021

Nomové poprvé
Úvodní díl trilogie by dokázal být bez větších problémů i samostatným dílem. Pro požitek není pozdějších dílů vůbec potřeba. Dvě nosné témata, velký vs malý svět a uvnitř vs zvenčí, se hezky doplňují. Je to milý úvod do tohoto světa a dokáži si představit, že by to byl milý úvod do tvorby pana Pratchetta pro mladé čtenáře.

2 22.01.2021

Nomové podruhé.
Po dočtení celé série považuji druhý díl osobně za nejslabší. Není to tak ani charakterem postav a stylem psaní, spíše jak působí některé náměty. Trochu mi v něm schází více kontrastu mezi velkým a malým světem.

V bažinách škorpiónů patří k těm více "Herním" než "knižním" zážitkům, a přiznám se, mám tento typ o trošku víc rád než roztahané šňůry událostí, ve které se mohou jiné příklady tohoto žánru proměnit. Skutečnost že si čtenář může sám zvolit svůj cíl, a po světě se více méně svobodně pohybovat, je ojedinělým prvkem, který poskytuje větší znovu-hratelnost.
Nelineárnost knihy, a větší svoboda, má však svou cenu, a tou se v tomto případě stala obtížnost. Tu si sice čtenář do jisté míry může stanovit sám, tím jaký bude cíl jeho cesty (od nejlehčí cesty Dobra, přes prostřední Neutrální cestu, po nejtěžší cestu Zla), avšak ani nejtěžší z cest se svou obtížností nepřibližuje jiným, více lineárním dílům série.

1 13.01.2021

Jako první přiznám že nejsem zrovna expert na komiksový formát, ale i tak mi tady něco nesedlo. Možná ty stránky plné pouhých ilustrací, možná ty divné přeskoky v ději. Osobně bych si to raději odehrál ve hře. Je špatné když kniha, byť grafická, dá menší požitek z příběhu než úkol ve hře samotné.

2 14.01.2020

Kniha má velmi zajímavé zasazení. Odehrává se v prostředí meziplanetární vesmírné nemocnice, která je provozována plejádou různorodých inteligentních druhů a přizpůsobena jejich rozmanitým potřebám. Bohužel jednotlivé příběhy, s výjimkou posledního, mají jeden spojující negativní rys. Valná většina jejich účastníků a celého prostředí postrádá funkční logiku. Proč při konstrukci stanice není přítomen zdravotník pro všechny účastnící se druhy? Jak to že stanice, obsahující desítky biotopů, občas navzájem toxických, nezná koncept zamykatelných dveří? Proč hyper-inteligentní telepatická rasa odmítá dialog s těmi, které žádá o asistenci? Téměř v každém příběhu naleznete jednu, či více, logických chyb. K tomu přičtěte pár překlepů a překladatelských chyb, a ani ono zajímavé prostředí knihu nevytáhne na vyšší hodnocení.

2 11.12.2019

Tak tato kniha se mi bude velice těžce hodnotit.
Osobně jsem se těšil na to, až si po dlouhé době najdu čas ponořit se do tvorby pana Miévilla, a nebyl jsem zklamán. První čtvrtinu knihy jsem si jen užíval jedinečnost a neotřelost prostředí, nápaditost světa a autorovu obrazotvornost.
Kolem 120 strany však toto prvotní omámení opadlo, a v mém podvědomí začal znít malinký hlas kritiky. Naštěstí pro knihu se přibližně ve stejnou chvíli její zaměření přesunulo na Jazyk, jeho neobvyklá struktura a děj točící se kolem jeho užívání. Pro člověka, který se o cizí jazyky zajímá to byly fascinující, a do značné míry myšlenky probouzející stránky. Ale i toto kouzlo časem odeznělo.
Přibližně ve třetí čtvrtině se začal projevovat skutečný děj knihy. Mezi všemi tématy a inspiracemi jsem se nejvíc nedokázal zbavit myšlenky Britské kolonizace a vykořisťování. Bohužel pro knihu se právě v tuto chvíli její struktura pro mě začala rozpadat. Nově nastavený středobod děje nedokázal udržet mou pozornost. Pomalu ale jistě ji začal okupovat onen kritický hlas, který předchozí části dokázali přehlušit.
Závěrečných pár desítek stran je chvíle, kdy mě kniha zcela ztratila. Jednání postav mi přišlo až příliš neorganické a místy nelogicky prkenné. Postavy s přestali přizpůsobovat ději, naopak děj se začal přizpůsobovat postavám.

