Dáma s hrnstjm komentáře u knih
Chtěla jsem si doplnit můj chatrný čtenářský rozhled a odškrtnout si pomyslně Roberta Fulghuma. Vybrala jsem knihu s nejvtipnějším názvem a i když jsem se místy zasmála (asi tak třikrát), většina příběhů mě nudila a od půlky jsem četla hlavně proto, abych to dočetla... Bavilo mě, že šlo o pohled protestantského pastora, ale tím to končí. Lidové filozofování není pro mě - a toho tam bylo požehnaně. Navíc v knihovně měli jen vydání z roku 1997 s příšernými ilustracemi, které mi děsně lezly na nervy. Z knihy si budu pamatovat asi jen scénu s hořící postelí, zkaženou svatbou a letenkou. Vše ostatní jsem už dávno vypustila z hlavy. Nemyslím si, že bych knihu (autora) nepochopila, jen jedeme na odlišných vlnách a ani mi to nevadí.
Historické romány nevyhledávám a ani nevím, proč jsem po Kladivu na čarodějnice vlastně sáhla. Každopádně nelituji. Kniha je napsaná skvělým stylem (kterým se autor, jak vidno, všem zdejším čtenářům nezavděčil) a méně drasticky, než jsem od historické beletrie čekala. Příběh se hemží absurditami nejvyššího kalibru, ale to tak bývá, když se do něčeho vloží iniciativní blbec, který je, jak známo, horší než třídní nepřítel. Iniciativních blbců se do událostí vložilo hned několik, a bylo až neuvěřitelné, kolik osob mělo možnost procesy utnout už v zárodku, kamenem hozeným po inkvizitorovi ze křoví počínaje, olomouckým biskupem konče. V určitém aspektu je možné pochopit zdrženlivost vyšších církevních míst, přece jen v Bibli se opravdu píše "čarodějnici nenecháš naživu," takže kdo by se chtěl protivit Písmu, které je nejsvatější pravdou? Plus k tomu připočtěme neklidné 17. století a existenci osvědčených a stále platných norem (inkviziční řády), které myslely na všechny případy, a máme aspoň částečnou odpověď. Otázka svědomí a zdravého rozumu je kvůli strachu odsunuta pryč. Zaslepenost církve je v tomto díle neomluvitelná, ale obávám se, že lepší postoj ve své tehdejší zkostnatělosti ani neznala... Smutné! K postavě Bobliga jen dodám, že takové pijavici by se velmi dařilo v současné době, která je taky nakloněna osobám, vydělávajícím na neštěstí druhých.
PS: Anotace u vydání z roku 2007 je přímo "bestiálně" příšerná!
Kdybych byla Američanka, kniha by na mě zapůsobila asi mnohem víc. Takhle můžu jen napsat, že se v příběhu skrývají velké pravdy o lidské povaze. Styl vyprávění se mi moc líbil, bylo osvěžující koukat na svět očima malé svéhlavé holky. Podle zdejší anotace jsem čekala trochu něco jiného, než jsem nakonec dostala, ale zklamaná nejsem.
PS: Pozor na vydání z roku 1995, je v něm hromada překlepů, ke konci mi to už dost vadilo.
V doslovu se píše, že autor v knize "líčí celou řadu zarážejících skutečností, jejichž absurditu si evropský čtenář blíže neseznámený s čínskou realitou jen těžko dokáže představit" - aha, takže jsem právě něco přečetla a na konci se dozvím, že jsem nemohla pochopit všechno, protože samozřejmě nejsem blíže seznámená s čínskou realitou. Škoda, že pisatele doslovu nenapadlo tyto "absurdity" nepoučeným čtenářům osvětlit!
A teď už k příběhu: je to beznadějné, lehce depresivní čtení. Povaha Lina mi nepřišla tak strašná, dokud se "nevybarvil" v novém manželství. Vím, že občas člověk něco hrozně moc chce jen z principu a když to získá, zjistí, že zas tak moc o to vlastně nestál - ale že se s tím setkám ke konci zrovna téhle knihy, to jsem nečekala. O to víc je kniha smutnější. A k tomu fakt, že když skončí jedno dlouhé čekání na Lina, záhy druhé čekání na něj začíná - takže by se dalo říct, že jediné, co Lin pořádně uměl (snad aniž by přímo chtěl), bylo vzbuzovat v ženách naděje. Vedlejší postavy nebyly celkově moc zajímavé. Role komunistického režimu v celém příběhu je velká - nesmyslné předpisy, všudypřítomný dohled a kontrola, to všechno vedoucí jen ke snaze nevybočovat z řady a plnit očekávání na 110 %... Doba a místo děje mi přišlo zajímavé (asi že jsem ta nepoučená Evropanka), děj samotný hodnotím průměrně.
