Ctv komentáře u knih

Krásné téma - život a duše Františka Drtikola zpracované do románu. Kniha si nedává za ambice prezentovat se jako životopis, je to prostě román na motivy. Autor krásně pracuje se slovy, jeho fantazie a slovník musí být bezbřehé. Je to pro mě velmi inspirativní příběh slavného fotografa. Text je rozdělen do kapitol a ačkoliv je kniha poměrně tlustá, je tam velmi málo (téměř nic) věnováno posledním 30 letům jeho života a je škoda, že autor nerozpracoval skutečnost Drtikolova členství v KSČ. Mnohem méně stránek mohlo být věnováno různým duchovním prožitkům a popisům představ, které jsem zejména v VI kapitole už přeskakovala. Mohla by to být tak krásná a pětihvězdičková kniha - kdyby ji autor totálně nezabil absencí přímé řeči. Čtení to ztěžuje, žádný smysl a význam to nemá, staví to překážky do myšlenek čtenáře. Musíte přemýšlet, zda text někdo říká a kdo, nebo zda si to někdo jen myslí. Mně to hrubě kazí čtenářský zážitek a považuji takové dílo z hlediska zpracování textu za odfláknuté . Škoda.

6 03.02.2020

Za mě zatím nejlepší kniha tohoto žánru - sepsané vzpomínky člověka, jež přežil holokaust. Kniha Dity Krausové obsahuje nejen vzpomínky na dobu války a její zážitky z Terezína, Osvětimi a Bergen-Belsenu. Popisuje vzpomínky i z doby před válkou a hlavně z období po válce. To pro mě bylo zřejmě nejobjevnější, čímž vůbec nechci umenšovat její vzpomínky na samotný holokaust. Popis života v kibucu pro mě byl velice zajímavý a spolu s obdivem k vůli autorky (podpořené ohromnou dávkou štěstí) která jí pomohla přežít koncentráky cítím také velký obdiv k tomu, že dokázala žít sedm let v zřízení jménem kibuc. I když mně se to jevilo jako strašný život a bylo cítit že i pro ni to nebylo to pravé ořechové, dokázala své vzpomínky popsat maximálně objektivně. Pro mě impuls si přečíst o těchto institucích něco víc, protože nyní se mi jeví, že žít zde musí být pro člověka s vlastním rozumem a vůlí něco příšerného. Paní Dita neměla lehký život nejen ve válce, ale ani po ní. Z mého pohledu příliš dominantní manžel, život v Izraeli, ztráta dvou dětí .... klobouk dolů nejen za knihu samotnou, ale i za vůli předávat své zkušenosti dál.

10 30.01.2020

Dle anotace se jedná o románové vzpomínky. Já bych knihu popsala spíš jako sepsané střípky vzpomínek na dobu nedávno minulou. Všechny hlavní postavy (Eva - Zdeňkova maminka, Zdeněk a jeho kamarád Jirka) knihou tak elegantně proplouvají, ale vlastně je za celou tu dobu moc nepoznáme. Prožíváme s nimi různé příhody jak ze soukromého, tak z pracovního (to především) života, ale tak nějak na povrchu. Zdeněk i Jirka strašně rychle a nečekaně v knize dospějí, založí rodiny a nic z toho s nimi neprožíváme jako příběh. Nehodnotím to zákonitě negativně, jen mi ty postavy prostě nepřirostly k srdci.
Zážitky z předrevolučních dob jsou jistě zajímavé. Mohou být i dost překvapivé pro někoho, kdo o té době ještě mnoho knih nepřečetl.
Kniha se četla dobře, jen přímé řeči a rozhovory mezi hrdiny byly občas trošku šroubované.

1 26.01.2020

Obsahově a tématem silný příběh. O umírání nepíše kdekdo a pan Palán ten proces popisuje uvěřitelně. O části knihy popisující podnikání otce Emy se nechci moc rozepisovat, ta z příběhu trčela jako kukačka z kosího hnízda. Nepatřičně.
Ovšem když už se mi líbí téma a příběh, tak bych ráda plynule četla aniž by mě rušila nebo zdržovala forma psaní. Tady se to bohužel stalo. Pořádně jsem se vlastně nezačetla celou knihu. Na vyprávění v druhé osobě bych si snad zvykla, ale absence uvozovek v přímé řeči mi vadí tak moc, že se takovým knihám zcela cíleně vyhýbám. Chci číst příběh, ne uvažovat jestli je čtený text vyřčenou větou hrdinky, vyřčenou větou někoho jiného, myšlenkou hrdinky nebo komentářem vypravěče.

