Byly jsme tam taky

Byly jsme tam taky https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/45978/bmid_byly-jsme-tam-taky-pwC-45978.jpg 4 448 124

Vzpomínky ženy, která byla v 50. letech vězněná z politických důvodů společně s Růženou Vackovou, Dagmar Skálovou, či Ninou Svobodovou. Strhující próza, při jejíž četbě běhá mráz po zádech.

Komentáře (124)


Friedulka
Friedulka
17.12.2023 2 z 5

Kniha přináší takové střípky, útržky. Vzhledem k tomu, že se jedná o autobiografii, očekávala jsem více náhledu do nitra vězněné ženy, ale rozumím, že čas může vzpomínky obrousit, či ne každý chce a dokáže své pocity odhalit.
Příběh by mi více vyhovoval pojat chronologicky či tematicky, v případě retrospektivy bych věnovala více prostoru jednotlivým událostem, mezníkům, spoluvězeňkyním. Velké množství fotografií z doby před uvězněním mi přišlo irelevantní.

Achillesaželva
Achillesaželva
02.10.2023 5 z 5

Dagmar Šimková řekla, že jednala vždy tak, aby si zachovala morální integritu. Toto postavila výš, než jakýkoliv ústupek pro vlastní pohodlí. Obdivuhodná žena! Kromě silného příběhu, samozřejmě, je naprosto brilantní i její literární um, který činí četbu knihy skutečným zážitkem. Syrové líčení brutality komunistických ženských věznic vyvažuje něha, kterou v sobě Dagmar, jakoby samozřejmě, uchovala. Ona nezahořkla; a nemusí to ani zmiňovat přímo, pozorný čtenář si toho všimne. To činí její příběh výjimečným a mimořádně krásným. Její křesťanská víra stojí, pochopitelně, v centru celého jejího života, ale Dagmar je velmi decentní a nemá potřebu se takto prezentovat. Doporučuji!


kuruteku
kuruteku
23.11.2022 5 z 5

Díky diskusím nad Bílou Vodou Kateřiny Tučkove jsem se dostal k této knize a poslednímu vydání. Nelehké, neradostné, ale velmi podnětné. Vezmi člověku svobodu a jen z těch vnitřně nejsilnějších se nestanou zvířata - v době války, zdražování, rozvalu mnoha hodnot a zpochybnění mnohého to není jen žaloba na minulý režim, ale i varování. A když v doslovu připomínají Jevgeniji Ginzburgovou, tak mně kniha připomněla Varlama Solomova. Zdánlivě nepolitické, strohé pojmenování živé reality je často přesvědčivější než politické rozbory.

mirektrubak
mirektrubak
19.09.2022 5 z 5

„Byly jsme postaveny tváří v tvář něčemu novému, dosud neznámému. Bylo to promyšlené, vědecké spiknutí proti tomu, co člověka odlišuje od ostatních tvorů. Nešlo totiž ani tolik o náš fyzický zmar jako o rozšlapání mozku člověka, jeho mysli, přes kterou se tunovým cvalem slonů řítila lež, teror a propaganda. Šlo o to, vyrvat z hrudi člověka srdce, přinutit jeho duši k otrocké prostraci a zdupat ji a pošlapat jako rohož u dveří. Zničit vědomí lidského JÁ, aby přestalo existovat. Když člověk ztratí vědomí sebe, jeho tělo není nebezpečné.“

Před časem jsem nedlouho po sobě navštívil Osvětim a dům Anny Frankové. A přestože kontakt s odlidštěnou továrnou na smrt byl mimořádně tísnivý, ještě hlubší prožitek smutku, úzkosti a jakéhosi intenzivního a intimního spolu-prožívání jsem měl v Amsterdamu, když jsem se mohl při procházení jednotlivých místností zadního traktu jakoby duchovně dotýkat konkrétního osudu konkrétního člověka – a skrze jednoho člověka snad i snáze pochopit brutalitu celého historického období (do té míry, do jaké to z pozice mého blahobytného a bezpečného života pochopit lze). Vzpomněl jsem si na to při čtení vzpomínek paní Dagmar hned několikrát, protože ve mně vyvolávalo velmi podobné pocity – ve srovnání s monumentálními díly, jako je třeba v doslovu zmíněný Souostroví Gulag, sice paní Dagmar nemůže posloužit komplexním pohledem a statistikami, ale drtivý emoční dopad je právě v pocitu blízkosti, který Dagmar vytváří svým věrohodným a otevřeným pohledem na nejkrutější léta svého mladého života.

