Clivicus
komentáře u knih
Sofistés
Platón
Plně souhlasím s paní Jass o náročnosti a těžkosti tohoto dialogu. Zde jest člověku pilně slova rozjímat než jen s ními jít. Tato rozmluva se jistě musí přečíst vícekrat, aby člověk zvěděl, kdo to vlastně je ten sofista.
Nyní si však má mysl zaslouží řádný odpočinek. Už rozumím, proč v Platónových dialozích ten druhý vždy spíše tomu prvému mluvnějšímu většinu odkývá a s ním souhlasí.
Toto filosofické dílo vskutku dochází pěti hvězdiček pro tíhu a hloubku tak těžko dosažitelnou.
Filébos
Platón
Rozmluva mezi Sókratem a Prótarchem, která tu nese název jedince nejnečinnějšího, je na mysl obtížná. Líbí se mi, že Platón (tu Sókratés) zcela slast neodsuzuje ani rozumovost nerozumně nevyvyšuje, nýbrž nachází v obou část celku. Připomíná život pouze rozumový a slastný, vida v obou nedokonalosti a nelady. I přesto, že se dokonalý život skládá ze slasti i rozumovosti, to, nikoli ono, drží nadále převahu, jsouc blíže pravdy a čistoty, mezitímco slast je dobrá pouze v čistých formách, tkvících v duši než v těle.
Opravdu čtivý a k myšlení ženoucí dialog.
Matka kopce
Marie Kubátová
Zpráva, kterou nám chtěla M. Kubatová sdělit skrze tento příběh, se těžko chápe. Klíč ku pochopení nám je, domnívám se, krakonošování a Anežčiny zákony. Dle těchto obyčejů se řídí onen svět, v který vstoupil protagonista a ke kterému lnul právě pro ony obyčeje, v nichž nachází cosi doma chybějícího.
Krvavá předehra: Španělská občanská válka a zahraniční intervence 1936–1939
Roman Cílek
Nejen, že autor není s to zřít dějiny nezaujatě, nýbrž ani psát literaturu faktu nedokáže. K prvé výtce dodám jen, že kniha je, jako by ji psal bolševický republikán z oněch dob, ovšem i ten by snad znal rozdíl mezi historií a historickým románem. Místo, aby autor položil dějinné souvislosti, předpoklady války a politickou atmosféru ku pochopení oné války, nás zabaluje do minuciózních případů, jejichž účelem je pouhé napětí čtenáře k jeho románu. Tato kniha není hodna čtení lidí, kteří ctí opravdovou literaturu naučnou a ne tenhle blivajs.
Ciceróna řeči za básníka Archiu a za Milona
Marcus Tullius Cicero
O obraně Archia;
Cicero předkládá hájení s hlediska právního velmi strohé a tak říkajíc sečné. Upozorňuje v něm na čirou skutečnost, že úřední listiny v Herakleji Achia nezachycují proto, že byly během války spáleny. Archiovu nepřítomnost při sčítaní lidu římského zdůvodňuje jeho účastí na vojenských výpravách Lucullových. Dodává i pár jiných dokladů jeho sepětí s Římem.
Jádro však celého hájení je vychvalování poesie a literatury a zejména jejích tvůrců, neboli básníků. Vůbec se diví nad váháním poroty, vždyť se jedná o vzdělaného basníka. Cicero přede všemi zpytuje svědomí, že si ve volném čase čte literaturu, že ho to žene vpřed. Uznává, že čtení jen pro čtení je marnost a ztráta času. Pro Cicerona jsou (dobří) básníci obdařeni jakousi boží jiskrou, kterou sejí do svých básní. Obzvláště pro obranu římského občanství svého klienta vyvyšuje Archia za ta jeho díla, která oslavují činnost Říma.
Při čtení této obrany člověk zapomene, že to je hájení, jsa jakoby vnořen do filosofické úvahy. Nad jedním moudrem jsem se musil pozastavit: Neque enim est hoc dissimulandum (quod obscurari non potest) sed prae nobisferendum: trahimur omnesstudio laudis, et optimus quisque maxime gloria ducitur. Ipsi illi philosophi, etiam in eis libellis quos de contemnenda gloria scribunt, nomen suum inscribunt: in eo ipso, in quo praedicationem nobilitatemque despiciunt, praedicari de se ac nominari volunt.
O obraně Milona;
Je dle mne slabší než jiné řeči, Cicero v nich zní trochu žebravě až zoufale. Argumenty má ovšem silné, že se divím nad uznáním Milonovy viny. Mnohdy se obrací k senátu, připomínaje, že bez Milonových činů by nebylo takové blaho. Lze cítit zášť Ciceronovu vůči Clodiovi, na němž nezapomíná připomínat, kromě jiných četných neřestí, jeho krvesmilství.
