Clivicus komentáře u knih

(SPOILER) Je to divná směs pocitů, kterou mám z téhle knížky, neboť ta vypráví vše vesele a s lehkou hlavou a i konec je dovršení lásky, ale mně je Mikuly prostě líto, je to sice idiot a manžel na nic, ale přesto není vysloveně zlý. A jeho slabomyslnosti zneužili ostatní, čímž ho podvedli.
Vše dochází po přečtení doslovu, ať je jaký čin horší a podlejší, přece z něho plésají čerti. Jako obraz lidského soukromí vyznívá Mandragora bohužel přesvědčivě, čemuž se mi zprvu těžko věřilo.
Na tuto povídku jistě nezapomenu.

1 26.02.2023

Dlouho jsem toužil si přečíst opus magnum člověka, kterého si tolik vážím, takže jsem si pořídil jeho knihu v angličtině.
Co J. Petersona přivedlo k této knize a jejím tématům byla otázka, kterou položil sobě (ale i všem) na začátku a předestřel svému otci v dopise na konci knihy. Jeho otázka zní, jak a proč lidé budují mýty a příběhy a k čemu slouží, když k empirickému popisu světa patrně nikoli. Ti, co sepsali příběhy o mezopotámských a egyptských bozích nebo také bibli, nebyli vědci toužící po přesném popise přírodních jevů.
Je to právě v této knize, kde je tak podrobně psáno o narativech, o jejich nezbytnosti pro kultury a jedince.
Pravdu, jakou ji známe (na otázku: co je a není?), není jediná, nýbrž přece existuje (při nejmenším je vnímána, ať už nevědomky) jiná, a to morální, mytologická (na otázku: co má a nemá být? Co mám dělat?). Je to právě skrze tu morální pravdu, jíž lze jasněji pochopit činy a mýty našich dávných předků.
Je těžké se po přečtení Map smyslu dívat na svět jinak.

3 20.02.2023

S Petersonovou první knihou tvoří tato hezkou dvojici. Ta první se zabývá vymaněním z okovů bezuzdného chaosu a tato zušlechtěním chaosu do nového řádu.
Zkrátka je to pokračování, podle mne stejně hodnotné a pádné jako díl prvý.
Opět se snaží čtenářům svět předestřít tak, jak jej předstírali naši dávní předci ve svých mytologiích a kosmogoniích. My na něj nazíráme taktéž, jen si toho nejsme vědomi, což napravuje J. Peterson.
Vřele doporučuji.
PS: Znechucují-li vás zmínky a zřetel k bibli do morku kosti, tak si raději knihu ani nekupujte :)

16.02.2023

Po přečtení Orwellových povídek Zvířecí statek a 1984 bychom si ho představili jako důvtipného spisovatele, jímž samozřejmě byl, leč po přečtení knihy této ho vidím jinak, vidím ho než jako muže slov spíše jako muže činu. Mnohem chvályhodnější než jeho sepsání je jeho odhodlanost a síla vůle v sepsání sepsané.
George Orwell byl člověk poctivý a s bohatým nadhledem, což je zde patrné. Nepodléhá výkřikům ubohých žurnalistů, nýbrž snaží se pochopit věc z pohledu lidí, skutečných lidí. Velmi výstižně popisuje politickou situaci mezi republíkany (správně identifikoval autoritářský element komunistů spjatých se Sovětským svazem, jenž s sebou přivodil pád demokracie), ba když čtu jeho výklad, zní velmi podobně výkladu Antonyho Beevora (známy historik na Španělskou občanskou válku), resp. výklad Beevorův zní podobně Orwellovu.
Bohudíky, že přežil tu střelu.

2 23.01.2023

Jsem Čornejův obdivovatel a od každého jeho díla bezděčně čekám dobré čtení, kteréžto čekání vždy dostojí svých tuh.
Kromě slídění po konšelích, leč i to zanáší čtenáře za zajímavé zákulisí pražského mechanismu, jsou snad všechny kapitoly velmi čtivé a každého zájemce o dějiny zaujmou.
Výklady pojednávají o věcech, jež lidé nezvídají ani v učebnicích, ani v popularizačních knihách. Právem, řekl bych, pokládáme husitství za jedno z nejpádnějších úseků naší historie a zrovna o těch nejskrytějších a nejjemnějších příčinách a okolnostech dovídáme se ze statí Čornejových mnoho, ba až nezaslouženě mnoho.
Doporučuji.