Brutalita bolševického kriminálu byla v knize trvale přítomna a neustále drsně připomínána. Nešlo necítit hněv a odpor k brutalitě žalářníků a nelidskosti celého režimu. Při čtení jsem ale cítil zvláštní nelibost v místech, kdy Dagmar konstatuje, že nejen aktivní členové režimu, ale celý národ na ně zapomněl, nesoucítí s nimi a zřejmě je dokonce i vnímá jako spravedlivě potrestané. Zdá se mi, že když dnes přemýšlíme o tom, jestli si můžeme z knihy přenést do našich životů nějaké varování, mohlo by to být právě toto: nejspíš nám reálně nehrozí, že bychom se stali sadistickými dozorci, ale může se nám stát, že ztratíme citlivost pro oběti totalit a že pro nás jejich právo na důstojný život nebude důležité. Paní Dagmar o tom píše takto: „Lidé si zvyknou na nová slova, a mnozí uvěří, protože opakujeme-li stále něco, zahnízdí se to v mysli zmučené stálým opakováním, mysl si odechne, že už se nemusí dál namáhat, a přijme s úlevou to, co se v ní uhnízdilo.“

Možná to bude znít divně, ale když teď, pár dní po dočtení, nad Dagmařiným vyprávěním přemýšlím, vnímám její poselství v zásadě jako radostné a optimistické. (něco podobného jsem cítil v nedávno čteném rozhovoru s opatem Tajovským nebo už zmíněnou Annou Frankovou). Její vyprávění je pro mě totiž dokladem toho, jak neskutečně nezdolný a životaschopný je lidský duch, jak nesnadné je ho zlomit a udupat do země. A nejde jen o život v biologické podobě, o jakýkoli život. Jde o život ve svých hodnotách, jde o čest a důstojnost, o zmiňovanou morální integritu. Proto ten důraz na vzdělávání a na poctivé pěstování mezilidských vztahů – jako by nám tím paní Dagmar chtěla říct, že pro ni nebyly roky ve vězení čekáním na to, až její život bude na svobodě pokračovat, ale že ten život bude hodnotně žít i v kriminále, kriminálu navzdory.
A možná to je paradox možná jen zdánlivý. Vždyť už apoštol Pavel psal Římanům, že tam, kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost. A tak ze setkání s Dagmar odcházím posílen ve svém přesvědčení, že život je úžasný dar a zůstává úžasným, i když vnější okolnosti nás mohou ponížit, spoutat a utlouct skoro až k smrti.
Bylo to silné čtení, silné jako máloco.

„Začaly jsme hromadně věřit, že nás Pán Bůh nezatížil nadarmo něčím, co bylo nad naše síly. Nerozhodl o nás mimovolně, ale protože věděl, že obstojíme, vyvolil nás k záměru, který byl tajemný, a svůj život jsme začaly chápat jako mocný úradek. Každá z nás, nepovšimnutá a neznámá světu, měla místo určené shora, kde nebude zapomenutým ošlapkem. A tak jsme věřily, že neprožíváme tragickou epizodu života, ale jeho nejdůležitější část, kde nám je nabídnuto poznat zblízka všechno, co lidský život obsahuje, od vrcholu až k temným pádům, jsme na pouti, která nás vede cestami lidského myšlení a chování, cítění, krásy a zla a všeho, čeho je člověk schopen.“

knih-o-mol
knih-o-mol
13.09.2022 5 z 5

Skvělá výpověď o ženě s neobyčejným pozorovacím talentem a schopnostÍ nazvat věci pravým jménem bez předsudků. Pro muže je to čtení které otevírá jiný pohled na vztahy a fungování společnosti. Popisy kradoucích cikánek, kriminálních, mladých dívek, které se díky straně vyplnil sen a jsou kominice, zedničky, nebo traktoristky, lezbičanky s dvojím pohlavim: mamči a tatči, z knihy nedělá pouhý záznam utrpeni, ale má přimý dopad do současnosti a připomíná mi dnešní aktivistky a genderové bojovnice za lepši svět. Kdo si myslí, že tresty v rozsahu desítek let jako čirá zvůle nejsou v demokracii možné doporučuji knihu Šum od Daniela Khanemana kapitola1 Šum v udílení trestů.

jasnyj
jasnyj
09.07.2022 3 z 5

Asi jsem očekával víc. Jenže jak byla knížka napsaná mi nevyhovovalo.

milary
milary
08.07.2022 5 z 5

(SPOILER) Ze sedmatřiceti let si čtrnáct odseděla, ta třiadvacetiletá zatčená…
Odseděla není úplně výstižné slovo.
Představuju si ledasjaké třiadvacetileté, současné i bývalé vč. sebe, v té samé situaci. Hloupost, nepředstavuju. Představit si ani omylem nedovedu, jakkoliv je ta tenká knížka sebelíp napsaná. A napsaná je výjimečně. Ke všemu…
Psaním to ale nekončí. Po čtyřicítce vystudovala v Austrálii dvě vysoké školy. Rozmáchlé studijní obory si obohatila o kurzy s víc než atypickým zaměřením. Uplatnila se jako výtvarnice, vystavovala, pracovala jako terapeutka ve věznici, byla zapojena do činnosti Amnesty International. Žila.
Ve svobodě strávila těch čtrnáct ukradených let dvakrát. A kousek. Mně se toho času zdá žalostně málo. Ale ona to tak podle všeho neviděla...

j-cizkova
j-cizkova
29.03.2022

Tato kniha by mela byt povinná pro všechny. Abychom nezapomněli co se tu dělo za zvěrstva.

huhuhu
huhuhu
25.03.2022 5 z 5

Co dodat... Snad jen, že je dobře, že se knihy tohoto typu píšou (a vydávají) a že je lidé čtou.

zimolka
zimolka
21.01.2022 5 z 5

Šílená doba,šílené zacházení s lidmi.

