D.V.Spudil komentáře u knih
Z nějakého i mně neznámého důvodu jsem ji (tuhle knihu) přečetl (když jsem ji četl zatím naposledy) pozpátku.
Asi je ten komentář bez pointy a to by mi u literatury obvykle vadilo, ale když to neberu vážně, když to beru jen pro zasmání a v zásadě ani ne jako literaturu...
Čtivé, se zajímavým pnutím, které kolikrát ani nevytane na povrch. Občas mi však přišlo trochu naivní v přístupu k ,,nesmrtelnému přátelství" mezi hrdinkou a Madlou. Nebo je to možná tím, že jsem chlap a pro mě je představa dobrého přátelství úplně jiná než pro dámy, kdo ví.
Ještě musím po přečtení Prázdných ulic dodat nový postřeh ke svému původnímu komentáři zde: V Prázdných ulicích je totiž chvíle, v níž protagonista narychlo shrnuje předešlý děj jednomu architektovi, a jelikož onen není do děje zasvěcen, připadá mu to zmatené - když se do architekta vcítíme a na chvíli zapomeneme, co se na předešlých stranách dělo, najednou zjistíme, že ten hrdinův proslov zní dost podobně jako nesmyslné věty kazatelů z druhého města, v nichž se zdá, že jednotlivé situace na sebe vůbec nenavazují.
Prázdnými ulicemi jsem nebyl úplně nadšen, ale doporučuji k četbě pro další pomoc v chápání Druhého města.
Po přečtení Druhého města je taková slabší a jen zbytečně protahuje, co je téměř od začátku jasné: Obrací pozornost k samotnému hledání. To je sice čas od času pěkné a stále kniha pro mě zůstává mezi knihami na dnešní dobu dobrými, ale i ta často kritizovaná Lucemburská zahrada mi přišla o dost lepší. Nehledě na to, že je fakt znát, že autor hudbě moc nerozumí, jak, pravda, sám v knize přiznává, ale myslím, že bylo možné se vyhnout psaní o něčem, co mu není blízké. Popř. si to mohl alespoň najít, poptat se...
Nicméně mě bavilo pozorovat mezistupeň mezi dalšími Ajvazovými knihami, které jsem četl.
Jsem zarytý odpůrce postmodernismu, ale stejně to nemohu hodnotit špatně. S jeho filosofií se naprosto rozcházím, avšak hádám, že je to jediná kniha na světě (či snad jediný autor?), u níž jsem ochoten od toho odhlédnout. Spojuje totiž obdivuhodnou myšlenkovou hloubku s bohatým jazykem i zásobou obrazů a to vše ještě s dobrodružným příběhem, což jsem měl za téměř nemožné.
Ale ten postmodernismus mu stejně vyčítám.
Je mi jasné, že komunismus byl zlo, že se žilo těžce a nebyla svoboda. Ale vážně mě nebaví číst o hloupých nápadech bandy hlupáků, ožralů, lenochů, úchylů, násilníků a kdejakých jiných budižkničemů a ještě se při tom tvářit, jací jsou to prima hrdinové a ,,čelní představitelé" undergroundu.
Pozoruhodná a podle mě neprávem odsuzovaná kniha. Hlavní hrdinka se marně snaží uprchnout z labyrintu halucinací, marně v něm hledá, která skutečnost je ta pravá, a zároveň se snaží před skutečností uprchnout.
A ještě ke všemu ten její bratr. Tak je skutečný?!
Nemám rád knihy chaosu, ale vzhledem k tématu je zde na místě a - jakkoli chaos stále chaotický - řádně. Rozhodně může dobře fungovat jako takový strašák před drogami a rezignováním na pořádek v rodinných poměrech.
Skutečně neobyčejný román a na dnešní dobu i překvapivě hluboký.
Zajímavé na něm je podle mě ze všeho nejvíc to, jak si dokáže pointu nechat pro sebe skutečně až do konce, což je rozhodně nevšední. A ona pointa tak, jak jsem ji pochopil, se mi dost zamlouvá.
Dal bych jednu hvězdičku, protože jsem se sem tam něco málo historického dozvěděl, ale kniha je tak špatná, že by na hvězdičku nestačil ani důkaz k teorii strun.
Takzvaná hluboká myšlenka knihy, která se čtenáři představuje se značnou pompou a hrdostí na nebývalý objev, zní ,,Konej, ale neubliž" a vyslovuje ji postava, které je víceméně fuk, že rozvrátila vlastní rodinu a žije se dvěma ženskými najednou a cestou nechala umřít spoustu jiných lidí dost divnou smrtí, který sice lituje, ale v zásadě by neměnila.