3 23.01.2020

Knížce nemohu upřít příjemný sloh. Když pominu příběh a téma, tak se mi dobře četla. Žádná několikařádková souvětí, srozumitelný text, žádné přehnané hluboké filosofické úvahy ke kterým by to mohlo svádět vzhledem k tomu, že děj moc neodsejpá.
Hlavní hrdina je egocentrický chlap a děvkař, což zřejmě ženským čtenářkám nedává moc možností si ho oblíbit. U mě se tak tedy rozhodně nestalo. Ani bohatá zahraniční producentka Sylvie neoplývá charakterem, který by ve mě budil touhu dát si s ní haggis. Povrchnost a snobství celé skotské společnosti (myslím tím skupiny lidí v knize) se odrazilo v příběhu řidiče Thomase. Jestli byl autorův záměr mít v příběhu tak omezené a ploché postavy, pak je vhodné ho za to pochválit.
Ne, že by mi kniha vyloženě vadila nebo ve mě budila nutkání ji odložit nedočtenou. Ale těšila jsem se, až ji dočtu a budu ji mít z krku. Bylo na mě už trochu moc, číst tolik stránek textu o myšlenkách promiskuitního vola, který na jednu stranu neustále omílá své nízké sebevědomí a na stranu druhou se tváří, jako kdyby to byl právě jeho penis, na co čekají ženy tohoto světa aby v nich probudil dosud neobjevené vášně.
Každopádně bych řekla, že je dobré, když se švec drží svého kopyta a pan Svěrák ml. své filmařské kariéry. Můj oblíbený spisovatel se z něj bohužel nestane.

12 21.01.2020

Přečtení prvních dvou stránek mě skutečně vyděsilo a musela jsem se podívat, jestli Rowan Coleman náhodou není pseudonym pro Rosamunde Pilcher nebo jestli kniha nebyla vydána v edici Harlequin. Sexy stavař zalitý potem, zralá žena s pocity panny před prvním polibkem, konverzace hodná pubertálních dětí. Naštěstí jsem ale knihu s vyděšeným výkřikem neodhodila a udělala jsem dobře. Po delší době beletristická kniha, která mě opravdu bavila a ani jednou jsem se do jejího otevření nemusela nutit.
Příběh ženy postižené Alzheimerovou nemocí je zajímavý. Vlastně celá kniha byla dost rozvláčná, jak někdy knihám vytýkám absenci příběhu tak tady vlastně také žádný velký nebyl. Od začátku člověk věděl kam to směřuje, celá knížka byla v podstatě o tom samém. A přesto to bylo napsané tak, že jsem se nenudila, měla neustále chuť číst dál, držela Claire palce aby to zvládla co nejlépe a členům její rodiny palce i pěsti, aby se z toho nezbláznili. Člověk si říká že je to strašný osud, zpravidla je vám líto toho nemocného když na něco takového přijde řeč, ale tady byli krásně vtaženi do děje všichni členové rodiny.
Na knize mi trošku skřípaly dvě věci. Příběh Caitlin byl dle mého už trošku moc na úrovni jednoduchých románků o lásce. Ale nic tragického, kvůli čemu bych knihu zavrhla. Druhá věc bylo to, že jsem od začátku tušila, kdo je Ryan a nebylo to pro mě překvapení.
Od autorky si určitě ještě něco půjčím.

6 17.01.2020

O životě a soukromí Santiniho toho, dle dostupných informací na netu, není moc známo. Autorka tedy vzala známé skutečnosti (jména a počet dětí, jména a počet manželek, předpokládaná touha Santiniho po šlechtickém titulu, stavby apod.) a zapracovala je do románu. Mě to zapracování přišlo trošku neohrabané, dialogy mezi postavami umělé. Rozhovory mezi Santinim a zadavateli jeho staveb se autorka snažila seznámit čtenáře se skutečnostmi souvisejícími právě se stavbami, proto možná občas působily spíš jako poučka, než jako reálný dialog.
Dle autorky zřejmě téměř všechny Santiniho myšlenky patřily buď architektuře nebo Bohu, či Satanovi v části jeho života. Toho Boha tam na mě bylo už moc, ale to je zřejmě můj problém. Nicméně můj celkový dojem z knihy je, že potencionálně velmi zajímavé téma bylo zpracováno velmi povrchně do knihy ve stylu románu pro ženy. Zasloužilo by si mnohem víc.

