Ústava

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Dialog Ústava (řecky πολιτεία, latinsky De republica - odtud mezinárodně užívané označení Rep), napsaný kolem roku 370 př. n. l., je jedním z vrcholných Platónových děl a jedním z nejdůležitějších a nejslavnějších textů západní filosofie vůbec. Ústava má formu velice rozsáhlého dialogu, ovšem nepřímého: Sókratés zde vypráví o rozhovoru, jehož se účastnili také Glaukón, Polemarchos, Thrasymachos, Adeimantos, Kefalos a Kleitofón. Má deset knih a hlavním tématem díla je spravedlnost na úrovni jedince i státu, kniha se však dotýká i mnoha dalších oblastí, včetně umění, výchovy, práva, vědy atd. V sedmé knize, věnované hlavně vědám a vzdělávání, je jeden z nejslavnějších Platónových textů, Mýtus o jeskyni (517a-518a). Spolu s jedním z posledních Platónových děl, Zákony, zakládá Ústava zvláštní žánr utopie, myšlenkového experimentu s možnostmi spravedlivého uspořádání lidských společností. Šesté, opravené vydání....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/354717/big_ustava-wMl-354717.jpg 4111
Nahrávám...

Komentáře (10)

Kniha Ústava

HanzKaufmann
17.09.2020

Platon je mistr “teoretik”



Pokud chcete zacit s filozofii, tak touto knihou nic nepokazite.

Zentao
13.04.2020

Rovnou na úvod řeknu, že jsem vůči Platónovi předpojatý, protože Aristoteles je mému srdci (světu) bližší. Na druhou stranu musím přiznat, že některé Platónovy myšlenky obdivuji a jsem za ně vděčný (vozataj, jeskyně, dialektika).

O přečtení Ústavy jsem se snažil třikrát (jedno vydání v češtině, dvě různá v angličtině). Přečetl jsem si o knize články, knihy a poslechl podcasty. Dozvěděl jsem se, proč a jak je Ústava strukturovaná a různá vysvětlení, o co vlastně v ní jde, a o kontextu, v jakém Ústava vznikla. Leč, nic naplat. Pokaždé jsem Ústavu odložil po přečtení několika knih (nejvýše jsem se dostal ke 4.; pak už jsem si jen prolistoval zbytek knihy, abych věděl, jak Platón popisuje představu jeskyně a dovozuje nesmrtelnost duše).

Z jiných zdrojů jsem pochopil, že moderní čtenář má být k Ústavě shovívavý a že Platón zamýšlí v první knize čtenáře rozběsnit, aby ho donutil nad dialogy v Ústavě přemýšlet. Nicméně další knihy nejsou o nic lepší než ta první. Dialogy v Ústavě jsou neskutečné bláboly, které jsou zajímavé tím, že pokud se čtenář nezamýšlí nad jednotlivými otázkami a odpověďmi, pak ho Platón snadno přesvědčí o pravdivosti svých myšlenek. Pokud se však pod tíhou nesmyslnosti první knihy čtenář zamyslí nad jednotlivými otázkami a odpověďmi, pak se mu začnou argumenty rozpadat pod rukama (možná mi tady chybí znalost toho, o čem píše alef). Dospěl jsem proto k závěru, že Platón se snaží vybudovat krásný (rádoby matematicky přesný) ideální svět a snaží se o něm čtenáře přesvědčit chybnými argumenty. Rozdíl mezi matematikou a Ústavou je v tom, že matematika staví na axiomech, které dále rozvíjí. Platón staví na "vím, že nic nevím", ze kterého dovozuje krásné závěry s pomocí chybných argumentů. Myslím si proto, že čtení Ústavy je pro mne (nechci napsat čtenáře, protože u filosofických děl těžko generalizovat) jen ztráta času. Na rozdíl od jiných filosofů je u Platóna lepší přečíst si shrnutí jeho filosofických závěrů než se neustále rozčilovat nad tím, kolika se dopouští argumentačních omylů (byť čtivými) dialogy. Je možné, že západní civilizace je pouhou poznámkou pod čarou k Platónovi, ale v tom případě se bojím, aby západní civilizace nestála na hliněných nohou. Naštěstí Řecko a Řím se jen hemží jinými, mnohem kvalitnějšími filosofy.

