choze komentáře u knih

Bohužel, tahle knížka je určená stejnou měrou jak milovníkům (spaghetti) westernů, tak milovníkům nudných akademických plků. Kdybyste při jejím čtení hráli drinking game a napili se pokaždé, když v textu narazíte na slova jako intertextuální, ikonografický nebo sociokulturní, byli byste už po jedné přečtené stránce jako dělo. Nebo spíš měli otravu alkoholem. Jedna kapitola se dokonce přímo jmenuje Sociokulturní intertextualita a ikonografické anachronismy - a já ji rovnou přeskočil, protože jsem podle názvu usoudil, že v ní nebudou žádná lidská slova.

Ale nějaké ty zajímavé informace v tom suchém akademickém blábolení pohřbené jsou. A tipy na řadu málo známých/neznámých filmů taky.

A i jen zběžné nahlédnutí do rejstříku připomene, že italští filmaři byli absolutní machři přes filmové názvy. Vtip byl v tom, že prostě vzali slogan, který bývá na filmovém plakátě pod názvem filmu, a povýšili ho na název. Obsahově šlo obvykle o hrozbu smrtí a formálně pak o neporazitelné kombo tří teček a vykřičníku:

- Bůh odpouští… já ne! (Dio perdona... Io no!)
- Bůh je stvořil… já je zabiju! (Dio li crea... Io li ammazzo!)
- Pomodli se k bohu… a vykopej si hrob! (Prega Dio... e scavati la fossa!)
- Hej, příteli… jsi mrtvý! (Ehi amigo… sei morto!)

Pak tu máme podokruh věnovaný konkrétním pistolníkům:

- Zabíjej, Django… zabíjej první!!! (Uccidi Django... uccidi per primo!!!)
- Kouřilo se mu z koltů… říkali mu Hřbitov (Fumavano le Colt... lo chiamavano Camposanto, Gli)
- Panna, zabiju tě, orel… jsi mrtvý… Mé jméno je Aleluja (Testa t'ammazzo, croce... sei morto... Mi chiamano Alleluja)

Ale samozřejmě uměli i kratší a neméně cool názvy:

- Pistole nediskutují (Le pistole non discutono)
- Bože, odpusť mé pistoli! (Dio perdoni la mia pistola!
- Ve jménu otce, syna a koltu (In nome del padre, del figlio e della Colt)
- Jdu, vidím a střílím (Vado, vedo e sparo)

A je jich tam mnohem víc.

09.06.2022

Puzo těžce a těžkopádně kopíruje svého Kmotra. Už ten silně romantizoval mafii, ale měl silný příběh, postavy a čtivý styl. Poslední kmotr je ale vysloveně červená knihovna pro chlapy, kde jsou všichni hrdinové a hrdinky krásní a charizmatičtí a dobro a zlo je zřetelně odlišeno. Sice Kmotra trumfuje atraktivnějšími kulisami (Vegas a Hollywood), ale Puzův styl je trapně patetický.

3 25.08.2021

Podobně jako u nedávné Tarantinovy monografie i tuhle tvoří především fotografie a textu je pomálu, kterýžto poměr bych radši obrácený. Tím pádem se nejde do hloubky, ale do šířky a hlavním plusem je, že tu najdete všechno, včetně titulů z letošního roku a zmínění pár teprve plánovaných. Víc prostoru samozřejmě dostávají významnější a rozsáhlejší adaptace, protože proč se taky pitvat v právem zapomenutých bracích.

Napsáno je to takovým tím čtivým, nepodkuřujícím stylem skládajícím dohromady základní informace, zajímavosti, komentáře Kinga i jeho spolupracovníků, recenzentů a fandů a postřehy autora, který nikdy nezapomene zdůraznit, že tady se King inspiroval jinde (často jen cituje Kinga, který se svými inspiracemi netají) nebo ohřívá sám sebe. Ve výsledku tak čtenář na jednu stranu žasne, kolik adaptací si King vysloužil (87), na druhou si odnese pocit, že King psal jen variace na jiné příběhy a brzy i na sebe sama.