5 15.01.2020

Rozvleklé psaní plné popisů zcela nedůležitých a nezajímavých věcí je zřejmě typické pro řadu severských autorů. Můj šálek kávy to není.
Následuje spojler.
Anotace hovoří o pádu komunismu v Evropě a o rakovině matky hlavního hrdiny. Tyto okolnosti se zdají být pro děj knihy důležité. Nejsou. Ta první je pouze zmíněna v malé části knihy v souvislosti s pádem Berlínské zdi, zcela bez souvislosti s příběhem (celkově o příběhu v knize nemůže být řeč). Matčina nemoc se sice knihou táhne jako zdánlivě důležitá okolnost, ale není. Kniha je o sebestředném a omezeném chlapovi, který ani v sedmatřiceti letech není dospělý a má dojem, že se všechno točí kolem něj. Když máte dojem, že jede za matkou aby jí pomáhal procházet peklíčkem nemoci a ucítíte vůči němu trochu sympatií, tak vás autor rychle probere a vy definitivně seznáte, že hlavní hrdina je vůl.
Kniha nemá konec. Vlastně vůbec nevím, co chtěl autor sdělit.

2 13.01.2020

Hodnotím jen třemi hvězdami především proto, že anotace neodpovídá obsahu. Očekávala jsem totiž, že se jedná o zápisky z života ve stalinských koncentrácích. Že budu číst příběh autora, že poznám jeho osobní zážitky z let věznění. Zejména přirovnání k Solženicynovi tomu napovídalo. Takových zážitků a osobního příběhu tam ale bylo pomálu. Autor nás seznamuje s řadou historických souvislostí a politickou situací od období první světové války až do doby padesátých let. V knize zazní velice mnoho (chvílemi bych řekla až příliš mnoho) jmen, člověk se v tom při čtení za chvíli ztrácí. Autor hodně popisuje odposlechnuté příběhy a osudy různých lidí. To ale jen ve zkratce.
Nicméně i přes to všechny informace v knize jsou velice emotivní, silné a děsivé. Když se člověk odpoutá od trošku encyklopedického stylu psaní, tak tam najde opravdu zajímavé věci.

1 04.01.2020

Zřejmě tedy dle dosavadních hodnocení půjdu proti proudu, ale já všeobecné nadšení z knihy nesdílím. Jako text pro pobavení mě to bavilo asi tak do jedné třetiny, pak už ne. Autor se snaží popisovat své pracovní dny ve stacionáři pro autistické děti a snaží se různé příhody s dětmi popisovat humorně. To mu jde dobře. Prokládá to ale svými rádoby filosofickými úvahami typu "lidskost unavuje, očekávání unavuje, nezájem unavuje" a komentáři o tom, jak ho jeho práce naplňuje a jak ji dělá s láskou a kolik mu toho dává. Kdyby tam těchto vět nebylo tolik, tak bych mu to věřila. Takhle mi to přijde jako póza. I když možná se to dá vysvětlit tím, že (jak jsem se na konci dočetla) psal autor tyto krátké textíky původně jako blog. Takže každý textík s určitým časovým rozestupem. Tak by se asi dalo pochopit, že má potřebu nás v každé druhé kapitole informovat o tom, že je z práce vyšťavený a i přes to ji dělá s láskou a že má děti rád. Jako blog tedy ano, ale na knihu to pro mě nestačí.
Obávám se také, že autor svou knihou vytvořil spoustu zkreslených názorů na autisty. A sice že s nimi člověk prožívá vtipné situace, že jedí zubní pastu, že se počůrávají, že tam sice jsou nějaké sklony k agresivitě, ale to je zmíněno spíš okrajově. Takže péče o ně je vlastě z větší části vtipná. Viděla jsem v televizi dokument o rodičích, kteří vychovávají doma své autistické děti. Tyto děti je často mlátí. V dokumentu seděl pán vedle svého syna na gauči a syn mu najednou začal bušit do hlavy. Vůbec se nedivím, že někteří rodiče dávají své postižené děti do stacionáře, kde se o ně dokážou dobře a s odbornou péči postarat, a berou si je na víkendy. V knize jsem měla pocit že cítím kritiku takových rodičů.
Také by mne zajímalo, jak se podle autora mají lidé chovat když potají jeho na procházce s dětmi? Protože jak jsem se dočetla, tak když se na ně lidé dívají, tak je to špatně, protože civí. A když se snaží dívat jinam, tak je to také špatně, protože tím vyjadřují odmítavý postoj.
Tedy kniha jako oddechovka ujde - ale nečíst na jeden zátah. Druhý díl mne určitě mine.
A málem bych zapomněla - opět umělé nafukování velikosti knihy. Široké řádkování, kolikrát až půl stránky vynechané na předělu kapitol, nadpisy příliš velké, ohromné mezery mezi nadpisem a textem a ještě navíc celé stránky věnované třířádkovým prupovídkám.