Tentokrát jsem byla velmi nevděčným čtenářem... ale to tak bývá, když je kniha ze čtenářova prostředí, vstřebává ji jinak a - snad nevědomky - hledá každou chybičku. Já ze svého pohledu archivářky, tedy z pohledu zaujatého, nehodnotím knihu příliš kladně. Hlavní postava Pavel mi přišel naprosto nesympatický, jeho "odborná" práce byla vedena úplně nesystematickým a pro neznalé čtenáře zavádějícím způsobem. Údajně vystudoval archivářství, (str. 15), což je zvláštní, protože nic takového neexistuje. Teď slovíčkařím, ale když už autor zabrousil do vědeckého prostředí, neměl by dělat takové chyby a nechat postavu vystudovat spíš archivnictví. Kniha podává poněkud zcestnou představu o práci v českých archivech: Badatelka si dává s paní archivářkou kafe v kanceláři? Pavla neustále někdo cizí hledá v badatelně? - nesmysly! A navíc, údajný vystudovaný archivář dostane do rukou věc, která patří podle zákona do archivu, ale ani ho nenapadne ji tam donést? Ach jo! Není pochyb, že autor sám v archivech někdy bádal, ale je škoda, že to prezentoval takto. Téma kolektivizace - pro mě nic nového, s podobnými věcmi se setkávám často, byl to humus nejvyššího kalibru a nadobro zničil českou vesnici. A potvrzuji z vlastní zkušenosti, že potomci vystěhovaných sedláků si v sobě často nesou pořád tak velikou křivdu a zášť, že s nimi není rozumná řeč. Plus mi lezlo na nervy to všudypřítomné horko, které bylo popisováno tisíci způsoby.
Verdikt: jednu hvězdičku strhávám za hlavní postavu, jednu za děsné srpnové horko, jednu za zavádějící informace pro čtenáře.
Průměrná kniha, ani děsná, ani skvělá, něco mezi tím. Jen mi není jasné, proč je kniha prezentována (zde v anotaci i na přebalu) jako kniha humorná - to podle mě primárně není, humornou knihu si představuji jinak. Řekla bych, že je to kniha o tom, co všechno jde, když peníze nejsou problém. Byla jsem zvědavá a vygooglila jsem si onen dům v Bretani, kolem kterého se všechno točí - a pocítila jsem obrovskou závist :) Jinak od dámy téměř sedmdesátileté bych čekala trochu větší životní nadhled a místy více skromnosti.
Ironie a sebeironie přesně v té podobě a míře, která je mi vždycky sympatická! Kniha mě velmi mile překvapila: téma a prostředí zajímavé (aspoň pro mě), humor mi sednul (narozdíl od jiných uživatelů, jak tak koukám na hodnocení a komentáře...), postavy svérázné a neobvyklé, jazykově zajímavý překlad. Nenudila jsem se ani chvilku!
Mé první knižní setkání s Herculem Poirotem... obávám se, že v některých momentech mi moc sympatický nebyl. Chvílemi připomínal Cumberbatchova Scherlocka na BBC, jen s mnohem menší okázalostí, a nemyslím to úplně jako kompliment. Ale (ne)sympatie stranou, příběh sám o sobě byl skvělý, rozluštění záhady geniální, plus jako nečekaný bonus velmi lidský závěr poslední kapitoly. Kniha utekla, ani nevím jak!