Jinak nejběžnější příběh skrývající se za špatnými adaptacemi je, že původně měly kvalitního režiséra a vypadalo to slibně, ten ale postupně odpadl a převzal to po něm nějaký nýmand, po případě King přišel o autorská práva a neměl vliv na výsledek. I když někdy ani slavný režisér a Kingův dohled nepomohly (třeba v případě Romerovy Temné poloviny). Rekordmanem v adaptování Kinga je Garris (tuším 7 kousků), který ale zrovna patří k poslabším adaptátorům, narozdíl od Reinera (Stůj při mně, Misery) a Darabonta (Shawshank, Zelená míle, Mlha).

Jdu zkouknout pár restů.

4 29.12.2019

“A mlha se chechtala - mlha to viděla a v mlze se to stalo.” V romanticky zamlženém Londýně se inspektor Smith snaží dopadnout Zelenou paruku, krutého zločineckého génia z rodu Moriartyů a Fantomasů, který se zbavuje nepohodlných členů vlastní bandy vrhanými noži. Gangsteři, drogy, vraždy, za vlasy přitažené zvraty, krásný brak, co u nás odstartoval edici Románů do kapsy. Já si přečetl až jeho vydání ze začátku devadesátek v podobné edici Karo spolu s Liverpoolským kohoutem. O jeho autorovi R. Warrisonovi jsem nikde nenašel žádné info, což mě vede k podezření, že šlo o pseudonym nějakého českého autora, podobně jako u zmíněného Liverpoolského kohouta.

23.05.2019

(SPOILER) Griffinův pátý díl stínadelské trilogie, který jede ve stejném duchu jako jeho předchozí Poselství ze Stínadel, ale kvalitativně stojí podle mě o level výš.

Po ostrém začátku, kdy je ve Stínadlech nalezena mrtvola a u ní kresba ježka v kleci (v souvislosti s čímž se vrací postava policisty Vrány), příběh pokračuje podstatně méně dramaticky. Rychlé šípy se seznamují s dívčím klubem Pomněnky a snaží se rozkrýt tajemné pozadí koalice Bratrstva kočičí pracky a dvojice podfukářů. K první pořádné výpravě do Stínadel dojde až ve čtrnácté kapitole a výprava má poněkud pofidérní důvod - získat do herbáře list ginga. Počínaje touhle výpravou se ale začne rozvíjet hlavní dějová linka a sice boj Rychlých šípů se zrádnou vontskou partou Strážní věž, která chce vydíráním ostatních part (vedle tradičních a ústředních Uctívačů i nové party Vikingové a Šťastná koule) ovládnout nadcházející volbu Velkého vonta a souběžné řádění stínadelského Fantoma.

Zhruba od poloviny románu se v něm začne vyskytovat (stejně jako ve Velinského Posledním tajemstvím Jana T.) postava dívky ze Stínadel a Jarka Metelka začne podezřele často navštěvovat Pomněnky, což má zřejmě suplovat někdejší personální krize klubu - Červenáčkovu a Mirkovu - z původní trilogie. Oproti Foglarovi Griffin tasí několik akčních scének - máme tu výbuch, zatopení mlýna, připravovanou masivní bitvu mezi Druhostraníky a Vonty nebo zřícení části domu v závěru. Pro mě velmi uspokojivě uzavírá linku s Fantomem, naopak linii s volbou Velkého vonta nechává trestuhodně nedořečenou (kdo vlastně vyhrál volbu Velkého vonta?). A k tomu úsměvný konec s dospěním RŠ…

1 26.02.2019

(SPOILER) Velkému Vontovi Losnovi někdo ukradl ježka v kleci a Rychlé šípy mu ho pomáhají nalézt.

Griffin se vydává prakticky stejnou cestou jako Velinský v Posledním tajemství Jana T. - také vytváří čtvrté pokračování, které přímo navazuje na předchozí díly, opět jsou hrdiny Rychlé šípy bojující s Mažňákem a jeho novou partou (u Velinského Netopýři, u Griffina Moskyti) a rovněž se zaobírá původem Tleskače a ježka v kleci a přichází s druhým ježkem a postavou policisty, která RŠ pomůže leccos objasnit. Navíc osvětluje, jak to bylo s Vránovou partou a rozjíždí několik “bonusových” záhad s hlavním dějem přímo nesouvisejících (Jestřábův řád, stínadelská smrtka).