8 04.01.2020

Na obálce mého vydání z roku 2015 je uveden komentář Stephena Fry: "To nejskandálnější a nejrozkošnější, s čím lze zalézt pod peřinu."
Já osobně si nejsem jista, jestli bych použila výraz "nejrozkošnější". Spíš bych napsala "nejzábavnější". Příběh Charlieho Mortdecaie je bláznivý, šílený, praštěný, zábavný, plný ironie a opravdu ideální na to, aby si s ním člověk zalezl pod peřinu. S tím příběhem, ne s Charliem. Jsem velice ráda, že mne letošní čtenářská výzva na tuto knihu přivedla, protože jinak bych ji jistě minula a to by byla škoda. Je to super čtení na dovolenou nebo prostě jen tak, pro zábavu. Nemusíte nijak hluboce přemýšlet, dumat kdo je vrah nebo se nějak moc soustředit na děj. I přesto se ale autor vyvaroval toho, abyste jako čtenář dopředu tušili co vás na dalších stránkách čeká.
Vytkla bych knize dvě věci. První se týká děje - od průchodu bažinami se konec už podle mého trošku moc táhl. Druhá se týká překladu - pokud jsou v knize francouzské citáty nebo rčení a překladatel se je rozhodne ponechat ve francouzštině, tak bych čekala, že pod čarou uvede překlad. To se nestalo a dost mi to vadilo.

4 26.12.2019

Knihu považuji za velmi zajímavou, přečetla jsem ji během dvou odpolední, musela jsem vědět jak to s Annou a Vlaštovčím mužem dopadne.
Dle anotace je kniha určena pro mladé, dospívající čtenáře. Já jsem ji četla se zájmem a to mám dospívání už hodně dlouho za sebou.
Kniha plná krásně popsaných tajemství a poetiky i přes to, že pojednává o snaze uniknout smrti z rukou vojáků ve válkou sevřeném Polsku. Způsob, jakým Vlaštovčí muž sedmileté Anně vysvětluje některé věci, je úžasný. Tajemství, náznaky, cestovština - to všechno velice oceňuji. Přes veškerou poetiku vás ale autor nenechá zapomenout že je válka a Anně i Vlaštovčímu muži jde o život. Škoda, že ke konci bylo odposlechnutím rozhovoru naznačeno něco z pravdy o Vlaštovčím muži. Možná by bylo lepší nechat ho jako tajemství. Po celou dobu čtení jsem jim držela palce a modlila se, aby knize autor udělal konec. Aby to pro mě nebylo jedno z dalších zklamání, protože vyšumí do ztracena a příběh nebude uzavřen. No a to se, bohužel, stalo. Za mě minus jedna hvězda za nedotažený konec.

3 23.12.2019

Tato kniha už tu jednou vložena a hodnocena je - jako e-kniha:
https://www.databazeknih.cz/knihy/smrt-a-pohrby-slavnych-316607