Ambasadov je fascinující kniha, která jde jen velice těžce charakterizovat. Nedokážu si představit jak bych ji popsal někomu, kdo by o ni měl zájem. Přesto má své jednoznačné literární kvality, tak jako mnoho jiných autorových knih.
Pokud se odvážíte toto dílo otevřít, bude pro vás jeho čtení hlubokým zážitkem. Může se ale stát, že podobně jako u mně, vás jeho konec nenaplní tak, jak by jste čekali.

1 21.11.2019

Tahle série jede od desíti k pěti. Teď už jsme na úrovni, kdy na předposlední odkaz dáme 40% šanci na automatickou smrt pokud si čtenář nevezme konkrétní schopnost.

1 10.11.2019

Zabíječ obrů, teda obra, jednoho, čímž se kniha zaobírá zhruba dvě stránky. Co je s touto sérií a zavádějícími názvy, které se vlastně nevztahují k samotné podstatě děje? Podobně na tom byla i má předchozí zkušenost se Zabíječem orků.
Celé dílo je takové roztahané, neuspořádané. Člověk má pocit že tomu chybí nějaká základní struktura.
Tak jako tak by mu to k lepšímu hodnocení z mé strany nepomohlo. Kámen úrazu tady není děj samotný ale překlad. Nevím co mi způsobilo horší zážitek? Opakující se slovní obrat "Bublinová sféra", nebo jednorázové použití slova "sáček" ve středověce laděné fantasy? Tyto, a mnohá další skřípnutí, činily z celého literárního zážitku vlekoucí se povinnost, a jsem rád že ji mám z krku.

10.10.2019

Loty, Loty. Co ti to ta máma provedla?
Jsou určité věci, na které jste při otevření knihy o Zaklínačce Lotě podvědomě připraveni. Vulgarizmy, násilí a oplzlosti, které si daly za úkol co nejvíce prověřit vaši osobní hranici vkusu. Zároveň však očekáváte zajímavé mnohotvárné postavy a napínavé dějové linky.
Žár krve dozajista obsahuje to první, ale bohužel se mu nedostává toho druhého.
Důvod proč této knize dávám jen 3 hvězdy, zatím co předchozí knihy s klidným srdcem doporučuji všem, je skutečnost že se v ní autorka dopustila 3 kardiálních hříchů.
Těmi jsou:
Absence příběhu. Ano, nějaké věci se dějí, ale nic z toho co se dočteme ve své podstatě není zajímavé. První část se zaobírá lovem na uprchlého trestance, kde je velice přímě naznačeno že ústředním postavám se nic nemůže stát. V druhé části se pak odehrává vnitřní spor vysoké šlechty, které se ústředních postav vlastně vůbec netýká. Výsledek? 266 stran kde o nic nejde, a nic vás nezaujme ani nepřekvapí.
Vše se v knize vleče, až příšerně moc. Na to že kniha nemá ani 300 stran strávíme dobrou 1/3 neustálým přelétáním mezi několika postavami, jejichž vnitřní dialogy se obecně dají shrnout na: „Vše je v pytli. Nemůžu s tím nic dělat. Nikdo nic nedělá. Někdo by s tím něco dělat měla, ale já nemůžu.“ Nudnému dojmu nepomáhá ani to, že obě dějové linky mají neuspokojivé vyvrcholení, a že valná většina postav spadá buď do kategorie „Arogantní blbec“ nebo „Mám všechno u prdele“.
Co mě však asi ve výsledku nejvíc zklamalo byl třetí hřích, to co autorka udělala z ústřední postavy samotné Loty. Lota zde není hlavní postavou. Lota je zde pro to, aby byla unášena, násilněna, aby se o ni bojovalo a aby štěkala hlášky na své okolí. To čeho si všimnete je, že jsem vynechal cokoliv ve smyslu „aby řešila zápletku“. V rámci jediné knihy dokázala autorka udělat ze silné rázné ženy pouhou vulgární pohádkovou princeznu. Někoho, kdo existuje jen pro to, aby se o ni ostatní snažily, aby ji obdivovaly a okoukávali. Zní to jako špatná fan-fikce.
Z ústřední postavy je trofej. Zajímavé postavy ustupují nudným terciálním postavám, které si z předchozího dílu nikdo nepamatuje. Úmrtí nemají žádný dopad. Jednoduše a sprostě v porovnání s povídkami a Psí zimou je to neskutečný pokles. A jak to tak píšu, bojuji s úvahou tu známku ještě snížit.