Stejně jako Velinský také nevypráví pouze optikou Rychlých šípů (jako Foglar), ale občas popisuje optikou jiných postav nebo popisuje něco, co se děje bez účasti RŠ (první tři kapitoly odehrávající se ve Stínadlech). Ze záhad, které před námi rozprostírá bych třeba tu s Jestřábovým řádem vyškrtl jako zbytečnou, ta, kde Rychlé šípy skončí uvězněny v pokoji s aktivovanou bombou nebo ta s osudem Vránovy party mi přišly v rámci vesmíru RŠ přitažené za vlasy, ta se stínadelskou smrtkou je zase taková úsměvná a ta se zločiny páchanými Mirkem zase z dálky průhledná... Také pochmurná atmosféra stínadelské trilogie je tu přítomna jen málo (s výjimkou první kapitoly) a i když tu RŠ opět píší Tam-Tam, Griffin téhle, pro mě vždy velmi atraktivní linii věnuje jen minimální pozornost a poněkud do ztracena vyzní i Mažňákův pokus vyrobit létací kolo.

Ale i když je na Poselství znát, že Griffin nebyl Foglar a ani Velinský, snaha tu byla a člověka to spolehlivě, byť dost neobratně přenese do světa původní trilogie.

4 26.02.2019

Vítězství formy nad obsahem. Parádně vydaná kniha, kterou z cca dvou třetin tvoří fotografie (často dvoustránkové a doplněné nepříliš duchaplnými až zbytečnými popisky), mezi nimiž se vine čtivě napsaný text. Kniha nabízí stručný a přehledný průlet Tarantinovým životem a filmy s řadou více či méně známých zajímavostí, citací, úryvků ze scénáře i dobových kritik. Nic důležitého nechybí, ale zároveň je to dost povrchní. Pro hlubší a intimnější ponor do Tarantinovy osobnosti doporučuju Clarksonův životopis Palba od boku, který ale končí v půlce 90. let, tedy hned po Pulp Fiction.

03.02.2019

Temná kriminálka s ozvuky drsné školy a westernu o souboji poldy s nadpřirozeným monstrem. Poprvé jsem si tuhle knížečku přečetl v době jejího vydání a teď, po více než 20 letech, si ji rád připomněl. Mezitím se ze mě stal trochu náročnější čtenář, ale pořád mi je dost sympatická, protože má neokoukané monstrum, čtivý styl a skromný rozsah, takže ji zhltnete jako správnou literární jednohubku, kterou je.
Hlavně první část krásně šlape a prodává nám horký a zaprášený Phoenix s jeho zavšivenými periferními motýlky a skladišti, za nimiž se rozkládá poušť (což má daleko do typické hororové lokace, ale Gallagher tu nepíše typický horor), hlavního hrdinu a jeho střet s neznámým, nadpřirozeným zlem. Hrdina je univerzální sympatický profík, který se ale velmi rychle rozkouká a ač značně znevýhodněn, začne dýchat zákeřnému dravci za krk. Ani ostatní postavy nestojí za zmínku (a hrdinova sousedka-družka a její dcerka mě lehce iritovaly), s výjimkou zajímavě načrtnutého ghúla, který je definován svou ubíjející dlouhověkostí kombinovanou s neschopností žít celá staletí jinak, než ze dne na den, a z toho vyplývající zahořklostí a občasnými výbuchy pomstychtivosti. Rád bych si přečetl mnohem víc o ghúlově minulosti, ale ta je bohužel jen akurátně naťuknuta.
U druhé části přicházející po určitém restartu příběhu jsem se přistihl, že už chci vědět, jak to skončí, a snad to byla jen moje netrpělivost, ale přišlo mi, že autor zpomalil a trochu zdržuje. Závěrečná scéna je pak napůl cool a napůl legrační - schválně ji zkuste někomu převyprávět. Co se humoru týče, pár fórků se zadařilo, ale spíš bych se bez něj obešel.
Zajímavé je, že ve stejném roce, kdy kniha vyšla v zahraničí, měl premiéru i film Tajemné zlo (Hidden), který má podobný námět (polda na stopě vražedného monstra přeskakujího z těla do těla), který také není uchopený jako čistý konvenční horor, ale roubuje nadpřirozený prvek do tehdy oblíbených akčních buddy movies o neochotně se sbližujících, charaterově rozdílných policistech. A další filmy o měničích těl brzy následovaly (Shocker,1987, Prvotní síla, 1990 a Padlý anděl, 1998), přičemž všechny tři začínají popravou sériového vraha, který ale odmítne zůstat mrtvý. Dlužno říct, že oproti nim Gallagher svému měničovi nejvíc zkomplikoval život, když ho nutil skladovat a při životě udržovat těla, do kterých může přeskočit. To v Padlém andělovi může měnič vstoupit do kohokoli, koho se jen dotkne (a to i přes oblečení).