Váhala jsem mezi 2 a 3 hvězdami. Autorka jistě o tématu protektorátu něco ví a pokud přečetla všechny knihy, které jsou uvedeny jako zdroje citací, tak klobouk dolů. Ovšem čekala jsem od knihy mnohem, mnohem víc. Dějiny každodennosti tam v podstatě byly popsány minimálně. O reálném životě lidí a třeba i konkrétních rodin jsem se mnoho nedozvěděla. Jen všeobecně známé informace o lístcích na jídlo, o šatenkách, o nedostatku potravin. Na vydání speciální knihy o dějinách každodennosti protektorátu to chtělo asi nastudovat mnohem víc. V tomto směru mne zaujaly snad jen informace o cenách některých potravin a pochutin.
Beru knihu především jako zdroj inspirací na knihy, ze kterých čerpala autorka. Některé si jistě přečtu.
Vytkla bych také formát vložených fotografií. Obrázky dobových dokumentů jsou tak malé, že si člověk často obsah dokumentu nepřečte než s lupou.
Vzhledem k velikosti knihy (malá, útlá, přečtete za odpoledne) to asi nemohlo dopadnout jinak, než že autorka jen klouže po povrchu různých témat.
Kdybych tuto knihu nezakoupila a nečetla, o nich bych nepřišla.

4 22.12.2019

Nečetlo se mi to dobře. Několik příběhů, několik navzájem nesouvisejících osudů, kniha plná úvah, filosofování a alegorií. Na můj vkus jimi byla kniha přeplněná. Našla jsem si tam několik myšlenek, teré se mi líbily a které bych si zapsala do zápisníku citátů, kdybych nějaký měla. Ale často jsem se musela v knize vracet o několik řádků zpět, protože jsem se ztratila a najednou mi nebylo vůbec jasné co čtu. Druhá kapitola o Tamině a jejím pobytu na ostrově dětí se mi vůbec nelíbila, skrytý význam jsem nepochopila. Neustálé převracení významů, kdy autor popisuje myšlení nebo chování svého hrdiny a najednou to vše postaví do zcela jiného světla a všechno je jinak, mi přijde zajímavé pokud se objeví občas, jednou nebo dvakrát během knihy. Pokud to přinese čtenáři nový pohled, prozření že ne všechno je tak, jak na první pohled vypadá. Pokud se to ale objevuje v každé druhé kapitole .... čeho je moc, toho je příliš.

7 21.12.2019

Pro čtenáře, kterého zajímá téma holokaustu a osudu Židů za války, je Deník Anny Frankové povinná četba, základ knihovny. Nemůžu hodnotit čtivost nebo styl psaní - je to deník malé holky. Tato kniha je pro mě hodně emotivní čtení právě proto, že se jedná o jednu dívku. O konkrétní Annu, jejíž tvář známe z fotografií. Víme, že ta dívka existovala a dokážeme se (můžeme se snažit) do jejích pocitů vžít. Popis osudu konkrétní osoby nás vždycky víc zasáhne než informace o milionech anonymních obětí. Zamrzí zbytečná zkáza takovéhle dívky, která se jeví být velmi milá, citlivá a inteligentní. Na mysl se mi dere srovnávání s dnešními náctiletými a o to víc je mi z toho smutno.

12 20.12.2019

Další z knih u kterých mě mrzí, že nemohu dát víc hvězdiček nebo nějakou výjimečnou, zlatou hvězdu.
Téma to není jednoduché. Paní Šimková popisuje léta strávená v komunistických kriminálech. Neuvěřitelných 14 let. Čtrnáct let! Ať si každý vzpomene co všechno v životě prožil za uplynulých 14 let a zkusí si představit, že by ty roky nebyly. A že byli lidé, kteří po kriminálech strávili let mnohem více.
Každodenní zážitky z žaláře Dagmar Šimková popisuje velmi čtivě, srozumitelně, přehledně. Věcně popisuje zkušenosti, u kterých člověku tuhne krev v žilách a mozek v hlavě - mučení vězeňkyň sadistickými dozorci a dozorkyněmi, násilí páchané mezi vězeňkyněmi, brutální vraždy přikryté prohlášením o srdeční zástavě.
Líbí se mi její přístup ke vzpomínkám a přiznání, že nic nebylo jen černé nebo bílé. Vězeňkyně sice "šustily hedvábím", ale zároveň to byly lasice a megery. Musely být, aby přežily. Fascinující je popis metod, které si vězeňkyně vybudovaly, aby přežily. Nejen těch, které ochrání tělo ("Jak můžeš spát v těch špinavých hadrech?" dotírám. "Jestli tohle všechno přežiješ, stačí ti jedna vana horké vody smýt všechny smrady a špínu. Ale revmatismu se nezbavíš nikdy."), ale i těch na ochranu duše. Záchodová universita, učení se cizím jazykům, přednášky o umění a historii, vnitřní zákony a pravidla.
Ještě větší hloubky knize dodává popis příběhů některých ostatních vězenkyň. Popisy jejich případů (nepolitických), které je přivedly za katr a Dagmar s nimi musela sdílet prostor. Trápení s cikánkami a lesbičankami. Hlad, zima, strach.
Jedna z mála knih, u jejichž čtení jsem si nemohla dát kávu a zákusek. Prostě mi to z úcty k osudu popisovaných žen nešlo.
To, že by tuto knihu povinně měli přečíst všichni středoškoláci, netřeba rozvádět. Myslím, že pro utváření jejich světonázoru by jim tato kniha dala víc, než všichni Jiráskové světa.