Původně jsem chtěl dát jednu hvězdičku, ale když jsem viděl, že Mornštajnová má všude 5 hvězdiček, tak jsem musel alespoň jednu přidat.


DarthSoren
01.03.2018

Hodně utopický spis. Jeden ze základních textů pro studenty filosofie, jeden z nejznámějších textů antického světa, který se stal základem moderní evropské kultury. Je tady ale vidět, že něco takového by nikdy nemohlo existovat. Už možná jen kvůli tomu, že podle Platóna by měli vládnout filosofové, s čím by určitě mnozí nesouhlasili, ovšem já bych s tím i souhlasil, protože vím, že studium filosofie není sranda a filosofové musí disponovat všeobecním rozhledem a myšlením, které často lidé a také politici (to, jestli jsou politici lidmi je dost nejasné) postrádají. Co mnozí zřejmě nedokážou pochopit. A píchalkové teď budou držkovat :D Ale jedna věc mi není jasná - proč lidé odsuzují Nietzscheho a přirovnávají ho k nacionalistům (co i on sám absolutně popřel) a u Ústavy si nikdo nevšiml, že si z ní nacisté pravděpodobně pár věcí vypůjčili (eugenika).

Dyaebl
25.12.2017

Obdivuji samotnou utopii obce, jež tu je představena, ačkoliv nerealizovatelná, (jako každá utopie), ale mnohem více žasnu nad formou, jakou je představena. Ať čtu jakýkoliv Platónův dialog, žasnu nad propojením dialektického myšlení s poetičností jazyka, ale v Ústavě jsem to vnímal mnohem více, nežli třeba u Parmenida.
Geniální!

chamyl
05.12.2016

Platón (a Sókratés) opět dokazují, jak velkými filozofy byli. Zde již smazaný komentář o „příručce totalitních systémů“ ukazoval buď na nepochopení, nebo na snahu o hloupou originalitu hodnocení. Není nutné souhlasit se všemi myšlenkami tohoto řeckého myslitele, ale to nic nemění na neuvěřitelné komplexnosti a propracovanosti jednotlivých tvrzení uvedených nejen v tomto díle. Jejich vstřebáním se kritickému čtenáři otevírají další dimenze uvažování o chodu, řádu a smyslu světa a je pouze na něm, jaký k nim zaujme postoj. Případný nesouhlas by měl ovšem (především sám pro sebe) vyargumentovat podobně, jako to udělal Platón.
Omlouvám za tapetu, ale neodolám a raději místo svých uvedu zde v komentáři některé myšlenky z této knihy. Připomínám, že níže uvedené věty byly napsány před téměř 2400 lety…

„Nuže, zdalipak také i demokracii rozvrací nenasytnost v tom, co si stanoví dobrem?“ „A co myslíš, že si stanoví?“ „Svobodu. Neboť jak bys slyšel v demokratické obci, to prý jest její nekrásnější statek a z toho důvodu že jedině taková obec jest hodným domovem pro člověka vrozenou povahou svobodného.“ … „Zdalipak tedy – to jsem chtěl právě říci – nenasytné užívání této věci a zanedbávání ostatních nepůsobí převrat i v této ústavě a nepřipravuje vznik pro tyranii?“
… „Není-li pak nutno, aby v takové obci myšlenka svobody zachvátila všechno?“ … „A nutně pronikne, příteli, i do soukromých domů a posléze se vštípí anarchie i zvířatům.“ … „Tak například otec si zvyká rovnati se dítěti a báti se svých synů, syn pak rovnati se otci a nemíti před rodiči ani ostychu ani bázně, jen aby byl svoboden; cizí přistěhovalec se staví na roveň usedlému občanu a občan přistěhovalci a cizinec zrovna tak.“ … „To se stává a mimo to i jiné takové menší věci: za takového stavu učitel bojí se žáků a lísá se jim, žáci pak nedbají učitelů a právě tak ani dozorců; a vůbec mladí se pokládají za rovné starší a hledí je předstihnouti v řečech i činech, starci pak drží s mladíky, napodobují je a jsou samý vtip a šprým, jen aby se nezdáli nevlídní a pánovití.“
… „Krátce řečeno, shrneme-li všechny tyto jevy, pozoruješ, jak choulostivou činí demokracie duši občanů, takže se jitří a nemůže snésti nejmenšího omezení svobody, které by někdo přinášel. Neboť nakonec, jak víš, nedbají zákonů ani psaných, ani nepsaných, jen aby vůbec nad sebou neměli žádného pána.“