Čtvero řečí Katillinských
Marcus Tullius Cicero
Smekám Ciceronovi za odhalení spiknutí takého rázu a jeho horlivosti, kterou lze cítit v čtveru řečí Katillinských. Dnes je těžké uvědomit si váhu Ciceronova činu, kterým obrátil zločinné touhy po zničení Říma v prach. Jeho řeči jsou tu souvislé a jednoduché, že nikdy se v nich nedá zmotat.
Ciceronova řeč o velitelství Gnæa Pompeja, čili, Za návrh Maniliův
Marcus Tullius Cicero
Ciceronovo řečnictví jest umění, jež k nám zaléhá až podnes. V řeči o Gnaeovo velitelství jednoduše podává sled nedávných událostí týkajících se válečných konfliktů Říma a připomíná shromáždění lidu, že takou pohanu musil nést Řím, dokud nebyl povýšen onen Gnaeus Pompeius do generálského postu, jehož přesvědčivě vyvyšuje jeho zásluhami a nečekaným vzestupem, ve světě vůbec nevídaném. Vybízí přítomné, aby dbali slávy a dobra impéria, že jediný Gnaeus jest s to zachránit situaci na východě.
Výmluvnost Ciceronovy mluvy je uměním vskutku vznešeným.
Temno
Alois Jirásek
Opravdu jsem z Temna zklamán. Od Jiráska jsem četl Proti Všem, které mě velmi zajalo a četlo se dobře. Proti Všem a Temno mají podobnou stavbu; pár nesouvisících dějů se v průběhu potkají a zasahují se. Člověk tedy čeká, že se všechny proudy příběhu některak projeví, což se v Proti Všem dle mne povedlo Jiráskovi skvěle, leč tady...
Už v třetí čtvrtině knihy mně bylo jedno osudu asi půlky postav, jejichž role v knize jsou srovnatelná s automaty v naší době, stojící v pozadí. Pro počet stránek tohoto díla jsem čekal jakési opus magnum, ale dvě třetiny jsou prostě vycpávky. Některé chvíle v knize člověka vskutku napnou a napruží, ale děj vždy pokračuje tuze nudně. Ani konec samotné knihy není zajímavý. Já se vlastně nadále ptám, kde je ta zápletka?
Od A. Jiráska bych doporučil jiná díla.
Husitství a husité
Petr Čornej
Od šestnácti studií jsem čekal spíše krátké výklady a bádání o okrajových tématech, leč obsah byl zcela jiný, začež musím říci, že tato Čornejova kniha daleko přesahuje průměrnost jiných děl. P. Čornej do stěžejních témat vnáší jasnost, vymycuje mýty a báje, ačkoli jak je zdůrazňováno, každý je sevřen svou dobou nejsa proto s to uchopit dějiny v čirosti, beze lží a klamů.
Jeho dílka tu pobízejí čtenáře k hlubšímu jádru věci, zejména u interpretace husitství pozdějšími pokoleními, u kterých Čornej druhdy neváhá vytýkat zjevné kazy.
Doporučuji každému, kdož je milovný dějezpytu.
Král Jan
William Shakespeare
Král Jan není zrovna nejoblíbenější ze Shakespearových dramat, ale na druhou stranu, ačkoli je děj poněkud slabý, je tu promíšen humor a tragédie vskutku čtivě. Čta nikdy jsem si v duchu neřekl: ,,Probůh, kdy se to už skončí.", nýbrž jsem vždy zajat dramatem toužil po pokračování.
Kytice
Karel Jaromír Erben
Dostatek slov a řečí tu vychválil Kytici, tudíž mi nezbývá nežli sem připnout pět blysknavých hvězd a jistotně říci, že naše poesie se bezesporu má čím chlubit.
Máj
Karel Hynek Mácha
Těžko popsat dojmy z přečtení Máje, zdali je tato báseň dobrá, či špatná. Již sama nerozhodnost nás nutí zvážit dokonce i jednotlivá písmena.
Popis přírodního děje vůkol, třebaže zabírá většinu veršů, zdá se mi druhotný proti samomluvám a pocitům Vilémovým. Právě hloubka Vilémova přemýšlení a žalu mě vybízí k uznání důvtipu tohoto díla.
Válečný deník
George Orwell (p)
Vidět válku těmahle očima se nenaskýtá každý den. Je zajímavé, jak si na válku všichni v Londýně takřka zvykli. Se zálibou jsem četl detektivní činnost Orwella, kterak mnohé noviny zkoumal a mnohých lidí se vyptával, z čehož lze utvrdit Orwellovu horoucí touhu po pravdě.