26 20.12.2019

Styl psaní pana Formánka mám velice ráda. Opět jsem si potvrdila, že se na tomto mém pocitu nic nezměnilo. Oči člověku kloužou po odstavcích a stránkách samy. Nemusíte se prokousávat žádným balastem zbytečných slov a předlouhých souvětí. Kniha je útlá a přečtete ji za chvíli.
Téma je hodně silné. Kdyby nic jiného, tak velmi vysoko oceňuji autorovu upřímnost a ochotu přiznat, že se jedná o jeho příběh. Je mi jedno do jaké míry jsou postavy v knize skutečné a do jaké míry smyšlené, protože jsou pravdivé.
Číst knihu o místě, kam se nikdy nechcete dostat, je vnitřnosti rozechvívající zážitek. Nelze si při čtení knihy nevzpomenout na film Dobří holubi se vracejí.

10 15.12.2019

Kniha čekala v mé knihovně, protože jsem si chtěla přečíst fejetony autora Dvou tisíc slov. Téma čtenářské výzvy se tedy velmi hodilo. Nutno ale přiznat, že nemít ji ve výzvě, tak ji zasunu zpět do knihovny po prvních dvou fejetonech. Takhle jsem ji musela přelouskat a nebyl to pro mě čtenářsky příjemný zážitek. Předně nejsem fanoušek fejetonů. To fakt musí být, aby mě nějaký zaujal. Ze Srpnového roku to nebyl ani jeden.
Způsob psaní pana Vaculíka mi hodně neseděl, často jsem se musela k větám vracet a číst je znova, abych je pochopila. Některé mi ani nedávaly smysl. Nějak to na mě celé působilo arogantně a povýšeně ("Při ní cítím, že jsem přece jen o čárku nad upadlým obyvatelstvem země, jejíž muži zapomněli na svou sílu a kde v obchodech se zbraněmi stojí ženy frontu - na řemínky a náhubky pro psy."). Můj druhý dojem z řady fejetonů byl ten, že autor vlastně ani neměl o čem psát a co říct, ale psát chtěl nebo musel. A musím přiznat, že při jeho kritice režimu mi neustále vyskakovala na mysl skutečnost, že byl dlouhá léta - a především v letech procesů s Dr. Horákovou - členem strany. Mám problém mu některé věci uvěřit.

1 15.12.2019

Kdybych měla charakterizovat žánr této knihy, tak jsem v koncích. Částečně se jedná o cestopis - pan Burian vypráví o svém pobytu na Islandu, popisuje svou cestu, vypráví o lidech se kterými se potkává a o tom, co krásného vidí. Částečně je to naučná kniha, protože autor se nespokojí s tím, že popíše co vidí, ale ke spatřenému nás informuje o souvislostech, historii, původu. O Islandu a jeho historii se v této knize dozvíte mnoho. Částečně je to průvodce, protože o navštívených místech nepíše jen své dojmy, ale také fakta a informace, které člověku (jako případnému turistovi) mohou pomoci sestavit itinerář cesty. Navíc je kniha krásně a přehledně členěna - na první pohled (podle typu písma) se orientujete a víte, zda čtete autorský text, věcný a turistický popis přírodní památky nebo citaci ze starých novin.
Kniha je doplněna fotografiemi, které samozřejmě (bohužel) tiskem v knize kvalitativně dost utrpěly, ale stejně jsou krásné a jsou tam fajn.
Způsob psaní a vyprávění pana Buriana shledávám velmi čtivým, milým a vtipným. Mám jeho texty i hudební vystoupení velmi ráda.

3 14.12.2019