Moc jsem se těšila na tuto jednohubku (formát cca A6) a předpokládala jsem, že ji slupnu během chvilky jak malinu. Omyl! Text je psán vzletným jazykem, jak se na bohémského umělce sluší a patří, a navíc to vlastně ani nebyly moc pěkné věci, které jsem o svém městě četla. Kniha mi často připomínala Orwellovo dílo "Na dně v Paříži a v Londýně" - prostředí lidí na okraji společnosti, kteří se životem prodírají ode zdi ke zdi, smysl jejich existence jim úspěšně uniká a neví, co s životem, protože jsou na světě poprvé... O to smutnější je, když se do tohoto prostředí dostane inteligentní člověk, nechá se jím pohltit a utápí se v nihilistickém bahně všedních dnů. Škoda všech těch dnů, pane autore, ne? Písek je prezentován jako město neustále přikryté inverzí, plné podivných existencí, sem tam nějaký komunista. Kniha je pojmenována po poslední kapitole, ve které autor pracoval poblíž stejnojmenného rybníku, zahnívacího, smrdutého, plného rybích zdechlin - a přesně tak se mu jevil celý Písek. Nevím, jestli některé výroky o některých postavách byly úplně fér, ale to je úskalí autobiografií a jejich subjektivity. Doporučuji všem, které zajímá, co je to pravý bohémský život. Kdybych mohla, dám 3,5 hvězdičky, ale nemůžu a dávám jen tři.
Na závěr jedna věta, která mě zaujala: "Člověk, který nestihne svou dobu, je jako chmýří ve větru, nemá se kde zachytit."
Opět jsem se nechala nalákat doporučujícími a nadšenými komentáři ke čtení knihy, která mě původně zaujala jen názvem.
První dvě třetiny knihy mě nudily, obě hlavní postavy byly těžko uvěřitelné, většinu času nesympatické, hlavně ta mladší. Filozofii neholduji, ale autorčiny filozofické úvahy - a že jich bylo požehnaně - se daly přetrpět, není to žádná "vysoká" filozofie, spíš filozofie všedního dne, nicméně ze všech těch myšlenek mě zaujala jedna jediná (v poslední třetině, krátké zamyšlení nad oblékáním bohatých lidí). Události v poslední třetině nabyly aspoň lehkého děje, konec byl překvapivý, to uznávám, ale nepozdvihl knihu na vyšší level, naopak mě utvrdil v absurditě knihy. Je mi líto, knihu bych znovu nečetla a ani nevím, komu bych ji doporučila... možná snad nějakému "lidovému filozofovi," kterého by bavilo polemizovat s autorčinými výroky.
Po velmi zdařilé a slibné předmluvě pro mě následovalo velké zklamání. Prostředí mi bylo tak nesympatické a protivné, že jsem chtěla knihu odožit a už se k ní nevrátit, ač to není mým zvykem. Na poflakování, příživnictví, krádežích a opilství nevidím nic pozitivního. Nutno dodat, že každá krádež byla ospravedlněna náležitě absurdním způsobem. Ale co čekat od míst, kde se laciné víno prodává rovnou po demižónech a je rozléváno do zavařovacích sklenic... Nakonec jsem knihu vzala na milost, místy se (hořce) zasmála, dočetla a už se k ní vracet nehodlám. Nemůžu se zbavit dojmu, že je to vlastně hrozně smutná kniha o lidech, kteří mají akorát tak hlad a žízeň (na víno). Přesně, jak se píše v životopise autora zde na DK: "Jeho romány je třeba chápat jako reakci na krizi, nehledá řešení, omezuje se na popis bídy" - a já dodávám: "Škoda!"
Černočerná tma je naprosto výstižný název. Dva příběhy jsou úplně temné samy o sobě, další dva mají v sobě malou špetku světla - dobré úmysly, které ale ze strachu z publicity stejně vedou jen k dalším temným činům. Už od první povídky jsem přemýšlela, kde bere autor sílu k přemýšlení o tak extrémním násilí... cožpak by běžný člověk bez potřebných zkušeností tak detailním způsobem popsal třeba špatně promyšlenou vraždu, se všemi nechutnými důsledky? Z toho důvodu jsem byla hodně ráda za autorův doslov, kde napsal nejen to, kde vzal k povídkám inspiraci, ale i to, že se mu příběhy místy špatně psaly - a říkám si, že je to asi dobře.
Krátké komentáře jsem připojila rovnou k jednotlivým povídám, pokud by to někoho zajímalo. Za nejzdařilejší a nejděsivější považuji "1922."
Čtení Hry o trůny jsem pořád oddalovala, chtěla jsem mít doma nejdřív všechny díly - pro jistotu, pokud by mě to hodně chytlo. Hned po přečtení Prologu mi bylo jasné, že mám před sebou něco obrovského, nejen co se počtu stran týče. Příběh je opravdu brilantní a zároveň je to to nejméně fantastické fantasy, co jsem zatím četla. Politikaření, intriky, malé i velké zrady, sobectví, to všechno známe z dějin i současnosti, co všechno je člověk schopen udělat jinému člověku pro svůj vlastní prospěch, to je právě až děsivě skutečné. Moc se mi líbilo, že kapitoly byly věnovány vždycky jedné z hlavních postav, informace o dění jsem dostávala z různých úhlů pohledu, což se hodilo hlavně v druhé části knihy, kdy se události přiostřily. A ještě něco, "Zima přichází," to je heslo s jedním z nejsilnějších významů, co znám... Srdečně doporučuji, ale připravte se na trochu náročnější četbu.