Mrňous1
Mrňous1
12.01.2022 5 z 5

Co k takové knize napsat???Opravdu silné čtení, jasná povinná četba pro všechny, hlavně v dnešní době. Kniha se čte těžce, neboť téma je šílené, špatně stavitelné, často jsem slzela. Ale překvapivě byly i momenty, které vyvolaly i úsměv na tváři. Paní Šimková nedělá z vězeňkyň žádné světice, vše popisuje reálně, bez příkras. Skláním se před všemi těmi ženami, které dokázaly toto přežít a zachovat si svou důstojnost a zdravý rozum. Neměli bychom zapomínat!!!

Aaloha
Aaloha
11.01.2022 2 z 5

Téma knihy hodně zajímavé, ale styl psaní mi nevyhovoval. Bylo tam hodně úvah jaký je život teď mimo věznici a jaké to asi bude venku až je pustí na svobodu. Přeskakování mezi příběhy spoluvězenkyň, občas jsem se v tom ztrácela. Celkově se mi to špatně četlo.

Michla76
Michla76
09.11.2021 5 z 5

1. vydání originálu 1980 byl zřejmě samizdat??? Nevím, ale vysvětlovalo by to poněkud zvláštní jazyk, jakoby šlo o velmi nepovedený překlad. Málem mě to odradilo, což se NAŠTĚSTÍ nestalo. Silné a opravdové. Syrové - zdánlivě bez emocí a zaujatosti - líčení zvěrstev nejhoršího kalibru, to vše před necelými 100 lety. To je ještě tak nebezpečně blízko a tolik lidí už zapomnělo. Neměli by. Nikdo by neměl.

ujira
ujira
31.07.2021 5 z 5

Kolik statečných a čistých a krásných lidí bylo zničeno komunismem a jinými -ismy, stále jejich příběhy nestačí, aby si lidé uvědomili zvrácenost režimů a postižení národů, které pod -ismy žily. Jsme poznamenaní kolektivní vinou i když jsme nic neudělali, nebo právě nic neudělali. Chválím Paměti národa, že zachycují i drobné osudy lidí.

ještěrka38
ještěrka38
07.07.2021 3 z 5

Kniha se nečte moc dobře a je hrozné, co si ty ženy musely vytrpět. Nicméně kniha se mi moc nelíbila...

Jirinamac
Jirinamac
22.06.2021 5 z 5

Toto je vyprávění o skutečném životě prožité v 50. letech v českých věznicích. I tato doba by se měla připomínat. Páchané zlo bylo srovnatelné s koncentráky, ale tady se tak chovali Češi k Čechům. Mnoho vězňů se propuštění nedožilo. Taky 14 let komunistického kriminálu vyžadovalo silné jedince. Prvně byla knížka vydaná v exilovém nakladatelství v Torontu r. 1980

Akana
Akana
29.04.2021 5 z 5

Podobných osudů "stvořila" komunistická zvůle nepočítaně, příběh Dagmar Šimkové má ale tu výhodu, že mu jeho autorka dokázala dát strhující a přitom neexhibující literární formu, formálně vytříbenou ale pořád dost syrovou. Snaží se postihnout všechny možné stránky vězeňského života tak, jak ho vnímaly ty "politické". Nechce čtenáře jen šokovat, ale především mu dát pocítit duševní pochody hrdinek, jejich každodenní boj za zachování špetky důstojnosti a radosti uprostřed všeho ponížení. A to se jí podařilo mimořádně sugestivně.

Biba_with_Book
Biba_with_Book
19.04.2021 5 z 5

Na teto knizce nemam nic co bych hodnotila. Syrove vypraveni zeny, ktera si prosla vezenim mj., proto, ze nemela ten "spravny" nazor. Hlavne budme bdeli at se nic podobneho jiz nikdy neopakuje.

lachtan77
lachtan77
02.04.2021 4 z 5

knížku jsem si půjčil z knihovmy kamaráda mého známého. Spolu s ní ještě další tři o osudech lidí vězněných komunisty nebo za války. Jelikož jsem hodně četl o koncentračních táborech a gulagach zaujalo mě téma politických věznů Československa. Toto je velmi silný příběh ženy nebo spíš žen, které byly semlety režimem.


Pravda je, že jsem trochu bojoval se stylem psaní a vyprávění. Taky jsem čekal víc detailů o udávání, obvinění a hlavně z výslechů. Jinak ale zajímavé a poučné čtení

Files
Files
20.02.2021 5 z 5

Povinná literatura pro všechny, kteří si myslí, že dříve bylo lépe!