3 18.09.2019

Ze všech měst v ČR, proč někdo umístí svou historickou fantasy z Českých zemí do Zlína? ZLÍNA! To řečeno, nebylo to tak zlé jak jsem čekal.
Co to tady tedy máme? Kombinaci několika místních pověstí a historických lokalit v okolí, okořeněnou trochou předkřesťanské pohanské tématiky, a to vše zabalenou do hávu známé Americké interpretace Irského mýtu.
Samotná kniha se dá rozdělit do dvou základních částí. Tajemství jezdce, která si z původního gotického románu bere více než jen název, a Stíny minulosti, která nese prvky dobrodružné fantasy.
Základní problém knihy osobně vidím v rozdílnosti obou částí a jejich odlišné literární potřeby.
Vypravěčem je nám po většinu knihy hlavní hrdina, potýkající se se souhrou tajemných událostí, nad kterými má pramalou moc, a k jejichž odhalení mu víc než logika pomáhají náhodné setkání a neurčité vnitřní pocity. To je pro gotický román celkem typický rys, a autorovi se daří atmosféru hezky zachytit. Škoda jen, že veškeré napětí je zneváženo za A: Tím že nám jsou celkem brzy představeny nadpřirozené mocnosti. A za B: Se autor až moc přiblížil jednomu z nejznámějších děl s touto tématikou!
Na druhou stranu, dobrodružná část knihy kladně čerpá z nápaditosti prostředí předkřesťanské Evropy. Navíc bych osobně nechtěl opomenout příjemně pestrý slovník pana Jaroňka. Bohužel to kde tato část trochu ztrácí svou hlavu, je podání z pohledu první osoby, které je přímo návazné na předchozí část. První osoba značně omezuje čtenářovi možnosti ponořit se do prostředí, a navíc zbytečně poukazuje na některé nedostatky začínajícího autora. Následkem toho se pak setkáváme s tragickými skony postav, které jsme neměli možnost poznat. Tajemné setkání které působí spíše jako náhodné vsuvky. A velkolepé scény, které nemají prostor dosáhnout svého potenciálu.

Konečným výsledkem je kniha, jejíž gotická část trpí značnou absencí originálních nápadů, a dobrodružná část, která nápaditost má, trpí na způsob prezentace. Krásnou ukázkou toho je poslední pětina knihy, kterou autor věnuje povídce o původu přízraku, kde přechází do třetí osoby, a která na mě působí nejucelenějším dojmem.

Pár osobních poznámek:
Vzhledem k tomu, že se jedná a autorovu prvotinu, bych si dovolil poukázat na pár drobností:
- Akční scény by chtěl trošku propracovat. Nemá to ten správný dopad.
- Obecně bych uvítal barvitější popisy prostředí. Máte bohatý slovník, využívejte ho.
- Tu odbočku na Engelsberk vám mám upřímně za zlé. Váš popis hradu spíš odpovídá nedaleké zřícenině Rýsov, a loupeživí bratři na Engelsberku sídlili cca o 100 let později, než jste svou knihu zasadil.