Serja
19.10.2014

Nadčasové to určitě bylo, ale dovolil bych si tvrdit, že pro nás již zastaralé.

alef
20.05.2019

S Platónovou Ústavou, resp. s její formou, je to tak – jde o texty, u kterých určitě není od věci, pokud jim chcete porozumět, začít pochopením struktury platónského dialogu, abyste rozuměli, čtou se dobře i bez ní, a věřím, že většinu prostě zaujmou a poučí, ale pochopit jejich hloubku, to už je záležitost jiná, vždyť se o to pokoušejí celé filozofické disciplíny … jeho dialogy kriticky číst a interpretovat.

Na začátku tedy stojí problém předávání – je docela zajímavé vědět, co si o psaném slovu myslel sám Platón.
Právě v VII. knize (věnované vědám a vzdělávání, jak si můžete přečíst i v anotaci) píše o nevhodnosti fixování myšlenek do psané podoby, „neboť to nijak nelze pověděti jako jiné nauky“, ... o ostatních naukách však psát lze, a "písmo je adekvátním nástrojem pro jejich zachycení, předávání a učení" :-).
A důvod? … „kdykoliv někdo uvidí něčí spisy, ať spisy zákonodárce v oboru zákonů, ať cokoli jiného v jiných oborech, měl by z uvedených důvodů soudit, že to nejsou nejvážnější myšlenky spisovatelovy - ač je-li to muž vážný“ … důvodem omezenosti psaného slova je náročnost poznání a způsob jeho dosahování – takže pozor! … poznání je totiž dosahováno pouze a právě v dialektické rozpravě a s ní spojeném, přezkušování.
A kdo přesto ukládá do knih své vážné myšlenky, podává tím podle Platóna svědectví o tom, že mu lidé zmátli rozum a takový člověk píše ze ctižádostivosti. „Možnost, že by tak činil pro sebe, jako oporu své paměti, je vyloučena: „není totiž obavy, že by to někdo zapomněl, když to jednou svou duší obsáhne“.
Problém nedostatečnosti písma pak zkoumá taky třeba v dialogu Faidros, ve kterém Sókrates za pomoci mýtu o egyptském bohu Theuthovi vykládá Faidrovi o náležitosti a nenáležitosti psaní, … text je jen „mrtvá litera“, která „velebně mlčí“ /mimochodem o nevýhodách písemného zápisu se dozvíte i v dalším z dialogů – Prótagoras/

… vyčtená moudrost totiž může být jen zdánlivá a povrchní, a tudíž příčinou neoprávněné kritiky a nepochopení!!
(promiňte mi malou reakci na některé kritiky v komentářích níže)

Pravé vzdělání vám totiž poskytne jen osoba dostatečně vzdělaná v umění dialektickém „jež rozněcuje ve vhodných jedincích touhu po vědění“, … takový „učitel“ přistupuje ke každému individuálně (dle povahy duše) a přizpůsobuje tak svou řeč (mimochodem, za tohle umění – jeho studium se přimlouvám na všech pedagogických školách :-)). Psaní je totiž jen ušlechtilá hra a zábava, která se v žádném případě nevyrovná vážné dialektické rozpravě ...

Platón svou argumentaci ve prospěch dialogů přednesl, uvádí tak čtenáře na cestu … za poznáním … tu už musí každý podstoupit sám :-), … v dialozích totiž jen naznačuje, a tak určitým způsobem i omezuje jejich výpovědní hodnotu, … přemýšlet nad nimi už musíte sami, protože, co naopak ve čtenáři velmi povzbuzuje … je touha po vědění … takže doporučuji :-).

PS: pokud toužíte pochopit, na pomoc si vezměte taky jeho žáky, jejich texty možná dost pomůžou, třeba rekonstruovat názory v dialozích ne plně formulované … a už jen pro úplnost upozorňuji, je to práce na léta, možná na celý život :-) … já se k Platónovi, ale docela ráda vracím :-).