2 18.01.2023

Zprvu jen řeknu, že, byť byl autor sebeméně zběhlejší v antické filosofii a v Ciceronovi, překlad byl velmi zbrocen a ztřísněn autorovým archaickým jazykem, jejž tam vtěsnal a do něhož se nutil, až je text mnohými místy nesrozumitelný a zmotaný. Řídil se zaslepenými brusy, které neměly ponětí o jazyku, a bohužel tím předklad ubývá na kvalitě.
Je velice zajímavé číst Ciceronovo rozjímaní proslulých filosofických škol, kterak se je snaží kriticky rozebrat a u žádného neopomenout své výtky. Jak je řečeno i v předmluvě, ne všude byl zcela objektivní (zejména u epikurovců), ale na tehdejší dobu si člověk musí vážit jistého jeho nadhledu. Vcelku je dílo De finibus bonorum et malorum jedno z Ciceronových nejpropracovanějších a i my z něho máme co čerpat.

1 08.01.2023

Broučkův výlet na Měsíc a do 15. století je velmi zábavné čtení. Zdá se mi, jako by se snažil autor těmito dvěma povídkami, v nichž je humoru hojno, obemknout dobu současnou od utopického snění o budoucnosti (Měsíc) a od utopického snění o starých dobrých časech (husitské války), což se mi na tomhle díle nesmírně líbí, neboť obě části spolu vytvářejí hezký protiklad.
O výpravě Broučkově na výstaviště moc nemluvím, poněvadž se moc nepovedla a zdaleka není na úrovni předešlých výprav.

2 03.01.2023

Kniha plní, co na začátku slíbila, tj. podává stručný přehled biblí v Čechách a na Moravě od cyrilometodějské misie po bratry. Velmi si cením rozsáhlého obrázkového aparátu na konci.
Dějiny biblí jsou přehlížené, i když jsou spjaty s dějinami písemnictví a literatury. Knižní kultura se zde i všude jinde od biblí vždy nerozlučně odvíjela.

1 29.12.2022

Opravdu nechápu toto nízké hodnocení.
Cato starší o stáří je zrovna jedno z antických děl, jehož užitečnost a pravdivost trvá i přes obrovskou zející mezeru časovou mezi moderním člověkem a římským řečníkem.
Celý tento traktát ve formě dialogu mě hluboce poučil o obecném nazírání lidí na stáří, jež prý trápí své nositele, jak uvádí Cicero, čtyřmi souženími: odvádí od činnosti, zbavuje tělesné síly, zbavuje rozkoše a smyslnosti a je blízko smrti.
Cicero ústy Catonovými všechny výtky bystře vyvrací.
My dnešní lidé se ještě máme od dávných reků čemu učit.

3 29.12.2022

Zaujal mě jednak Komenský, jednak období, o kterém pojednává.
Uznávám, že čtení bylo tuze nezáživné a chvílemi jsem trochu usínal, zejména u příběhů jednotlivých lidí, jež zněly pokaždé stejně. Trochu jsem doufal, že se Komenský blíže zaměří i na dobu husitskou, ale Historie o těžkých protivenstvích církve české je vskutku hlavně a z většiny o pobělohorských Čechách a o Moravě.
Ovšem hledě k skutečnosti, že to nemá být bouřlivý román ani jímavá pověst, nýbrž souvislé sepsání mučedníků a soužení naší země, dá se to číst.
Doporučil bych pouze zájemcům Komenského a jeho doby, jinak poněkud úmorné čtení.

1 28.12.2022

(SPOILER) V porovnání se Ztraceným rájem je Ráj opět nabytý jen douškou. Jako douška však Miltonovo pokračování svedlo dobrou práci.
Povaha Ježíšova je tu hodně jiná od té, kterou čítáme v evangeliích a vídáme ve filmech a malbách, totiž zde je pyšná, tvrdohlavá a přesvědčená, tam je pokorná, moudrá a hřejivá. Myslím, že John Milton si byl této rozličnosti vědom a snažil se jí naznačit, co si Ježíš o ďáblu myslel; mezitím, co je Ježíš k lidem povahy nám známé, je k ďáblu nelítostný, a to proto, že k lidem onu lítost přece má, vždyť na sebe vezme břímě jejich hříchů, jak také slíbil svému Otci na počátku Ztraceného ráje, ale ďábel je pro něho jen strůjcem všeho utrpení, pro které nyní musí vůbec trpět. Ďábel má ještě tu smělost se pokusit svést Ježíše, pročež ho Ježíš porazí v jeho vlastní hře, ve výmluvnosti.