4 28.05.2019

"Zklamání" je asi nejlepší popis mých pocitů po dočtení.
Nemohu říct, že by to byla špatná kniha technicky. Je kvalitně napsaná a má pár zajímavých nápadů. A přesto, i když vezmu v potaz její věk, nemohu se ubránit dojmu, že nezestárla zrovna nejlépe.
Mohl bych psát o tom, jak jsou jednotlivé postavy až bolestivě nenápadité ztvárnění svých archetypů. Nebo o tom, jak mi do knihy zaměřující se na racionálně smýšlející vesmírné průzkumníky nesedí náhodné vsuvky o duši, bohu a osudu. Nejlépe však její stáří lze vidět na jejím využití žen a ženskosti, jejichž roli by bez větších úprav textu mohla zastat kus navoněného řízku. Objekty mužské pudové touhy bez vlastní agendy, kterým je dovoleno pouze vzdychat nad údělem hlavních hrdinů. Milenky, dekorace, povrchová motivace. Alespoň člověk lépe docení, kam jsme se za těch 50 let posunuly.
Ve výsledku kniha působí jako kapitola v jiném, mnohem větším díle, kterou však není.

2 15.05.2019

Jedenáctý díl série ve mě nechal po dohrání rozporuplný pocit. Nemalá část knihy je značně lineární, a tvoří ji buď jednolité kusy textu, přerušené pouze odkazy na další jednolitý kus, popřípadě odbočky, v podobě krátkého doplnění informací poskytnutého zvolenými schopnostmi. Dokonce jsem zde narazil i na úsek, který je jednolitý kus textu, a přitom vás odkazuje hned na další odkaz v knize. To už není gamebook, to je kniha rozdělená na zbytečně moc kapitol!

Na druhou stranu, nemůžu popřít, že závěrečné třetina, plná nelehkých nepřátel, dokázala vytvořit i atmosféru napětí, kterou jsem v této sérii už dlouho nezažil. Nedokážu si představit, jak se s onou plejádou protivníků vypořádá hráč, který za sebou nemá výhody schopností a vybavení získané z předchozích 10 knih, a rozhodne se Zajatce času vyzkoušet jako samostatné dobrodružství.

Herní zážitek tedy za 3. Moc expozice, značně lineární, závěrečná štvanice potěšila. Čtvrtou hvězdu dávám jen proto, že říše Daziarnu byla opravdu příjemné zpestření prostředí, a na rozdíl od předchozích knih dýchala svou vlastní atmosférou.

2 07.05.2019

Sníženou známku v porovnání s prvním dílem, jsem se rozhodl udělit ne pro kvalitu knihy, ale pro to, jak pracuje se zavedeným světem.
Kniha je napsaná velmi zdařile, a podává další důkaz o schopnostech autorky, děj je však tentokrát přímočařejší a postrádá ono zmatené napětí prvního dílů.
Prvky podivna jsou mnohem vzácnější, až do míry, kdy působí jako náhodná výplň stran, a závěrečná Deus ex machina. Bez nich čtenáři zůstává kvalitně napsané námořní dobrodružství, s lehkými prvky fantasy, kterému nejvíce škodí skutečnost, že má pouze jednu stěžejní dějovou linku, v rámci které jsou mezi hlavními událostmi nemalé proluky.

29.04.2019

Ah Torwolfe, tak rád bych ti dal lepší hodnocení, ale to by ti tvůj tatínek nesměl do krve vnutit tolik základních a často zbytečných chyb.
Nemůžu říct, že je v knize vše špatně. Jeden nebo dva nápady byly i zajímavé. Bohužel jsem si v knize víc uvědomoval jejích nedostatků, než kladů. Některé z nich mohu připsat autorově nevypsanosti, jiné své hlouposti. Ty nejhorší však kazí knihu už ze své podstaty.
Mnohdy jsem měl pocit, že knize chybí jakákoliv struktura. Jeden den je družina v nížinách vyhřátých teplem pozdního léta, druhý v horském průsmyku kde na ni padá sníh. Na jednu stranu si autor dá práci s vytvořením vlastního světa a alegorické víry v jednoho boha, na druhou má potřebu se odvolávat na kmenové skupiny z reálné historie. V jednu chvíli naznačí rozsáhlejší konspiraci a tajemné zákulisí, jen pro to, aby vše nechal záhy plavat. A to vše jen proto, že pan autor má jen jediný cíl, a to je nám všem říct, že jeden bůh = zlo, mnoho bohů = dobro.
Pane Hury, já vás chápu. Neuráží mě co chcete říct, ale jsem zklamán z toho jak to říkáte. Ono by totiž bylo mnohem lepší, kdyby postava, která má představovat ono zaslepené jednobožství v družině, a kterou jste si vybral jako osobního otloukánka, zároveň nebyla tou jedinou opravdu zajímavou postavou, kterou jste v celém díle napsal.
Co je jednou z nejdůležitějších částí každého příběhu? Postavy. To jak se mění, a jak rostou. Když se zaměřím na jednotlivé postavy zjistím, že trio trpaslíků je na začátku stejné jako na konci. Mladá alchymistka, která plni roli milenky a matky celé družiny, což bych považoval za spisovatelský hřích už samo o sobě, je na začátku plná snů, a na konci jsou její sny více méně splněny, aniž by prošla nějakým osobním vývojem. Samotný Torwolf je v předmluvě tak idealizován, až jej sám autor nonšalantně popírá jak v doslovu, tak v ději, a dokonce v předmluvě samotné, a to hned na její další stránce. Jediný rytíř víry prochází nějakou změnou. Má co získat, co ztratit, co o sobě zjistit, a kam se posunout. A jediné na co se autor zmůže, je ponižovat ho, a pak zabít.