Misericordia
12.03.2018

Platón zažil dno a dlhú politickú krízu kedysi slávnej athénskej demokracie, ktorá poslala toho najlepšieho spomedzi seba, Sokrata, na smrť. Čo, alebo kto, môže zastaviť úpadok obce?

Platón hľadal také spoločenské usporiadanie, kde dostane filozof priestor. Je filozof tým, ktorý by bol schopný spravodlivej vlády? Platón tomu možno naozaj veril. Ak nie, filozof má pôsobiť aspoň ako učiteľ budúcich politikov. Veru, kto by mal byť ideálnym vládcom, ak nie ten, komu nejde o moc a vlastné obohatenie, ale o spoločné dobro a spravodlivosť? Tí najlepší, ktorí vlastne nechceli byť pri moci, no boli povolaní a sami pociťujú zodpovednosť za veci verejné, sú však v dejinách zriedkavým zjavom. To si Platón určite uvedomoval a na čo znovu poukazovali aj ďalší filozofi.

Prečo však majú byť správcovia obce filozofmi? Filozof je ten, ktorý premýšľa, uvedomuje si obmedzenosť vlastnej perspektívy, je schopný porozumieť náhľadu druhých a zmeniť ten svoj. Miluje pravdu a usiluje sa o to, čo je rozumné a spravodlivé i o to, čo nás presahuje, o dobro. Je schopný rozlišovať to dobré a rozumné a vie, že to nie je niečo súkromné, vlastná mienka (doxa). A uvedomuje si, aké je ľahké zneužiť rétoriku vo verejnom priestore... Je problémom to, že je to len ideál?

Domnievam sa, že Politeia nemá byť chápaná ako konkrétny návod na politické zriadenie, ale jedná sa skôr o nový filozofický impulz a veľký „myšlienkový experiment“. Myslíte si, že by si jeden z najväčších filozofov v dejinách nebol vedomý, že by to takto jednoducho nešlo? Že jednotlivé štáty nemajú rovnakú dejinnú tradíciu, spoločensko-hospodárske a geografické podmienky? (Sám spomenul, že má na mysli len grécku obec). Minimálne sa na Syrakúzach sám poučil a napísal odlišné dielo Zákony (a ak nie on sám, tak nejaký jeho žiak).

Rozumný a spravodlivý človek sa bude chcieť podielať na správe len vo svojej obci, „ne však asi v obci, ve které se narodil, ač nestane-li se řízením božím něco zvláštního. – Rozumím; myslíš v obci, kterou jsme nyní zakládali a vylíčili, v obci ležící v oblasti myšlenek; neboť na zemi, myslím, není nikde. – Avšak, děl jsem, snad jest vystavena na nebi jako vzor pro toho, kdo by ji chtěl viděti a podle ní zařizovati sám sebe. Nic však na tom nezáleží, zdali někde na světe jest nebo bude; neboť jistě by byl občanem této jediné a žádné jiné.“(592a-b; s. 366 – Oikoymenh,2017)

Neučí nás to naopak tomu, aby sme boli na pozore pred projektmi dokonalého spoločenského systému? Pretože spravodlivosť zároveň znamená úctu každého k zákonom i k morálke. To sa však nedá zabezpečiť, iba ak za cenu násilného donucovania. Vtedy sa však duša, ako píše Platón, nemôže učiť.

Politeia je predovšetkým dielo o ľudskej duši a starostlivosti o ňu. Náš individuálny život je tu malým obrazom spoločnosti. Je to najprv duša, ktorá sa buď stane a zostane spravodlivá, alebo svojím vzdelaním ešte viac uškodí. A to, aká bude, veľmi závisí od nasmerovania výchovy a teda hlavne aj od človeka samého, pretože skutočné učenie prebieha vo vnútri človeka a vyžaduje dlhodobé úsilie a otvorenosť pravde... A od toho, ako si tento vnútorný zápas vybojujú ľudia, ktorí sa dostali k moci, (od toho, akými myšlienkami a činmi boli „naplnené“ ich duše), bude závisieť ich vláda, a teda aj život a atmosféra v spoločnosti.

„Dobro jest statek bez pána; podle toho, jak kdo bude nebo nebude o ně státi, bude ho míti více, nebo méně. Odpovědnost má volitel; bůh není odpovědný. (…) poněvadž podle toho jaký život si každá duše zvolí, takovou se nutně stává.“(617e;618b; s.396-397)

1