2 25.12.2022

(Přečetl jsem v angličtině)
Čtení to není jednoduché jednak pro jazyk, sice krásný a třpytivý, ale mrtvý, jednak pro blankvers, jemuž nejsem zvyklý.
Ovšem ani jedna z těchto zádrhelů nezastaví člověka před vstřebáním skvělosti tohoto díla.
John Milton se snažil ospravedlnit boží trest uvalený na Adama a Evu a na jejich potomstvo. Satan je personifikací pýchy a intelektu, nepřipouští své vady nebo viny. Ďábelské pýchání, jež všudy doprovází i člověk, má pak svést první pár od přízně boží do bolestivého života vně zdí ráje.
Všechno je psáno jadrnou mluvou.
Není divu, že jde o drahokam anglické literatury.

5 25.12.2022

Kdo jiný může napsat taký učený a čtivý výklad o řečnictví než Cicero?
Pro M. T. Cicerona nebylo povolání řečnické pouhým uměním přesvědčovat a svádět ke svým míněním, nýbrž i být znalý práva, dějin, literatury a filosofie. Každý řečník musí nést břímě morální, třeba těžké, chce-li se stát řečníkem dobrým.
Správné mravy je třeba poznat skrze činy a životy předků a Řeků a ty skrze pilné studium a učení teoretické.
Dobrý řečník se neobejde ani bez vloh daných přírodou, ani bez cvičení paměti a znalostí.
Bezesporu doporučuji každému milovníku moudrosti.

2 18.12.2022

Brownovy způsoby a myšlení jsou zajímavé, až je jimi zajímavý i celý příběh. Opravdu čtivé a místy klidné detektivky, jejichž nejbouřlivější chvíle se udávají v rozmluvách otce Browna.

2 12.12.2022

Pomsta, nevraživost, láska, přetvařování, ano, ano, to jest chvályhodný a jímavý příběh, ale ten šašek Lancelot!

Lorenzo:
Tak už konečně prostírej. Nos na stůl!

Lancelot:
To bych si nikdy netroufl prostírat nos na váš stůl, přece vím, co se smí a co ne.

Ovšem i bez Lancelota je -Kupec benátský- úžasné dílo. Děj se vyvíjel jako noty v písni. Jakož nezklamaly ony dvě chytré ženy v právním jednání mezi Židem a benátským kupcem, zdaleka nezklamal ani Shakespeare, ba nás jako v mnohých svých jiných dílech naprosto ohromil.

6 09.12.2022

Před, během i po čtení mně běhal mráz po zádech. Dostojevskij je Shakespeare ruské literatury, a to dokázal především svými opera magna Bratři Karamazovovi a Zločin a trest.
Raskolnikov je člověk, který vyzkoušel své teorie ve skutečnosti. V hlavě vše dávalo a i po selhání dává smysl. Ale všechno se zvrtlo, jako by se svět neřídil jeho řádem. Uvědomil si, že svět se řídí svou etikou. Krutá skutečnost života s ním nemá slitování. Raskolnikovovi přijde, že může obelstít život vůbec takým nesprávným přestupkem. Raskolnikov před oním činem a po něm není táž osoba.
Dostojevskij byl pravoslavný existencialista, ptal se, jak je vůbec člověk schopen žít s vědomím, že bude muset snášet utrpení mnohem větší než plody, které sklidí. Jeho odpověď zněla: žíti ctně podle Boha, přijmouti křesťanství jako jedinou dobrou odpověď. Dostojevskij byl také pravý myslitel a chtěl své myšlenky podrobit tvrdé zkoušce. Jako protihráče svých myšlenek si zvolil nejsilnějšího oponenta, Raskolnikova, jemuž dal ty nejvhodnější a nejlepší podněty a podmínky k zločinu. Tohoto oponenta vybavil i přesvědčením, že bez boha je vše dovoleno, a v něm ho i potvrdil. Poté nechal experiment perem běžet a hle toto dílo.
Naprosto mistrovský román 19. století. Toto je povinné čtení ne školou, nýbrž samo sebou.