Na konci své knihy autor píše, jak je pro něj dílo důležité jako nástroj zachování atmosféru díla, které ho inspirovalo. Jak se mu protiví současné populární ztvárnění. Je ironii, že víc než originálu, se konečný produkt podobá právě oné zpopularizované podobě. Nevím zda byl autor tak zaslepený svou vizí, tak trochu pokrytec, nebo se mu jen opravdu nepodařil vtip, ale ve výsledku mi byla předložena kniha, která v sobě měla potenciál, ale byla zadušena svým vlastním tvůrcem.

5 18.04.2019

Mé dva týdny upířích prázdnin. Dobrá, jednoznačně nepatřím do cílové skupiny pro tuto knihu, kterou odhaduji na opačný chromozóm a polovinu mých let, přesto si myslím, že má kniha nemálo kladů. Hlavní postava je vskutku sympatická, a nad humorem, prostupujícím napříč celým dílem, jsem se nejednou pousmál. Dokonce ani ono naivně romantické pojetí upírů jako tvorů "ve skutečnosti normálních, hodných ale nepochopených, trpících předsudky ostatních" nijak nenarušovalo můj požitek z knihy.
Přesto však nemůžu s klidným srdcem dát za 4/5 z jedno prostého důvodu. Základ příběhu je děj, a právě ten mi tu po dlouhé stránky chyběl. Sledovat koketování hlavních postav poskytujících autorce prostor pro vykreslení jejího ztvárnění upírů je sice fajn, ale když si uvědomíte, že kniha je skoro u konce, a děj se tak trošku zapomněl někde na začátku, dokáže to onen jinak příjemný zážitek trochu pokazit.
Knihu bych přesto doporučil těm, kterým byla určena a je dobré mít u sebe knihu, kterou se nemusíte bát doporučit i mladším čtenářům.

2 06.03.2019

Tak, konečně dočteno. A nyní mohu knihu s klidným srdcem ohodnotit. A výsledkem je, že bych dokázal napsat esej o všem, co toto dílo dělá špatně. Od příšerných postav, přes zbytečný děj bez konce, po trapný pubertální humor, který se až moc snaží. Je to literární vtělení dvou náctiletých, které jste přeslechli v MHD, nebo hry na hrdiny hrané v zaplivané putyce. Když jediná pozitivní věc, kterou o knize dokážete říct, je skutečnost, že ilustrace a zpracování obálky jsou celkem hezké a kvalitní, tak je něco opravdu špatné. S hrou to má pramálo společného, zejména atmosférou, a jestli si autor takto představoval úvod do své několikadílné série, dovoluji si tvrdit že fatálně selhal.
Nečekal jsem že kdy takové hodnocení nějaké knize dám, a o to víc mě mrzí že je to kniha od českého autora, ale Legenda o Rovanu je první kniha, u které si upřímně myslím, že nikdy neměla být napsána.