Jednou nevýhodou pro nás čtenáře je, že Orwell svůj deník nepsal pro nás, nýbrž pro sebe (tak trochu definice deníku), tudíž nám nezbývá než ob stránku se naklánět do poznámkového aparátu, abychom měli alespoň nějaké plytké ponětí o tom politikovi, o tamtom ministrovi a o oněch novinách, tj. o okolnestoch Orwellovi samozřejmých.
(spoiler) - Nečekal jsem, že narazím na Lidice.
Stručné dějiny Prahy
František Palacký
Velmi stručné, až přestrohé, dějiny Prahy. F. Palacký zachycuje věru to podstatné. Hodnotné na této knize jsou však obrázky a rytiny.
Osudy dobrého vojáka Švejka 3. a 4. díl
Jaroslav Hašek
První i druhý díl oplývaly svérázným humorem, jehož značnou absencí tato poslední kniha, třeba jinak dobrá, nedosahuje umu předchozích dílů.
Osudy dobrého vojáka Švejka 2. díl
Jaroslav Hašek
Kniha je místy suchá, ale Švejkovy příhody v Királyhidě jsou legendární. Sapér Vodička je odteď mým oblíbeným národním šovinistou, já bych na jeho místě těm Uhrům také dal pár do držky.
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, 1. díl
Jaroslav Hašek
Kam se hrabou dnešní memy, když máme tohle!?
Opravdu nechápu jak se kus hospodského dobrodružství přiblblého vojáka padělajícího psí rodokmeny tak často četl a stále čte (a číst bude, za to dám ruku do ohně). To samo o osobě svědčí, že náš Švejk je jedinečný.
Ústava
Platón
Řekl bych, že Platón je tuze moudrý filosof, leč tuze pošetilý politolog. Coby politolog jest Platón v kapitolách I-VI, v nichž nám předkládá svou utópii, počínaje nevyhnutelnou otázkou: Co je spravedlnost (a nespravedlnost)?
Odpověď hledá v ideální obci, neboť ta přece musí být spravedlivá. Nakonec se dovíme, že spravedlnost netkví v jedinci, nýbrž v harmonii jedince s celkem, totiž ať každý činí, co je nejschopnější a nejzpůsobilejší dělat. Tuto prvou polovinu Ústavy nepovažuji pro její zjevné podřízení jednotlivce potřebám obce (eugenika, vymýcení rodiny vojenské kasty a její pěstování atd.) za tak sofistikovanou a promyšlenou jako druhou.
Druhá polovina se opravdu zabývá filosofií. Platónův pomyslný svět, že všechno hmotné je napodobením jakéhosi svého ideálu je dle mne naprosto geniální představa o skutečnosti. Po přečtení alegorie o jeskyni jsem musel knihu zavřít a chvíli si pořádně promyslet, co jsem se právě dověděl. Také rozmluva o falešných filosofech se mi zdá velmi aktuální.
Platón je jistě geniální milovník moudrosti, ovšem druhdy chybující, sahaje svými úvahami, kam je na to jeho láska k moudrosti krátká. No co, Platón byl přece také pouze napodobením ideálního filosofa.
Faidón
Platón
Báječná kniha. Ty čtyři hvězdy jí přiděluji co kompromis mezi 3ovou filosofickou úvahou a 5ovým dějem. Stran té úvahy se dovídáme, že Sókratés přijímá věčný spánek proto, že se konečně dočká odloučení od těla, jež mu ztěžovalo cestu ku pravdě. Pak jakožto duše konečně dojde ryzí pravdy, proto tak klidně snáší smrt.
Protkánu však já vidím vadu v tomto uvažování; k čemu je člověku pravda, je-li mrtev? Cožpak nám nemá pravda pomoci žít ctně, spravedlivě, bez falší a lhaní? Zdá se mi hloupé hledat pravdu jen pro pravdu nebo filosofovat jen pro filosofování, vždyť cesta ku pravdě má být k lepšímu životu samotnému. Platón se tu však dotýká nejdůležitějších otázek našeho života, jimž se nelze vyhnout, a snaží se přes dialog najít odpovědi.
Děj samotný, především ten konec, hne všemi čtoucími. To s tím pláčem na konci mě pohnulo... k smíchu. :D
Ílias
Homér
Chvíli trvá, než člověk tuto bestii dočte, ale stojí to za to. Mně se pod ruce dostal překlad Alexandra Popea (tedy v angličtině). Českých překladů jsem nečetl, ale Pope mě svou obratností a slohem, které mé oči ještě nebyly postřehly, zcela uchvátil. Ovládáte-li angličtinu, nesmíte ho promarnit.
Ílias je starořecký epos, ale i drahná úvaha o vztahu lidí s bohy a válkou. Čest, či rodina? Milost, či pomsta? To je, oč tu běží.