Alfred Döblin byl na toto své dílo tak tuze pyšný, že, i když byl --Valdštejn-- přijat vcelku kladně, r. 1921 vydal kritiku svých kritiků. O to hůře se cítím, když i já mám proti tomuhle dílu své výčitky.
S třicetileté války docela stírá náboženský aspekt, jenž podle něho byl v oné válce vedlejší k zájmům mocných. Každá mocný šlechtic, prelát a vojevůdce je součástí barvitého obrazu krve, hladomoru a války.
Vůbec čtení knihy bylo těžké pro tu roztržitou změť, na začátku vskutku hroznou, bohužel však i nadále docela nesnesitelnou. Každá kapitola opakovala vlastně totéž a totéž, že to byla změť nejen nepřehledná, nýbrž i poněkud nudná. Místy je ovšem člověk rád, že se tou spletí prodral k částem zajímavým. Obzvláště mě zaujal rozklad Ferdinandova ducha.
Doporučil bych zřídka a málokomu.

1 27.11.2022

(Přečetl jsem v angličtině.)
Před čtením této knihy jsem již autora a jeho myšlenky dobře znal skrze youtube. Je to vlastně konzervativec, ačkoli taký název pro sebe poněkud zapírá, nazývaje se klasickým liberálem (což je v dněsním měřítku, co si budeme nalhávat, konzervatismus). --12 pravidel pro život-- je vlastně shrnutí předešlého díla --Maps of meaning: the architecture of belief--, v němž se pokouší spojit neuropsychologii, literaturu, náboženství a mytologii. V oné předešlé knize zkoumá význam starých příběhů, mýtů a legend, v nichž vidí moralitu tehdejších lidí a jejich vnímaní světa skrze onu moralitu. V --12 pravidlech pro život-- bere to, čeho nabyl v Maps of meaning, a svařil to do celku užitečného pro současného člověka, jenž v starých biblických příbězích a mesopotámských fábulích vidí jen primitivnost a tupost. Jordan Peterson tu dokázal vzít to, co západní civilizace nashromážďovala za všeho svého bytí, a doslova nám to vysvětlit.
Pro něj je judeo-křesťanský etos základem naší civilizace, jejíž úspěch a blahobyt jest přičíst právě této etice, čerpané zejména z bible.
Co je v této knize napsáno, není ,,nesrozumitelné mudrování a žvanění", ale upřímný vhled do způsobu žití, který přináší opravdové štěstí svému nositeli (ne ovšem to štěstí marné a nic nosné, o čemž J. Peterson bděle pojednává). Těch, kteří dílo proklínají pro autorova politická stanoviska, je mi věru líto, snad si někdy v životě uvědomí svou tupou zatvrzelost.
Doporučuji celým svým duchem i tělem.

11 16.11.2022

Musím říci, že mne bohužel tato dvě díla Ondřeje z Řezna velmi zklamala. V předmluvě jsme zpraveni o výtečnosti Ondřeje z Řezna coby historika a kronikáře. Bezesporu mu nelze upřít jeho um a klady, zjevné např. když opravuje vlastní chyby ve svých spisech a když shromažďuje cennou historickou látku. Jeho Husitská kronika však nic nového ani užitečného nepřináší, jsouc pouhou kompilací stohu dopisů, nařízení a statut sem tam doplněného krátkými a řídkými zprávami. Slouží-li dopisy jako kostra kroniky, tak já vidím pouze kostru.
Z Dialogu o českém kacířství jsem měl větší naděje, ale spíše jsem z něho byl ještě více zklamán, protože tento dialog je vlastně jen shrnutím předešlé kroniky. Doufal jsem, že se dialog více zabude do teologických argumentů, ale spíše jsou to mělké a krátké námitky ke čtyřem artikulům pražským.
Oceňuji dobrý překlad.

12.11.2022

Knihu jsem si pořídil v angličtině, dle čehož také hodnotím.
Bezvadný, čtivý a jasný výklad španělské občanské války. Historik A. Beevor tu důkladně rozjímá účely, ideologie a soudružnost (a nesoudružnost) obého stran. Vylíčením všech podstatných složek války se tu díky téhle skvělé knize čtenář o španělské občanské válce doví nespočet faktů.
Nutné čtení pro tuto etapu.

2 08.11.2022