Mé druhé setkání s tvorbou paní Neomillnerové mi jen potvrdila můj prvotní dojem. Dojem prvoplánové nadrženosti, povrchnosti a lacinosti, která se místy až nevkusně vnucuje.
A přesto, když se vám podaří odsunout tuto část díla do pozadí, a překousnete těch pár okamžiků, které překročí vaši osobní hranici vkusu, naleznete ve zbylém textu střípky něčeho vskutku zajímavého.

Jestli má Psí Zima nějakou silnou stránku, tak je to z mého osobního pohledu jednoznačně základ jedné ze dvou stěžejních dějových linek. Vzpoura lůzy, která se dobrovolně vzdá své lidskosti. Pohled do mysli těch co tak učinily, i těch, kteří jejich rozhodnutím trpí. Byly to přesně tyto chvíle, které mě donutily číst dál. A neopomenu pochválit ani druhou dějovou linií, která má též své světlejší chvíle.

Zajímalo by mě, jak by kniha vypadala, kdyby se autorka vykašlala na to, používat pohlavní styk místo interpunkce ve větách, a na místo toho dovolila svým postavám se trochu charakterově rozvinout, proto že i přes častý popis křivek lidských těl, valná většina z nich působí značně ploše.
Zda si kniha zaslouží z mého pohledu své hodnocení si nejsem zcela jist, ale kvalita zápletky a čtivost celého díla si nezaslouží, abych od něj lidi odrazoval.

7 16.10.2018

Tak toto bylo... zajímavé čtení.
Svět plný různorodých humanoidních ras ohrožovaný tajemně děsivou cizí silou a držený pohromadě politikou a symboly moci, kde jedinec pozbývá jakékoliv ceny, a vidina nesmrtelnosti vede to málo vyvolených až k bezohlednému šílenství. To vše z pohledu nestabilního, na drogách závislého, vypravěče, který není ani tak hlavní postavou, jako pouhým oknem do tohoto světa. Dalo by se říct, že je jen takovým poslem.
A je to právě pohled našeho průvodce, díky kterému, je skutečný příběh po značnou dobu nejistý. Zda je to válka s hmyzem, spory Kruhu, Přesun nebo on sám. Nakonec se však vyjasní co je pouhým šumem který nám přináší postava, skrz kterou knihu vnímáme, a co je ve výsledku samotné jádro příběhu.
Četba knihy je zajímavý zážitek, a osobně bych ji nezařadil k těm jednodušším. Jestli je však něco co mě mrzelo, tak je to skutečnost že Přesunu, té sféře, která působila opravdu zajímavě a nově podivně, bylo dáno tak málo prostoru, protože je to právě tento jiný svět, který požene mou motivaci někdy otevřít další díly.

1 29.08.2018

Negart Group je série pro kterou mám upřímnou slabost. Jsou to originální české gamebooky, které se v každém díle snaží, i když ne vždy úspěšně, pojmout v Čechách zdomácnělou formuli žánru a přidat k ní něco nového.
V Ochránci se hráč/čtenář stává Tuakem, výše zmíněným ochráncem, který má za úkol bezpečně doprovodit významného diplomata do jeho rodné země. Příběh je tedy jako u řady těchto knih celkem jednoduchý, a samotný děj se skládá z řady jednotlivých střetnutí. Kvalitou se značně liší, od prostých přepadení po zajímavější setkání s postavami a místy, které vytrvalému hráči knihu propojí s předchozími i pozdějšími díly. Je to právě tento živoucí přístup ke svému světu, který ve mně slabost pro tuto sérii probudil.
Po mechanické stránce zde máme soubojový systém založený na 1k6, okořeněný hlubšími pravidly, a nějakou tou schopností, potřebu chránit svého společníka, a příležitostně v příběhu roztroušenou hádanku, zamčenou bránu, nebo tajnou chodbu. Nápovědy na řešení problémů často působí až příliš benevolentně a i většina soubojů by se dala označit za ty jednoduší. Výjimkou je pak samozřejmě závěrečný, nepovinný souboj, který bude pro ty zarputilejší z čtenářů tou skutečnou motivací proč knihu opakovaně hrát.
Ve výsledku má tento díl dost co nabídnou. Ano, jsou zde i nemalé nedostatky, ale i tak bych ji zájemcům bez váhání doporučil.

1 05.07.2018