2 27.01.2019

Nejlíp napsaný bulvár, co jsem kdy četl. Extrémně čtivé. Brilantní charakteristiky filmařů a jejich prolínající se skutečné i filmové příběhy plné divokých historek a zajímavých postřehů, kterážto mozaika zachycuje přelomové období hollywoodské kinematografie. Zamrzí snad jen absence fotografií, protože ne všichni tvůrci, co jsou tu zmiňovaní, mají známé tváře a člověk by rád viděl, o kom zrovna čte. Ale od toho tu je zase stejnojmenný dokumentární film.

30.12.2018

Další z kingovských klasik, která mě ale přes tradičně dobře napsané postavy, dialogy a řadu silných scén (včetně drsného otevřeného konce) a nápadů, nebavila tolik jako třeba Misery nebo Christine.

2 16.01.2016

Spolu s Patnáctiletým kapitánem moje nejoblíbenější verneovka, byť extrémně zatížená zeměpisnými popisy. Samozřejmě mě dostával hlavně parní slon tahající pojízdné domy, v nichž hrdinové podnikají poznávací-loveckou výpravu napříč koloniální Indií. No, kdo by si to nedal líbit, že. Ale zajímavá byla i drsná podzápletka se zmasakrováním žen vzbouřenci, jejich naházením do studny a šílenou Bludičkou.

09.01.2016

Jedna z verneovek, které se mi v dětství nejvíc zadřely pod kůži. A to díky napínavému a drsnému příběhu, odehrávajícím se převážně v rovníkové Africe a točícím se kolem otrokářství. Jako obvykle je to dost popisné, ale z pasáží zabývajících se otrokářstvím mrazí.

4 09.01.2016

Tak tohle jsem přečetl jedním dechem. Extrémně čtivě napsané, vtáhlo mě to od první stránky. Napínavé, překvapivé i dojemné pátrání po sériovém vrahovi dětí v sugestivně detailně popsaných, silně depresivních reáliích stalinistického Ruska, znemožňované paranoidním státním aparátem nepřipouštějícím v Sovětském svazu existenci vraždy coby kapitalistické choroby a zavile pronásledujícím domnělé vnitřní nepřátele.

6 01.01.2016

"Máme před vámi tři dny náskok. Už nejsme slušní lidé. Po cestě sem jsme zabíjeli a možná budem zabíjet dál." Útlá postapo záležitost z 50. let, kdy to prý přineslo "potřebný závan drsné reality do jinak poklidného žánru katastrofických románů". Kdo četl Živé mrtvé, ten se nad tím jen pohrdavě ušklíbne.

01.01.2016

Paul Sheldon byl jako každý spisovatel existenčně závislý na svých čtenářích a jejich zájmu o jeho tvorbu, ale když se po těžkém úraze stane rukojmím své fanatické fanynky, je nucen se proměnit v novodobou Šeherezádu, která se vyprávěním příběhů už nesnaží jen vydělat na živobytí, ale zachránit si tím holý život. Misery je klasika a špičkový komorní psychologický thriller, který jsem si koupil coby svého prvního Kinga v pubertě, kdy u nás vyšel poprvé, a od té doby jsem ho četl už několikrát (napoprvé mě nechytl, ale to jsem byl mladej a blbej). Miluju příběhy o umělcích a tohle je pro mě ultimátní příběh tématizujicí románopisectví - vztah spisovatele k vlastní tvorbě (co jej nutí psát, dilema umění komerce vs umění), vztah čtenáře k fikci (který v extrémním případě může nabýt nebezpečně patologických forem) a hlavně vztah spisovatele a jeho čtenáře, který je vzájemnou závislostí. Krom toho román těží ze střetu dvou zcela odlišných, skvěle popsaných postav, jejichž světy se nečekaně a fatálně protnou. Stejně jako třeba v Nezbytných věcech dokáže King velice sugestivně popsat fyzickou bolest hlavního hrdiny, při řádění Annie ale zbytečně tlačí na pilu s brutalitou, což je asi jediná věc, kterou bych vyčetl, a které se výborná filmová adaptace s úžasnou Kathy Bates vyvarovala, aniž by tím ztratila na působivosti.