Po Robinovi jsem sáhla, protože nebylo rychle nic jiného po ruce. Viděla jsem různá filmová zpracování, takže jsem měla určitá očekávání, co se děje týče. Ovšem děj byl úplně jiný už od začátku. Kéž bych na tuto knihu narazila na základce nebo na střední škole, to by mě hodně bavila! Ale teď v dospělosti, když mě život připravil o mnohé iluze, bylo toho romantismu na každé straně tolik, že jsem se místy musela smát. Už jsem se bála, že romantický příboj vydrží až do úplného konce a já se v něm úplně utopím, ale naštěstí (pro mě, ne pro hlavní postavy) došlo ke konci k několika zajímavým zvratům, které knihu v mých očích pozdvihají na vyšší úroveň. Nejvíc jsem se bála, že kniha skončí větou "...a žili všichni šťastně až do smrti."
Mé první setkání s Geraltem. Bavil mě ten středoevropský nádech a variace na klasické pohádkové postavy a příběhy, to jsem vůbec nečekala. Opravdu skvělé!
Velmi znepokující kniha. Je neuvěřitelné, co všechno dokáže zvládnout dětské tělo. U některých pasáží jsem se nepozvracela jen proto, že jsem knihu četla v práci. Zajímaly by mě pohnutky matčina chování, resp. co způsobilo v její hlavě přerod z normálního rodinného života do této hrůzy. K přístupu Davidova otce nemám slov, neskutečně mě vytáčel lhostejností, zbabělostí a slabošstvím. Nelíbí se mi, že na obálce je odkaz na nedávnou kauzu z Kuřimi, údajně "náramně podobnou" - jestli to má být marketingový tah cílící na zvědavé televizní diváky, to nevím, ale nepřijde mi to vhodné. Kniha by mohla být užitečná i pro pracovníky ve školství.
Knihu jsem koupila jako dárek a při té příležitosti prolistovala. Ač mě esoterické směry a léčitelství příliš neberou, kniha mě překvapila svojí praktičností. Text je v podstatě v menšině, převažují nákresy obličeje a jiných částí těla se stručnými popisky a komentáři. V některých případech jsem ale měla problém pochopit, co přesně se popisem a nákresem myslí, např. u výkladu k ušním boltcům. Kniha nepůsobí nijak šarlatánsky, informace je ovšem brát s jistou rezervou a spíš v rovině prevence, než nekriticky vykládat popsané znaky a diagnostikovat rakovinu sobě i všem lidem v okolí :) Knihu nehodnotím, jen píšu svůj názor.
Napínavé, chvílemi až děsivé. Příběh se bez zbytečných odboček rozjel okamžitě. Skvělá sci-fi "jednohubka!"
Zajímavý námět a zajímavé informace ze života cikánů v současné Americe (které já, starý kritik, beru s rezervou). Nebylo mi sympatické jednání některých postav, resp. nedokázala jsem se s ním ztotožnit a přišlo mi iracionální. A paradoxně jediná racionálně jednající postava na svůj přístup doplatila, škoda. Líbil se mi závěr, takový neurčitě určitý. A děsná obálka - děsila lidi, kteří si jí u mě všimli.
Udělala jsem chybu, že mezi druhým a třetím dílem Milénia jsem nechala asi měsíční pauzu. Po rozečtení Dívky, která kopla do vosího hnízda jsem pak měla značný zmatek v postavách a jménech, už jsem si přesně nepamatovala, kdo je policista, kdo novinář atd. První polovina knihy mě moc nebavila (hlavně politicky zaměřené pasáže), a tak jsem během ní přečetla asi tři další jiné knihy. Ač mi v předchozích dílech nebyla příliš sympatická postava Eriky Bergerové, tentokrát mě její příběh bavil víc než příběhy jiných postav. Vzhledem k událostem a chování hlavních postav je tento díl pro mě z celé trilogie nejslabší, ale Milénium jako celek je skvělé. Nejvíc mě bavil první díl.