A snahy vykládat Santiniho jsou dost zoufalé - zvlášť potažmo na to, že autor je v křesťanství relativně vzdělaný, ale navzdory tomu ho asi absolutně nechápe. No nic, aspoň konečně vím, jaký je rozdíl mezi věřícím a religiózním autorem.
Četl jsem už před více lety a patrně bych tomu dnes chtěl dát jiné hodnocení, ale tenkrát uprostřed puberty mě to celkem bavilo. Dnes by mi asi víc vadila větší či menší nelogičnost určitých událostí a to až směšné neuspořádání citů hlavního hrdiny, ale vzhledem k tomu, že je to romantismus, mhouřím oči a uznávám, že to je požadavek doby, jejž Stendhal prostě chtěl naplnit.
Přečetl jsem jen první část, protože nejsem čtenář detektivek - nicméně u mě je div, že jsem vůbec nějakou detektivku otevřel. Čili udělal jsem výjimku a soudím, že se k tomu možná i někdy vrátím, abych to dočetl, až nebudu muset číst do školy atp.
Dobře propracovaný svět a reálie v něm a onen fakt, že detektivní zápletky nejsou zas tak velké, je pro mě spíš výhodou.
Jo, to je přesně ta bolševická perspektiva, onen slavný a milovaný Vyšší princip: ,,Vražda na tyranu není zločinem."
Jenže to je právě strašně, strašně špatně. Celá knížka je nenávistným vybitím zbabělé pomsty, na kterou se beztak mnoho lidí nezmohlo. A vražda na tyranu, že není zločinem? Takhle si obhájili svého půl století rudého teroru u nás.
Knížka, která je vynášená až do nebes v žebříčcích: Největší omyl české literární kritiky.
Blázen, co nezná slovo odpuštění. Dávám dvě hvězdy jen pro případ, že bych někdy musel číst ještě větší zvěrstvo.
Nesmírně hluboká sbírka básní. Čím víc od Skácela čtu a čím víc ho chápu, tím víc se mi to líbí. Kolik příležitostí má růže? Tolik, kolik srdcí pro ni vyčistíme.
Zhlédnuto, přečteno v češtině a přečteno v angličtině. Výjimečná povídka, která je neprávem často opomíjena při výkladu světové literatury 20. století.
Škvoreckého nemusím, ale přestože dávám jen 3*, uznávám, že v určitých aspektech je to dost povedená knížka. Příjemně odvyprávěno, líbí se mi myšlenka o tom, že lidský život se stává legendou a po dvou generacích je už ztracen v nenávratnu a zapomenut. Akorát mi vadí, že hrdina, do něhož se Škvorecký - věřím - vciťuje, je takový pokrytec. Kritizuje oplzlého učitele a přitom má sám románek s vdanou ženou a zároveň se snaží sbalit Emöke a snaží se čtenáře přesvědčit, že právě tahle jeho láska je čistá...
Kdybych ale odhlédl od této kritiky, tak je to naprosto výborná knížka a doporučuji ji ke čtení všem, kteří se až tolik nestarají o filosofii knihy.
Přečte se to pohodlně za den.
Tuhle knížku mi doporučil jistý docent Kalivoda jako naprostý vrchol české literatury. Měl bych sice několik výhrad vůči takovému absolutnímu hodnocení, ale skvost mezi skvosty to rozhodně je. A vzhledem k jazyku taky pořádná výzva :)
Zvláštní příběh, tak strašně zvláštní, až je tak nějak divný. Trochu mi vadila ta nesmyslná rozervanost a prokletost hrdinů, proto jen 3 hvězdy. Když od tohoto odhlédnu, pěkně napsané.
Nádherná pohádka napsaná nádherným jazykem a citlivým slohem. Čte se jedním dechem.
Oproti tomu stavím zfilmovanou verzi, která z jakéhosi pomatení smyslů poroty dostala kdejaká ocenění. Hnus, fuj, naprosto to zničili a rozdupali skvost české literatury, jejž nám Zeyer zanechal.
Knížka 100 %, film 0 %.
To by se mělo předkládat dnešnímu čtenáři místo Slezských písní. Ony měly sice větší soudobý význam, ale se Stužkonoskou modrou se nedají srovnat.
Jemná, skromná a přívětivá poezie. Dobře se čte, rádo se na ni vzpomíná.
Kdo se chce něco dozvědět o české barokní literatuře, měl by začít u Bedřicha Bridela. A kdo zkouší Bedřicha Bridela, měl by začít u Ivana. Zajímavě prokomponované příjemné vyprávění. Škoda že autorovi chyběl básnický talent, takže veršované pasáže jsou spíš jednotvárným výčtem. Celek však stojí za těch pár hodin čtení.