8 01.01.2016

Čtivá a zajímavá historie slavného pařížského hotelu, kterým kráčely dějiny, hlavně druhá světová válka. I když někdy je tam těch jmen trochu moc.

Méně známá verneovka, ale zajímavý Verneův experiment, kdy se už jako uznávaný spisovatel pokusil napsat volné pokračování známé knihy jiného slavného autora a sice Dobrodružství Arthura Gordona Pyma od Edgara Allana Poea, protože ho neuspokojoval její tajemně otevřený konec. Asi jako kdyby Stephen King napsal pokračování Draculy nebo Frankensteina. Nevadí, pokud jste stejně jako já Poeův román nečetli, protože události z něj, jsou tu neustále připomínány, a ono vydávání fikce za realitu a pátrání po postavách původního příběhu, nalézání jejich stop a osvětlování, co se tehdy stalo, mi na celé knize přišlo nejzajímavější. Postavy jsou celkem sympatické a děj je sice tradičně retardován zeměpisnými popisy tentokrát polárních krajů (v době napsání románu ještě nezmapovaných a Vernem poměrně blbě vybájených), ale mám pocit, že se tu Verne v tomhle ohledu ještě držel na uzdě.

2 01.01.2016

King pojal svou příručku velmi osobně, v čemž tkví její velká přidaná hodnota. Od zásadních událostí v jeho dětství a dospívání, které ho jako spisovatele definovaly, se přesouvá k praktickým radám, a uzavírá momentem, kdy těsně unikl smrti a poté znovu usedl ke psaní. Výborně napsané a velmi inspirující.

3 30.10.2015

Hromada zajímavostí o tom, jak vznikla nejen stínadelská trilogie, ale celkově jak Foglar tvořil a kde se inspiroval/mohl inspirovat pro Rychlé šípy, Stínadla, Vonty, ježka v kleci, létající kolo, jednotlivé zápletky, jména postav aj., a také koho svým dílem inspiroval zase on a zhodnocení jeho osobnosti a přínosu.

23.06.2015

Zdařilé volné (čtvrté) pokračování Foglarovy trilogie z pera jednoho z jeho epigonů, trampa a detektivkáře Jaroslava Velínského. Není to tak vypravěčsky sevřené, dynamické a atmosférické jako Foglarova trilogie, ale jinak je Foglarův čtivý styl napodoben věrně. Autor navíc na každé druhé stránce dokazuje, že má v malíčku nejen stínadelskou trilogii, ale i komiksová dobrodružství RŠ, bohužel neustálé nostalgické připomínání událostí z univerza RŠ poněkud retarduje tempo. Velinský se nebojí revidovat ty z nich, které považuje za problematické (vylovení ježka v kleci), nebo poprvé výrazně zapojit do příběhu dívčí postavy, a přitom zdatně rozvíjí stínadelskou mytologii a nemá nouzi o vlastní nápady (výprava do Stínadel po řece). V duchu třetího dílu pokračuje ve zcivilňování fikčního světa RŠ a věčně mladé ústřední hrdiny posílá ze základky do učení a na další školy a konkretizuje data událostí (smrt Jana Tleskače), občas nefoglarovsky podrobně popíše nějaký technický proces (tisk Tam-Tamu) nebo se blýskne nějakým dobovým a dnes už nesrozumitelným výrazem a končí snad ještě větším budovatelským hepáčem jako druhý díl. Ačkoli se mu podle mě nedaří úplně dosáhnout kvality prvních tří dílů, pro fandy stínadelské trilogie a Rychlých šípů je jeho knížka (velmi příjemná) povinnost.

6 23.06.2015